ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.242.2020:42
sp. zn. 4 Azs 242/2020 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: T. S. L., zast. Mgr. Tomášem
Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 22. 8. 2018, č. j. MV-81527-5/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 11 A 211/2018 – 41,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek vůči rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 6. 2020, č. j. 11 A 211/2018 – 41.
Odůvodnění:
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního
stupně“), rozhodnutím ze dne 7. 11. 2017, č. j. OAM-657-26/ZR-2017, zrušilo podle §77 odst. 2
písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky o změně některých
zákonů, platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu a podle §77 odst. 3 téhož zákona
mu k vycestování z území České republiky stanovilo lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
[2] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti tomuto rozsudku městského soudu brojí
kasační stížností. V jejím doplnění ze dne 3. 9. 2020 rovněž kasačnímu soudu navrhl, aby kasační
stížnosti přiznal odkladný účinek.
[5] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel především odůvodňuje tím, že na území
České republiky pobývá již dlouhou dobu na základě řádně uděleného pobytového oprávnění
a má zde vytvořeno veškeré rodinné, sociální a kulturní zázemí. Stěžovatel je integrován do české
společnosti a po propuštění z výkonu trestu zde žije ve společné domácnosti s partnerkou a jejich
dvěma nezletilými dětmi. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že z důvodu nepřiznání odkladného účinku
kasační stížnosti by musel opustit Českou republiku, ukončit zde veškeré aktivity, opustit svůj
současný život a žít v zemi původu, k níž nemá žádný vztah a v níž nemá vybudované žádné
zázemí. Tyto skutečnosti by tudíž představovaly významný zásah do soukromého a rodinného
života stěžovatele a jeho rodiny, újmu, která nemůže být srovnatelná s újmou, která by přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti vznikla jiným osobám (stěžovatel neví o osobě, která
by mohla být přiznáním odkladného účinku jakkoliv postižena); rovněž by přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti nebyl podle stěžovatele dotčen veřejný zájem. K tomu stěžovatel
poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100,
a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 11 A 185/2012 - 52.
[6] Stěžovatel také uvádí, že nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
a tedy i jeho povinnost vycestovat z území České republiky, resp. nemožnost se sem vrátit,
neboť je momentálně nucen z rodinných a pandemických důvodů setrvat ve Vietnamské
socialistické republice, by bylo na újmu jeho základnímu právu na spravedlivý proces.
I z judikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že stěžovatel by měl mít právo,
pokud na tom trvá, aktivně se řízení o soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu účastnit,
přičemž aktivní účastí se mimo jiné rozumí i možnost pravidelného osobního kontaktu
se svým právním zástupcem za účelem uplatňování svých práv.
[7] Žalovaná ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedla,
že stěžovatelem tvrzená hrozící újma na rodinném životě jím nebyla nikterak doložena,
a tedy ani prokázána. Množství rodinných vztahů stěžovatele samo o sobě nevypovídá
nic o tom, do jaké míry jsou pevné, ani to neosvědčuje např. jejich intenzitu a kvalitu.
Kromě zcela obecných tvrzení totiž stěžovatel nenabídl žádný přesvědčivý doklad
o mimořádných citových vazbách ke svým dětem, o jím poskytované péči apod. Podle žalované
je také nepřesvědčivé stěžovatelovo tvrzení o jeho integraci do české společnosti. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel na území České republiky páchal trestnou činnost s dalšími vietnamskými
občany, pro niž byl také odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, svědčí jeho jednání
spíše o tom, že je vázán na komunitu svých krajanů a vazby na české prostředí nejsou tak silné.
Stěžovatel podle žalované neprokázal ani to, že v zemi původu nebude schopen nalézt
zaměstnání nebo jiný zdroj příjmů, tedy že by tam trpěl existenčními problémy. Žalovaná
s ohledem na uvedené navrhla zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku pro nesplnění
podmínek podle §73 odst. 2 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku a dospěl k závěru,
že jsou splněny podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §107 téhož zákona.
[9] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[10] Z četné judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že institut odkladného účinku
se primárně vztahuje k žalobě jako prostředku ochrany veřejných subjektivních práv. Kasační
stížnost je však mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému
rozhodnutí krajského, resp. městského soudu. Odkladný účinek vůči pravomocnému rozhodnutí
by proto měl být přiznáván pouze v ojedinělých případech, pro něž zákonodárce užil slova
o „nepoměrně větší újmě“. Přiznáním odkladného účinku se totiž prolamují právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského, resp. městského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno.
Tímto zákonným postupem je meritorní rozhodnutí o kasační stížnosti, nikoliv přiznání
odkladného účinku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013,
č. j. 5 Afs 84/2012 - 31).
[11] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem dospěl k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku jsou podle výše uvedených ustanovení soudního
řádu správního splněny. Nelze totiž vyloučit, že by důsledky plynoucí z toho, že by napadené
rozhodnutí bylo vykonáno a stěžovatel byl nucen opustit území České republiky, měly negativní
vliv na jeho právní postavení a soukromé a rodinné vazby. Jedná se o závažnou a reálně hrozící
újmu. Stěžovatel přitom neodkázal obecně pouze na své právo na spravedlivý proces
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020,
č. j. 8 Azs 339/2019 – 38), ale rovněž předestřel i individuální okolnosti, které zakládají důvod
pro vyhovění návrhu, a to zejména dlouhodobé společné soužití s přítelkyní a jejich nezletilými
dětmi v České republice.
[12] Současně není kasačnímu soudu známo, že by v případě přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti hrozila újma třetím osobám, jelikož tomu žádné indicie nenasvědčují. Nejvyšší
správní soud rovněž neshledal existenci skutečností, pro které by přiznání odkladného účinku
bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ostatně ani žalovaná, byť vyjádřila
ke stěžovatelovu návrhu negativní stanovisko, na existenci takového důležitého veřejného zájmu
výslovně nepoukázala.
[13] Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nepřehlédl, že stěžovatel se dopustil v minulosti trestné činnosti na území České
republiky, v důsledku čehož přišel o povolení k trvalému pobytu. Svůj trest však již řádně
vykonal a další trestné činnosti se nedopouští. Kasační soud proto za těchto okolností
nedovodil, že by stěžovatelovo setrvání na území České republiky do doby skončení řízení
o kasační stížnosti představovalo rozpor s důležitým veřejným zájmem. Tím je zájem
na tom, aby se na území České republiky nacházeli pouze cizinci mající k tomu příslušné
oprávnění a dodržující právní řád této země.
[14] Bez významu přitom není ani to, že souzená věc musí být soudy řešena přednostně (§56
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona), a doba, po kterou budou sistovány účinky
napadeného rozsudku (i napadeného rozhodnutí), tak bude časově omezená právě a jen délkou
řízení o kasační stížnosti.
[15] Kasační soud tudíž dovodil naplnění všech shora vymezených podmínek pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 téhož zákona,
a proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Učinil tak ve vztahu k napadenému
rozsudku (srov. již citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs
339/2019 - 38). Vzhledem k tomu, že městský soud žalobě stěžovatele odkladný účinek
usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 11 A 211/2018 - 20, přiznal, fakticky se tak do meritorního
rozhodnutí o kasační stížnosti obnovuje i odkladný účinek ve vztahu k vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
[16] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat
budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. října 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu