ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.467.2019:27
sp. zn. 4 As 467/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatele: České
štěrkopísky spol. s r.o., IČO: 27584534, se sídlem Cukrovarská 34, Praha 9,
zast. Mgr. Vojtěchem Metelkou, advokátem, se sídlem Martinská 608/8, Plzeň, proti odpůrci:
obec Žerotín, se sídlem Žerotín 13, Litovel, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy
odpůrce ze dne 29. 11. 2016 – Územní plán Žerotín, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele
proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
ze dne 30. 9. 2019, č. j. 73 A 5/2018 - 111,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 9. 2019,
č. j. 73 A 5/2018 - 111, se z r uš uj e ve výroku III. a v té části výroku II., kterou
byl zamítnut návrh na zrušení části opatření obecné povahy Územní plán Žerotín
vydaného zastupitelstvem obce Žerotín dne 29. 11. 2016 vylučující umisťování „staveb,
zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů, včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně
oplocení““ vymezené v bodě A/I.6b pro plochy W, NL, ZP, NP a NZ.
II. Opatření obecné povahy Územní plán Žerotín vydané zastupitelstvem obce Žerotín
dne 29. 11. 2016 se z r ušuj e v části vylučující umisťování „staveb, zařízení a jiných
opatření pro těžbu nerostů, včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení“ vymezené
v bodě A/I.6b pro plochy W, NL, ZP, NP a NZ, a to dnem právní moci tohoto
rozsudku.
III. Ve zbytku se kasační stížnost zamí t á.
IV. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy ani řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Navrhovatel se návrhem ze dne 24. 11. 2018 domáhal zrušení územního plánu (označeného
opatření obecné povahy, dále též „ÚP Žerotín“) odpůrce v části, která vylučuje těžbu nerostů
v katastrálním území Žerotín v ploše chráněného ložiskového území a výhradního ložiska
štěrkopísku Žerotín – Liboš, která vymezuje plochu chráněného ložiskového území (dále
též „CHLÚ“) a výhradního ložiska štěrkopísku Žerotín – Liboš, a v části, která vylučuje
umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů v nezastavěném území.
Navrhovatel vylíčil, že je společností zabývající se těžbou a zpracováním štěrků a písků a zamýšlí
těžbu těchto materiálů na území odpůrce. Za tímto účelem v minulosti již opakovaně získal
rozhodnutí o tzv. předchozím souhlasu k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru
Žerotín. K záměru navrhovatele na těžbu v dotčené lokalitě bylo rovněž vydáno kladné závazné
stanovisko k posouzení vlivů na životní prostředí Ministerstva životního prostředí. Napadené
opatření obecné povahy záměr navrhovatele vylučuje (není možné vydat rozhodnutí o stanovení
dobývacího prostoru) a zkracuje navrhovatele na jeho veřejném subjektivním právu na stanovení
dobývacího prostoru, resp. následně na těžbu štěrkopísku.
[2] Navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že toto opatření obecné povahy není v souladu
s právními předpisy vztahujícími se k procesu pořízení územního plánu. Zásah do svých práv
navrhovatel spatřoval v bodě A/I.2b výroku opatření obecné povahy - „vyloučení
dobývání nerostů a těžby“, dále v bodě A/I.5f – Dobývání ložisek nerostných surovin - a v bodě
A/I.6b – Podmínky pro využití ploch s rozdílným způsobem využití, včetně stanovení podmínek
prostorového uspořádání, plochy NZ. Tím, že odpůrce zařadil výhradní ložisko štěrkopísku
a CHLÚ do stabilizovaných ploch zemědělských (NZ), vymezením mimo zastavěné území
a výslovným uvedením nepřípustnosti staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů, včetně
staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí, včetně oplocení, a vyloučením použití §18 odst. 5
poslední věta zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
bez vymezení veřejného zájmu, znemožnil navrhovateli vymezení dobývacího prostoru a těžební
činnost.
[3] Odůvodnění, dle něhož se plochy těžby nevymezují i s ohledem na ochranu krajinného rázu
a kvalitu životního prostředí obyvatel, nemá prostor při pořizování územního plánu,
ale až v navazujících řízeních podle zákona č. 114/1992 Sb. a zákona č. 100/2001 Sb., konkrétně
v řízení o vydání závazného stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí.
Pokud územní plán po vymezení veřejného zájmu ve vztahu k §18 odst. 5 stavebního zákona
těžbu v území výslovně vylučuje, vymezil jej odpůrce nezákonným způsobem a překročil svoji
pravomoc, protože uvedené vlivy posuzuje Ministerstvo životního prostředí podle §2 zákona
č. 100/2001 Sb. a závěr Ministerstva životního prostředí je podkladem pro územní rozhodování
o konkrétním záměru. Navíc, jak je patrné ze souhlasného závazného stanoviska Ministerstva
životního prostředí ze dne 10. 8. 2018, tyto obavy z negativních vlivů záměru navrhovatele
se nepotvrdily.
[4] Navrhovatel dále namítal nesoulad územního plánu s §36 odst. 5 a §43 odst. 3 stavebního
zákona. Odpůrce v odůvodnění územního plánu v bodu B/I.2b tvrdí, že územní plán
je v souladu se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje („ZÚR OK“). S tímto tvrzením
navrhovatel nesouhlasí, neboť ze ZÚR OK a jejich aktualizace č. 1, jež byly závazné
pro pořizování a vydání napadeného územního plánu, plyne opak. ZÚR OK se po změně
aktualizací č. 1 z roku 2011 změnily, neboť ohledně těžby štěrkopísku byla zpracována územní
studie, která se stala územně plánovacím podkladem (§25 stavebního zákona), a to nejen
pro pořízení aktualizace č. 1 ZÚR, ale i pro pořizování a vydávání územních plánů, protože
územní plány musí být právě se ZÚR v souladu a tento cíl byl i územní studií vymezen. Územní
studie byla schválena před vydáním územního plánu odpůrce a její aktuálnost byla ověřena
krajským úřadem dne 14. 11. 2018. Územní studie vymezuje specifickou oblast ST2-1, která
se nachází v k. ú. Žerotín a k. ú. Liboš a ve které je výhradní ložisko štěrkopísku Žerotín – Liboš.
Podle navrhovatele z předmětné územní studie odpůrci vyplývala povinnost v územním plánu
sledovat veškerá ložiska, zejména výhradní ložiska a CHLÚ, tyto zpracovat v rámci limitů využití
území a hl avně pak to, že navrhovaná těžba musí být v územním plánu obce zpracována
v plochách těžby. Výhradní ložisko štěrkopísku Žerotín – Liboš proto mělo být v územním plánu
vymezeno v ploše těžby a odpůrcem měly být pouze převzaty podmínky využití dané plochy
vymezené územní studií.
[5] Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví územní plán odpůrce v rozsahu koncepční
teze „vyloučení dobývání nerostů a těžby“ vymezené v bodě A/I.2b textové části zrušil dnem právní
moci tohoto rozsudku, ve zbytku návrh zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že územní plán odpůrce není v rozporu
s §18 odst. 5 stavebního zákona ve znění účinném v době jeho přijetí, neboť veřejný zájem,
kterého se navrhovatel dovolává, byl do úpravy tohoto ustanovení stavebního zákona začleněn
až s účinností od 1. 1. 2018, novelou č. 225/2017 Sb. Odpůrce dostál své povinnosti zabezpečit
ochranu nerostného bohatství proti znemožnění nebo ztížení jeho budoucího dobývání
nehornickými stavbami a zařízeními, neboť s CHLÚ počítá a vyznačil jeho hranice v územně
plánovací dokumentaci. Nedošlo tedy k porušení §16 a §17 horního zákona.
[6] Krajský soud shledal částečně důvodnou námitku týkající se nesouladu ÚP Žerotín
se ZÚR OK, a to v rozsahu koncepční teze „vyloučení dobývání nerostů a těžby“ vymezené v bodě
A/I.2b textové části územního plánu. Shledal totiž, že za situace, kdy ZÚR OK těžbu
v posuzované oblasti CHLÚ v k. ú. Žerotín, byť pouze při splnění určitých podmínek,
připouštějí, nelze těžbu územně plánovací dokumentací, která musí být dle §43 odst. 3
stavebního zákona v souladu se zásadami územního rozvoje, a priori vyloučit tak, jak to bylo
v tomto případě učiněno v územním plánu v části A/I.2b. tezí „vyloučení dobývání nerostů a těžby“.
Proto krajský soud územní plán odpůrce v této části zrušil, neboť jej shledal v rozporu
se ZÚR OK.
[7] Naopak krajský soud neshledal nesoulad územního plánu se ZÚR OK zařazením pozemků,
pod nimiž se nachází výhradní ložisko štěrkopísku, do stabilizovaných ploch zemědělských (NZ).
Způsob využití pozemků, pod nimiž se předmětné výhradní štěrkopískové ložisko nachází,
v územním plánu, je totiž zcela v souladu s požadavky horního zákona a v souladu se ZÚR OK,
neboť nezakazuje těžbu samotnou, již ZÚR OK za splnění určitých podmínek v daném místě
připouští.
[8] K námitce, že vymezení plochy NZ znemožňuje navrhovateli těžbu, krajský soud uvedl,
že z ustálené judikatury shrnuté např. v rozsudku NSS ze dne 4. 11. 2014, č. j. 2 As 46/2014 - 79,
vyplývá, že opatření obecné povahy lze úspěšně napadat návrhovými body, které navrhovatel
uplatnil jako námitky či připomínky v době veřejného projednávání. Navrhovatel však po celou
dobu přijímání územního plánu proti němu nepodal žádné námitky ani připomínky. Soud
se proto nemohl zabývat proporcionalitou přijatého řešení, neboť by rozhodoval o dané otázce
„v první linii“, a nahrazoval tak činnost pořizovatele opatření obecné povahy. V této souvislosti
krajský soud poukázal na rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2013, č. j. 8 Aos 2/2012 - 59.
[9] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že odpůrce území, v němž se nachází výhradní
ložisko štěrkopísku Žerotín - Liboš, v územním plánu v rozporu se zákonem nevymezil
jako plochu těžby. S ohledem na §18 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a územní studii totiž odpůrce
nebyl povinen zařadit výhradní ložisko štěrkopísku Žerotín – Liboš do územního plánu
jako plochu těžby. Ke stanovisku Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 8. 2018,
č. j. MZP/2018/570/892, krajský soud uvedl, že se jedná toliko o souhlasné stanovisko
podmíněné, tj. na jeho podkladě v žádném případě nelze předvídat výsledek řízení o stanovení
dobývacího prostoru.
II. Kasační stížnost
[10] Proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost, v níž krajskému soudu vytknul, že zrušil jen tu část územního plánu, která
generálně vylučuje těžbu v dotčeném území a která je pouze jakýmsi „úvodem s východisky
dalšího textu“.
[11] Stěžovatel si položil otázku, jak může být v rozporu s nadřazenými ZÚR OK,
že v urbanistické koncepci územního plánu je uvedena pro celé území věta „vyloučení dobývání
nerostů a těžby“, ale už není podle krajského soudu s nadřazenou územně plánovací dokumentací
v rozporu, že napadený územní plán ve vymezené a definované ploše, ve které se skutečně
ložiska k těžbě nachází (ve formě CHLÚ i výhradního ložiska), těžbu nerostů explicitně vylučuje,
tj. zakazuje. Samotné ZÚR OK uvádí, že má být pořizovateli „podřízené“ územně plánovací
dokumentace respektován obsah „územní studie štěrkopísků“. Pokud podle krajského soudu
odpůrce nerespektoval ZÚR OK, pak měl svou úvahu dokončit a posoudit, co je požadavkem
na využití území, který si přeje osoba s přednostním právem na vymezení dobývacího prostoru
ve výhradním ložisku a co je požadavkem na využití území, který vyplývá z toho, že dané území
je výhradním ložiskem a chráněným územím a ZÚR OK a k nim zpracovaná územní studie
štěrkopísků uvádí, že právě tyto plochy musí být v územních plánech zpracovány jako plochy
těžby.
[12] Odpůrce, očividně si vědom existence CHLÚ a výhradního ložiska Žerotín, měl zapracovat
uvedené do územního plánu jako limity využití území a navrhovanou těžbu (Ministerstvo
životního prostředí udělilo přednostní oprávnění k vymezení dobývacího prostoru stěžovateli)
vymezit v souladu s vyhláškou č. 501/2006 Sb. jako plochu těžby. I pokud by se odpůrce
nepodvolil tomu, co mu stanovila ZÚR OK a územní studie štěrkopísků a nevymezil dané území
v ploše těžby, tak minimálně nesměl územním plánem zakázat těžbu ve výhradním ložisku
a CHLÚ.
[13] Krajský soud tak podle stěžovatele měl zrušit i „vymezení plochy CHLÚ a plochy výhradního
ložiska štěrkopísku Žerotín – Liboš (evidenční číslo ložiska B3 216 800) ve stabilizovaných plochách
zemědělských NZ“, které těžbu nerostů nevymezují v hlavním, přípustném ani podmíněně
přípustném využití, a „vyloučení umisťování staveb, zařízení, a jiných opatření pro těžbu nerostů
v nezastavěném území“, aby dostál tomu, že těžba nerostů nebude v rozporu se ZÚR OK
ve specifické oblasti - ploše ST2 - vyloučena.
[14] Stěžovatel dále uvedl, že námitky uplatněné v návrhu se týkaly třetího kroku algoritmu
přezkumu opatření obecné povahy, tj. postup při vydání územního plánu byl v rozporu
se zákonem, nikoli tedy pátého kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy
(neproporcionalita zásahu do práv stěžovatele). Skutečnost, že stěžovatel nepodal námitky
ani připomínky v procesu přijímání napadeného územního plánu, je irelevantní, vzhledem
k tomu, že napadený územní plán je v rozporu s nadřazenou územně plánovací dokumentací,
evidovanou územní studií jako územně plánovacím podkladem a právními předpisy - §43 odst. 3
stavebního zákona a §15 odst. 1 horního zákona.
[15] Zpracovatel územně plánovací dokumentace navrhl řešení, které využití nerostného
bohatství vysloveně znemožňuje, a tento svůj krok neodůvodnil, když nepopsal, proč
nemá veřejný zájem státu dle §15 odst. 1 horního zákona zpřesněný v ZÚR OK a územní studii
štěrkopísky přednost před zájmem územně samosprávného celku. Stěžovatel se dále neztotožnil
s názorem soudu, že CHLÚ a výhradní ložisko nemohlo být vymezeno v ploše těžby nerostů
ve smyslu §18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
[16] Za nesprávnou, zčásti nesrozumitelnou a v zásadě nepřezkoumatelnou stěžovatel považuje
část odůvodnění v bodě 48 kasační stížností napadeného rozsudku, kde krajský soud s odkazem
na bod 5.1.3. územní studie uvedl, že plochu těžby lze do území umístit jen na základě územního
rozhodnutí o změně využití území (dobývací prostor), přičemž žádné takové rozhodnutí
pro předmětné území vydáno nebylo. Takové rozhodnutí vskutku vydáno nebylo, neboť
tomu brání právě ona sporná část napadeného územního plánu. Uvedená argumentace krajského
soudu se podle stěžovatele míjí s předmětem tohoto řízení.
[17] Odpůrce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud posoudil přitom zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud měl zrušit i části ÚP Žerotín týkající
se vymezení plochy CHLÚ a plochy výhradního ložiska štěrkopísku Žerotín – Liboš (evidenční číslo ložiska
B3 216 800) ve stabilizovaných plochách zemědělských NZ, které těžbu nerostů nevymezují v hlavním,
přípustném ani podmíněně přípustném využití, a vyloučení umisťování staveb, zařízení, a jiných opatření pro těžbu
nerostů v nezastavěném území, aby dostál tomu, že těžba nerostů nebude v rozporu se ZÚR OK
ve specifické oblasti ploše ST2 vyloučena.
[21] K této námitce Nejvyšší správní soud v prvé řadě ve shodě s krajským soudem konstatuje,
že ZÚR OK, pro území v oblasti ST2, v níž se nachází předmětné CHLÚ v k. ú. Žerotín, ukládá
v kapitole A3 bodě 15. 1. 2. 1. respektovat tyto zásady: připuštění „zahájení přípravy dalších těžeb
menšího plošného rozsahu s dostatečným objemem zásob a dlouhodobou životností (rozsah všech těžeb prováděných
současně celkem nepřekročí plochu 45 ha) postupem dle ‘územní studie štěrkopísků‘, tedy jen za splnění
zákonných podmínek respektujících co nejnižší zátěž na jednotlivé složky životního prostředí a zejména v oblasti
dopravní zátěže mimo zastavěná území obcí; v místě plánovaných těžeb realizovat pokud možno v maximální
míře přírodě blízká protipovodňová opatření s maximálním využitím retenční schopnosti a bilance objemů skrývek
při stavbě a opravách povodňových hrází, bočních poldrů apod. pro ochranu obcí.“
[22] Podle §36 odst. 5 stavebního zákona jsou zásady územního rozvoje závazné
pro pořizování a vydávání územních plánů a podle §43 odst. 3 věty první téhož zákona územní
plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního
plánování v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje. Proto
není možné, aby územní plán odpůrce v rozporu se ZÚR OK zcela vyloučil dobývání nerostů
a jejich těžbu, neboť takovéto využití vymezeného území (do něhož spadá i území odpůrce
regulované územním plánem) výslovně předpokládají ZÚR OK. Krajský soud tedy postupoval
správně, když k návrhové námitce stěžovatele zrušil koncepční tezi „vyloučení dobývání nerostů
a těžby“ uvedenou v části A/I.2b územního plánu – ochrana a rozvoj hodnot.
[23] Stěžovatel se domáhal také zrušení vyloučení umisťování staveb, zařízení, a jiných opatření pro těžbu
nerostů v nezastavěném území. Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ve vztahu k plochám
NS – Plochy smíšené nezastavěného území. Z koordinačního výkresu územního plánu je totiž
zřejmé, že do těchto ploch nezasahuje CHLÚ ani ložisko výhradních nerostných surovin
(štěrkopísky) či ložisko nevýhradních nerostných surovin (štěrkopísky).
[24] Důvodnou však Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku ve vztahu k plochám
NZ – plochy zemědělské, W – vodní a vodohospodářské, NL – plochy lesní, ZP – zeleň
přírodního charakteru, NP – plochy přírodní. Do těchto ploch totiž uvedená ložiska zasahují.
Úplné vyloučení umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů ve svém
důsledku znamená vyloučení dobývání nerostů a jejich těžby, neboť z povahy věci
nelze dobývání a těžbu nerostů provozovat bez potřebných technických zařízení. V případě
těchto ploch tak je územní plán v rozporu se ZÚR OK. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
přisvědčil stěžovateli, že námitka týkající se této vady územního plánu nepředstavuje námitku
neproporcionality zásahu do práv stěžovatele. Uplatnění námitky nezákonnosti územního plánu
pro rozpor s nadřazeným územně plánovacím dokumentem v návrhu proto nebránilo
to, že stěžovatel nepodal námitky či připomínky v procesu veřejného projednání návrhu
napadeného územního plánu.
[25] Stěžovatel se dále domáhá zrušení vymezení plochy CHLÚ a plochy výhradního ložiska štěrkopísku
Žerotín – Liboš (evidenční číslo ložiska B3 216 800) ve stabilizovaných plochách zemědělských NZ.
Tyto plochy dle jeho názoru měly být vymezeny jako plochy těžby. Tuto námitku neshledává
Nejvyšší správní soud důvodnou.
[26] Dle §18 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území,
plochy těžby nerostů zahrnují zpravidla pozemky povrchových dolů, lomů a pískoven, pozemky pro ukládání
dočasně nevyužívaných nerostů a odpadů, kterými jsou výsypky, odvaly a kaliště, dále pozemky rekultivací
a pozemky staveb a technologických zaířzení pro těžbu. Do plochy těžby nerostů lze zahrnout i pozemky
související dopravní a technické infrastruktury.
[27] Z tohoto ustanovení vyplývá, že do ploch těžby se v územně plánovací dokumentaci
zařazují pozemky, které již slouží k zajištění těžební činnosti, případně s ní souvisejí, nikoli
však veškerá na území státu zjištěná ložiska nerostů. Z výše uvedeného rovněž vyplývá,
že není opodstatněná námitka stěžovatele, v níž krajskému soudu vytýká nesprávnost závěru,
že CHLÚ a výhradní ložisko štěrkopísku nemohlo být vymezeno v ploše těžby nerostů ve smyslu
§18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit, že ZÚR OK
a k nim zpracovaná územní studie štěrkopísků uvádí, že právě tyto plochy musí být v územních
plánech vymezeny jako plochy těžby. Zásady územního rozvoje připouští možnost zahájení
přípravy těžby ve vymezených specifických oblastech, neřeší však způsob zařazení pozemků
do jednotlivých ploch v územních plánech.
[28] Stěžovatel dále namítl, že zpracovatel územně plánovací dokumentace navrhl řešení, které
využití nerostného bohatství vysloveně znemožňuje, a v odůvodnění územního plánu toto řešení
neodůvodnil, neboť nepopsal, proč nemá veřejný zájem státu dle §15 odst. 1 horního zákona
zpřesněný v ZÚR OK a územní studii štěrkopísky přednost před zájmem územně
samosprávného celku. Nejvyšší správní soud k tomu v prvé řadě uvádí, že uvedené ustanovení
horního zákona stanoví orgánům územního plánování povinnost navrhovat řešení, které
je z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a dalších zákonem chráněných obecných
zájmů nejvýhodnější. Orgán územního plánování tak je povinen ve vztahu k nerostnému
bohatství krom možností jeho využití zohlednit rovněž např. zájem na ochranu životního
prostředí a princip udržitelného rozvoje území.
[29] Z odůvodnění územního plánu je zřejmé, že odpůrce jednostranně upřednostnil právě
tento princip, když uvedl, že vlastní ložisko je chráněno před vytěžením pro potřeby budoucích
generací a při zohlednění kvality života generací současných. S ohledem na tento princip odpůrce
těžbu a činnosti související a obdobné na svém území zcela vyloučil. Nezohlednil však existenci
nadřazeného územně plánovacího dokumentu (ZÚR OK), který ukládá obcím těžbu
ve vymezených územích a za splnění stanovených podmínek umožnit. Odpůrce tak nehodnotil
a nevážil protichůdné zájmy, tj. zájem na využití nerostného bohatství se zájmy, které se rozhodl
chránit. Stěžovateli je tudíž třeba přisvědčit také v tom, že v tomto ohledu je odůvodnění
územního plánu odpůrce nedostatečné.
[30] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací krajského soudu, že plochu těžby
by byl odpůrce povinen v území vymezit v případě existence rozhodnutí o stanovení dobývacího
prostoru. Žádné takové rozhodnutí pro předmětné území v době vydání opatření obecné povahy
neexistovalo. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že pokud bude po splnění
zákonných požadavků vydáno rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru podle §27 odst. 6
horního zákona, které je i rozhodnutím o využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu,
vyznačí odpůrce podle §26 odst. 3 horního zákona hranici takto stanoveného dobývacího
prostoru v územním plánu v návaznosti na příští zprávu o uplatňování územního plánu (§55
odst. 1 stavebního zákona). Stávající zařazení pozemků, na nichž se nachází CHLÚ a ložiska
výhradních či nevýhradních surovin, do ploch W, NL, ZP, NP a NZ nebrání případnému
stanovení dobývacího prostoru na těchto pozemcích, pokud územní plán nevylučuje v dotčených
plochách těžbu nerostných surovin.
[31] Nejvyšší správní soud tedy shledal důvodnou námitku stěžovatele, v níž se domáhal zrušení
vyloučení umisťování staveb, zařízení, a jiných opatření pro těžbu nerostů v nezastavěném území v části
územního plánu pro plochy W, NL, ZP, NP a NZ . Zbývající námitky uplatněné stěžovatelem
v kasační stížnosti shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými, jak vysvětleno výše.
[32] Nejvyšší správní soud za této procesní situace zvažoval, zda není na místě
výrok II. napadeného rozsudku zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení krajskému
soudu. S ohledem na pravomoc rušit i část opatření obecné povahy dle §110 odst. 2
písm. b) s. ř. s. v rámci rozhodnutí o kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud takový postup
považuje za formalistický, neúčelný a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.
Krajský soud by byl v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu a pouze
by „fakticky rozšířil“ zrušující výrok i na výše zmíněný regulativ územního plánu vylučující
pro plochy W, NL, ZP, NP a NZ umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů
v nezastavěném území. Tuto otázku může efektivně vyřešit i Nejvyšší správní soud v rámci
rozhodnutí o kasační stížnosti, pokud tuto část opatření obecné povahy sám zruší. Tím zároveň
bude skončeno řízení a účastníkům řízení již nebudou vznikat další náklady související s vedením
sporu.
[33] Nejvyšší správní soud proto přistoupil ke zrušení výroku II. kasační stížností napadeného
rozsudku pouze v části zamítající návrh na zrušení opatření obecné povahy v části zakazující
umísťovat „stavby, zařízení a jiná opatření pro těžbu nerostů, včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí
včetně oplocení“ stanovené v bodě A/I.6b pro plochy W, NL, ZP, NP a NZ . Tuto část napadeného
opatření obecné povahy zároveň sám zrušuje dle §110 odst. 2 písm. b) s. ř. s. Ve zbytku Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[34] Nejvyšší správní soud po celkovém posouzení věci dospěl s ohledem na výše uvedené
k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná, neboť byl naplněn kasační důvod ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proto výrok II. rozsudku krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil, avšak pouze v té části, kterou krajský soud zamítl návrh stěžovatele na zrušení regulativu
zakazujícího umísťovat „stavby, zařízení a jiná opatření pro těžbu nerostů, včetně staveb, které s nimi
bezprostředně souvisejí včetně oplocení“ stanoveného v bodě A/I.6b pro plochy W, NL, ZP, NP a NZ.
Ve zbytku zamítavý výrok rozsudku krajského soudu obstojí a zůstává nedotčen. Kasační stížnost
brojící proti této části výroku II. rozsudku krajského soudu tedy bylo třeba zamítnout.
[35] Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení
uvedené části napadeného územního plánu odpůrce (tj. regulativu zakazujícího umísťovat „stavby,
zařízení a jiná opatření pro těžbu nerostů, včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení“
stanoveného v bodě A/I.6b pro plochy W, NL, ZP, NP a NZ), Nejvyšší správní soud využil
své pravomoci dle §110 odst. 2 písm. b) s. ř. s., krajskému soudu nevrátil věc k dalšímu řízení
a tuto nezákonnou část opatření obecné povahy zrušil.
[36] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout
o náhradě nákladů celého soudního řízení, tj. jak o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
před Nejvyšším správním soudem, tak i o náhradě nákladů řízení před krajským soudem.
Stěžovatel se v návrhu domáhal zrušení územního plánu v částech: (i) vylučujících těžbu
nerostů v katastrálním území Žerotín, v ploše CHLÚ a v ploše výhradního ložiska štěrkopísku
Žerotín – Liboš (evidenční číslo ložiska B3 216 800), (ii) vymezujích plochy CHLÚ a plochy
výhradního ložiska štěrkopísku Žerotín – Liboš (evidenční číslo ložiska B3 216 800)
ve stabilizovaných plochách zemědělských NZ a (iii) vylučujích umisťování staveb zařízení
a jiných opatření pro těžbu nerostů v nezastavěném území, tj. na plochách W, NL, ZP, NP a NZ.
Z výše uvedeného odůvodnění je zřejmé, že návrhu stěžovatele bylo vyhověno v části (i) a v části
(iii) pouze ve vztahu k plochám W, NL, ZP, NP a NZ. Návrh stěžovatele byl zamítnut ve vztahu
k části (ii) a části (iii) ohledně ploch NS – Plochy smíšené nezastavěného území. Návrh
stěžovatele tedy byl úspěšný přibližně z jedné poloviny a z jedné poloviny neúspěšný. Vzhledem
k tomu, že navrhovatel i odpůrce uspěli každý z jedné poloviny, rozhodl Nejvyšší správní soud
o náhradě nákladů řízení v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. podle uvedené procesní úspěšnosti stran
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu