ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.229.2020:32
sp. zn. 4 Azs 229/2020 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. A., zast. Mgr. Alenou
Sayduevou Knapovou, advokátkou, se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 30. 7. 2019, č. j. OAM-647/ZA-ZA11-VL11-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, č. j. 41 Az 37/2019 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce Mgr. Aleně Sayduevové Knapové
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 6.800 Kč. Tato částka bude zástupkyni žalobce vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Náklady zastupování žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 7. 2019, č. j. OAM-647/ZA-ZA11-VL11-2019, posoudil
žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou a podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), ji zamítl.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 41 Az 37/2019 - 24, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl.
[3] Krajský soud v odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval, že podle §2 bodu 11 vyhlášky
č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, se Kosovo
považuje za bezpečnou zemi původu. Ze shromážděného spisového materiálu současně krajský
soud vzal hodnocení Kosova jako bezpečné země původu za jednoznačně prokázané.
Dále zdůraznil, že podaná žaloba obsahovala pouze obecné námitky a je velmi stručná. Žalobce
ostatně podle krajského soudu ani v průběhu správního řízení netvrdil žádné skutečnosti,
z nichž by bylo možno dovodit, že Kosovo vůči jeho osobě nelze považovat za bezpečnou zemi
původu. Sám žalobce přitom uvedl, že se do Kosova nevrátil jen kvůli přání jeho manželky, české
občanky, aby zůstal v České republice, a současně mu v zemi původu nic nehrozí.
[4] K námitce žalobce, že mu měl být udělen alespoň humanitární azyl podle §14 zákona o azylu,
krajský soud uvedl, že na jeho udělení není právní nárok, přičemž v posuzovaném případě
z tvrzení žalobce nevyplynuly žádné skutečnosti relevantní pro udělení humanitárního azylu.
Návrat žalobce do Kosova současně podle krajského soudu není v rozporu s žádnými
mezinárodními závazky České republiky, přičemž žalobce ani nekonkretizoval, které z nich měl
na mysli. Žalobce navíc v průběhu správního řízení ani v žalobě neuváděl žádné obavy
z nebezpečí vážné újmy hrozící mu v případě jeho návratu do vlasti. Naopak se nevrátil pouze
kvůli své manželce. Krajský soud doplnil, že žalobce nijak neprokázal, proč Kosovo ve vztahu
k jeho osobě nelze považovat za bezpečnou zemi původu, a proto je jeho žádost o mezinárodní
ochranu zjevně nedůvodná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost.
[6] V ní stěžovatel namítl, že ve správním ani soudním řízení nebylo prokázáno, že ve vztahu
k jeho osobě lze Kosovo považovat za bezpečnou zemi původu. Následně vyložil podstatu
neurčitého právního pojmu a správního uvážení uplatňujících se při rozhodování žalovaného
o udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, přičemž v této souvislosti odkázal
na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dále namítl, že se žalovaný dostatečně
nezabýval tím, zda v jeho případě nejsou dány zvláštní okolnosti spočívající například v jeho
osobní či rodinné situaci a specifickém vztahu k České republice, jež by mohly být důvodem
pro udělení humanitárního azylu. Konkrétně poukázal na manželství s českou občankou
a rodičovský vztah k nezletilému dítěti, případně též jeho dlouhodobý pobyt v České republice
trvající od roku 1998, a tedy i jeho silnou integraci v české společnosti. Stěžovatel
proto konstatoval, že mu měl žalovaný udělit humanitární azyl podle §14 zákona o azylu,
případně doplňkovou ochranu podle §14a odst. 2 písm. d) téhož zákona.
[7] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že postupoval zcela v souladu s právními
předpisy. Současně setrval na svém právním názoru formulovaném v žalobou napadeném
rozhodnutí. Závěrem se plně ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. Nejvyššímu správnímu
soudu proto žalovaný navrhl, aby kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně ji zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele,“ který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[10] Stěžovatel nejprve namítl, že žalovaný ani krajský soud se dostatečně nezabývali otázkou,
zdali lze v jeho případě považovat Kosovo za bezpečnou zemi původu. Svou námitku
však již blíže nijak nerozvedl ani v této souvislosti nenavrhl provést případné důkazy prokazující
jeho tvrzení.
[11] Oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných
zemí původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních
závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží
odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Shodný závěr Nejvyšší správní soud
vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS, podle
něhož „institut bezpečné země původu zakotvený v §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu - dnes
písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících
z dané země - srov. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu - dnes §16 odst. 2]. Jinými
slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním
případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu
hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno
výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání
podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země
za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“
[12] Vzhledem k výše uvedeným závěrům je zřejmé, že označení Kosova za bezpečnou zemi
původu přeneslo břemeno tvrzení a břemeno důkazní na stranu stěžovatele. Ten proto musel
prokázat, že Kosovo za bezpečnou zemi ve vztahu k jeho osobě považovat nelze. V posuzované
věci však stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat
na hrozbu pronásledování v zemi původu, a tedy nepovažovat Kosovo ve vztahu k jeho osobě
za bezpečnou zemi původu. Naopak ve správním řízení sám stěžovatel uvedl, že by se do vlasti
sám vrátil, pokud by jej o setrvání v České republice nepožádala manželka, přičemž výslovně
vyloučil jakékoliv potíže, jež by mohl ve vlasti mít. Stěžovatel současně nevyužil svého práva
na seznámení se se shromážděnými podklady správního řízení a neoznačil ani žádné další zprávy
o situaci v Kosovu, jež by měl žalovaný vzít v úvahu při rozhodování o jeho žádosti
o mezinárodní ochranu. Žalovaný i krajský soud se následně věcně, srozumitelně
a přezkoumatelně vypořádali se stěžovatelovými tvrzeními a obstarali dostatek informací
za účelem náležitého zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že v posuzovaném případě žádná skutečnost neodůvodňovala přijetí závěru, že by pro stěžovatele
Kosovo nepředstavovalo bezpečnou zemi původu.
[13] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný měl při rozhodování o možnosti udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu zohlednit jeho manželství s českou občankou, rodičovství k jeho
nezletilému dítěti a také jeho dlouhodobý pobyt v České republice.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve poukazuje na §16 odst. 3 zákona o azylu, podle kterého platí,
že jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se,
zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle §13 a 14 nebo doplňkové
ochrany podle §14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné
podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle
§14a. Žalovaný tak v daném případě neměl povinnost při rozhodování o žádosti stěžovatele
o mezinárodní ochranu posoudit, zdali stěžovatel splňuje podmínky pro udělení humanitárního
azylu či doplňkové ochrany, dospěl-li současně k závěru, že jeho žádost je podle §16 odst. 2
zákona o azylu zjevně nedůvodná.
[15] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu,
podle níž „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.)“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 - 38). Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12a §13 zákona
o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
[16] Stěžovatel označil jako důvody relevantní pro udělení humanitárního azylu zejména jeho
manželství a soužití s českou občankou. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, však samotná skutečnost, že stěžovatel žije v České
republice ve společné domácnosti s českou občankou, nezakládá důvod pro udělení
humanitárního azylu. Pokud stěžovatel namítl, že dalším důvodem pro udělení humanitárního
azylu je jeho soužití s nezletilým dítětem, Nejvyšší správní soud podotýká, že sám stěžovatel
ve správním řízení uvedl, že ačkoli má v České republice z předchozího vztahu potomka, není
oficiálně uveden jako jeho otec, z čehož vyplývá, že se svým nezletilým dítětem ve společné
domácnosti nežije a neudržuje s ním ani žádné bližší vztahy. Ani dlouhodobý pobyt stěžovatele
v České republice a jeho integraci do české společnosti nelze považovat za důvody relevantní
pro udělení humanitárního azylu. Žádné jiné důvody stěžovatel současně neuvedl, ani je nebylo
možno v průběhu správního řízení z žádných jiných skutečností dovodit. Uvedené platí tím spíš
i ve vztahu k jeho námitce, že mu měl žalovaný udělit doplňkovou ochranu podle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu, kterou ostatně v kasační stížnosti nijak blíže nerozvedl.
[17] Závěrem Nejvyšší správní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá,
že snaha o legalizaci pobytu na území České republiky není azylově relevantním důvodem
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, č. 18/2003 Sb.
NSS, a ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, a usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 1. 2017, č. j. 2 Azs 264/2016 - 59). K získání pobytového oprávnění může stěžovatel
využít prostředky definované zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a krajský soud se v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu jednotlivých
ustanovení zákona o azylu, který je v judikatuře vyjádřen. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[20] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2020, č. j. 4 Azs 229/2020 - 20,
byla stěžovateli ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Alena Saydueva Knapová. Zástupkyni,
která byla stěžovateli ustanovena soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které
v tomto případě platí stát (§35 odst. 10 věta první s. ř. s.). Odměna za zastupování advokátkou
za řízení o kasační stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §7 a §9
odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za dva úkony právní služby poskytnuté stěžovateli
v řízení o kasační stížnosti (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, sepsání
kasační stížnosti) po 3.100 Kč, tedy v celkové výši 6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní
paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za každý z uvedených dvou úkonů 300 Kč,
tj. celkem 600 Kč. Ustanovené zástupkyni stěžovatele tedy náleží odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu