ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.166.2020:37
sp. zn. 4 Azs 166/2020 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. V. U., zast. Mgr. Matějem
Šedivým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 11. 2017, č. j. OAM-113/ZA-ZA12-ZA17-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, č. j. 2 Az 102/2017 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 11. 2017, č. j. OAM-113/ZA-ZA12-ZA17-2017, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2020,
č. j. 2 Az 102/2017 - 27, zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku městský soud uvedl, že žalobce ve své zemi původu nevyvíjel žádnou činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by mohl být azylově relevantním způsobem
pronásledován, ani nic takového sám netvrdil. Stejně tak nebyly zjištěny jakékoli skutečnosti
nasvědčující tomu, že žalobce má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů.
[3] Městský soud se ztotožnil i se závěrem žalovaného, že žalobci v zemi původu nehrozí riziko
vážné újmy. Pouhá nespokojenost žalobce s bezpečnostní situací v zemi původu ani obecný
strach z terorismu nemohou být relevantními důvody pro udělení mezinárodní ochrany,
jak dovodil i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost.
[5] V jejím doplnění stěžovatel namítl, že jej k podání žádosti o mezinárodní ochranu vedly i jiné
než čistě ekonomické důvody, a to zejména obava z autokratického režimu porušujícího lidská
práva, který nyní v Turecku vládne. Následně stěžovatel rozsáhle popsal skutkové okolnosti
pokusu o vojenský puč z roku 2016 a jeho politicko-bezpečnostní dopady na situaci v Turecku.
Na základě výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že mu měl být udělen azyl, neboť mu hrozí
perzekuce z důvodu příslušnosti ke skupině odpůrců vládnoucího režimu. V případě neudělení
azylu má za to, že mu měla být udělena alespoň doplňková ochrana, jelikož v zemi původu
by mohl být vystaven mučení či jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení a jeho
vycestováním by byly porušeny mezinárodní závazky České republiky. Stěžovatel proto navrhl
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, případně
také zrušení rozhodnutí žalovaného.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí, tak i kasační
stížností napadený rozsudek městského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Žádostí stěžovatele i jeho námitkami se důkladně zabýval a trvá na správnosti jím vydaného
rozhodnutí. Proto žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, případně její
zamítnutí pro nedůvodnost.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele v následujících
typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, kdy Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[10] Námitku stěžovatele, že k žádosti o mezinárodní ochranu jej nevedly jen ekonomické
důvody, Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnou. Ani žalovaný ani krajský soud totiž nic
takového netvrdili. Naopak se řádně zabývali všemi důvody stěžovatelovy žádosti, zejména
tvrzenou obavou z terorismu a nesouhlasem s novým politickým uspořádáním v zemi původu.
Tyto jeho důvody však neshledali relevantními z hlediska práva na mezinárodní ochranu.
Stěžovateli tak nebylo upřeno řádné posouzení jeho žádosti, ani nebyl a priori označen za ryze
ekonomického migranta.
[11] Ohledně stěžovatelových obav z možných teroristických útoků v zemi původu se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje se závěry žalovaného i s jeho odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 6 Azs 192/2014 - 30. Obava z terorismu může být
relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze v případě, kdy státní moc proti
těmto teroristickým aktivitám nezasahuje nebo v případě, kdy dosáhnou intenzity srovnatelné
s totálním válečným konfliktem. Nic z toho však stěžovatel netvrdil, přičemž ani ze zpráv
obsažených ve správním spisu nic takového nevyplývá.
[12] Za relevantní Nejvyšší správní soud nepovažuje ani stěžovatelův tvrzený nesouhlas
se stávajícím politickým uspořádáním v zemi původu. Udělení mezinárodní ochrany je totiž
podmíněno reálnou obavou z pronásledování, případně reálnou obavou z hrozící závažné újmy
v zemi původu. Je přitom povinností žadatele, aby v azylovém řízení uvedl přesvědčivá tvrzení,
jimiž by uvedené hrozby dokládal. Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne
25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, „v režimu zákona o azylu [je] důkazní břemeno rozděleno
mezi žadatele a stát tím způsobem, že stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel
musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby.“ Stěžovatel se však (kromě
výše uvedeného tvrzení o obavě z terorismu) omezil na konstatování, že má negativní postoj
k politickému režimu prezidenta Erdogana. Konkrétní obavy spojené s tímto jeho politickým
názorem však neuvedl ani na základě doplňujících otázek žalovaného. Z dostupných informací
přitom nevyplývá, že politická situace v Turecku je tak špatná, že by stěžovateli hrozilo
pronásledování či vážná újma již jen za to, že nesouhlasí s politickým systémem reprezentovaným
prezidentem Erdoganem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel své obavy dále nijak nekonkretizoval,
považuje Nejvyšší správní soud odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí v tomto ohledu
za dostatečné.
[13] Ze stěžovatelovy výpovědi v rámci pohovoru vedeného žalovaným je přitom zřejmé,
že hlavním cílem podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha legalizovat svůj pobyt
na území České republiky. Stěžovatel v ní legálně pobývá již od roku 2010, má zde práci
i společenský život, cítí se zde spokojenější a klidnější a neví, co by dělal po případném návratu
do Turecka. Žádost o mezinárodní ochranu přitom podal až poté, co mu bylo v důsledku jeho
trestné činnosti zrušeno oprávnění k pobytu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany však není
za této situace náležitým prostředkem pro legalizaci pobytu stěžovatele na území České republiky.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a městský soud se v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu jednotlivých
ustanovení zákona o azylu, který je v judikatuře vyjádřen. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití §60
odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu, neboť kasační stížnosti byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu