ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.488.2019:42
sp. zn. 4 As 488/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. O., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5.
2018, č. j. KUZL-51044/2017, sp. zn. KUSP-51044/2017/DOP/Mu, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 12. 2019,
č. j. 72 A 29/2018 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Valašské Meziříčí, odbor přestupkový (dále jen „správní orgán prvního
stupně“), rozhodnutím ze dne 16. 6. 2017, č. j. MěÚVM 56567/2017 (dále jen „rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně“), rozhodl, že se žalobce jako provozovatel vozidla tovární
značky Škoda Superb, registrační značky X, se dopustil správního deliktu podle §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), neboť v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
nezajistil, aby při užití uvedeného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené tímto zákonem. Porušení
pravidel silničního provozu označeným vozidlem spočívalo v jeho stání dne 13. 1. 2015 v čase
nejméně od 11:25 hod. do 11:35 hod. v ulici Mostní v blízkosti domu č. p. 23 vpravo ve směru
jízdy od křižovatky s ulicí Křižná k centru města Valašské Meziříčí v úseku platnosti dopravní
značky IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ bez dokladu o zaplacení parkovacího
poplatku viditelně umístěného ve vozidle. Za to správní orgán prvního stupně uložil žalobci
pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] K odvolání žalobce změnil žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále
jen „napadené rozhodnutí“) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že jeho výrok
doplnil o údaj, že popsaným „jednáním byly naplněny znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu ve spojení s §4 písm. c) téhož zákona.“ Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně potvrdil a odvolání žalobce zamítl.
II.
[3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl výše označeným rozsudkem (dále
jen „napadený rozsudek“).
[4] Krajský soud shledal nedůvodnými všechny žalobní námitky. Nepřisvědčil žalobci,
že byl uznán vinným z jednání (neumístění dokladu o zaplacení parkovného ve vozidle), které
není protiprávní, ani že se dozvěděl, jaké jednání je mu kladeno za vinu teprve z napadeného
rozhodnutí, a nemohl se tudíž hájit. Krajský soud nesouhlasil ani s tvrzením, že správní orgán
prvního stupně žalobce nevyrozuměl o odložení věci (o přestupku) usnesením a že výrok
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je po jeho doplnění žalovaným nesrozumitelný.
Za neopodstatněnou považoval krajský soud i žalobní argumentaci o zániku žalobcovy
odpovědnosti za správní delikt podle §125e odst. 3 a 5 zákona o silničním provozu,
ani pro to, že novela zákona o silničním provozu provedená zákonem č. 183/2017 Sb.
přejmenovala dosavadní správní delikt na přestupek provozovatele vozidla. Vadou napadeného
rozhodnutí nebyla ani skutečnost, že správní orgány nepřistoupily k mimořádnému snížení
výměry pokuty. Nebyly zde totiž žádné specifické okolnosti případu, které by tento postup
odůvodňovaly a správní orgány současně pokutu uložily na samé spodní hranici zákonného
rozmezí. K pochybení nedošlo ani ve výroku o sankci, který obsahoval údaj, že se pokuta ukládá
podle §125f odst. 3 a §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu. Krajský soud
nesouhlasil ani s námitkou, že správní orgány nepostavily najisto, zda bylo protiprávní jednání
zaviněné a poukázal zde na objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt (nyní
přestupek) podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu.
III.
[5] Proti napadenému rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné posouzení protiprávnosti jednání, kterého
se měl dopustit. Správní orgány měly za to, že došlo k porušení povinnosti vyplývající z dopravní
značky IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ jednáním spočívajícím ve stání vozidla
na místě platnosti uvedené dopravní značky bez dokladu o zaplacení poplatku za parkování
umístěném viditelně ve vozidle. Stěžovatel tvrdí, že si je vědom, že má povinnost řídit se
uvedenou dopravní značkou, ale předmětná dopravní značka podle stěžovatele povinnost umístit
doklad o zaplacení viditelně ve vozidle nestanoví. Stejně tak uvedená povinnost neplyne z §4
písm. c) zákona o silničním provozu. Stěžovatel tudíž má za to, že je mu kladeno za vinu
porušení neexistující právní povinnosti. Odkázal-li krajský soud v napadeném rozsudku
na nařízení města Valašské Meziříčí č. 2/2012, pak i kdyby vytýkaná povinnost (umístit doklad
o zaplacení parkovacího poplatku viditelně ve vozidle) byla v tomto nařízení skutečně obsažena,
dozvídá se to stěžovatel poprvé teprve z napadeného rozsudku. Nařízení č. 2/2012 současně
nebylo provedeno jako důkaz ani ve správním řízení ani v řízení před soudem. Existence
povinnosti umístit ve vozidle viditelně parkovací lístek tudíž nebyla prokázána a stěžovatel
nemohl být uznán vinným z jejího porušení.
[7] Stěžovatel následně v kasační stížnosti namítá, že se až z napadeného rozhodnutí
dozvěděl, jaké protiprávní jednání je mu bylo kladeno za vinu, ač se uvedené musí dozvědět
již při zahájení správního řízení. Za řádné sdělení obvinění nelze považovat ani vzkaz obecní
policie na „parkovacím lístku“ umístěném za stěrač vozidla stěžovatele. Na tomto lístku strážník
obecní policie sdělil, že ve vozidle nebyl umístěn lístek o zaplacení parkovného. Stěžovatel
tak namítá, že nebyl řádně seznámen s obviněním včetně odkazu na právní normu, kterou
měl porušit, nebylo tudíž zachováno jeho právo na obhajobu.
[8] Součástí kasační stížnosti je taktéž velmi obsáhlá polemika s případným vyvěšením
osobních údajů stěžovatele a jeho zástupce na internetových stránkách Nejvyššího správního
soudu a nesouhlas s takovým postupem. Uvedenou argumentaci však sám stěžovatel nepovažuje
za kasační námitku.
IV.
[9] Žalovaný možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel má za to, že o tom, co je mu kladeno za vinu, se dozvěděl teprve
z „pravomocného rozhodnutí“. Stejnou námitku uplatnil již v žalobě a krajský soud se s ní
pečlivě a věcně správně vypořádal (viz odst. 50 napadeného rozsudku).
[13] Jak již výše uvedeno, v souzené věci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
neobsahovalo odkaz na všechny právní normy, jejichž porušení mělo představovat znaky
přestupku, kterého se stěžovatel jako provozovatel vozidla dopustil jednáním v rozporu s §10
odst. 3 zákona o silničním provozu. Tento nedostatek napravil žalovaný v napadeném
rozhodnutí, jímž výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve skutkové větě změnil
tak, že doplnil uvedení příslušných zákonných ustanovení, tedy doplnil, že stěžovatelovým
jednáním popsaným ve skutkové větě (viz odst. [1]) „byly naplněny znaky přestupku dle §125c odst. 1
písm. k) zákona o silničním provozu ve spojení s §4 písm. c) téhož zákona.“ Ve shodě s krajským soudem
ani Nejvyšší správní soud takový postup nepovažuje za vadný proto, že by se teprve z tohoto
doplnění v napadeném rozhodnutí stěžovatel dozvěděl, co je mu kladeno za vinu.
[14] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v bodě 26 usnesení ze dne 31. 7. 2017,
č. j. 4 As 165/2016 - 46, vyložil, že „[p]okud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna
ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit
závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné
interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje
učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové
části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Samozřejmě pokud by správní orgán blíže necitoval další ustanovení
zakládající (plnohodnotnou) normu ani v odůvodnění, bude to zpravidla důvod pro zrušení správního
rozhodnutí.“ Nutno již nyní doplnit, že v souzené věci odkaz na §4 písm. c) zákona o silničním
provozu byl uveden alespoň v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[15] Kasační soud také ve své judikatuře ve skutkově a právně podobných věcech vysvětlil
(viz např. rozsudek ze dne 16. 8. 2018, č. j. 9 As 352/2017 - 42), že příslušné pravidlo chování,
za jehož porušení (ze strany řidiče) má nést stěžovatel objektivní odpovědnost jako provozovatel
vozidla, je právě pravidlo vyplývající z §4 písm. c) zákona o silničním provozu. Podle něj při účasti
na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými
akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.
V souzené věci tedy celou aplikovanou právní normu, již stěžovatel jako provozovatel vozidla
porušil, tvoří §10 odst. 3 a §125f odst. 1 zákona o silničním provozu (jež uvedl ve skutkové větě
svého rozhodnutí již správním orgán prvního stupně) a dále též §4 písm. c) a §125c odst. 1
písm. k) téhož zákona, jež doplnil do skutkové věty žalovaný napadeným rozhodnutím. Učinil
tak právě proto, aby výrok správního rozhodnutí týkající se správního deliktu, tedy v oblasti
správního trestání, obstál vzhledem k judikaturním závěrům Nejvyššího správního soudu
týkajícím se požadavků na formulaci výroku rozhodnutí o správním deliktu (viz např. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, nebo rozsudky ze dne 21. 11. 2013,
č. j. 7 Afs 59/2013 - 35, či ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009 - 66, a řada dalších). Zbývá dodat,
že napadené rozhodnutí tvoří jeden celek s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 - 98).
[16] Již krajský soud přitom také správně poukázal na skutečnost, že tím, že žalovaný
v napadeném rozhodnutí doplnil odkaz na právní normy upravující příslušné pravidlo, k jehož
porušení jednáním nezjištěného řidiče došlo, nedošlo k žádné změně v totožnosti skutku
Upřesnění právní normy, jež stanoví povinnost, kterou nezjištěný řidič vozidla porušil,
a za niž tudíž stěžovatel jako provozovatel vozidla odpovídá, tak v souzené věci bylo nejen
přípustné, ale dokonce žádoucí právě proto, aby výrok rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně ve spojení s napadeným rozhodnutím obsahoval všechny náležitosti v souladu s §68
odst. 2 správního řádu a obstál i z pohledu přísných požadavků kladených judikaturou kasačního
soudu na preciznost formulace výroků správních rozhodnutí ve věcech správního trestání.
[17] Zbývá dodat, že odkaz na §4 písm. c) zákona o silničním provozu, k jehož porušení
stáním na místě placeného parkování bez zaplacení parkovacího poplatku zde došlo, byl obsažen
ve správním spise nejen ve všech písemnostech, na něž odkázal krajský soud v napadeném
rozsudku (ve výzvě k uhrazení určené částky, ve vydaném příkaze, v odůvodnění prvního
rozhodnutí o přestupku ze dne 20. 7. 2015, které však žalovaný následně zrušil, v předvolání
ze dne 3. 5. 2017, v protokolu o ústním jednání ze dne 24. 5. 2017 i v rozhodnutí o přestupku
ze dne 16. 6. 2017), a to ve většině případů i se současným odkazem na §125c odst. 1 písm. k)
zákona o silničním provozu. Nejvyšší správní soud tudíž nepovažuje žalovaným zvolený postup
v podobě změny rozhodnutí správního orgánu prvního stupně spočívající v doplnění
relevantních ustanovení zákona o silničním provozu tvořících porušovanou právní normu
do výroku za vadný.
[18] Stěžovateli tedy bylo známo, jaké jednání je mu kladeno za vinu od počátku správního
řízení, a tudíž možnost jeho obhajoby nebyla ani provedeným doplněním výrokové části
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaným nikterak dotčena. Po celou dobu
správního řízení bylo zachováno stěžovatelovo právo na obhajobu vztahující se k případné
možnosti rozporovat závěr o tom, jakého přestupku naplňovalo vytýkané jednání znaky.
Jeho nynější námitku tak nemůže Nejvyšší správní soud považovat za důvodnou. Krajský soud
při posouzení věci nepochybil.
[19] Stěžovatel dále namítá, že byl uznán vinným z porušení povinnosti, jejíž existence nebyla
prokázána. Nejvyšší správní soud zde předesílá, že považuje za zcela dostatečné, přiléhavé
a také správné úvahy krajského soudu, které ke stejné stěžovatelově námitce uplatněné
již v žalobě vyjádřil v odstavcích 41. až 49. napadeného rozsudku. Tyto správné úvahy tudíž
není třeba nyní znovu opakovat a Nejvyšší správní soud stěžovatele odkazuje na tam uvedené.
[20] Pro doplnění však lze poukázat na závěry, které Nejvyšší správní soud vyjádřil k otázce
povahy právní normy vyplývající z §4 písm. c) zákona o silničním provozu v rozsudku
ze dne 11. 5. 2016, č. j. 2 As 10/2016 - 32. Podle něj „[p]rávní norma stanovující skutkovou podstatu
stěžovatelem spáchaného přestupku je obsažena v §125c odst. 1 písm. k) a §4 písm. c) zákona o silničním
provozu, přičemž obě části jsou spojené blanketovou normou uvedenou v §125c odst. 1 písm. k). Sankce
je pak uvedena v §125c odst. 4 písm. f) téhož zákona. Uložená právní povinnost je tedy jednoznačně stanovena
tak, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně
i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní
informace (zvýraznění přidáno soudem). Poruší-li fyzická osoba jednáním jiným, než které je uvedeno
v §125c odst. 1 písm. a) až j) zákona o silničním provozu, tuto povinnost, dopustí se přestupku dle §125c
odst. 1 písm. k) téhož zákona.“
[21] Z právě uvedeného tak vyplývá, že stěžovateli není kladeno za vinu porušení povinnosti
umístit ve vozidle viditelně parkovací lístek, jak se přesto stěžovatel snaží kasační soud přesvědčit.
Stěžovatel jako provozovatel vozidla odpovídá za to, že nezjištěný řidič s vozidlem
provozovaným stěžovatelem zastavil na parkovacím místě, na němž však parkování
bylo zpoplatněno poplatkem, což vyplývalo z dopravní značky IP 13c. Její umístění
bylo ve správním řízení nepochybně prokázáno, stěžovatel v tomto smyslu ani žádnou námitku
neuplatňoval, a tato otázka tak nebyla sporná. Povinností řidiče předmětného vozidla bylo řídit se
dopravními značkami [§4 písm. c) zákona o silničním provozu], v daném případě právě dopravní
značkou IP 13c. Stěžovatel přitom již ve správním řízení opakovaně uvedl, že takovou dopravní
značku sám vždy respektuje a povinnost z ní vyplývající je mu známa, rozporoval pouze
skutečnost, že z ničeho nevyplývá, že její splnění má být prokázáno viditelně umístěným
parkovacím lístkem ve vozidle a že právě tato povinnosti je mu kladena za vinu.
[22] Nejvyšší správní soud se stěžovatelem nesouhlasí, že je mu za vinu kladena povinnost
(umístit lístek o zaplacení parkovného ve vozidle), která nevyplývá z právního předpisu
a že pokud snad vyplývá z nařízení města Valašské Meziříčí č. 2/2012, to nebylo jako důkaz
provedeno. Tudíž z porušení v něm uvedené povinnosti nemůže být stěžovatel uznán vinným.
[23] Předně kasační soud zdůrazňuje, že již z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
(viz strana 5) je zjevné (a stěžovatel to nerozporuje), že povinnost umístit parkovací lístek
viditelně ve vozidle je obsažena přímo na parkovacím lístku. Tuto skutečnost následně pouze
doplňuje též odkazem na nařízení města Valašské Meziříčí č. 2/2012. Jinými slovy,
pokud by nezjištěný řidič vozidla danou povinnost řádně splnil a zakoupil parkovací lístek,
dozvěděl by se z něj i to, kam má tento lístek umístit, aby bylo možno ověřit splnění uložené
povinnost i v době jeho nepřítomnosti u vozidla.
[24] Stěžovatel se tedy zjevně mýlí, pokud má za to, že by snad nařízení města Valašské
Meziříčí č. 2/2012 bylo předpisem, který není povinen dodržovat, dokud není prokázán jeho
obsah. Nařízení obce má povahu prováděcího (sekundárního) předpisu (obecně závazné normy),
který je závazný na území uvedené obce. Již z čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky vyplývá,
že orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy,
jsou-li k tomu zmocněny. Zmocnění k vydání nařízení obce (resp. její rady) zde plyne z §23
odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a §11 a §102 odst. 2
písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Zbývá dodat, že podle §12 odst. 1
obecního zřízení, obecně závazné vyhlášky a nařízení obce (dále jen "právní předpis obce") musí být vyhlášeny,
což je podmínkou platnosti právního předpisu obce. Vyhlášení se provede tak, že se právní předpis obce vyvěsí
na úřední desce
3b)
obecního úřadu po dobu 15 dnů. Dnem vyhlášení právního předpisu obce je první den jeho
vyvěšení na úřední desce. Kromě toho může obec uveřejnit právní předpis obce způsobem v místě obvyklým.
[25] Ostatně stěžovatel ani netvrdí, z čeho by snad nezávaznost nařízení obce měla vyplývat.
Jak již poukázal krajský soud v napadeném rozsudku (a učinil tak výlučně pro doplnění jinak
správných závěrů žalovaného), že i z čl. 2 odst. 2 písm. a) nařízení města Valašské Meziříčí
č. 2/2012 je zřejmé, že splnění povinnosti zaplatit cenu parkovného měl řidič vozidla
povinnost prokázat umístěním parkovacího lístku za předním sklem vozidla; pokud tak neučinil,
jde to na jeho vrub (resp. na vrub provozovatele vozidla). Jak již shora uvedeno, totožnou
informaci by se řidič dozvěděl, zakoupil-li by parkovací lístek v souladu s umístěnou dopravní
značkou IP 13c (viz již zmíněná str. 5 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). Obsah
nařízení města Valašské Meziříčí č. 2/2012 v souzené věci i proto nebylo třeba dokazovat.
[26] V souzené věci tedy bylo povinností řidiče respektovat dopravní značku, uhradit
stanovené parkovné a doklad o jeho úhradě – tedy parkovací lístek – umístit na viditelné místo
ve vozidle. Ostatně i bez znalosti uvedeného nařízení města je logické, že řidič vozidla musí dát
pro případ kontroly splnění povinnosti vyplývající z dopravní značky IP 13c určitým způsobem
najevo. To nejsnáze učiní právě tak, jak stanoví i nařízení města. Neumístí-li však parkovací lístek
svědčící o úhradě parkovného na viditelné místo, až již z jakéhokoliv důvodu, musí nést následky
s tím spojené. Krajský soud i tuto otázku posoudil správně [dílčí pochybení spočívající v uvedení,
že nařízení obce je obecně závaznou vyhláškou podle §10 obecního zřízení, ačkoliv se jedná
o nařízení (rady) obce vydané v přenesené působnosti obce podle §11 odst. 1 téhož zákona,
nemá s ohledem na cit. §12 odst. 1 obecního zřízení žádný vliv na zákonnost napadeného
rozsudku].
[27] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává (ač takto výslovně stěžovatel kasační námitku
ani neuplatňuje), že ani odkaz na nařízení města Valašské Meziříčí č. 2/2012 nemusí být
ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsažen, neboť jako již výše uvedeno,
primárně porušovanou právní povinností je zde povinnost vyplývající z §4 písm. c) zákona
o silničním provozu, v souzené věci pak konkrétně porušení povinnosti vyplývající z dopravní
značky IP 13c. To bylo ve skutkové větě napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím
správního orgánu prvního stupně uvedeno. Nařízení města Valašské Meziříčí č. 2/12 v čl. 2
odst. 2 na základě zmocnění vyplývajícího z §23 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, upravuje způsob, jakým má být tato zákonná povinnost splněna (zde umístěním
parkovacího lístku viditelně ve vozidle za přední sklo). Stěžovateli je tedy kladeno za vinu jednání,
které je v rozporu s výše již zmíněnými ustanoveními zákona o silničním provozu, nikoliv
porušení „neexistující“ právní povinnosti. Ani uvedená námitka tak není opodstatněná.
[28] Jak již výše uvedeno, neobsáhlejší část kasační stížnosti tvoří vyjádřený nesouhlas
se zveřejňováním osobních údajů stěžovatele a jeho zástupce na internetových stránkách
kasačního soudu. Jelikož se nejedná o kasační námitku, Nejvyšší správní soud shledává
nadbytečným se k této polemice jakkoli vyjadřovat. Postačí tak pro doplnění odkázat
na to, co již ke stejným tvrzením, jež stěžovatel uplatňuje i v nynější věci, vyslovil ve své
předchozí rozhodovací praxi, například v rozsudcích ze dne 29. 8. 2019, č. j. 4 As 252/2019 - 42,
nebo ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29, ale i v řadě dalších.
VI.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[30] Výrok o náhradě nákladů o kasační stížnosti řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů tohoto
řízení právo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu