ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.88.2020:57
sp. zn. 4 As 88/2020 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Imex Group s.r.o.,
IČ 25829050, se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem,
se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu,
se sídlem Na Františku 32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu
ze dne 11. 6. 2019, č. j. MPO 42838/2019, č. j. MPO 42836/2019, č. j. MPO 42835/2019
a č. j. MPO 42831/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 A 130/2019 - 63,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 A 130/2019 - 63,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobkyně podala dne 15. 10. 2012 žádost o udělení licencí na vývoz čtyř druhů vojenského
materiálu do Tádžikistánu s navrhovanou dobou platnosti licencí do 4. 3. 2013. Licenční správa
Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutími ze dne
21. 2. 2013, č. j. 40468/2012, č. j. 40465/2012, č. j. 41275/2012 a č. j. 41277/2012, podle §18
písm. c) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), rozhodla o neudělení těchto licencí
z důvodu zahraničně politických zájmů České republiky, přičemž vycházela z negativního
závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí a potvrzujícího přezkumného stanoviska
ministra zahraničních věcí.
[2] Ministr průmyslu a obchodu podle §152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodnutími ze dne
24. 3. 2015, č. j. 12636/13/52500/01000, 12646/13/52500/01000, č. j. 12648/13/52500/01000
a č. j. 12653/13/52500/01000, zamítl rozklady žalobkyně a potvrdil uvedená rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
[3] Rozhodnutí o rozkladu ze dne 24. 3. 2015, č. j. 12636/13/52500/01000
a č. j. 12646/13/52500/01000, zrušil Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem
ze dne 19. 4. 2018, č. j. 9 A 120/2015 - 54. Dalším rozsudkem ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 9 A 117/2015 - 83, městský soud zrušil rozhodnutí o rozkladu ze dne 24. 3. 2015,
č. j. 12648/13/52500/01000 a č. j. 12653/13/52500/01000. Městský soud totiž shledal,
že správní orgány neumožnily žalobkyni seznámit se s utajovanými podklady pro vydání
závazných stanovisek, vyjádřit se k nim, popř. navrhnout jejich doplnění. Ve stanoviscích rovněž
nejsou dostatečně určitým způsobem označeny podklady, ze kterých dotčený orgán a jemu
nadřízený orgán při jejich vydání vycházely, není z nich zřejmé, jaká konkrétní skutková zjištění
z toho kterého podkladu čerpaly a ani v nich není jednoznačně specifikován konkrétní zahraničně
politický zájem České republiky, který by mohl být udělením požadovaných licencí žalobkyni
dotčen. V potvrzujícím stanovisku ministra zahraničních věcí zcela chybí jakékoliv úvahy svědčící
o posouzení námitek uplatněných v rozkladu. Městský soud tak dospěl k závěru, že závazná
stanoviska Ministerstva zahraničních věcí vydaná v této věci jsou nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů. Jelikož obsah závazného stanoviska je podle §149 odst. 1 správního řádu
závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, trpí podle městského soudu
nepřezkoumatelností rovněž rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu.
[4] Proti rozsudku městského soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 9 A 120/2015 - 54, podal žalovaný
kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 9 As 204/2018 - 45. Stejně tak rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 9 As 202/2018 - 47,
zamítl kasační stížnost žalovaného proti rozsudku městského soudu ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 9 A 117/2015 - 83. V těchto zamítavých rozsudcích dal Nejvyšší správní soud žalovanému
za pravdu v tom, že samotné neseznámení žalobkyně se všemi podklady, z nichž závazná
stanoviska vycházela, nelze bez dalšího považovat za nepřípustné porušení jejích procesních práv,
neboť a priori není vyloučeno, aby zájem na ochraně utajovaných informací převážil nad právem
účastníka na seznámení se všemi skutečnostmi relevantními pro rozhodnutí. Toto omezení
procesních práv účastníka je však kompenzováno rolí soudu, který je povinen utajované podklady
důkladně přezkoumat a posoudit jejich zákonnost, a to ve zvýšené míře oproti běžnému
soudnímu řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako správní soud. Právo
na spravedlivý proces v takovém případě vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné
správy. Nejvyšší správní soud se naopak ztotožnil se závěrem městského soudu ohledně
toho, že obsah závazného stanoviska a v něm užité formulace jsou vesměs bez bližšího
zdůvodnění individuálních aspektů dané věci a z větší části bez uvedení konkrétních zdrojů,
o něž své závěry opírá. Tato závazná stanoviska jsou tedy nepřezkoumatelná.
[5] Ministr průmyslu a obchodu si po vrácení věci k dalšímu řízení vyžádal nové závazné
stanovisko, v němž ministr zahraničních věcí potvrdil správnost předchozího závazného
stanoviska. Na základě nového závazného stanoviska ministr průmyslu a obchodu rozklady
žalobkyně rozhodnutími ze dne 11. 6. 2019, č. j. MPO 42838/2019, č. j. MPO 42836/2019,
č. j. MPO 42835/2019 a č. j. MPO 42831/2019, opět zamítl.
[6] Městský soud následně rozsudkem 20. 2. 2020, č. j. 11 A 130/2019 - 63, zamítl žalobu
proti těmto rozhodnutím o rozkladu.
[7] V odůvodnění nového rozsudku městský soud uvedl, že závazné stanovisko Ministerstva
zahraničních věcí, které bylo podkladem pro vydání žalobou napadených rozhodnutí, představuje
úkon správního orgánu provedený podle části čtvrté správního řádu. Nejedná se o správní
rozhodnutí, jež by bylo samostatně přezkoumatelné soudem, ale o závazný podklad pro vydání
takového rozhodnutí, jehož zákonnost lze v řízení před správním soudem posuzovat podle §75
odst. 2 věty druhé s. ř. s.
[8] Utajení negativního závazného stanoviska v režimu „vyhrazené“ samo o sobě nenasvědčuje
podle městského soudu účelovosti tohoto postupu. Soudu nepřísluší, aby posuzoval důvodnost
označení předmětné listiny za utajovanou informaci či její zařazení do určitého stupně utajení,
a je povinen, stejně jako žalobkyně či kterýkoliv jiný subjekt, respektovat tento postup, za jehož
správnost nese výlučnou odpovědnost původce informace. Označení negativního závazného
stanoviska Ministerstva zahraničních věcí za utajovanou informaci z povahy věci brání
tomu, aby se žalobkyně ve správním i žalobním řízení konkrétně vyjadřovala k jeho obsahu.
Nicméně žalobkyně má i v takovém případě nadále zachováno právo brojit proti negativnímu
závaznému stanovisku a alespoň v obecné rovině namítat jeho neúplnost, věcnou nesprávnost,
nepřezkoumatelnost, nedostatek podkladů, z nichž vychází, či jeho rozpor s těmito podklady.
Tohoto procesního práva žalobkyně v posuzované věci využila a některé z těchto námitek
uplatnila jak v rozkladech proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, tak v žalobním
řízení.
[9] Dále městský soud dovodil, že žalovaný i správní orgán prvního stupně byli při rozhodování
o udělení licence vázáni negativním závazným stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí,
a nemohli tak posoudit jeho obsah v rámci správního uvážení.
[10] Argumentace žalobkyně, podle níž správní orgán prvního stupně nepřípustným způsobem
zavedl do českého právního řádu nepřezkoumatelný neurčitý pojem zahraničně politických zájmů
České republiky, je podle městského soud naprosto mylná. Tento pojem totiž vtělil zákonodárce
do znění §16 odst. 1 a §18 písm. c) zákona č. 38/1994 Sb. jako jedno z hledisek významných
pro rozhodování o udělení licence k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem. Námitka
o odlišném výkladu uvedeného pojmu v dané věci oproti skutkově podobným případům
je přitom zcela nekonkrétní, neboť žalobkyně nespecifikovala ani nedoložila, v jakých jiných
věcech mělo být takto postupováno.
[11] Po přezkoumání obsahu závazných stanovisek Ministerstva zahraničních věcí městský soud
naopak dospěl k závěru, že jsou všechna dostatečně konkrétní, aby na jejich základě mohlo
Ministerstvo průmyslu a obchodu vydat přezkoumatelná rozhodnutí o podaných žádostech
o vydání licencí, což také učinilo. Z informací uvedených na internetových stránkách Ministerstva
zahraničních věcí totiž vyplývá, že jakkoliv je bezpečnostní situace v Tádžikistánu stabilizovaná,
nelze vyloučit lokální střety extremistických skupin. Je-li přitom obecně známou realitou,
že v okamžiku vypuknutí válečného konfliktu následuje humanitární krize, která má devastující
účinky zejména na civilní obyvatelstvo, lze za takové situace akceptovat závěr uvedený
v závazných stanoviscích, že dovážet do takto problémové a konfliktní země vojenský materiál
je v rozporu se zájmy České republiky, mezinárodního společenství i Evropské unie, která ukládá
členským státům zohlednit při svých vývozech vojenského materiálu vnitřní situaci v zemi
konečného užití a posoudit navrhovaný vývoz v kontextu bezpečnostní situace s cílem zachování
stability a regionálního míru.
[12] Důvodnou naopak městský soud shledal námitku, že v nyní posuzované věci bylo žalobkyni
odepřeno právo seznámit se s podklady pro vydání závazného stanoviska Ministerstva
zahraničních věcí, přestože byl žalovanému znám právní názor, který byl v tomto směru vysloven
v předchozím rozsudku sp. zn. 9 A 120/2015. Ten městský soud v novém rozsudku zopakoval
s tím, že uvedenou vadu nebylo možné zhojit ani vyžádáním podkladů, na základě nichž bylo
vydáno negativní závazné stanovisko, a jejich provedením jako důkazu, k němuž by se mohla
žalobkyně vyjádřit v žalobním řízení.
[13] Městský soud poukázal taktéž na závěr o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska
Ministerstva zahraničních věcí vyslovený v předchozím rozsudku sp. zn. 9 A 120/2015
s tím, že i v nyní posuzované věci se s ním, jakož i s potvrzujícím stanoviskem ministra
zahraničních věcí seznámil a s ohledem na jejich utajení v obecné rovině konstatuje,
že v nich nejsou dostatečně určitým způsobem označeny podklady, z nichž dotčený orgán i jemu
nadřízený orgán vycházely, ani z nich není zřejmé, jaká konkrétní skutková zjištění z jednotlivých
podkladů čerpaly. Závaznému stanovisku i potvrzujícímu stanovisku je navíc nutné vytknout
pominutí námitek uplatněných v rozkladech. I po vrácení věci správním soudem je závazné
stanovisko Ministerstva zahraničních věcí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, v důsledku
čehož trpí stejnou vadou i rozhodnutí žalovaného o rozkladu.
[14] Uvedená pochybení žalovaný v dalším řízení neodstranil a závazným právním názorem
správního soudu se neřídil, což je podle městského soudu samo o sobě důvodem, pro který
lze žalobou napadená rozhodnutí zrušit pro vady řízení a nezákonnost.
[15] Městský soud však přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně žádala o vydání licencí s platností
jen do 4. 3. 2013. Žalovaný tak v současné době již nemá možnost jejím žádostem vyhovět.
Další rušení rozhodnutí o rozkladech by tak bylo v rozporu se smyslem a účelem soudního
přezkumu pravomocných rozhodnutí správního orgánu a zejména se zásadou hospodárnosti
řízení. Ani případná náprava vad řízení doplněním podkladů a seznámení žalobkyně s nimi
by totiž nemohla ničeho změnit na tom, že stávající judikatura správních soudů ani žádný
konkrétní právní předpis neumožňuje žalobkyni disponovat předmětem žádosti podané
ve správním řízení v době, kdy je již pravomocně ukončeno a probíhá soudní přezkum vydaného
správního rozhodnutí. Podle zjištěných a soudem ověřených skutkových okolností vztahujících se
k březnu 2013 brání vydání licencí nesouhlasné závazné stanovisko Ministerstva zahraničních
věcí, proti jehož důvodnosti a oprávněnosti městský soud v řízení nezjistil žádné pochybnosti.
Žalobkyni tak již v této fázi řízení nelze vydat licence na vývoz vojenského materiálu
do Tádžikistánu podle jejích žádostí s dobou platnosti do 4. 3. 2013. Právní argumentace
navrhovanou dobou platnosti licence přitom nebyla použita nejprve žalovaným, nýbrž Nejvyšším
správním soudem v rozsudku sp. zn. 9 As 204/2018, a proto se nejedná o pro žalobkyni
překvapivou a novou skutečnost, na kterou nebyla v řízení o rozkladech upozorněna. Povinností
ministra průmyslu a obchodu přitom nebylo vyžádání nového závazného stanoviska k roku 2015
či 2019, neboť předmětem řízení byla žádost o udělení licencí s dobou platnosti do 4. 3. 2013.
[16] I přes zmíněná pochybení zjištěná ve správním řízení proto městský soud žalobu
proti rozhodnutím o rozkladu jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[17] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
blanketní kasační stížnost z důvodů nezákonnosti napadeného rozsudku, jeho
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a jiné vadě řízení před soudem mající za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, které jsou uvedeny v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[18] V doplnění kasační stížnosti učiněném v průběhu měsíční lhůty stanovené ve výzvě soudu
stěžovatelka namítla, že městský soud nesprávně posoudil povahu závazného stanoviska
Ministerstva zahraničních věcí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu se totiž
nejedná o pouhé podkladové materiály, nýbrž o samostatné správní rozhodnutí způsobilé v rámci
správního soudnictví samostatného soudního přezkumu jako součásti přezkumu meritorního
rozhodnutí, které bylo na jeho základě vydáno. Žalovaný přitom má v rámci správního řízení
povinnost posoudit, zda jsou informace obsažené v závazném stanovisku dostatečné
pro rozhodnutí ve věci samé, nikoliv jen mechanicky převzít jeho závěry. Vzhledem
k tomu, že závazné stanovisko bylo zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné, měl žalovaný trvat
na jeho doplnění, nebo si od Ministerstva zahraničních věcí vyžádat podklady pro jeho vydání
a sám si posoudit jeho správnost.
[19] Stěžovatelka dále namítla, že Ministerstvo zahraničních věcí ve správním řízení účelovými
obstrukcemi porušilo její právo na spravedlivý proces. Podklady, z nichž při zpracovávání
závazného stanoviska vycházelo, totiž není nutné utajovat, neboť z jeho obsahu je zřejmé,
že podklady vycházejí výlučně z otevřených zdrojů a jejich zpřístupnění nemůže jakkoliv ohrozit
zájmy České republiky. Jejich utajováním tak Ministerstvo zahraničních věcí cíleně brání vznášet
proti nim věcné námitky. O účelovosti tohoto postupu svědčí i to, že Ministerstvo zahraničních
věcí podklady utajovalo až poté, co se stěžovatelka začala proti opakovanému neudělování licencí
bránit u správních soudů. Je přitom nepřijatelné, aby správní orgány omezovaly procesní práva
účastníků nedůvodným utajováním podkladů. Rozhodně nelze přijmout výklad, podle nějž
by ani soudy nemohly přezkoumávat, zda je příslušné informace opravdu nutné utajovat.
[20] V této souvislosti stěžovatelka vyslovila obavu, že připuštěním výkladu znemožňujícího
reálný přezkum oprávněnosti utajování konkrétních informací by se jejich tvůrcům otevřelo
široké pole pro obstrukční jednání. Osoby oprávněné tvořit utajované informace by pak mohly
paralyzovat správní řízení pouhým označením běžné informace za utajovanou ve stupni, s nímž
ostatní účastníci (případně ani správní orgán) nejsou oprávněni se seznámit. Městský soud přitom
zcela ignoroval závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v předchozím rozsudku.
Podle nich byl totiž městský soud oprávněn zkoumat zákonnost podkladového závazného
stanoviska, přičemž Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že bez příslušných podkladů přezkum
jeho zákonnosti nelze provést. V napadeném rozsudku však městský soud nerespektování
tohoto právního názoru nijak nevysvětlil, čímž svůj rozsudek učinil nepřezkoumatelným.
[21] V další části kasační stížnosti stěžovatelka zpochybnila věcné závěry městského soudu
ohledně bezpečnostně politické situace v Tádžikistánu. Ten má totiž těsné vazby se zeměmi EU
a NATO a nikdy nebyl předmětem embarga na vývoz vojenského materiálu. V zemi navíc působí
silná americká vojenská mise, která cvičí tamní ozbrojené složky, včetně národní gardy,
jíž stěžovatelka chtěla dodávat zbraně. Vzhledem k historické animozitě mezi Tádžiky
a afghánskými Taliby i většinovými Paštuny není reálná obava, že by zbraně skončily
v rukách nepřátelských struktur v Afghánistánu. Z otevřených zdrojů přitom nevyplývá,
že by při operacích bezpečnostních sil v Tádžikistánu docházelo k porušování mezinárodních
standardů lidských práv. Žalovaný přitom ve svém rozhodnutí žádné konkrétní skutečnosti
bránící vývozu zbraní neuvedl, natož aby je prokázal.
[22] Stěžovatelka odmítá i závěr městského soudu, podle nějž není z důvodu procesní ekonomie
na místě rušit žalobou napadená rozhodnutí i přesto, že shledal vážné nedostatky závazného
stanoviska. Tento argument je jen snahou městského soudu zakrýt neschopnost získat potřebné
podklady od Ministerstva zahraničních věcí. Přijetí tohoto výkladu by navíc mělo i nepřijatelné
obecné dopady, neboť žalovanému by v obdobných věcech stačilo vyčkávat s rozhodnutím
o rozkladu do doby, kdy uplyne navrhovaná doba platnosti licence, a následně by mohl žádosti
zamítat bez věcného přezkumu. Podle stěžovatelky je přitom věcné rozhodnutí potřebné alespoň
pro případné posouzení otázky náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím správního
orgánu.
[23] Argumentaci již uplynulou dobou platnosti licence stěžovatelka odmítá i z dalších důvodů.
Předně poukazuje na to, že tuto argumentaci správní orgány ve svých rozhodnutích vůbec
nezmínily. Stejně tak neučinily ani soudy v rámci předcházejících řízení, která se rovněž konala
dlouho po uplynutí původně požadované doby platnosti licence. Argumentace městského soudu
je tak naprosto překvapivá. Stěžovatelce tím byla upřena možnost na ni adekvátně reagovat,
například upravením požadované doby platnosti licence ve svých žádostech. Navíc tato doba
je jednou ze základních náležitostí žádosti. Uvedení termínu, na nějž již v důsledku uplynutí času
nelze licenci udělit, tak představuje závažný nedostatek žádosti. Správní orgány proto byly
v souladu se zněním §45 správního řádu povinny stěžovatelku vyzvat k odstranění tohoto
nedostatku. V této souvislosti stěžovatelka rovněž poukázala na praxi žalovaného, který vyžaduje
v obdobných žádostech zásadně uvedení požadované doby platnosti licence formou konkrétního
data, nikoliv například délkou vázanou k okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí. Ve spojení
s touto praxí by tak při přijetí výkladu městského soudu byl v podstatě znemožněn efektivní
věcný přezkum žalobou napadených rozhodnutí.
[24] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť se zcela ztotožňuje
s rozsudkem městského soudu. Navíc uvedl, že žalobou napadená rozhodnutí jsou naprosto
v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[25] Nejvyšší správní soud je při přezkoumání napadeného rozsudku v souladu s ustanoveními
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, avšak k nejtěžším vadám
žalobního a správního řízení vyjmenovaným v odstavci čtvrtém je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti, i když nejsou stěžovatelem výslovně namítnuty. Právě k takové situaci došlo
v nyní posuzované věci.
[26] Městský soud shledal důvodnou argumentaci stěžovatelky o odepření jejího práva seznámit
se s podklady pro vydání závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí, přestože
byl žalovanému znám závazný právní názor obsažený v rozsudku sp. zn. 9 A 120/2015.
Ten městský soud následně shrnul a dodal, že vytčenou vadu nelze zhojit ani v žalobním řízení.
Přitom tento závěr byl označen za nesprávný v rozsudcích Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 9 As 204/2018 a sp. zn. 9 As 202/2018, v nichž se uvádí, že zmíněné omezení procesního
práva stěžovatelky lze považovat za přípustné, pokud by zájem na ochraně utajovaných
skutečností převážil nad právem účastníka na seznámení se všemi skutečnostmi relevantními
pro rozhodnutí, přičemž v takovém případě je rolí správního soudu ve zvýšené míře oproti
běžnému soudnímu řízení utajované podklady přezkoumat a posoudit jejich zákonnost.
[27] Dále městský soud odkázal na svůj předchozí rozsudek sp. zn. 9 A 120/2015 v části,
v níž shledal závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí nepřezkoumatelným
pro nedostatky jeho odůvodnění. Správnost tohoto závazného právního názoru potvrdil Nejvyšší
správní soud v rozsudcích sp. zn. 9 As 204/2018 a sp. zn. 9 As 202/2018. Tento nedostatek
pak podle nyní napadeného rozsudku nebyl odstraněn ani po vrácení věci k dalšímu řízení, neboť
závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí a potvrzující stanovisko ministra zahraničních
věcí náležitě neoznačila podklady, ze kterých vycházela, neuvedla, jaká skutková zjištění z těchto
podkladů čerpala, a nezabývala se námitkami obsaženými v rozkladech. Kvůli přetrvávající
nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí tak podle městského
soudu trpí stejnou vadou i rozhodnutí žalovaného o rozkladech. Tento závěr je však v příkrém
rozporu s předchozí částí odůvodnění napadeného rozsudku, v níž městský soud uvedl,
že po přezkoumání obsahu závazných stanovisek Ministerstva zahraničních věcí dospěl k závěru
o jejich dostatečné konkrétnosti a o přezkoumatelnosti rozhodnutí o neudělení licencí vydaných
na jejich základě.
[28] Uvedená pochybení podle městského soudu žalovaný po vrácení věci neodstranil a neřídil se
závazným právním názorem soudu. Tato okolnost je sama o sobě důvodem, pro nějž je možné
žalobou napadená rozhodnutí pro vady řízení a nezákonnost zrušit. V další pasáži odůvodnění
napadeného rozsudku se však městský soud zabýval možností zrušení těchto rozhodnutí
jen ve vztahu k důvodnosti žalobní námitky o neseznámení stěžovatelky s podklady pro vydání
závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí, které navíc ve světle rozsudků Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 9 As 204/2018 a sp. zn. 9 As 202/2018 neměl přisvědčit, jak již bylo
zmíněno.
[29] Nakonec městský soud nepřistoupil k vydání zrušujícího rozsudku kvůli uplynutí doby
platnosti uvedené v žádostech o vydání licencí k vývozu vojenského materiálu do zahraničí.
O tuto skutečnost však nebyla rozhodnutí správních orgánů opřena, takže městský soud nemohl
v přezkumném soudním řízení v neprospěch stěžovatelky vymezit odlišný důvod pro nevyhovění
jejím žádostem a za jeho užití žalobu zamítnout, i když shledal určité vady správního řízení,
pro něž by jinak žalobou napadená rozhodnutí zrušil (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 1 Afs 149/2004 - 44, a ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Ads 54/2004 - 43).
Navíc tento postup byl pro stěžovatelku překvapivý, neboť se proti němu nemohla v žalobním
řízení vymezit. Nejvyšší správní soud přitom v předchozím rozsudku sp. zn. 9 As 204/2018
argumentaci dobou platnosti licence nepoužil, jak se nesprávně uvádí v novém rozsudku
městského soudu. Kromě toho městský soud závěr o nemožnosti udělení licence s dobou
platnosti do 4. 3. 2013 opřel i o nesouhlasné závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí,
proti jehož důvodnosti a oprávněnosti nezjistil žádné pochybnosti, ačkoliv ho v jiné části
napadeného rozsudku považoval za nepřezkoumatelné, jak již bylo zmíněno.
[30] Lze tedy konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku je vystavěno na rozdílných
a vnitřně rozporných hodnoceních téhož skutkového stavu ohledně přezkoumatelnosti
závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí i potvrzujícího stanoviska ministra
zahraničních věcí a výčtu pochybení, k nimž mělo dojít v průběhu správního řízení.
Není tak možné seznat, zda jsou podle městského soudu závazné podklady pro vydání
rozhodnutí o rozkladech přezkoumatelné či nepřezkoumatelné a přesně pro jaké důvody
bylo zvažováno vydání zrušujícího rozsudku. V tomto směru je nutné považovat zamítavý
rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Zamítnutí žaloby
z naprosto jiného rozhodovacího důvodu, než o které byla opřena žalobou napadená rozhodnutí,
pak představuje jinou vadu řízení před městským soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. V důsledku obou těchto zásadních pochybení městského
soudu byl naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k čemuž
musel Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 téhož zákona přihlédnout nad rámec kasačních
námitek.
[31] Za tohoto stavu věci se již Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky.
Nejprve totiž musí městský soud postavit najisto, zda závazné stanovisko Ministerstva
zahraničních věcí a potvrzující stanovisko ministra zahraničních věcí považuje za dostatečné
a přezkoumatelné podklady pro vydání rozhodnutí o neudělení požadovaných licencí
stěžovatelce. Teprve následně se bude možné zabývat otázkami týkajícími se povahy a zákonnosti
či nutnosti utajení těchto podkladových úkonů a případně i samotné zákonnosti rozhodnutí
o rozkladech.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení. V něm bude městský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem
vysloveným v tomto zrušovacím rozsudku. V dalším řízení městský soud rozhodne též o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu