ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.216.2020:30
sp. zn. 4 As 216/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) J. D., b) J. D.,
oba zast. Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem, se sídlem Sobotín 270, Petrov nad Desnou,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2018, č. j. KUOK 597/2018, v řízení o kasační
stížnosti žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci
ze dne 27. 5. 2020, č. j. 65 A 31/2018 - 135,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců proti územnímu
rozhodnutí Magistrátu města Olomouc (dále též „stavební úřad“) ze dne 15. 9. 2017,
č. j. SMOL/205328/2017/OS/US/Obr, kterým umístil stavbu „rodinný dům, přípojka vody,
kanalizace a vnitřní rozvod NN, na pozemcích parc. č. X a X, v k. ú. H. u O.“ (dále též „stavba“).
[2] Žalobci rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu napadli žalobami, v nichž shodně
namítali, že správní orgány nepostupovaly v souladu s §25 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.,
o obecných požadavcích na využívání území, neboť v případě umístěné stavby nejde o stavbu
v proluce dle §25 odst. 4 této vyhlášky. Podle žalobců se nejedná o umístění stavby v proluce,
ale o stavbu volně stojícího rodinného domu, v důsledku čehož je nezbytné respektovat právními
předpisy stanovené odstupové vzdálenosti.
[3] Žalobci dále namítali, že rozhodnutí správních orgánů nerespektovalo minimální
dvoumetrovou vzdálenost od společných hranic pozemků parc. č. X a X v k. ú. H. u O.
stanovenou vyhláškou č. 501/2006 Sb. Odstup stavby totiž nebude umožňovat řádnou údržbu
stavby rodinného domu na parc. č. X v k. ú. H.u O., neboť při vydávání napadeného územního
rozhodnutí nebyla zohledněna existence územního rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016, č. 43/2016,
jehož předmětem je přístavba rodinného domu na pozemcích parc. č. X a X v k. ú. H. u O. Toto
rozhodnutí je stále platné a účinné a představuje blokaci území pro pravomocné umístění
stavebního záměru stavby.
[4] Podle žalobců umístění stavby není v souladu s urbanistickými a architektonickými
požadavky zájmového území. Stavba působí zcela megalomansky a naprosto nezapadá
do stávající zástavby, a to především z hlediska své hmotnatosti. Záměr stavby není ani v souladu
se stávající uliční čárou. Tvrzení správních orgánů, že se jedná o stavbu v proluce, která pokračuje
ve stávající zástavbě a navazuje na ni, není pravdivé.
[5] Další pochybení správních orgánů spatřují žalobci v tom, že nebylo nařízeno ústní jednání
podle §87 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
spojené s místním šetřením. V posuzované věci totiž bylo konání takovéhoto jednání
více než žádoucí, především pro tvrzenou existenci proluky, která zcela mylně
má odůvodnit neuplatnění závazných vzájemných odstupů staveb podle §25 odst. 1 a 2 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. Navíc je zřejmé, že správní orgány poměry v území naprosto neznají a nemají
zájem je poznat. Přístup stavebního úřadu k řádnému vyhodnocení urbanistických
a architektonických požadavků plánované stavby je dle názoru žalobců ryze formální
a nereflektuje podmínky panující v zájmové oblasti.
[6] V doplnění žaloby ze dne 12. 4. 2018 žalobci namítli, že správní rozhodnutí nezohledňují
protipožární řešení z hlediska bezpečnosti sousedních staveb, jakož ani dopravně bezpečnostní
řešení z hlediska bezpečnosti silničního provozu při výjezdu z ulice P., jelikož budou stavbou
negativně dotčeny výhledové poměry.
[7] Rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 65 A 31/2018 – 101, Krajský soud v Ostravě -
pobočka v Olomouci rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud
dospěl k závěru, že žalovaný nesprávně smísil pojmy použité v územním plánu Olomouc s pojmy
použitými v §25 odst. 4 a 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., resp. otázku urbanistické odůvodněnosti
stavby s otázkou splnění požadavků na umístění staveb stanovených vyhláškou č. 501/2006 Sb.
Krajský soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že při posuzování charakteru zástavby ve
smyslu §25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je nutné zohledňovat podobu širšího okolí stavby.
Uvedené ustanovení má charakter výjimky z jinak povinných odstupových vzdáleností staveb,
přičemž ke každé výjimce je nutno v právu přistupovat restriktivně. Správní orgány tedy vykládaly
pojem charakter zástavby, jakož i pojem proluka příliš široce. Krajský soud proto uzavřel, že
pozemek parc. č. X není prolukou v souvislé stávající zástavbě.
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost. Poukázal
na skutečnost, že územní plán předmětnou lokalitu vymezil jako zástavbu blokového typu,
kde se za urbanisticky odůvodněné považuje zejména dostavby proluk a nároží, doplnění
rozvolněných nebo nedokončených bloků objekty určitého objemu pro dosažení
charakteristického rytmu zástavby, a uvedl, že stavba zapadá do stávající zástavby. Při posuzování
záměru nelze přihlížet pouze k zástavbě bezprostředně sousedící s umísťovanou stavbou
a je třeba kromě vyrovnání se s aplikací do konkrétního prostředí brát v úvahu také širší okolí
stavby. Umísťovaný rodinný dům, který bude tvořit nároží (jakousi „rohovou proluku“),
je možné považovat za doplnění uličního celku. Stěžovatel dále poukázal na §25 odst. 6 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., zdůraznil, že pozemek, který měl být zastavěn stavbou, má šíři přibližně 11 m,
proto možnost umístění stavby na tomto pozemku je omezená a naopak vybízí k zastavění
při hranici pozemku, což není v daném území neobvyklé.
[9] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2020, č. j. 4 As 391/2019 – 32, shora
uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Shledal
totiž, že pozemek p. č. X, na němž má být umístěna stavba, představuje dočasně nezastavěný
prostor ve stávající souvislé zástavbě určený k zastavění, a představuje proto tzv. rohovou
proluku, jak ve smyslu odůvodnění územního plánu, tak i ve smyslu stavebních předpisů. Stavba
tak bude představovat doplnění stávající souvislé zástavby a její umístění je v souladu s cílem
úpravy územního plánu, kterým je postupná změna původně venkovského charakteru zástavby
na městský, s posílením blokové zástavby a zástavbou nároží. Nejvyšší správní soud na základě
výše uvedeného přisvědčil stěžovateli, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že správní
orgány vykládaly pojem „charakter zástavby“, jakož i pojem „proluka“ příliš široce.
V posuzované věci je na místě aplikovat pro posuzovanou stavbu výjimku uvedenou v §25
odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. z důvodu charakteru zástavby v místě.
[10] Krajský soud poté ve věci znovu rozhodl nadepsaným rozsudkem, kterým žaloby zamítl.
Konstatoval, že tvrzení žalobce b), že jsou rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, nezákonná, nesprávná a vycházejí z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci, přičemž byla porušena zásada materiální pravdy, a že správní
řízení bylo vedeno v rozporu s právními předpisy, čehož důsledkem byli žalobci přímo zkráceni
na svých právech, nejsou dostatečně konkrétní, neboť se jedná toliko o výčet typových
nesprávností, nikoli skutkově a právně individualizovaná tvrzení o nezákonnostech či procesních
vadách. Argumenty žalobce b) nově uvedenými až v doplnění žaloby ze dne 12. 4. 2018
(nezohlednění protipožárního řešení a dopravně bezpečnostního řešení) se soud nemohl
jakožto opožděnými žalobními body zabývat.
[11] Krajský soud poté poukázal na závěr Nejvyššího správního soudu uvedený ve zrušujícím
rozsudku ze dne 6. 3. 2020, že pozemek parc. č. X, na němž má být stavba umístěna, představuje
tzv. rohovou proluku, a tudíž bylo v posuzované věci na místě aplikovat na umísťovanou stavbu
výjimku uvedenou v §25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. z důvodu charakteru zástavby v místě.
Obsah rozhodnutí stavebního úřadu vyvrací tvrzení žalobce b), že stavební úřad při rozhodování
nezohlednil rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016, č. j. SMOL/091287/2016/OS/US/Obr, jímž byla
na jeho pozemku parc. č. X umístěna přístavba jeho rodinného domu, neboť stavební úřad
na str. 8 svého rozhodnutí na existenci rozhodnutí o přístavbě výslovně odkazuje. Žalobce b)
ostatně ani nevysvětluje, jakým způsobem měl stavební úřad existenci uvedeného územního
rozhodnutí zohlednit, resp. jak měl obsah tohoto rozhodnutí ovlivnit výsledek předmětného
řízení o umístění stavby na pozemku parc. č. X.
[12] Krajský soud se dále ztotožnil s žalovaným, že námitka nespojení ústního jednání
s místním šetřením podle §87 odst. 1 stavebního zákona je nedůvodná s ohledem na neúčelnost
tohoto postupu a znalost stavebního úřadu ohledně poměrů v území. Zcela nedůvodným shledal
krajský soud požadavek žalobce b) na provedení místního šetření k vyvrácení pravdivosti tvrzení
stavebního úřadu, že se na pozemku umísťované stavby nachází stávající zpevněná plocha
vysypaná štěrkem a propojovací chodník, a k objasnění, kde se skutečně nachází hydrant,
neboť tyto terénní úpravy nebyly předmětem posuzovaného povolovacího procesu. Případné
odhalení chyby stavebního úřadu v popisu těchto staveb by tak nemohlo mít na posouzení věci
jakýkoli vliv.
[13] Ze zrušujícího rozsudku NSS ze dne 6. 3. 2020 dále vyplývá, že se rozhodnutí
o nenařízení odstranění stavby netýká sousedící stavby pro bydlení, nýbrž doplňkových staveb,
v jejichž případě nepřipadá v úvahu aplikace §25 odst. 2, 4 a 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
K poukazu žalobce b) na nečinnost stavebního úřadu při vyřizování jeho žádosti o povolení
přístavby jeho rodinného domu, krajský soud žalobce b) odkázal na možnost domáhat se přijetí
opatření proti nečinnosti u nadřízeného orgánu dle §80 správního řádu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[14] Proti naposledy uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce b) (dále
též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal, že se o proluku nejedná, a tudíž pro danou lokalitu
a pozemek platí obecné požadavky na odstupové vzdálenosti mezi stavbami. Definice proluky
v územním plánu nemůže být v rozporu s ustálenou odbornou i právní praxí, jakož i recentní
judikaturou, již krajský soud původně citoval. Otázka zastavitelnosti jednotlivých pozemků musí
odpovídat platné právní úpravě, nikoli tomu, jak se to zadavateli územního plánu zrovna hodí.
V dané lokalitě jsou charakteristické individuální stavby rodinných domů. Urbanistické
či architektonické zdůvodnění zástavby daného pozemku navrhovaným záměrem by bylo možné
charakterizovat jako urbanistický či architektonický diletantizmus, který naopak poměry v území
zcela popírá a ignoruje.
[15] Absentující odstup plánované stavby nebude umožňovat řádnou údržbu stavby
rodinného domu na parc. č. X v k. ú. H. u O., neboť při vydávání napadeného územního
rozhodnutí nebyla jakkoliv zohledněna existence územního rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016, č. j.
SMOL/091287/2016/OS/US/Obr, jehož předmětem je přístavba rodinného domu na
pozemcích parc. č. X a X v k. ú. H. u O., resp. probíhající stavební řízení ve věci stavebního
povolení této přístavby. Nezohledněním uvedeného rozhodnutí došlo ze strany správních orgánů
k flagrantnímu porušení úředního postupu stanoveného stavebním zákonem pro územní řízení.
Je potřeba vycházet z toho, že platné a účinné územní rozhodnutí představuje blokaci území pro
pravomocně umístěný stavební záměr. Záměr stavby žadatelky není ani v souladu se stávající
uliční čárou. Jedná se o naprosto flagrantní zvýhodnění žadatelky oproti ostatním stavebníkům
rodinných domů v uliční čáře, kteří museli zachovat uliční čáru na úkor zachování pravých úhlů
svých staveb.
[16] Další pochybení správních orgánů spatřuje stěžovatel v tom, že nebylo nařízeno ústní
jednání podle §87 odst. 1 stavebního zákona spojené s ohledáním na místě plánované stavby.
Šetření na místě je podle stěžovatele více než žádoucí, a to především pro správními orgány
tvrzenou existenci proluky, která zcela mylně má odůvodnit neuplatnění závazných vzájemných
odstupů staveb dle §25 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Obecná proklamace stavebního
úřadu, že mu jsou dobře známy poměry v území a žádost o vydání územního rozhodnutí
poskytuje dostatečný podklad pro posouzení záměru, nemůže obstát. Poměry na místě nikdo
neznal. Navíc je zjevné, že správní orgány poměry v území naprosto nezajímají a nemají zájem
je poznat. Ohledáním na místě plánované stavby rodinného domu žadatelky by stavební úřad
musel zjistit, že na pozemku stavby se nenachází žádná stávající zpevněná plocha o rozměrech
6,5 x 3,5 m vysypaná štěrkem, ani propojovací chodník o šířce 0,6 m.
[17] Rozhodnutí správních orgánů nezohledňují protipožární řešení z hlediska bezpečnosti
sousedních staveb či vlivu na ně ani bezpečnostní řešení silničního provozu. Závěr krajského
soudu o obecnosti žalobních bodů je podle stěžovatele nepřiléhavý, když stěžovatel jasně
a konkrétně vymezoval, co je namítáno.
[18] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě poukázal na poměry v předmětné lokalitě, uvedl,
že se zde nenachází souvislá zástavba, nejedná se ani o doplnění stávající souvislé zástavby
a namítl, že se v případě pozemku p. č. X v k. ú. H. u O., na němž má být umístěna stavba,
nejedná o proluku. Nejvyšší správní soud k této argumentaci stěžovatele uvádí, že v již zmíněném
rozsudku ze dne 6. 3. 2020, č. j. 4 As 391/2019 – 32, se poměry v dané lokalitě zabýval,
vyhodnotil je a v bodech 28 a 29 vyslovil opačný závěr, než zastává stěžovatel, tj. že pozemek p.
č. X v k. ú. H. u O., na němž má být umístěna stavba, představuje dočasně nezastavěný prostor
ve stávající souvislé zástavbě určený k zastavění, a představuje proto tzv. rohovou proluku.
Navázal, že je proto na místě pro posuzovanou stavbu aplikovat výjimku uvedenou v §25 odst. 6
vyhlášky č. 501/2006 Sb. z důvodu charakteru zástavby v místě, a to i s ohledem na to, že šířka
pozemku, který má být zastavěn, činí přibližně 11 m, což omezuje možnost umístění stavby na
tomto pozemku a zastavění tohoto pozemku (a tím uzavření řady domů nárožní stavbou) by
jinak nebylo možné. Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit a
stále na nich trvá. Pro úplnost lze dodat, že změna již jednou vysloveného závěru ze strany senátu
Nejvyššího správního soudu rozhodujícího v konkrétní věci není možná, jak judikoval rozšířený
senát NSS mj. v usnesení ze dne ze dne 22. 10. 2019, č. j. 4 As 3/2018 - 50, č. 4015/2020 Sb.
NSS.
[22] Námitce, že při vydání územního rozhodnutí nebyla zohledněna existence územního
rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016, č. j. SMOL/091287/2016/OS/US/Obr, jehož předmětem
je přístavba rodinného domu na pozemcích parc. č. X a X v k. ú. H. u O. Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil, neboť jak již přiléhavě konstatoval krajský soud, stavební úřad se s touto námitkou
vypořádal na str. 8 svého rozhodnutí, kde uvedl, že uvedené územní rozhodnutí se týká stavby
sloužící pro uskladnění zahradního nářadí a strojů, která byla umístěna jako provozně
nepropojená, navazující na jižní stěnu garáže rodinného domu stěžovatele. Umísťovaná stavba na
pozemku parc. č. X v k. ú. H. u O. tedy nebrání stěžovateli v další výstavbě. Ani umístění stavby
sloužící pro uskladnění zahradního nářadí a strojů nebrání stěžovateli ve využití pozemku parc. č.
X v k. ú. H. u O. v souladu s charakterem území.
[23] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že z ustálené judikatury zdejšího
soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56,
č. 534/2005 Sb. NSS, a rozsudky NSS ze dne 28. 12. 2007, č.j. 4 As 48/2007 - 80,
ze dne 26.3.2008, č. j. 9 As 64/2007 - 98, či ze dne 29.11. 2012, č. j. 4 Ads 97/2012 - 66) vyplývá,
že rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně tvoří z hlediska soudního přezkumu
jeden celek. To platí tím spíše, když odvolací orgán vychází ze stejného spisového materiálu,
resp. stejných skutkových zjištění jako správní orgán prvního stupně (srov. rozsudek NSS
ze dne 10. 5. 2017, č. j. 7 Azs 86/2017 - 33).
[24] S uvedenými závěry stavebního úřadu ohledně využití pozemku parc. č. X v k. ú. H. u O.
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Jako zcela nedůvodnou a účelovou pak Nejvyšší
správní soud hodnotí argumentaci stěžovatele, že absentující odstup plánované stavby žadatelky
od hranice pozemku p. č. X v k. ú. H. u O. nebude umožňovat řádnou údržbu stavby jeho
rodinného domu na parc. č. X v k. ú. H. u O. Z katastrální mapy, která tvoří součást správního
spisu je totiž zřejmé, že mezi pozemkem X v k. ú. H. u O., na němž se nachází rodinný dům
stěžovatele, a pozemkem p. č. X v k. ú. H. u O., na němž má být umístěna stavba žadatelky, se
nachází pozemek p. č. X v k. ú. H. u O. ve vlastnictví stěžovatele, jehož šířka je v této oblasti
přibližně 7 m, tj. dostatečná, k tomu, aby stěžovateli umožnila řádnou údržbu jeho rodinného
domu. Pokud by snad případné zastavění pozemku p. č. X v k. ú. H. u O. stěžovatelem vedlo k
tomu, že nebude umožňovat údržbu jeho domu na sousedním pozemku p. č. X v k. ú. H. u O.,
jedná se o záležitost stěžovatele, kterou není možné jakkoli klást k tíži žadatelce o umístění
stavby. Stěžovatelem zmíněné územní rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016, č. j.
SMOL/091287/2016/OS/US/Obr, proto nepředstavuje blokaci území pro záměr a nevylučuje
umístění rodinného domu žadatelky.
[25] K námitce stěžovatele, že záměr stavby není v souladu se stávající uliční čárou, Nejvyšší
správní soud ze situačního výkresu na podkladu katastrální mapy tvořícího přílohu rozhodnutí
stavebního úřadu zjistil, že záměr stavby uliční čáru nepřekračuje, pouze se od ní nepatrně
odchyluje směrem od uliční čáry „dovnitř“ pozemku p. č. X v k. ú. H. u O. na straně sousedící
s pozemkem p. č. X v témže katastrálním území, tak, aby jižní strana umisťovaného domu byla
rovnoběžná s komunikací, s níž pozemek žadatelky na této straně sousedí. To je dáno tím, že
jiným způsobem stavbu pravoúhlého domu na tento pozemek s ohledem na jeho umístění a šířku
umístit nelze. Toto odchýlení od uliční čáry nezakládá s ohledem na jeho nepatrný rozsah
nesprávné posouzení věci ze strany správních orgánů. Zcela správný a přiléhavý tak je závěr
žalovaného na str. 11 napadeného rozhodnutí, přiléhavě zmíněný též krajským soudem, že se
jedná toliko o nevýznamné pootočení východní strany umísťovaného domu vzhledem ke
stávající stavební čáře zapříčiněné tím, že uliční čára není kolmá ke společné hranici mezi
pozemky parc. č. X a X v k. ú. H. u O. a bylo třeba dodržet pravoúhlou dispozici domu.
V uvedeném umístění rodinného domu žadatelky Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele
žádné zvýhodnění oproti ostatním vlastníkům rodinných domů nespatřuje. Jedná se pouze o
důsledek výše již zmíněné malé šířky pozemku, na němž má být stavba rodinného domu
umístěna.
[26] K namítanému pochybení správních orgánů spatřovaném stěžovatelem v tom,
že nebylo nařízeno ústní jednání podle §87 odst. 1 stavebního zákona spojené s ohledáním
na místě plánované stavby, Nejvyšší správní soud uvádí, že z tohoto ustanovení stavebního
zákona vyplývá, že stavební úřad spojí ústní jednání s ohledáním na místě, je-li to účelné.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že správním orgánům byla situace na místě dobře známa,
neboť ji náležitě zachycuje dokumentace stavby a mapové podklady. Tomu odpovídá rozhodnutí
stavebního úřadu, v němž je přesně a výstižně popsáno, jakým způsobem bude navrhovaná
stavba rodinného domu umístěna, a to i ve vztahu k stávající zástavbě v okolí. Obstojí
proto závěr stavebního úřadu, že žádost poskytovala dostatečný podklad pro posouzení záměru
a poměry v území mu byly známy z místního šetření provedeného v souvislosti s předchozími
řízeními o umístění staveb v lokalitě. Za této situace by vskutku ústní jednání s ohledáním místa
stavby nebylo účelné, a proto bylo možné od něj upustit. Nelze tudíž stěžovateli přisvědčit
ani v tom, že poměry na místě nikdo neznal.
[27] Tvrzení stěžovatele, že správní orgány poměry v území naprosto nezajímají a nemají
zájem je poznat, považuje Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené za nepodložené
a neopodstatněné. K poukazu stěžovatele na skutečnost, že na pozemku stavby se nenachází
žádná stávající zpevněná plocha o rozměrech 6,5 x 3,5 m vysypaná štěrkem, ani propojovací
chodník o šířce 0,6 m, Nejvyšší správní soud konstatuje, že otázka existence či neexistence těchto
objektů je ve vztahu k posuzovanému záměru umístění rodinného domu marginální
a nemá pro posouzení věci žádný význam.
[28] K námitkám stěžovatele, v níž správním orgánům vytýká, že žádné z jejich rozhodnutí
nezohledňuje protipožární řešení a dopravně bezpečnostní řešení z hlediska bezpečnosti
silničního provozu, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že tyto žalobní
body stěžovatel vznesl v doplnění žaloby ze dne 12. 4. 2018, což vzhledem k tomu, že rozhodnutí
žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 29. 1. 2018, znamená, že stěžovatel tyto námitky
uplatnil po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby (§71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1
s. ř. s.), tedy opožděně. Krajský soud se tudíž naprosto správně těmito žalobními body
nezabýval, a nemůže se proto jimi zabývat ani Nejvyšší správní soud.
[29] Závěr krajského soudu o obecnosti a neprojednatelnosti v narační části uvedených tvrzení
o porušení procesních předpisů je správný, nikoli nepřiléhavý, jak uvádí stěžovatel v kasační
stížnosti. V této části žaloby stěžovatel nezmínil žádnou konkrétní nezákonnost rozhodnutí,
nesprávnost postupu správních orgánů či zkrácení stěžovatele na jeho subjektivních veřejných
právech. Nejvyšší správní soud dodává, že jednotlivé námitky, v nichž stěžovatel již konkrétně
tvrdil nezákonnost postupu správních orgánů a jejich závěrů, krajský soud řádně, přehledně,
srozumitelně a naprosto správně vypořádal.
[30] Závěrem Nejvyšší správní soud stejně jako již v předchozím rozsudku v této věci
ze dne 6. 3. 2020 konstatuje, že si je vědom toho, že umístění stavby přímo na hranici pozemku
může stěžovatel, který je vlastníkem sousedního pozemku a domu, vnímat jako nežádoucí zásah
do svých práv. Tento zásah však nelze vnímat jako nepřiměřeně intenzivní, neboť vývoj zástavby
související se zvyšující se hustotou osídlení v dané lokalitě vždy z povahy věci přináší určité
narušení soukromí. Nejvyšší správní soud připouští, že stěžovatel může stavbu vnímat
jako zhoršení svého komfortu, což však nemůže vést k závěru o nepřípustnosti stavby. Vlastníci
stávajících nemovitostí nemají žádné garantované právo na neměnné poměry v území, mají právo
na ochranu pouze před excesivními zásahy, které jsou obtěžující nad míru přiměřenou poměrům
v daném místě. Každá stavba logicky způsobuje určité zatížení svého okolí. Po stávajících
vlastnících okolních pozemků a staveb vůči plánovanému záměru tak lze spravedlivě požadovat,
aby takové zatížení snášeli, pokud je přiměřené poměrům a nevybočuje v podstatné míře
z obecně vyžadovaných standardů na bydlení s přihlédnutím ke konkrétní lokalitě. V posuzované
věci umisťovaná stavba představuje další dům v lokalitě určené k bydlení. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti konstatuje, že v rozsudku ze dne 12. 10. 2010, č. j. 7 As 13/2010 - 145,
mimo jiné uvedl: „Stěžovatelé si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna
v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí.“
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[32] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu