ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.174.2019:59
sp. zn. 4 Azs 174/2019 - 59
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. S., zast. Mgr. Gabrielou
Kopuletou, advokátkou, se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2018,
č. j. OAM-186/ZA-ZA11-LE24-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, č. j. 53 Az 14/2018 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Gabriele Kopuleté, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 6.800 Kč, která
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl, že se žalobci neuděluje
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále
jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobou
u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl.
Neshledal totiž žádnou ze žalobcem uplatněných žalobních námitek důvodnou.
[3] Krajský soud především ve shodě s žalovaným uzavřel, že v žalobcově případě nejsou
splněny předpoklady pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu,
neboť jeho vycestování do země původu nebude v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Žalobcovým vycestováním na Ukrajinu totiž nedojde k porušení jeho práva
na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Krajský soud žalobci nepřisvědčil ani v tom,
že mu v případě jeho návratu na Ukrajinu hrozí povolání k výkonu základní vojenské služby
a v této souvislosti též nasazení do bojů na východě země, kde by byl nucen podílet
se na válečných zločinech, zločinech proti lidskosti a mohl by být vystaven situacím
představujícím porušení čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání (dále jen „Úmluva proti mučení“). Žalobní tvrzení namítající porušení
správního řádu žalovaným (zejména §3, §2 odst. 4, §50 odst. 2 a 3 či §68 odst. 3 správního
řádu) nepovažoval krajský soud za natolik konkretizovaná, aby je bylo možno považovat za určité
žalobní body způsobilé soudního přezkumu.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností z důvodů vyplývajících z §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený
rozsudek, jakož i napadené rozhodnutí, a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že vycestování do země původu nepředstavuje takový
zásah do jeho rodinného či soukromého života, který by znamenal porušení čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a tedy není důvodem
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
[6] Stěžovatel si je vědom toho, že samotná existence rodinného života žadatele
o mezinárodní ochranu automaticky neznamená povinnost správního orgánu udělit doplňkovou
ochranu za účelem jeho realizace. Poukazuje však na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 2. 1. 2012, č. j. 6 Azs 35/2011 - 47,
na jejichž podkladě zdůrazňuje, že při posuzování otázky možného udělení doplňkové ochrany
v České republice je třeba zkoumat, zda případné vycestování nepředstavuje rozpor
s mezinárodními závazky České republiky, a to zejména právě s ohledem na existenci osobních
a rodinných vazeb v České republice ve smyslu čl. 8 Úmluvy.
[7] Stěžovatel žalovanému a krajskému soudu vytýká, že při zvažování možného udělení
doplňkové ochrany nepřihlédly k jeho konkrétní situaci. Stěžovatel přitom opakovaně uváděl,
že je plně integrován v České republice, v zemi svého původu žil od narození necelých 10 let
a poté se přestěhoval do České republiky, kde doposud žije se svou matkou a sestrou, kterým
zde byl udělen trvalý pobyt, na Ukrajině nemá žádné příbuzné, neovládá ukrajinský jazyk,
povinnou školní docházku i následné studium absolvoval v České republice a rovněž si zde
našel přítelkyni. Stěžovatel sice chápe, že mezinárodní závazek České republiky vyplývající z čl. 8
Úmluvy nelze chápat jako neomezený všeobecný závazek respektovat volbu žadatele
o mezinárodní ochranu ohledně jeho pobytu. Krajský soud se však v tomto směru na půdorysu
individuálních okolností daného případu dostatečně nevypořádal s případnými extrateritoriálními
účinky čl. 8 Úmluvy, tedy tím, do jaké míry je stěžovateli znemožněn jeho rodinný a soukromý
život v zemi původu.
IV.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil všechny stěžovatelovy kasační námitky
za nedůvodné. Setrval na správnosti napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že při posouzení věci
vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádné
skutečnosti relevantní pro udělené mezinárodní ochrany a toliko zopakoval svoje námitky
ve vztahu k aplikaci §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu v návaznosti na čl. 8 Úmluvy, uplatněné
již v žalobě.
[9] S ohledem na to, že kasační stížnost podle žalovaného nesplňuje podmínky přijatelnosti
ve smyslu §104a s. ř. s., navrhl Nejvyššímu správnímu soudu její odmítnutí pro nepřijatelnost,
případně její zamítnutí pro nedůvodnost.
V.
[10] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[11] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. V zájmu stěžovatele bylo, aby v kasační
stížnosti uvedl konkrétní důvody, na základě nichž bylo možno na podstatný přesah jeho
vlastních zájmů usoudit. Stěžovatel však ve prospěch přijetí kasační stížnosti k věcnému
přezkumu netvrdil ničeho a Nejvyšší správní soud nezjistil žádné pochybení té intenzity,
jež by nasvědčovalo závěru, že stěžovatelovy výtky uplatněné v kasační stížnosti mohou mít „širší
dopad“ i mimo sféru jeho postavení či mimo jeho vlastní zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s.
a ze související judikatury. Jinými slovy, důvody přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud neshledal.
[12] Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud v napadeném rozsudku jednotlivě vyjádřil
k uplatněným žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně a srozumitelně je vypořádal.
Vyslovil se k tvrzeným porušením §3, §2 odst. 4, §68 odst. 3 a §50 odst. 3 a 4 správního řádu
ze strany správních orgánů. Rovněž vypořádal žalobní námitky, že stěžovatelovo nucené
vycestováním do země původu představuje důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť by jím došlo jednak k zásahu do jeho práva
na respektování rodinného a soukromého života zakotveného v čl. 8 Úmluvy a rovněž k porušení
čl. 3 Úmluvy proti mučení s ohledem na to, že by stěžovateli v případě jeho návratu do země
původu hrozilo povolání do výkonu základní vojenské služby a v této souvislosti též nasazení
do bojů na východě země. Krajský soud přitom zohlednil výsledky správního řízení a v něm
shromážděné informace, vyjádřil se i ke zjištěním, jež žalovaný učinil ve správním řízení
na základě jednotlivých podkladů ohledně politické a bezpečnostní situace na Ukrajině a zjištěné
skutečnosti podřadil pod jednotlivé, na posuzovaný případ dopadající, hmotněprávní normy,
aniž se přitom dopustil odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající
se otázek řešených i v souzené věci. Naopak, tuto judikaturu přiléhavě použil při své argumentaci.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že jak žalovaný (na str. 9-10 napadeného rozhodnutí),
tak i krajský soud (na str. 7-10 napadeného rozsudku) se zabývali stěžovatelem uváděnými
skutečnostmi (integrací do české společnosti, jeho soukromým a rodinným životem, studiem
na území České republiky, neexistencí příbuzenských vazeb na Ukrajině a aktuální neznalostí
ukrajinského jazyka), v nichž spatřoval důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatelova námitka, že individualizovaným způsobem neřešili
konkrétní okolnosti jeho případu, je tudíž nepřípadná.
[14] Ke stěžovatelově argumentaci ohledně zásahu do jeho práva na respektování soukromého
a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy v návaznosti na §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
Nejvyšší správní soud poukazuje na svou judikaturu, v níž opakovaně dovodil, že kromě zcela
výjimečných případů nejsou rodinné vazby cizince v České republice důvodem pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, a ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 6 Azs 5/2010 - 57). Ve stěžovatelově případě o takovou výjimečnou situaci nejde.
[15] V bodě 28 rozsudku ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 Azs 415/2018 - 64, také Nejvyšší správní
soud vyslovil, že „si plně uvědomuje obsah čl. 8 Úmluvy garantujícího právo na rodinný a soukromý život.
Uvedený článek však nelze vykládat tak, že by do tohoto práva nemohlo být zasaženo. Jak vyplývá z konstantní
judikatury, subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, ze dne 28. 8. 2013,
č. j. 8 As 5/2013 - 43). Obdobně nahlíží na uvedené právo i ESLP (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2011
ve věci Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, či rozsudek velkého senátu ze dne 3. 10. 2014 ve věci
Jeunesse proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10).“
[16] V již citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 46/2008 - 71 kasační soud shledal, že je třeba
„rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů,
pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost
vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci
nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje,
aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR
dle zákona o pobytu cizinců“ a také, že „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR
může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života,
který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících
vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území
ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého
života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“ O nepřiměřený zásah se však nejedná tehdy,
může-li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý život v jiné zemi, například v domovském státě
(usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 84/2015 - 24,
nebo ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 - 25). Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout,
že i této otázce se krajský soud obsáhle a v souladu s judikaturními závěry kasačního soudu
věnoval (viz zejména odst. 22. až 25. napadeného rozsudku, na něž jako na věcně správné
lze pro stručnost odkázat).
[17] Nejvyšší správní soud přisvědčuje žalovanému a krajskému soudu, že stěžovatel
nepochybně může budovat své rodinné, sociální a ekonomické zázemí se svou rodinou (matkou
a sestrou, které jsou rovněž ukrajinské státní příslušnosti) a s přítelkyní na Ukrajině stejně tak,
jako si ho buduje na území České republiky; případně jako občan Ukrajiny může k udržování
vztahů s osobami na území České republiky užívat bezvízového styku mezi Ukrajinou a Českou
republikou (jako členského státu Evropské unie) nebo upravit svůj pobytový status podle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
Stěžovatel je zletilou osobou a na jeho péči není v České republice závislá žádná osoba.
Tvrzení stěžovatele, že již nehovoří ukrajinským jazykem, že v České republice plánuje studium
a je zde plně integrován, sama o sobě nevylučují stěžovatelovu zpětnou integraci do ukrajinské
společnosti. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti tedy podle Nejvyššího správního soudu
nelze považovat za natolik intenzivní, aby se mohly stát důvodem pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu. Tím není ani absence zázemí na Ukrajině
(srov. usnesení kasačního soudu ze dne 11. 9. 2014, č. j. 5 Azs 22/2013 - 31). Nejvyšší správní
soud proto dospěl k závěru, že předestřená námitka stěžovatele nezakládá přijatelnost kasační
stížnosti.
[18] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost),
není zde ani jiná vada řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku, krajský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu či hrubého
pochybení při výkladu hmotného práva a dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává
odpověď na všechny stěžovatelovy námitky.
VI.
[19] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelnou.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3 větou první s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[21] Stěžovateli byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2019,
č. j. 4 Azs 174/2019 - 36, ustanovena pro řízení o kasační stížnosti zástupkyní Mgr. Gabriela
Kopuletá, advokátka. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona platí v takovém
případě její hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovené zástupkyni stěžovatele
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající
v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a sepisu doplnění kasační
stížnosti, a to podle §7 bod 5., §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Nejvyšší
správní soud dále přiznal zástupkyni stěžovatele paušální náhradu hotových výdajů v celkové výši
600 Kč (2 x 300 Kč) související s výše uvedenými úkony právní služby podle §9 odst. 4 písm. d)
a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovená zástupkyně nedoložila, že je plátkyní daně z přidané
hodnoty. Zástupkyni stěžovatele se tedy přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení
o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu