ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.187.2020:30
sp. zn. 4 Azs 187/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: E. S., zast. JUDr. Vojtěchem
Mihalíkem, advokátem, se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019,
č. j. OAM-2677-7/ZR-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 4. 2020, č. j. 29 A 5/2020 - 47,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2020, č. j. 29 A 5/2020 – 47,
se zru š u j e.
II. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 11. 2019, č. j. OAM-2677-7/ZR-2019,
se o d mí t á a v ěc se p o s t u p u je Komisi pro rozhodování ve věci
pobytu cizinců.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zrušil podle §77 odst. 1 písm. h)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platnost povolení k trvalému pobytu žalobce
na území České republiky a současně stanovil žalobci lhůtu k vycestování z České republiky,
a to z toho důvodu, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017,
č. j. 1 T 4/2017 - 1445, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018,
č. j. 3 To 10/2018 - 1629, pravomocně odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí
svobody v délce trvání 4 let za spáchání zločinu týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1 a odst. 2
písm. c) a písm. d), zločinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 a přečinu ohrožování
výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Uvedl, že proti rozhodnutí
žalovaného není přípustný opravný prostředek, proto mu nezbývá, než hájit svá práva u soudu.
Namítl, že poté, co byl vyrozuměn o zahájení řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu,
zaslal žalovanému své vyjádření k předmětné věci, avšak z napadeného rozhodnutí nijak
nevyplývá, že by se žalovaný argumenty žalobce vyjádřenými v tomto podání jakkoliv zabýval.
Žalobce dále uvedl, že je státním občanem Ruska a USA, přičemž ani jedna ze zemí nemá
s Českou republikou bezvízový styk. Jeho návrat do České republiky by proto byl v případě jeho
nuceného vycestování značně ztížen. Zároveň by nuceným vycestováním z České republiky bylo
žalobci znemožněno podnikání, kterému se věnoval před nástupem do věznice, což by dále mělo
za následek zhoršení žalobcových majetkových poměrů a ztížilo tak rovněž jeho resocializaci.
Mezi dobou, kdy měl páchat trestnou činnost a vydáním napadeného rozhodnutí nadto uplynulo
více než 3,5 roku, přičemž s uplynulou dobou by měla klesat míra zájmu společnosti na potrestání
žalobce. Žalobce dále namítl, že v návaznosti na §174a zákona o pobytu cizinců je nutné
zvažovat, zdali je rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu přiměřené vzhledem
k poměrům a odůvodněným zájmům žalobce. Nucené vycestování by znamenalo nepřiměřený
dopad do života nezletilých dětí žalobce, které mají v České republice sociální i materiální zázemí.
Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 12 PP 61/2019, bylo
vyhověno žádosti žalobce o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody se zkušební dobou
4 let. S ohledem na toto rozhodnutí je zjevné, že žalobce není pro společnost nebezpečný.
V případě vycestování by nemohl splnit svou povinnost podrobit se dohledu probačního
úředníka, a rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu tak ve svém důsledku
odporuje tomu, aby žalobce mohl splnit svou povinnost, uloženou mu trestním soudem.
[3] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Námitku žalobce,
že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezohlednil námitky obsažené ve vyjádření
žalobce k oznámení o zahájení řízení, krajský soud shledal nedůvodnou. Uvedené podání totiž
není součástí správního spisu, důkazní břemeno k prokázání existence takového podání, včetně
jeho doručení žalovanému, tedy leží na žalobci, avšak tento žádné důkazy k prokázání svých
tvrzení nepředložil. Krajský soud dále konstatoval, že v posuzovaném případě převažuje veřejný
zájem nad individuálním zájmem cizince, který se na území České republiky dopustil závažné
trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen. Zrušení povolení k trvalému pobytu
je v tomto případě vysoce žádoucí s ohledem na ochranu společnosti a zejména nerušený vývoj
nezletilých dětí, které byly nevinnými a bezbrannými obětmi násilného jednání žalobce.
[4] Krajský soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že měl žalovaný přihlédnout k citelnému
zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, jeho potomků, k možnosti následného
návratu do České republiky či k chování žalobce po spáchání trestné činnosti v rámci trestního
řízení a v rámci výkonu trestu. Z dikce §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců totiž není
pouze zjevné, že žalovaný se těmito okolnostmi při rušení povolení k trvalému pobytu na území
České republiky nemusí zabývat, ale dokonce že se těmito okolnostmi zabývat nemá.
Zákonodárce v tomto ustanovení jednoznačně vymezil jak hypotézu, tak dispozici předmětné
normy, která představuje imperativ jednání žalovaného při naplnění podmínek pro aplikaci
tohoto ustanovení. Žalovaný se přitom nemusí a ani nemá zabývat splněním žádných dalších
podmínek, neboť v takovém případě jsou již splněny veškeré podmínky nezbytné pro to,
aby žalovaný ke zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky musel přistoupit.
[5] Ani námitka žalobce, že byl na základě usnesení Okresního soudu Brno-venkov
podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být relevantní pro vydání
napadeného rozhodnutí, neboť zákonodárce nedal žalovanému prostor pro zohlednění takové
skutečnosti, nehledě na to, že k podmíněnému propuštění žalobce došlo až po právní moci
napadeného rozhodnutí, pročež k takové skutečnosti zjevně ani nemohlo být přihlédnuto v době
jeho vydání. Nelze proto přihlédnout k tvrzení žalobce, že napadeným rozhodnutím došlo
k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života, neboť takovými dopady
napadeného rozhodnutí se žalovaný nebyl povinen zabývat. V kontextu skutkových okolností
posuzovaného případu označil krajský soud námitku žalobce ohledně nepřiměřeného zásahu
do jeho rodinného života a negativních dopadů rozhodnutí žalovaného na vývoj nezletilých dětí
za paradoxní až účelovou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností. Namítl, že rozhodnutí žalovaného je šablonovité, neboť toto nijak nereaguje na podání
stěžovatele ze dne 16. 10. 2019. Krajský soud pak pochybil, pokud stěžovatele nevyzval
k doložení odeslání tohoto podání žalovanému a stěžovatele nepoučil, že tento důkazní návrh
fakticky bude mít dopad na to, zda napadené rozhodnutí bude posouzeno jako
nepřezkoumatelné. Procesní pochybení krajského soudu mělo za následek neúspěch stěžovatele
ve věci, a tedy i nemožnost zvrátit uloženou povinnost vycestovat z České republiky.
[7] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že v řízeních zahájených
na podkladě §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců nemá správní orgán ani soud jakoukoli
možnost správního uvážení. I v takovém řízení musí být určitá míra správního uvážení přípustná,
neboť v opačném případě by se jednalo toliko o mechanickou rozhodovací činnost,
kdy by nebylo nutné jakkoli zvažovat konkrétní okolnosti případu a dopady rozhodnutí pro
dotčené osoby. Takový postup však nebyl záměrem zákonodárce, když obecně lze alespoň
minimální míru správního uvážení aplikovat prakticky ve všech případech, které se dotýkají
základních práv a svobod účastníků řízení. V opačném případě by mohla být mechanickou
aplikací zákona neúměrně zasažena základní práva osob, což není v souladu s koncepcí
demokratického právního státu. Správní orgán i krajský soud se tedy měly zabývat stěžovatelem
vznesenými námitkami a argumenty v tom směru, jaké dopady bude mít předmětné rozhodnutí
do osobního a rodinného života nejen stěžovatele, ale i jeho rodiny, zejména nezletilých dětí.
[8] Argument krajského soudu, že zrušení trvalého pobytu stěžovatele je žádoucí s ohledem
na ochranu společnosti, ztrácí svou sílu, a to v důsledku časového odstupu páchané trestné
činnosti (pravomocným odsouzením stěžovatele) a zahájení správního řízení. Nadto byl
stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a to mimo jiné právě
s odkazem na to, že dosavadní výkon trestu splnil svůj účel a stěžovatel prokazatelně směřuje
k vlastní nápravě. Pokud tedy trestní soud naznal, že stěžovatel již není hrozbou pro společnost
a není větších obav o jeho schopnosti resocializace, pak měl krajský soud tuto skutečnost
zohlednit, a to i přesto, že bylo toto rozhodnutí soudu vydáno až po vydání rozhodnutí
žalovaného.
[9] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem krajského soudu, že zrušení trvalého pobytu je
v nejlepším zájmu nezletilých dětí stěžovatele. Uvedl, že si závadnost svého dřívějšího jednání
uvědomuje, po dobu výkonu trestu odnětí svobody se napravil, má zájem do budoucna o své
nezletilé děti pečovat tak, aby jim plně nahradil a kompenzoval svá dřívější pochybení
a aby se mezi nimi vytvořily co nejlepší citové vazby. Dále vyjádřil přesvědčení, že je v zájmu
nezletilých dětí, aby se stýkaly se svým otcem, aby tento o ně mohl pečovat a aby pro ně bylo
vytvořeno rodinné zázemí. Napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu fakticky nejvíce
poškodí právě nezletilé děti.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku
krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Shledal přitom vadu řízení před krajským soudem podle §109 odst. 4 s. ř. s., k n íž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Jedním z důvodů nepřípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je případ,
kdy žalobce nevyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky, které
připouští zvláštní zákon [§68 písm. a) s. ř. s.]. V posuzované věci stěžovatel žalobou napadl
rozhodnutí žalovaného o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu dle §77 odst. 1 písm. h)
zákona o pobytu cizinců, které dle §168 odst. 3 téhož zákona nabývá právní moci
jeho oznámením. S ohledem na toto zákonné ustanovení žalovaný stěžovatele v napadeném
rozhodnutí poučil, že odvolání není přípustné.
[13] Otázkou přípustnosti odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra vydaným z důvodů
uvedených v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 176/2019 Sb., se Nejvyšší
správní soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 6 Azs 192/2020-21. Dospěl přitom
k závěru, že právo účastníka správního řízení na odvolání (§170b odst. 1 zákona o pobytu
cizinců) zůstalo nedotčeno zákonem č. 176/2019 Sb. Proti rozhodnutím Ministerstva vnitra
vydaným z důvodů taxativně vymezených v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tak lze nadále
podat odvolání, přestože v těchto případech směřují proti pravomocným správním rozhodnutím.
V odůvodnění citovaného rozsudku se v bodech 13 a 14 k této otázce uvádí: „Z §81 odst. 1 (resp.
§152 odst. 1) správního řádu vyplývá obecná a tradiční zásada dvojinstančnosti správního řízení. Jedná
se o jednoznačný projev vůle zákonodárce připustit odvolání (resp. rozklad) proti rozhodnutím správních orgánů
jakožto obecné pravidlo s možnými výjimkami stanovenými buď samotným správním řádem, nebo jiným zákonem.
Z §170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá procesní právo každého cizince podat odvolání proti každému
rozhodnutí Ministerstva vnitra ke Komisi. Vůči §81 odst. 1 (resp. §152 odst. 1) správního řádu se jedná
o zvláštní právní úpravu, byť totožného obsahu, určující navíc speciální odvolací správní orgán. Řízení dle zákona
o pobytu cizinců jsou tedy vedena jako dvojinstanční, tzn. že jejich účastníci mají právo na odvolání. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že ze samotného textu novelizovaného §168 odst. 3
zákona o pobytu cizinců nelze vyloučení odvolání dovodit. Úvahy vycházející z právní teorie, že rozhodnutí
v právní moci nelze napadat řádným opravným prostředkem (formální aspekt právní moci), na které stěžovatel
poukazuje v kasační stížnosti, jsou sice obecně platné, avšak nemohou překonat situaci nastolenou zvláštní právní
úpravou, k níž došlo neuváženým zásahem zákonodárce do zákona o pobytu cizinců a která s ohledem na znění
§170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve svých důsledcích znamená připuštění odvolání i proti těmto
pravomocným rozhodnutím. Úvahám stěžovatele, že novela sice nevyloučila právo na odvolání výslovně,
ale fakticky ano, nelze přitakat, neboť právo na odvolání opírající se o výslovné znění §170b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců nemůže být popřeno textem §168 odst. 3 zákona, jehož znění o odvolání vůbec nepojednává“.
[14] Jakkoli se v případě posuzovaném v rozsudku č. j. 6 Azs 192/2020-21 jednalo o zrušení
povolení k trvalému pobytu dle §87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nic to nemění na tom,
že závěry tam vyslovené dopadají i na nyní posuzovanou věc, kdy stěžovateli byl zrušen trvalý
pobyt dle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. V obou případech se totiž jedná
o rozhodnutí Ministerstva vnitra, která jsou uvedena v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
s tím, že nabývají právní moci oznámením, z čehož žalovaný mylně dovozoval, že proti nim není
odvolání přípustné.
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného
je rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, proti kterému je přípustný řádný opravný
prostředek (odvolání), proto je nutné žalobu stěžovatele posoudit jako odvolání,
neboť rozhodnutí žalovaného obsahovalo nesprávné poučení, že proti němu není přípustné
odvolání. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu a současně rozhodl dle §46 odst. 5 s. ř. s. o odmítnutí žaloby
a o postoupení Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako odvolacímu orgánu
příslušnému k rozhodnutí o odvolání k vyřízení tohoto opravného prostředku dle §170b odst. 1
zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 4 Ads 190/2015-72).
Komisí vydané rozhodnutí bude následně za zákonem stanovených podmínek podléhat
soudnímu přezkumu ve smyslu §65 a násl. s. ř. s.
[16] Z uvedeného důvodu se zároveň Nejvyšší správní soud nemohl zabývat meritem věci
a posuzovat důvodnost argumentace stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, neboť by to bylo
v tomto stádiu věci předčasné.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud tedy zrušil rozsudek krajského soudu z důvodu vady řízení
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k níž musel přihlédnout z moci úřední. Zároveň rozhodl
dle §110 odst. 1 části věty prvé za středníkem ve spojení s §46 odst. 5 s. ř. s. o odmítnutí žaloby
a postoupení věci Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako orgánu příslušnému
k vyřízení opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí žalovaného.
[18] Současně Nejvyšší správní soud rozhodl dle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. a podle §60
odst. 3 téhož zákona o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti, neboť žaloba byla odmítnuta.
[19] O vrácení soudního poplatku rozhodne Nejvyšší správní soud samostatným
rozhodnutím.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu