ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.322.2020:32
sp. zn. 4 As 322/2020 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. V., proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1,
zast. JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo
náměstí 287/18, Praha 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Safety Real, fond SICAV, a.s.,
se sídlem Křižíkova 213/44, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2017,
č. j. MHMP 707142/2017, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020, č. j. 8 A 95/2017 - 135,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 4. 10. 2016 u žalovaného žádost o informaci podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), ohledně
toho, kdo je skutečným vlastníkem osoby zúčastněné na řízení, jakožto jediného akcionáře
společnosti Bohemians Real, a.s., od nějž měl žalovaný odkoupit stadion Ďolíček. Žalovaný
žádost rozhodnutím ze dne 14. 11. 2016, č. j. MHMP 2046734/2016, podle §15 odst. 1
informačního zákona odmítl. Ministerstvo vnitra, odbor veřejné správy, dozoru a kontroly (dále
jen „ministerstvo vnitra“), rozhodnutím ze dne 16. 1. 2017, č. j. MV-117686-15/ODK-2016,
vyhovělo odvolání žalobce a rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2016 o odmítnutí žádosti
o poskytnutí informace zrušilo a věc vrátilo žalovanému k novému projednání. Žalovaný však
ve věci dále nekonal.
[2] Žalobce o shora uvedenou informaci požádal žalovaného opět dne 27. 1. 2017.
Jeho žádost byla znovu odmítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 3. 2017,
č. j. MHMP 336496/2017. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 12. 4. 2017, č. j. MV-117686-
23/ODK-2016, opět vyhovělo odvolání žalobce, rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2017 o
odmítnutí žádosti o poskytnutí informace zrušilo a věc vrátilo žalovanému k novému projednání.
[3] Žalovaný poté znovu projednal žádost žalobce o poskytnutí informace ze dne 27. 1. 2017
a rozhodnutím ze dne 3. 5. 2017, č. j. MHMP 707142/2017, ji odmítl podle §11 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §9 odst. 1 informačního zákona.
[4] Žalobce proti naposledy uvedenému rozhodnutí žalovaného již nebrojil odvoláním
a napadl jej přímo žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten
rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 8 A 95/2017 - 69, zrušil rozhodnutí žalovaného a nařídil
žalovanému požadované informace podle žádosti ze dne 27. 1. 2017 žalobci poskytnout.
Žalovaný se proti tomuto rozsudku bránil kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl
rozsudkem ze dne 11. 10. 2019, 4 As 18/2018 - 59, tak, že rozsudek městského soudu
ze dne 7. 12. 2017, č. j. 8 A 95/2017 - 69, zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Městský soud následně rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, č. j. 8 A 95/2017 - 135, zrušil
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2017, č. j. MHMP 707142/2017 (výrok I.), a uložil
žalovanému, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytl žalobci informaci, kdo
je konečným vlastníkem (tedy držitelem akcií) osoby zúčastněné na řízení, podle sdělení, kterým
byla žalovanému poskytnuta v souvislosti s plněním usnesení zastupitelstva hlavního města Prahy
ze dne 31. 3. 2016 č. 15/10, a to ve struktuře: jméno, příjmení, rok narození a obec trvalého
pobytu (výrok II.).
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nyní proti tomuto rozsudku městského soudu (dále jen
„napadený rozsudek“) brojí kasační stížností, jejíž součástí učinil také návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Stěžovatel v návrhu předesílá, že žalobcem požadovanou informaci získal od osoby
zúčastněné na řízení v souvislosti s prodejem stadionu Ďolíček. Ta přitom stěžovateli sdělila,
že se jedná o důvěrnou informaci, která má charakter obchodního tajemství a je určena výhradně
pro vnitřní potřebu stěžovatele. Stěžovatel proto (a také z přesvědčení, že na její poskytnutí nemá
žalobce právní nárok) opakovaně odmítal poskytnout tuto informaci žalobci a má nadále za to,
že v posuzované věci jsou dány zákonné podmínky pro odepření informace ve smyslu §11
odst. 2 písm. a) informačního zákona; nesouhlasí proto také se závěry městského soudu
uvedenými v napadeném rozsudku. Stěžovatel dále v návrhu uvádí, že pokud by kasační soud
nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek, postrádalo by kasační řízení valného smyslu,
jelikož informace, o níž v projednávané věci jde, by již byla stěžovatelem žalobci poskytnuta.
[8] Stěžovatel je přesvědčený o tom, že jsou splněny zákonné podmínky podle §73 s. ř. s.
ve spojení s §107 téhož zákona k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Poskytnutím
požadované informace žalobci by totiž vznikla újma osobě zúčastněné na řízení, která
s poskytnutím informace nesouhlasila a označila ji za důvěrnou informaci se znaky obchodního
tajemství. Naopak žalobci žádná újma neposkytnutím informace nehrozí. Přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti se případné poskytnutí informace pouze odkládá do doby pravomocného
rozhodnutí v kasačním řízení. Stěžovatel také zdůraznil, že přiznání odkladného účinku
není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] Žalobce k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti předesílá, že otázka
případného zásahu do práv dotčených osob, skutečných vlastníků osoby zúčastněné na řízení
jakožto jediného akcionáře společnosti Bohemians Real, a.s., od nějž měl žalovaný odkoupit
stadion Ďolíček, byla v předchozím řízení několikrát důkladně projednána a vyřešena ve prospěch
práva na informace. Dále poukázal na to, že městský soud v napadeném rozsudku vycházel
z judikatury kasačního soudu, proto je nepravděpodobné, že by v rozhodnutí o nynější
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud svůj postoj k posuzované problematice změnil; tedy,
že by napadený rozsudek rušil. Pokud stěžovatel opírá svůj návrh na přiznání odkladného účinku
o skutečnost, že žalobcem požadované informace jsou „důvěrné, mající charakter obchodního tajemství,
a jsou určeny výhradně pro vnitřní potřebu stěžovatele“, zdůrazňuje žalobce, že tyto argumenty
byly v předchozím řízení zcela vyvráceny. Jestliže také stěžovatel poukazuje ve svém návrhu
na to, že vyhověním příkazu městského soudu by přezkum zákonnosti napadeného rozsudku
kasačním soudem ztratil smysl a byl pouze akademickým, má žalobce za to, že nesmyslnou
a pouze akademickou je spíše kasační stížnost. Skutkové okolnosti případu
již byly v předcházejícím řízení objasněny a bylo dostatečně a jednoznačně prokázáno, že hrozící
újma z možného zásahu do práv skutečných vlastníků osoby zúčastněné na řízení je zřetelně
výrazně menší, než veřejný zájem na transparentnosti žalobcem požadované informace. Žalobce
je přesvědčený o tom, že stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nemůže
vzniknout újma. I v případě, že by se ukázalo, že požadované informace neměly být žalobci
poskytnuty, a dotčené osoby – skuteční vlastníci osoby zúčastněné na řízení – by se domáhaly
náhrady újmy, pak by k náhradě újmy nebyl povinen stěžovatel, ale Česká republika, jednající
prostřednictvím soudů. Naopak má žalobce za to, že jemu by přiznáním odkladného účinku
vznikla újma z pokračujícího obstrukčního postupu stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
a po zvážení argumentů obou účastníků řízení dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky
pro vyhovění tomuto návrhu podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 téhož zákona.
[11] Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle
§73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[12] Z četné judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že institut odkladného účinku
se primárně vztahuje k žalobě jako prostředku ochrany veřejných subjektivních práv adresáta
veřejnoprávního působení. Kasační stížnost je však mimořádným opravným prostředkem
směřujícím proti pravomocnému rozhodnutí krajského, resp. městského, soudu. Odkladný
účinek vůči pravomocnému rozhodnutí by proto měl být přiznáván pouze v ojedinělých
případech, pro něž zákonodárce užil slova o „nepoměrně větší újmě“. Přiznáním odkladného účinku
se totiž prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského, resp. městského, soudu,
na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným
postupem zrušeno. Tímto zákonným postupem je meritorní rozhodnutí o kasační
stížnosti, nikoliv přiznání odkladného účinku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 1. 2013, č. j. 5 Afs 84/2012 - 33).
[13] Nejvyšší správní soud přihlédl ke všem okolnostem případu a shledal, že by splněním
městským soudem uložené povinnosti poskytnout informaci mohla vzniknout nepoměrně větší
újma, než která by vznikla žalobci v případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ta by spočívala pouze v pozdějším poskytnutí požadované informace. K poskytnutí informace
by tak došlo po právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým by kasační stížnost
zamítl. Taková újma na straně žalobce se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako méně závažná.
V případě vyhovění kasační stížnosti za současného nepřiznání odkladného účinku kasační
stížnosti by naopak přezkum zákonnosti napadeného rozsudku kasačním soudem v podstatě
ztratil smysl a jeho význam by byl pouze akademický. Případným zrušujícím rozsudkem
Nejvyššího správního soudu by již nebylo možné zvrátit skutečnost, že informace
byla stěžovatelem podle závazného pokynu městského soudu poskytnuta. Tyto možné důsledky
Nejvyšší správní soud považuje za nepoměrně větší újmu, než která by vznikla přiznáním
odkladného účinku.
[14] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti současně nevznikne újma třetím osobám
(odlišným od žalobce) a nebude ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jehož dotčení nikdo
netvrdil a ani Nejvyšší správní soud takový rozpor nedovodil.
[15] V posuzovaném případě jsou tudíž naplněny předpoklady pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
[16] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání či nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy
a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu