ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.175.2020:49
sp. zn. 4 Azs 175/2020 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. S., zast. JUDr. Denisem
Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 6. 2019, č. j. OAM-356/ZA-ZA11-ZA17-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2020, č. j. 32 Az 12/2019 - 37,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2020, č. j. 32 Az 12/2019 - 37,
se zrušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 6. 2019, č. j. OAM-356/ZA-ZA11-ZA17-2018,
se zrušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. V řízení o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
7. 6. 2019, č. j. OAM-356/ZA-ZA11-ZA17-2018, je žalovaný po v i ne n zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám advokáta JUDr. Denise Mitroviće.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 6. 2019, č. j. OAM-356/ZA-ZA11-ZA17-2018, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 32 Az 12/2019 - 37,
zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Dospěl sice k závěru, že se žalobce zřejmě
znal s regionálními představiteli opoziční strany HDP (Lidová demokratická strana)
a že pro ně příležitostně vykonával funkci ochranky a řidiče, to však ještě samo o sobě není
důkazem o tom, že by aktivně vykonával politickou činnost. O azylově relevantním
pronásledování se nedá hovořit ani v případě jeho jediného údajného setkání s tajnou policií
v kavárně a navíc tato historka působí značně nevěrohodně. Ani účast žalobce na protestu
proti výstavbě tábora pro syrské uprchlíky (ač žalobce setrvale uváděl, že se jednalo o tábor
pro příslušníky Islámského státu), který policie rozehnala slzným plynem, nelze kvalifikovat
jako cílené a adresné pronásledování žalobce v zemi původu. Přestože žalobce opakovaně tvrdil,
že je pronásledován tajnou policií, legálně vycestoval z vlasti letecky s vlastním cestovním pasem
a bez jakýchkoli potíží. Pokud by o jeho osobu měly turecké státní orgány zájem, jak se snaží
žalobce navodit (měl na něho být vydán zatykač či vyhlášeno policejní pátrání), byl by na letišti
zcela jistě zadržen.
[3] Podle krajského soudu rovněž nejsou důvodné žalobcovy obavy z pronásledování z důvodu
jeho kurdské národnosti či alevitského vyznání. Přestože žalobce mluvil o své nedůvěře v turecké
zdravotnictví, nikdy se nezmínil o tom, že by mu z důvodu jeho národnosti či vyznání byla
lékařská péče odepřena. Ze správního spisu přitom vyplývá, že právně není Kurdům bráněno
ve společenské integraci a individuální seberealizaci, což potvrzuje jejich pronikání do politických,
podnikatelských a společenských elit tureckého národa. Lokálnímu konfliktu skrze tuto etnicitu
v některé části Turecka pak lze předejít přestěhováním se do jiné části země.
[4] Podklady o zemi původu, z nichž žalovaný vycházel, považoval krajský soud za dostatečně
objektivní, vyvážené, pocházející z více nezávislých informačních zdrojů a rovněž přiměřeně
aktuální (převážně z roku 2018). Použité informace ve svém souhrnu poskytují ucelený náhled
na situaci v Turecku, obsahují i negativní hodnocení a jevy v turecké společnosti, a žalovaný
tak z nich mohl vycházet i při posouzení individuální situace žalobce.
[5] Krajský soud neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobci. Jemu v Turecku
nehrozí trest smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, ani jiná vážná
újma. Žalobce vyjma jediného setkání v kavárně s údajnou tajnou policií, která ho měla
přesvědčovat ke spolupráci, neměl v zemi původu žádné potíže se státními orgány, policií
nebo soudy. Nikdy nebyl zadržen, několikrát bez potíží vycestoval do Ázerbájdžánu a vrátil
se zpět, rovněž zcela bez potíží a bez zájmu státních orgánů o jeho osobu vlast opustil.
Ani z žalobcova obecného tvrzení, že Kurdové a alevité nemají v Turecku žádná práva, nelze
dovodit, že by právě jemu hrozila v zemi původu azylově relevantní újma. V Turecku
přitom neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné ve vztahu k žalobci pokládat
za vážnou újmu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a, b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] V doplnění kasační stížnosti učiněném na výzvu soudu ve stanovené měsíční lhůtě stěžovatel
namítl, že krajský soud v rozporu se zákonem zamítl jeho důkazní návrhy, respektive
mu neumožnil takové důkazy označit, ani jej nepoučil o tom, že by je označit měl. Krajský soud
totiž zpochybnil tvrzení stěžovatele, že byl perzekvován za prosazování svých politických názorů,
ale neumožnil mu předložení důkazů na podporu těchto tvrzení.
[8] Dále stěžovatel namítl, že správní orgán neshromáždil objektivní důkazy prokazující
skutečný stav v Turecku. Dokumenty, které žalovaný použil jako zdroj informací, jsou vzhledem
k překotně se měnící situaci v Turecku zastaralé. Uvedené podklady zejména neodrážejí situaci
kurdské menšiny v Turecku v souvislosti s válkou v sousední Sýrii, do níž turecká armáda aktivně
vstoupila právě za účelem potlačení tamního kurdského obyvatelstva, a zejména pak k situaci
po pokusu o státní převrat v Turecku. Právě Kurdové jsou totiž vládnoucím režimem považováni
za separatisty podílející se na přípravě převratu, a jsou z tohoto důvodu významně perzekvováni.
[9] Stěžovatel byl v Turecku podle další námitky pronásledován za uplatňování svých politických
práv. Toto tvrzení opírá o své členství ve straně HDP a účast na násilně rozehnaných politických
shromážděních. Jeho strach z pronásledování a hrozícího špatného zacházení pak vychází
ze skutečnosti, že byl opakovaně kontaktován tajnou policií a bylo mu policistou vyhrožováno
na sociálních sítích, a to vše v souvislosti s jeho angažováním se na akcích HDP. Stěžovatel
rovněž poukázal na to, že účinná vnitrostátní ochrana před pronásledováním ze strany státních
institucí u něj nepřichází v úvahu, a to ani v jiné části země původu.
[10] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek
krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žádostí stěžovatele i jeho námitkami
se důkladně zabýval, přičemž trvá na správnosti jím vydaného rozhodnutí. Z těchto důvodů
žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti, případně její zamítnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele v následujících
typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, kdy Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přijatelná, neboť krajský soud
se dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. V dané věci totiž bylo z níže uvedených důvodů řízení před správním orgánem
zatíženo vadami, k nimž krajský soud nepřihlédl, v důsledku čehož nemohl náležitě posoudit
splnění podmínek pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany stěžovateli.
[14] Za této situace se Nejvyšší správní soud zabýval důvodností kasační stížnosti a napadený
rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu a z hlediska důvodů,
které v ní byly uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
[15] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[16] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[17] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, podle níž stěžovateli v rozporu
se zákonem nebylo umožněno navrhovat důkazy ke svým tvrzením. Podle jeho názoru jej totiž
krajský soud byl povinen podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vyzvat k doplnění důkazů k prokázání jeho žalobních
tvrzení. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[19] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ve správním soudnictví
se poučovací povinnost neuplatní ve stejném rozsahu jako v občanskoprávních sporech.
V rozsudku ze dne 8. 6. 2016, č. j. 5 As 140/2015 - 41, Nejvyšší správní soud uvedl, že „krajský
soud nebyl povinen stěžovateli před rozhodnutím ve věci poskytovat poučení, že jeho tvrzení dosud prokázána
nebyla a vyzývat jej k doplnění důkazních návrhů. V této souvislosti v úvahu přicházející §118a o. s. ř., týkající
se poučovací povinnosti soudu, nelze v řízení před správními soudy aplikovat, neboť účastníci tohoto řízení i soudy
samotné jsou oproti civilnímu řízení při jednání v odlišné situaci. Účastníkům řízení jsou v okamžiku,
kdy je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu přípustná, známy právní názory správních orgánů. Po podání
žaloby jsou pak před jejím projednáním účastníkům k dispozici závěry správních orgánů podložené správním
spisem, názory účastníků správního řízení a názor žalobce. Vzhledem k uvedené rozdílné pozici při jednání,
dispoziční zásadě a zásadě koncentrace řízení, již tedy není nutné jednání před správními soudy formalisticky
procesně svazovat tak, jak činí §118a o. s. ř. Navíc s ohledem na eventualitu možného rozhodnutí bez nařízení
jednání (§51 s. ř. s.) není možné, aby byl soud svázán procesními povinnostmi, které zakládá §118a o. s. ř.,
neboť by je soud v tomto případě nemohl dodržet. Správním soudům tak na rozdíl od soudů rozhodujících
v civilním nalézacím řízení v prvním stupni z §118a o. s. ř. nevyplývají žádné procesní povinnosti,
jejichž porušení by mělo vliv na zákonnost rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2012, č. j. 1 Afs 23/2012 - 102).“
[20] Stěžovatel navíc v projednávané věci nereagoval na výzvu krajského soudu k vyjádření,
zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Tím se v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. vzdal práva
na konání jednání a s ním souvisejícího práva navrhovat při jednání další důkazy k prokázání
svých tvrzení. Postupu krajského soudu, který za takovéto situace stěžovatele nevyzýval
k doplnění důkazních návrhů, tak s ohledem na citovanou judikaturu nelze nic vytknout.
[21] Řízení před krajským soudem tedy nebylo zatíženo vadou, která by mohla mít za následek
nezákonnost napadeného rozsudku, a proto důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. nebyl naplněn.
[22] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, podle níž žalovaný vycházel z neaktuálních
informací o zemi původu. Stěžovatel tvrdil, že většina zpráv, z nichž žalovaný vycházel, byla
v době rozhodování již více než rok stará. Některé z nich přitom pojednávaly ještě o době
před neúspěšným pokusem o státní převrat. Právě po pokusu o převrat přitom situace v zemi
doznala zásadních změn, které situaci dosud ovlivňují.
[23] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl jako žadatel o azyl v rámci dublinského
systému předán do České republiky z Německa dne 24. 4. 2018. V rámci správního řízení byl
stěžovatel opakovaně vyslechnut a opakovaně využil svého práva vyjádřit se ke shromážděným
podkladům a navrhovat doplnění dokazování. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne
7. 6. 2019. Zprávy o zemi původu, z nichž žalovaný vycházel, pocházely z období srpna 2018
až ledna 2019.
[24] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil. Zprávy,
které si žalovaný obstaral, byly totiž v době vydání jeho rozhodnutí staré nanejvýš několik měsíců,
tedy byly stále aktuální.
[25] Nejvyšší správní soud však sdílí nejistotu stěžovatele o relevantnosti a vyváženosti použitých
zpráv. Tyto pochybnosti vzbuzují již samotné zdroje informací, na jejichž základě žalovaný
posuzoval lidskoprávní, politickou a bezpečnostní situaci v Turecku, neboť pocházejí výlučně
od státních institucí zodpovědných za rozhodování o azylu, konkrétně od žalovaného,
Ministerstva vnitra Spojeného království a švédské Agentury pro migraci. Žalovaný
při posuzování situace v zemi původu tak nepoužil žádnou ze zpráv vydávaných renomovanými
nadnárodními neziskovými organizacemi, jako např. Amnesty International či Freedom House,
a to přesto, že v obdobných věcech je standardně využívá.
[26] Tyto pochybnosti jsou o to závažnější, že situace v Turecku byla v době rozhodování
žalovaného relativně nová, nejasná a potenciálně nestabilní, o čemž svědčí i zprávy,
z nichž žalovaný vycházel. V takové situaci proto bylo na místě, aby žalovaný věnoval zjišťování
a vyhodnocování informací o zemi původu zvýšené úsilí a obstaral si maximální množství
relevantních zpráv. Informace od nezávislých neziskových organizací zaměřujících se především
na dodržování lidských práv jsou nepochybně významným zdrojem. Zásadní význam
těchto zpráv pro posuzování situace v zemích původu uznává i Evropský soud pro lidská práva
(srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 17. 7. 2008 ve věci NA. proti Spojenému království Velké
Británie a Severního Irska, číslo 25904/07, odstavce 120 až 122).
[27] Nejvyšší správní soud v této souvislosti nemůže souhlasit se závěrem krajského soudu,
podle něhož je dostatečné, že „ač zprávy jmenovaných mezinárodních organizací nejsou jako samostatné
zprávy součástí spisu, byly částečně použity jako zdroje informací a některých zpráv výše citovaných,
z nichž žalovaný čerpal.“ Krajskému soudu je sice třeba dát za pravdu v tom, že dvě ze tří zpráv
žalovaného na některých místech citují zprávy Amnesty International či Freedom House,
nicméně je tomu tak jen v malém rozsahu. Takovéto použití informací ze zpráv uvedených
neziskových organizací tedy nelze považovat za plnohodnotné. Zprávy žalovaného, v nichž jsou
citovány, jsou totiž jen velmi stručným kompilátem z mnoha různých zdrojů. Již s ohledem
na jejich rozsah a množství použitých zdrojů je nereálné, aby se ve zprávách žalovaného
dostatečně promítla zjištění a hodnocení obsažená v mnohem podrobnějších zprávách
neziskových organizací. Totéž platí i pro použité zprávy zahraničních státních institucí. I Ústavní
soud přitom např. v nálezu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2299/19, uvedl, že by bylo vhodnější,
kdyby státní orgány vycházely z plného znění zpráv neziskových organizací, a nikoli jen z jejich
shrnutí.
[28] I kdyby však zjištění uvedených neziskových organizací byla v relevantním rozsahu převzata
do zpráv státních institucí, nemohl by Nejvyšší správní soud takový postup považovat za zcela
vhodný. Při citování či kompilaci informací totiž vždy existuje velmi reálné riziko posunutí
významu některých slov, vytržení z kontextu, upřednostnění či upozadění některých názorů
či zjištění, apod. Těmto negativním jevům se přitom nelze vyhnout ani při těch nejlepších
úmyslech zpracovatele kompilátu. Pro naplnění zásady řádného zjištění skutkového stavu
tak bude zpravidla vhodnější vycházet přímo ze zpráv neziskových organizací, a nikoliv
se spokojit jen s jejich strohými citacemi obsaženými ve zprávách státních institucí.
[29] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v projednávané věci
si správní orgán neobstaral dostatečné podkladové materiály k řádnému posouzení situace v zemi
původu stěžovatele.
[30] Vzhledem ke zjištěné nedostatečnosti podkladových materiálů se Nejvyšší správní soud mohl
jen v omezené míře zabývat námitkami jejich nesprávného hodnocení a nesprávného posouzení
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli. K těmto námitkám se proto Nejvyšší
správní soud v následující části rozsudku vyjádřil jen v míře, jakou mu výše uvedená pochybení
umožňovala.
[31] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel v rámci azylového řízení uvedl, že je kurdské
národnosti a vyznává alevitskou větev islámu. Od roku 2015 je členem organizace IHD (sdružení
pro lidská práva), která je napojena na opoziční politickou stranu HDP, jíž je rovněž členem.
Uvedl, že pro organizaci IHD roznášel brožurky a letáčky. Rovněž se stýkal se členy politické
strany HDP, kteří potom byli zatčeni, účastnil se politických mítinků a protestů, z nichž některé
byly násilně rozehnány, a dělal ochranku regionálním představitelům strany HDP. Z těchto
důvodů se o něj měla zajímat tajná policie. Dva její příslušníci si jej údajně pozvali do kavárny,
kde mu nabídli tajnou spolupráci. Chtěli po něm informace o jeho dvou uvězněných přátelích.
Jedním z nich byl místní předseda strany HDP Erhan Yapici, který jezdil přednášet
i do stěžovatelovy vesnice a stěžovatel mu dělal osobního řidiče. Tajní policisté se zajímali o to,
proč se s ním žalobce stýkal a o čem se bavili. Vlast opustil v dubnu 2017 letecky z Istanbulu
do České republiky (měl české schengenské vízum). V průběhu řízení stěžovatel předložil
fotografie, jimiž prokazoval svoji známost s představiteli strany HDP i účast na politickém životě.
Rovněž předložil dopis od starosty obce, z nějž vyplývá, že po stěžovateli bylo dne 20. 4. 2017
vyhlášeno pátrání. Dále uvedl, že v době předcházející jeho odjezdu ze země mu policisté
oblečení v civilu každý den vyhrožovali. Nyní mu vyhrožují přes sociální média.
[32] Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel ve vlasti nevyvíjel žádnou
politickou činnost, za niž by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Rovněž u něj
není dána opodstatněná obava, že by z politických, etnických či náboženských důvodů byl
pronásledován po svém návratu do vlasti. Tyto závěry v napadeném rozsudku potvrdil i krajský
soud. Nejvyšší správní soud však s ohledem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
a obsah správního spisu považuje uvedené závěry za nedostatečné. Kromě toho, že vycházejí
z nedostatečně relevantních zpráv o zemi původu, se totiž zčásti opírají o zavádějící argumentaci.
[33] Předně považuje Nejvyšší správní soud za nutné odmítnout způsob, jakým žalovaný i krajský
soud nepřijatelně bagatelizují a zpochybňují stěžovatelovy obavy z pronásledování z politických
důvodů. Žalovaný sice nezpochybňuje skutečnost, že se stěžovatel znal s vysokými představiteli
strany HDP, dělal jim ochranku a účastnil se politických shromáždění, avšak tyto skutečnosti
nepovažuje za azylově významné mimo jiné proto, že stěžovatel se na politickém životě nepodílel
stejnou měrou jako tito jeho známí.
[34] Obdobným způsobem žalovaný marginalizuje i setkání stěžovatele s tajnou policií,
když jej označuje za pouhé „posezení v kavárně“ se dvěma muži, kteří po něm žádali informace
o jeho známých opozičních politicích. Věrohodnost tvrzení stěžovatele o setkání s tajnou policií
se žalovaný snaží zpochybnit argumentací, že není příliš uvěřitelné, aby se příslušníci tajné policie
stěžovateli odmaskovali, tedy se mu představili jako příslušníci tajné policie. Nejvyšší správní
soud však toto tvrzení stěžovatele za nikterak nevěrohodné nepovažuje. Naopak, takový postup
je za popsaných okolností zcela pochopitelný. Právě odhalením své identity totiž příslušníci tajné
policie mohli na stěžovatele vyvíjet nátlak s cílem přinejmenším získat od něj důležité informace,
případně jej získat pro spolupráci. Krajský soud k setkání s tajnou policií přitom pouze lakonicky
uvedl, že „uvedená historka působí navíc značně nevěrohodně“. Takové odůvodnění rozhodně nelze
považovat za dostatečné s ohledem na rozsah žalobních námitek, jimiž stěžovatel napadal závěry
žalovaného.
[35] I ve svých dalších snahách o vykreslení stěžovatele jako nevěrohodného žalovaný volil
takovou interpretaci skutkových zjištění, která je pro stěžovatele nejméně příznivá, což následně
aproboval i krajský soud. Žalovaný například přičítá stěžovateli k tíži, že před svým odletem
do České republiky byl několikrát v Ázerbájdžánu, aby si vyzkoušel cestovní pas. Ze skutečnosti,
že stěžovatel nebyl při odletu ze země zadržen, pak žalovaný dovozuje, že o něj státní moc
neměla zájem. Při těchto závěrech však žalovaný přehlíží skutečnost, že stěžovatel si podle svého
tvrzení za nemalé peníze najal zprostředkovatele, který mu zajistil pas i schengenské vízum,
zajistil mu bezproblémový průchod letištní kontrolou a po příletu si od něj poskytnutý pas
vyžádal zpět. Z výše uvedených skutečností přitom plyne přinejmenším stejně přesvědčivé
vysvětlení, jako to, které zastává žalovaný, tedy že stěžovatel nebyl na letišti zadržen jen proto,
že cestoval s falešným pasem, případně že letištní kontrolu absolvoval u prověřeného pracovníka
letiště. Toto vysvětlení přitom podporují jak skutečnost, že stěžovatel neměl při podání žádosti
o azyl již k dispozici cestovní pas, tak skutečnost, že přibližně v době jeho odletu ze země
po něm bylo vyhlášeno pátrání. Touto v úvahu přicházející možností se však žalovaný vůbec
nezabýval a zvolil takovou verzi, která mu umožnila neudělit stěžovateli azyl. Takovýto postup
je přitom v rozporu se zásadami ovládajícími azylové řízení i s ustálenou judikaturou českých
i mezinárodních soudů. Například podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, platí, že „pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení
žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit
za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení
odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu“.
[36] Žalovaný dále zpochybnil i tvrzení stěžovatele ohledně jeho účasti na protestu, který byl
násilně rozehnán policií. Ani tento závěr však z pohledu Nejvyššího správního soudu nepůsobí
přesvědčivě. Žalovaný své pochybnosti totiž zakládá především na rozporech ohledně podstaty
protestu. Zatímco stěžovatel tvrdil, že demonstranti protestovali proti stavbě tábora
pro příslušníky Islámského státu, žalovaný upřednostnil oficiální výklad tureckého státu,
že se mělo jednat o tábor pro uprchlíky ze Sýrie. Existenci tohoto oficiálního výkladu přitom
stěžovatel nepopíral, nicméně tvrdil, že jde o zástěrku, respektive že významná část těchto
syrských uprchlíků jsou právě příslušníci Islámského státu. Tento rozpor je však z hlediska
povahy potlačení protestu irelevantní. I kdyby se totiž demonstranti mýlili ve svém posouzení
povahy umísťovaného tábora či jeho osazenstva, není možné pouze z tohoto důvodu přehlížet
či zlehčovat tvrzený násilný postup tureckých orgánů.
[37] Krajský soud ve svém rozsudku rovněž poukázal na skutečnost, že podle tvrzení stěžovatele
byl na něj vydán zatykač, ale ve skutečnosti po něm bylo jen vyhlášeno pátrání. Tvrzení
stěžovatele, že zatykač a pátrání je totéž, sice krajský soud zmínil, nicméně jej nijak nehodnotil
a ve spojení s dalšími okolnostmi dospěl k závěru, že „není vůbec zřejmé, kdy a zda vůbec na něho byl
(a kým) vydán ve vlasti zatykač“. S tímto posouzením však Nejvyšší správní soud rovněž nemůže
souhlasit. Důsledné bazírování na rozlišování pojmů českého práva „zatykač“ a „vyhlášení
pátrání“ je nepřijatelné s ohledem na neznalost turecké právní úpravy a skutečnost, že stěžovatel
své vyjádření činil v turečtině prostřednictvím tlumočníka. Krajský soud nijak neodůvodnil,
zda se jedná o skutečné rozpory ve výpovědi stěžovatele, či zda jde jen o nepřesnosti v překladu
nebo o důsledek rozdílné právní úpravy či stěžovatelovy neznalosti přesných názvů
těchto podobných právních institutů. Za této situace není akceptovatelné, aby z těchto zjištění
krajský soud vyvozoval zásadní závěry o nevěrohodnosti stěžovatele.
[38] Na základě obdobné argumentace krajský soud zpochybnil věrohodnost stěžovatele i v další
souvislosti, když uvedl, že „žalobce si protiřečí i v tom, že na jedné straně předkládá fotografie s představiteli
strany HDP a o své účasti na protestu proti výstavbě tábora jako důkaz o své politické činnosti a svém
pronásledování (ve smyslu, že se o jeho aktivitách dozvěděli - ostatně své údajné původce pronásledování nebyl
schopen ani jednoznačně označit) a na druhé straně tytéž fotografie uveřejňuje na sociálních sítích s následným
vysvětlením, že jsou to úplně obyčejné fotky a není na nich nic závadného. To postrádá logiku.“
Podle Nejvyššího správního soudu však uvedené výroky nejsou v rozporu. Naopak podporují
stěžovatelovo tvrzení o jím vnímané neutěšené situaci z hlediska úrovně lidských práv v Turecku.
Pokud totiž stěžovatel údajně čelí intenzivnějšímu pronásledování za sdílení fotek, na nichž není
(z jeho pohledu) nic závadného, svědčí to o tom, že jeho pronásledování je důsledkem zvůle
státních orgánů, nikoliv legitimní reakcí na jeho chování. Byť tento stěžovatelův názor
samozřejmě nemusí být správný, není v něm žádný rozpor, jímž by bylo možné argumentovat
v neprospěch jeho věrohodnosti, jak to učinil krajský soud.
[39] Ani hodnocení žalovaného ve vztahu k politické angažovanosti stěžovatele ve straně HDP
a hodnocení postavení této strany na turecké politické scéně nepůsobí přesvědčivě. Žalovaný
uvádí, že HDP je legálně fungující stranou s mnohasettisícovou členskou základnou,
přičemž potížím čelí pouze její vysocí představitelé, nikoliv osoby s profilem stěžovatele. K tomu
bez bližšího odůvodnění poukazuje na zprávy obsažené ve správním spise. Tyto závěry
však v uvedených zprávách nemají dostatečnou oporu. I z těchto zpráv totiž vyplývá,
že postavení strany HDP není bezproblémové, jak tvrdí žalovaný. Již od konce příměří mezi
tureckou vládou a ozbrojenými kurdskými separatisty ze strany PKK (Strana kurdských
pracujících) čelí strana HDP rozsáhlé perzekuci a zatýkání jejích členů pro podezření
ze spolupráce s PKK. Z žalovaným odkazovaných zpráv přitom nevyplývá, že by se perzekuce
omezovaly pouze na nejužší vedení strany HDP, byť právě jej zasahují nejsilněji, když vězněn byl
předseda strany, vyšetřováno bylo 54 z 59 poslanců, přičemž 11 z nich již bylo odsouzeno
a připraveno o své mandáty. Perzekuce totiž dopadají i na místní a regionální představitele
i řadové členy HDP. Podle odkazovaných zpráv bylo za rok 2016 zatčeno až 2.700 místních
politiků ze strany HDP, což již rozhodně nelze označit jen za perzekuci úzké skupiny vysokých
představitelů strany.
[40] S žalovaným sice lze souhlasit, že stěžovatel není aktivním politikem a pravděpodobnost
jeho uvěznění za přímou politickou činnost tak (alespoň na základě dosud obstaraných informací
o politické situaci v Turecku) není vysoká, nicméně nelze s tímto argumentem jeho tvrzení
o obavách z pronásledování zcela odmítnout. Uplatňování politických práv totiž nelze
ztotožňovat jen s aktivní účastí na volebním procesu. Vzhledem k rozsahu perzekucí vůči straně
HDP přitom není vůbec nereálné, že státní moc se opravdu zajímá i o regionální politiky,
s nimiž se stěžovatel znal a o nichž by mohl být schopen poskytnout informace. Obavy
z pronásledování v důsledku odmítnutí spolupráce s tajnou policií tak na základě dostupných
informací nelze označit jen za nepřiléhavou fabulaci, jak to učinil žalovaný. Rovněž je nutné
při posuzování situace osob s profilem stěžovatele zohlednit, že zprávy státních i nezávislých
institucí se vždy věnují převážně nejviditelnějším podobám omezování lidských práv, a v případě
omezování svobodné soutěže politických stran se tedy primárně zaměřují na nejvyšší
představitele opozičních stran, členy parlamentu apod. I vzhledem k nedostatečnému rozsahu
zpráv, z nichž žalovaný vycházel, však není možné z absence zmínky o pronásledování řadových
členů strany HDP automaticky dovozovat, že k žádné takové perzekuci nedochází.
[41] Rovněž posouzení otázky možného pronásledování z náboženských či etnických důvodů,
tak jak jej provedl žalovaný, nelze považovat za dostatečné. Žalovaný se ve svém rozhodnutí
opřel zejména o zprávy vycházející z formálně platné turecké právní úpravy. Nejvyšší správní
soud sice nezpochybňuje, že turecká ústava garantuje rovnost a svobodu vyznání,
avšak s takovým závěrem se nelze spokojit. Důležité při posuzování žádosti o azyl je totiž
zejména praktické naplňování těchto ústavněprávních závazků. Přestože ze zpráv,
z nichž žalovaný vycházel, vyplývá, že alevité a zejména Kurdové čelí od pokusu o převrat
významnějším represím (o čemž svědčí i výše zmiňovaná situace převážně kurdské strany),
žalovaný si k těmto otázkám neobstaral žádné další relevantní podklady a spokojil
se s konstatováním, že pronásledování náboženské skupiny alevitů či kurdského etnika jsou
u žadatelů o azyl z Turecka častými klišé. Žalovaný tedy dostatečně nezohlednil negativní vývoj
situace v Turecku na postavení alevitů a Kurdů v důsledku neúspěšného pokusu o státní převrat.
[42] Nejvyšší správní soud dále připomíná, že v případě stěžovatele přichází v úvahu jako
azylově relevantní jak pronásledování pro jeho politické názory, tak pronásledování
z důvodů etnických či náboženských. Žalovaný byl přitom povinen zabývat se všemi těmito
okolnostmi ve vzájemných souvislostech. Jedině tak bylo možné posoudit specifickou situaci,
v níž se stěžovatel nacházel. Je totiž zřejmé, že intenzita pronásledování, jemuž může být v zemi
původu vystaven, závisí na všech jeho osobnostních charakteristikách. Je přitom nepochybné,
že u politicky aktivního alevitského Kurda přichází v úvahu vyšší intenzita pronásledování,
než například u politicky aktivního šíitského Turka. I kdyby tak byl správný závěr žalovaného
o tom, že míra pronásledování spojená s každou jednotlivou chráněnou charakteristikou
stěžovatele nedosahuje azylově relevantní úrovně, byl správní orgán povinen posoudit i to,
zda jí nedosahují na kumulativním základě. Žalovaný však jen posuzoval každý potenciální důvod
pronásledování zvlášť. Takové posouzení však s ohledem na výše uvedené nelze považovat
za dostatečné.
[43] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se způsobem, jímž žalovaný na základě dostupných
informací hodnotil psychický stav stěžovatele, a jaké závěry z tohoto hodnocení dovodil.
Podle žalovaného je z obsahu spisu evidentní, že stěžovatel je psychicky nemocen a trpí
množstvím paranoidních bludů. Tento závěr opřel zejména o tvrzení stěžovatele, že u každé
osoby, s níž přijde do styku, se obává toho, že jde o tureckého agenta. Rovněž žalovaný
připomněl, že stěžovatel připustil své psychické problémy a opakovaně zmiňoval možnost
sebevraždy. Tyto závěry však žalovaný učinil jen na základě správního spisu, tedy bez jakéhokoliv
psychologického či psychiatrického posudku. Následně však žalovaný právě skutečnost,
že stěžovatel údajně trpí paranoidními bludy, použil jako argument svědčící o nevěrohodnosti
tvrzeného pronásledování, zejména co se týče setkání s tajnou policií. Uvedl přitom, že jeho
tvrzení jsou vygradována do extrémních až absurdních podob a z okolností je zjevné,
že stěžovatel potřebuje psychologickou pomoc, což by mohlo být zohledněno nanejvýš
při posuzování nároku na udělení humanitárního azylu. Při posuzování humanitárního azylu
pak žalovaný uvedl, že v Turecku je psychologická pomoc dostupná a že stěžovatel si může
své psychické problémy vyřešit i po návratu do vlasti.
[44] S uvedeným postupem žalovaného Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Není možné,
aby žalovaný na základě svého neodborného posouzení psychického stavu stěžovatele zásadním
způsobem zpochybňoval věrohodnost jeho výpovědi. Navíc závěry, k nimž tímto postupem
žalovaný dospěl, neobstojí ani v případě, kdy by jeho úsudek o psychické poruše stěžovatele byl
správný. Je-li tomu skutečně tak, že stěžovatel trpí paranoiou a vnímá nebezpečí, které mu hrozí,
jako vážnější, než jaké ve skutečnosti existuje, není možné na základě tohoto zjištění dospět
k závěru, že stěžovateli žádné skutečné nebezpečí nehrozí. Bylo povinností žalovaného od sebe
důsledně oddělit skutková tvrzení a domněnky stěžovatele a následně posoudit, jaké nebezpečí
by mu mohlo reálně v popsané situaci hrozit.
[45] Vzhledem k těmto skutečnostem lze konstatovat, že skutková podstata, z níž správní orgán
v žalobou napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, a proto byl naplněn důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Za situace, kdy si žalovaný neopatřil
dostatečné podklady pro své rozhodnutí a náležitě neposoudil všechny relevantní skutečnosti,
se již Nejvyšší správní soud nemohl zabývat zákonností napadeného rozsudku a tím ani důvodem
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť závěr o splnění či nesplnění podmínek
pro udělení mezinárodní ochrany lze učinit pouze v návaznosti na řádně zjištěný skutkový stav.
Ten však ze zmíněných důvodů nebyl oproti názoru krajského soudu v řízení před žalovaným
zjištěn a posouzen v dostatečném rozsahu.
IV. Závěr a náklady řízení
[46] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil. Vzhledem
k uvedeným vadám řízení před správním orgánem by krajský soud nemohl učinit nic jiného,
než žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Povaha věci tak umožňuje, aby Nejvyšší správní soud
o žalobě sám rozhodl a podle §110 odst. 2 písm. a), §76 odst. 1 písm. b), §78 odst. 1 věty první,
odst. 4 s. ř. s. současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro vady řízení také rozhodnutí
správního orgánu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s §78
odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[47] V dalším řízení si tedy žalovaný obstará další a podrobnější informace o zemi původu
stěžovatele, a to zejména ve vztahu k postavení Kurdů a alevitů v Turecku po pokusu o státní
převrat. Tyto nové i dosavadní podklady, jakož i jednotlivé aspekty azylového příběhu žadatele
následně posoudí jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a přitom vezme v úvahu všechny
skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Teprve po takto náležitě zjištěném
skutkovém stavu věci a jeho pečlivém posouzení bude moci žalovaný učinit spolehlivý závěr
o tom, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, či nikoliv.
[48] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věty první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, a to
jak před krajským soudem, tak i před Nejvyšším správním soudem.
[49] V žalobním řízení nevznikly stěžovateli žádné náklady řízení. V řízení před Nejvyšším
správním soudem má stěžovatel právo na náhradu odměny za právní zastupování, při němž jeho
zástupce učinil dva úkony právní služby, a to přípravu a převzetí zastoupení a doplnění kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] ve výši 2 x 3.100 Kč, tedy celkem 6.200 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu]. Stěžovatel má též právo na náhradu hotových výdajů
jeho zástupce za tyto úkony ve výši 2 x 300 Kč, tedy celkem 600 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). S ohledem na skutečnost, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané odměny a hotových výdajů podle ustanovení §35
odst. 10 s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 1.428 Kč.
[50] Stěžovatel má tedy právo na náhradu nákladů za obě řízení před správními soudy v celkové
výši 8.228 Kč. Ke splnění této povinnosti Nejvyšší správní soud určil žalovanému přiměřenou
lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu