ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.176.2018:44
sp. zn. 4 As 176/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Electronic Waste
Recycling s.r.o., se sídlem Bratislavská 201/14, Brno, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem,
advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2016, č. j. KUKHK-39925/DS/2016/GL,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
26. 4. 2018, č. j. 30 A 33/2017 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Trutnov (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím
ze dne 29. 8. 2016, č. j. 94518/2016, sp. zn. 2015/19955/SPR-SR/GUK, uznal žalobkyni vinnou
ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
za což jí uložil pokutu ve výši 1.500 Kč. Uvedeného správního deliktu se měla žalobkyně dopustit
porušením §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatelka motorového
vozidla tovární značky KIA CEE´D, registrační značky X, nezajistila, aby při užití tohoto vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Řidič uvedeného vozidla, jehož
totožnost není známa, totiž dne 6. 8. 2015 v 17:23 hod. na pozemní komunikaci v obci Mladé
Buky, ve směru na obec Svoboda nad Úpou, okr. Trutnov, na silnici I. třídy č. 14 v místě
křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky,
okr. Trutnov, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu
na pozemních komunikacích na 50 km/h, neboť mu byla silničním úsekovým rychloměrem
SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 79 km/h,
po zvážení odchylky měřícího zařízení ±3 km/h tedy rychlost jízdy 76 km/h. Řidič porušil
ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku podle ustanovení
§125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.
[2] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla
odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobkyně se bránila napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený
rozsudek“) zamítl jako nedůvodnou.
[4] Krajský soud shledal kroky, jež správní orgán prvního stupně činil směrem ke zjištění
pachatele přestupku, za dostatečné. Svoji argumentaci opřel mimo jiné o relevantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, z níž citoval.
[5] Obsáhle se krajský soud v napadeném rozsudku věnoval problematice měření rychlosti
a použití automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy (dále také
jen „automat“ nebo „rychloměr“). Zdůraznil, že pokud se v daném případě řidič vozidla dopustil
přestupku „v místě křižovatky“, vzhledem ke skutkovým okolnostem případu to představovalo
překročení rychlosti zjištěné rychloměrem určeným pro úsekové měření rychlosti. Nesouhlasil
s tvrzením žalobkyně, že v „místě křižovatky“ rychlostní limit 50 km/h neplatil a upozornil,
že měřená rychlost byla průměrnou rychlostí v celém měřeném úseku. Krajský soud dodal,
že žalobkyně ve správním řízení nikdy nevznesla námitku o tom, že měřený úsek nebyl osazen
dopravními značkami B20a a B20b. S poukazem na §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním
provozu, jakož i na smlouvu uzavřenou mezi společností GEMOS CZ, spol. s r.o. a městem
Trutnov ze dne 7. 2. 2014 a její dodatek ze dne 2. 3. 2015, krajský soud vyvrátil i stěžovatelčiny
námitky týkající se použití automatu k měření rychlosti. Zdůraznil, že zde nebyly pochybnosti
o tom, že použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval jako automatizovaný technický
prostředek používaný bez obsluhy. Opačnou námitku žalobkyně ve správním řízení neuplatnila.
[6] Za neopodstatněnou považoval krajský soud i námitku, zda měření rychlosti
bylo v daném případě prováděno v souladu se zákonem. Poukázal na vyjádření Policie České
republiky, územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 29. 1. 2017,
veřejnoprávní smlouvu uzavřenou dne 28. 6. 2013 mezi městem Trutnov a městysem Mladé
Buky, jakož i smlouvu o poskytování služeb formou nájmu a dodávek ze dne 7. 2. 2014
uzavřenou mezi GEMOS CZ, spol. s r.o. jako vlastníkem rychloměru a městem Trutnov
jako nájemcem, z níž mimo jiné vyplývá míra a kvalita participace vlastníka rychloměru
při měření rychlosti.
[7] Konečně z důvodů v napadeném rozsudku podrobně vyložených (aniž je třeba
je na tomto místě rekapitulovat s ohledem na obsah kasační stížnosti a v ní uplatněných
kasačních námitek) krajský soud za důvodné nepovažoval ani námitky vztahující se k rozhodovací
praxi žalovaného (z hlediska provedení důkazů mimo ústní jednání, nerespektování zásady
bezprostřednosti v podobě nenařízení ústního jednání v řízení před správním orgánem prvního
stupně), k možnosti žalobkyně seznámit se s podklady rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního
řádu a k tvrzenému omezení jejích procesních práv. Krajský soud neopomněl zaujmout
stanovisko ani k otázce prekluze uvedeného správního deliktu, ani k namítané protiústavnosti
§10 odst. 3 zákona o silničním provozu.
III.
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatelka má především za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
týkající se povoleného rychlostního limitu v místě měření, tedy zda omezení rychlosti vyplývající
z dopravní značky B20a platilo též v části měřeného úseku procházejícího křižovatkou.
Stěžovatelka potvrdila, že není sporu o tom, že v měřeném úseku se nachází
křižovatka. Namítá však, že s hranicí křižovatky přestalo být účinné dopravní značení
značkou B20a, tudíž v křižovatce byl povolený rychlostní limit nikoliv 50 km/h, nýbrž 90 km/h.
Dovodil-li v této souvislosti krajský soud, že uvedená skutečnost nemá relevanci,
neboť stěžovatelka neprokázala tvrzení, že za hranicí křižovatky již nebyla dopravní značka B20a
umístěna a že rychlostní limit přestal platit až s koncem křižovatky, dopustil se nesprávného
posouzení věci. Nadto negativní skutečnost stěžovatelka prokázat nemůže. Stěžovatelka setrvale,
ve shodě se žalobou, tvrdí, že platnost dopravní značky je ukončena v místě, kde začíná
křižovatka (v místě, kde počíná zakřivení okraje vozovky). Tudíž v křižovatce bylo povoleno
jet rychlostí 90 km/h, nové rychlostní omezení začalo podle stěžovatelčina mínění platit
až za křižovatkou, kde měla být podle správního orgánu umístěna další dopravní značka B20a
(aniž to správní orgán prokázal).
[10] Nesprávné právní posouzení věci stěžovatelka spatřuje i v úvaze krajského soudu,
podle níž v měřeném úseku dlouhém 117 metrů jela průměrnou rychlostí 76 km/h. Namítá,
že výsledná naměřená rychlost (68 km/h) je průměrnou rychlostí v celém 117 metrů dlouhém
úseku, avšak prostor křižovatky je dlouhý cca 25 metrů. Krajský soud s ohledem na to nesprávně
dovodil, že měření neproběhlo v konkrétním místě (v křižovatce), nýbrž že se jednalo o úsekové
měření a k překročení rychlosti ze strany pachatele přestupku došlo v úseku vymezeném
pro toto měření. Stěžovatelka však poukazuje na formulace použité ve výrokové části rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně (jízda rychlostí 76 km/h, ke kterému mělo dojít „v místě
křižovatky“) a rozporuje i to, že by jela rychlostí 68 km/h v křižovatce. Uvedenou rychlostí
jela nanejvýš v celém měřeném úseku, ale tento úsek správní orgány vymezily jako úsek „v místě
křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413“. Stěžovatelka nadále tvrdí, že „místo křižovatky“ je úsek
dlouhý nanejvýš 25 metrů, tudíž není vyloučeno, že může být potrestána za překročení rychlosti
ve zbylých 92 metrech úseku, došlo-li k měření v úseku dlouhém 117 metrů. Nadto závěr,
že stěžovatelka jela rychlostí 76 km/h v křižovatce, nemá oporu ve správním spisu. Stěžovatelka
podotýká, že čas uvedený ve výroku rozhodnutí jako údaj o době spáchání přestupku
spíše nasvědčuje tomu, že v daném případě se jednalo o jednorázové měření rychlosti.
[11] Stěžovatelka namítá, že správní orgány neprokázaly, že v daném úseku komunikace
byly umístěny dopravní značky B20a omezující dovolenou rychlost na 50 km/h. O uvedeném
není ve správním spise žádný důkaz a krajský soud tak potvrdil správnost správního rozhodnutí,
které je založeno na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Uvedl-li krajský soud v napadeném
rozsudku, že skutečnosti o umístění uvedených dopravních značek byly známy správním
orgánům z jejich úřední činnosti, nejsou tyto skutečnosti uvedeny v odůvodnění správních
rozhodnutí. Podle stěžovatelky je to správní orgán, který ohledně dané skutečnosti (umístění
dopravních značek v určitém místě) nese důkazní břemeno, jelikož mimo obec je obecně
podle zákona povoleno jet rychlostí 90 km/h. Je to správní orgán, který v nynější věci
tvrdí, že zde platila výjimka z tohoto obecného pravidla, stanovená dopravní značkou.
Je proto na něm, aby tuto výjimku prokázal. Pokud tak neučinil, nezjistil skutkový stav věci
dostatečně.
[12] Správní rozhodnutí jsou podle stěžovatelky též nepřezkoumatelná, neboť z nich
není zřejmé, že v daném případě byl k měření rychlosti použit „automatizovaný technický
prostředek užívaný bez obsluhy“. Skutečnost, že použité měřící zařízení je automatem, nevyplývá
z ověřovacího listu rychloměru ze dne 29. 5. 2015 a o uvedeném nesvědčí ani veřejnoprávní
smlouva ze dne 28. 6. 2013 či souhlas Policie České republiky ze dne 29. 1. 2014, jež jsou součástí
správního spisu. Povinností správních orgánů bylo definovat neurčitý právní pojem
„automatizovaný technický prostředek užívaný bez obsluhy“, a to i proto, že stěžovatelka
má aktuální poznatek o tom, že podle metodiky Ministerstva dopravy nelze za automat považovat
takový technický prostředek, který je sice používán bez obsluhy v automatizovaném režimu,
avšak na místě měření je zřízeno likvidační stanoviště, které minimálně některá měřená vozidla
zastaví a jejich řidiče ztotožňuje. O takový případ se přitom podle stěžovatelky jednalo
i nyní. V chybějící definici uvedeného neurčitého právního pojmu spatřuje stěžovatelka
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a přezkoumal-li krajský soud rozhodnutí vykazující
tuto vadu, zatížil tím stejnou vadou i napadený rozsudek.
IV.
[13] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval námitku uplatněnou s poukazem
na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci
samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost je natolik
závažnou vadou rozhodnutí soudu, že by se jí Nejvyšší správní soud musel zabývat
i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřovala stěžovatelka v tom, že krajský
soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jež samo vykazovalo vadu nepřezkoumatelnosti.
Neobsahovalo totiž výklad neurčitého právního pojmu „automatizovaný technický prostředek
užívaný bez obsluhy“. Podle stěžovatelčina mínění skutečnost, že právě za pomoci takového
rychloměru v daném případě měření proběhlo, z ničeho nevyplývá a podklad pro tento závěr
neskýtá ani správní spis.
[18] Uvedené výtce přisvědčit nelze. Zpochybňuje-li stěžovatelka, že v daném případě měření
prováděl automat, a současně vytýká správním orgánům, že se blíže nezabývaly tím, zda v daném
případě se skutečně jednalo o použití automatizovaného technického prostředku užívaného
bez obsluhy, je třeba upozornit na obsah rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
V něm sice uvedený správní orgán nepopsal charakteristické znaky takového zařízení,
jak požadovala stěžovatelka, avšak nevyvstaly-li ve správním řízení pochyby o tom, že právě
tímto zařízením měření probíhalo, považuje Nejvyšší správní soud takové definování
za nadbytečné. Měla-li snad stěžovatelka o povaze rychloměru pochyby, bylo jistě na místě
takové námitky uplatnit již v odvolání proti rozhodnutí o správním deliktu. Stěžovatelka
se v něm však omezila pouze na výtky mající v zásadě procesní charakter (správní orgán
ji poškodil, protože nenařídil ústní jednání; měla zájem se účastnit osobně procesu dokazování
při jednání; mělo být zahájeno řízení o přestupku s osobou řidiče). Za této situace nelze správním
orgánům vyčítat, že nespornou skutečnost o užití určitého typu rychloměru k měření rychlosti
blíže neodůvodňovaly. Jak správně poukázal krajský soud v napadeném rozsudku, skutečnost,
že měření proběhlo automatem, vyplývalo z listin založených na stranách 3 až 11 správního spisu
(v podrobnostech viz odst. 56. napadeného rozsudku). S tím se ztotožňuje i Nejvyšší správní
soud.
[19] Namítá-li stěžovatelky nyní nově v kasační stížnosti odkaz na metodiku Ministerstva
dopravy, z něhož má definice automatu vyplývat, a vytýká-li současně, že jeden z definičních
znaků (nepřítomnost likvidačního stanoviště, v němž na místě přítomní policisté zastavovali
vozidla a ztotožňovali některé řidiče) splněn nebyl, nezbývá než uvést, že k této nové skutečnosti
nemůže nyní Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 5 s. ř. s. přihlížet.
[20] Má-li snad stěžovatelka za to, že by správní orgán při absenci jakýchkoliv pochyb
o tom, že se měření rychlosti uskutečnilo automatem, měl v každém správním rozhodnutí
definovat pojmové znaky automatizovaného technického zařízení používaného
bez obsluhy, tak se mýlí. Ani z rozsudku Nejvyšší správního soudu (ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 9 As 213/2017 - 37), který stěžovatelka na podporu svojí nynější argumentace uplatňuje,
neplyne, že by tomu tak mělo být. Naopak, ty pojmové znaky, které vyjasnil kasační soud
v odst. [57] stěžovatelkou odkazovaného rozsudku, prokazatelně vykazoval i rychloměr
v souzené věci, což lze snadno zjistit při pečlivějším čtení všech listin založených ve správním
spise, z nichž vycházely jak správní orgány, tak i následně krajský soud. Lze uzavřít, že z důvodů
výše uvedených obě správní rozhodnutí vadu nepřezkoumatelnosti z důvodu absence definice
automatizovaného technického prostředku užívaného bez obsluhy nevykazují a žalobní námitku
týkající se užití automatu následně dostatečně vypořádal i krajský soud v odstavcích 56. až 59.
napadeného rozsudku. Ani ten tak není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. naplněn není.
[21] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítala, že správní orgány vyšly z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci, jelikož z obsahu správního spisu neplyne, že v místě měření
byla nevyšší dovolená rychlost upravena dopravní značkou B20a „50“ omezující dovolenou
rychlost na 50 km/h. Krajský soud tuto námitku vypořádal poukazem na to, že osazení daného
místa dopravními značkami omezujícími rychlost bylo správnímu orgánu známo z jeho úřední
činnosti. To je sice údaj poněkud nepřesný, nicméně nedostatečně zjištěný skutkový stav věci
kasační soud v daném případě přesto nedovodil.
[22] Z rozhodnutí o správním deliktu je totiž zjevné, že správní orgán prvního stupně
tuto otázku neopomenul a k osazení místa měření dopravními značkami omezujícími rychlost
ve svém rozhodnutí uvedl, že „v souladu s ust. §24b zák. č. 553/1991, o obecní policii, byly zveřejněny
informace o zřízení stálého automatického technického systému, kdy byla veřejnost vhodným způsobem vyrozuměna
prostřednictvím veřejné vyhlášky umístěné na úřední desce orgánu a městyse Mladé Buky, kterou dal Krajský úřad
Královéhradeckého kraje souhlas k umístění zařízení na silnici I/14 v k.ú. Mladé Buky a k umístění
dopravního značení v souvislosti s místní úpravou provozu (zn. 4409-3/DS/14/Po) a k následnému
umístnění svislé dopravní značky upozorňující na měření rychlosti. Současně byla veřejnost
informována prostřednictvím medií, např. dne 17.7.2014 v regionálním deníku Trutnovinky na adrese
http://trutnovinky.cz/zpravy/aktuality/2014/cervenec/v-mladych-bukach-ted-ohlida-povolenou-padesatku-
novy-radar/“ a na stránkách Města Trutnova tiskovou zprávou ze dne 12.2.2014 (…).“ – viz strana 4
druhý odstavec rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[23] Stěžovatelka ostatně, jak správně zdůraznil i krajský soud, námitku týkající se neumístění
příslušných dopravních značek upravujících nejvyšší dovolenou rychlost v místě měření
oproti obecné úpravě vůbec ve správním řízení (v odvolání) neuplatňovala, ač se nabízela
jako prvořadá. Shodně s krajským soudem nemá ani Nejvyšší správní soud pochybnosti
o tom, že dopravní značky B20a „50“ a B20b „50“ byly v místě, kde také probíhalo měření
rychlosti projíždějících vozidel, osazeny, jak vyplývá již z rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně (srov. citace výše). Uvedená skutečnost ostatně vyplývá i z obsahu Smlouvy o poskytování
služeb formou nájmu a dodávek uzavřené mezi GEMOS CZ, spol. s r.o. a městysem Trutnov
ze dne 7. 2. 2014 [viz čl. 10.4 smlouvy podle něhož „nájemce je oprávněn odstoupit od smlouvy v případě,
že do 12. 3. 2014 nenabude účinnosti opatření obecné povahy, kterým se změní dopravní značení
tak, že na silnici I. třídy č. 14 v místě plnění (v místě přechodu pro chodce u křižovatky se silnicí III. třídy
č. 01413 v kat. území Mladé Buky) bude v obou směrech jízdy vymezen úsek dlouhý minimálně 100 m,
na kterém bude omezena rychlost jízdy vozidel na maximálně 50 km/h.“). Obdobně o návrhu na umístění
dopravního značení B20a „50“ a B20b „50“ a úsekového měřiče rychlosti hovoří i vyjádření
Policie České republiky, Krajského ředitelství Královéhradeckého kraje ze dne 29. 1. 2014
a na něj navazující vyjádření téhož orgánu ze dne 24. 2. 2014. O umístění uvedených dopravních
značek, jejichž porušení bylo zjištěno, v místě měření, tak nemůže být pochyb.
[24] S právě uvedeným souvisela i další stěžovatelčina námitka. Tvrdila, že s hranicí křižovatky
platnost uvedené značky B20a skončila (zjevně tedy v případě uvedené námitky její umístění
již nezpochybňuje), v křižovatce tudíž nebyla rychlost omezena a platila obecná úprava
(tj. 90 km/h, neboť místo se nacházelo mimo obec, což není sporné - poznámka soudu)
a pokud měla nižší dovolená rychlost platit i v místě za křižovatkou, muselo být znovu osazeno
stejnou značkou B20a. I tato námitka je však zcela mimo jakoukoliv relevanci.
[25] V daném případě je zcela nerozhodné vedení hranice křižovatky. Stěžovatelka
totiž zcela pomíjí §76 zákona o silničním provozu, který upravuje vztahy mezi jednotlivými
úpravami provozu na pozemních komunikacích (jednotlivé druhy úprav jsou popsány v §61
téhož zákona).
[26] Podle §76 odst. 1 zákona o silničním provozu, místní úprava provozu na pozemních
komunikacích je nadřazena obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích. Přechodná úprava
provozu na pozemních komunikacích je nadřazena místní i obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích.
Byl-li tedy v místě (resp. úseku), kde bylo měření prováděno, provoz na pozemních
komunikacích upraven místní úpravou, což není sporné a vyplývá ze správního spisu
(viz např. výše uvedená citace v odst. [22]), tato místní úprava byla nadřazena obecné úpravě
provozu na pozemních komunikacích, jež plyne ze zákona o silničním provozu.
S hranicí křižovatky tudíž platnost dopravní značky B20a „50“ v daném případě neskončila
a její platnost byla ukončena teprve umístěním dopravní značky B20b „50“. Stěžovatelce
tak nelze ani v uvedeném dát za pravdu.
[27] Navazující námitka týkající se délky úseku, v němž mělo k měření rychlosti
ve stěžovatelčině případě dojít a naznačující možnost dalšího postihu stěžovatelky za překročení
rychlosti v úseku, který není „místem křižovatky“ je dílem nepřípustná. Stěžovatelka sice v žalobě
polemizovala s údajem obsaženým ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
v části popisu skutku, podle něhož mělo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti dojít „v místě
křižovatky“, nenamítala však, že jde o místo dlouhé 25 metrů, v důsledku čehož se i správní delikt
týká pouze tohoto úseku a bylo-li měření prováděno (podle výstupu z rychloměru) v úseku
dlouhém 117 metrů, pak může být postižena za „další“ správní delikt mimo „místo křižovatky“,
tj. v délce dalších 92 (117-25) metrů měřeného úseku. S tím souvisí i výtka, že „výsledná naměřená
rychlost (68 km/h) je průměrnou rychlostí jízdy v celém tomto 117 metrů dlouhém úseku“. Tuto argumentaci
stěžovatelka v žalobě (ba ani v řízení před správními orgány) neuplatňovala, ač tak mohla učinit.
Tyto její výtky jsou tak nyní nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[28] Nevyšší správní soud však považuje za vhodné upozornit na onen výstup z rychloměru,
jenž je obsažen na straně 2 správního spisu. Na něm jsou zachyceny dvě fotografie téhož vozidla,
a to na počátku a na konci měření. Z těchto fotografií a z údajů je doprovázejících
je mimo jiné zřejmé, že úsek, v němž se měření provádělo, byl dlouhý 117,7 metrů, měřené
vozidlo registrační značky X jej ujelo za 5,345 s (k čemuž došlo dne 6. 8. 2015 v čase 17:23:28,246
hod. až 17:23:33,591 hod.), tudíž průměrná rychlost vozidla v tomto úseku činila oněch 79 km/h.
Tyto skutečnosti jsou zjevné, bezrozporné a vzhledem k závěrům výše uvedeným ohledně
nejvyšší dovolené rychlosti v úseku, kde bylo měření prováděno (srov. odst. [25] až [26]), není
třeba ničeho dalšího dodávat. Prosté slovíčkaření spočívající v tom, že podle stěžovatelky údajem
uvedeným v popisu skutku se slovy „v místě křižovatky“, se rozumí úsek dlouhý 25 metrů,
nemůže najít u kasačního soudu sluchu. Onen údaj „v místě křižovatky“ je totiž dále specifikován
v popisu skutku blíže označením konkrétních silnic, jež křižovatku tvoří, a skutečnost, že se
jednalo o porušení pravidel silničního provozu v úseku, kde je také situována křižovatka,
nezavdává pochyb o tom, na jakém místě k porušení pravidel silničního provozu došlo. Z popisu
skutku je tak zřejmé, že oním „místem křižovatky“ není míněno doslovně místo, kde se kříží
jednotlivé vozovky, ale že protiprávní jednání se uskutečnilo v úseku, který je situován v oblasti
(jinými slovy je „v místě“), kde také dochází ke křížení dvou komunikací. Slovní popis skutku ve
výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ohledně místa protiprávního jednání je tak
dostatečně individualizovaný, aniž by zde byly pochyby, co se skutečně „místem křižovatky“
rozumí.
[29] Shora uvedené tak dává odpověď i na další stěžovatelčinu námitku týkající se konkrétního
času spáchání protiprávního jednání, k němuž mělo dojít v 17:23 hod. Z tohoto údaje
stěžovatelka dovozuje, že se jednalo o měření jednorázové, momentální. Ani tuto námitku
stěžovatelka neuplatňovala v řízení o žalobě a je tudíž také nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přesto pro úplnost, která je ostatně zcela zjevná ze správního spisu,
dodává, že onen měřený úsek řidič vozidla (za nějž se překvapivě stěžovatelka na několika
místech kasační stížnosti sama označuje – viz např. odst. [16] až [18] kasační stížnosti) projel
za čas 5,645 s. Tudíž jej stihl ujet za dobu kratší než 1 minuta. K porušení pravidel silničního
provozu tedy skutečně došlo v 17:23 hod. Správní orgány jistě mohly tento časový údaj i v popisu
skutku upřesnit tak, jak to učinil výše kasační soud v odst. [28], bylo to však nadbytečné,
neboť skutek i v podobě, jak jej vymezily správní orgány, byl popsán dostatečně konkrétně
a individualizovaně, tedy tak, že nemohl být zaměněn s jiným.
[30] Nejvyšší správní soud tudíž shrnuje, že žádný z uplatněných kasačních důvodů
není v souzené věci naplněn.
VI.
[31] Kasační stížnost není pro právě uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[32] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly mu však žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Kasační soud proto rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu