ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.348.2019:48
sp. zn. 4 Azs 348/2019 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: A. A., zast. Mgr. Gabrielou
Kopuletou, advokátkou, se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2017, č. j.
OAM-185/LE-BE01-BE04-PS-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2019, č. j. 52 A 1/2018 - 45,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2019, č. j. 52 A 1/2018 - 45,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Gabriele Kopuleté, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti v částce 6.800 Kč, která jí
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zajistil
žalobkyni v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“); dobu trvání zajištění stanovil ve smyslu §46a odst. 5
téhož zákona do 15. 4. 2018.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 2. 2. 2018, č. j. 52 A 1/2018 – 23,
zamítl. Tento rozsudek následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2019,
č. j. 4 Azs 62/2018 – 57, a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru,
že krajský soud hodnotil zprávu organizace La Strada Česká republika o. p. s. ze dne 1. 2. 2018
(dále jen „zpráva organizace La Strada“), aniž by ji provedl jako důkaz; takové pochybení
je přitom vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
proto krajskému soudu uložil, aby znovu uvážil o žalobkyní navrženém důkazu a pokud
jej bude hodnotit, aby jej nejprve provedl.
[3] Krajský soud následně v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“),
žalobu žalobkyně zamítl. K důvodu, pro který Nejvyšší správní soud zrušil jeho první rozsudek,
krajský soud uvedl, že neshledal k provedení žalobkyní navrhovaného důkazu – zprávy
organizace La Strada důvod, neboť skutkový stav věci byl zjištěn pro účely posouzení relevance
žalobních tvrzení dostatečným způsobem na základě správního spisu, a tudíž by bylo doplňování
dokazování neúčelné. Krajský soud také předeslal, že ve věci rozhodl podle §51 odst. 1 s. ř. s.
bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení takový postup akceptovali.
[4] K žalobní námitce, že žalobkyně je zranitelnou osobou, neboť byla nucena k poskytování
sexuálních služeb, což měl žalovaný i bez jejího tvrzení náležitě prověřit, krajský soud uvedl,
že v žalobě obsažený příběh žalobkyně o odjezdu z vlasti a sexuálním otroctví v Itálii neodpovídá
zjištěním získaným v řízení vedeném Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie
Plzeňského kraje, odboru cizinecké policie, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort
(dále jen „OPKPE Plzeň“). Žalovaný, který v napadeném rozhodnutí vycházel z těchto zjištění,
proto neměl důvod se domnívat, že je žalobkyně zranitelnou osobou. Podle krajského soudu
neobstojí ani argumentace, že žalovaný měl tuto skutečnost prověřit již na základě toho,
že žalobkyně je státní příslušnicí Nigerijské federativní republiky a pochází z města Benin City.
Žalobkyně k dotazu žalovaného při osobním pohovoru na průběh její cesty z vlasti na území
České republiky, zdravotní stav a důvody žádosti o mezinárodní ochranu měla možnost
uvést všechny skutečnosti, které pokládala za potřebné; nenaznačila však žádné potíže
a pouze potvrdila dosavadní zjištění OPKPE Plzeň. Žalovaný tudíž nepochybil, vycházel-li
z dosavadních skutkových zjištění OPKPE Plzeň potvrzených výpovědí žalobkyně při osobním
pohovoru. Žalovaný tedy ke zjištění skutkového stavu vynaložil veškeré možné úsilí, které
po něm bylo možné v řízení rozumně požadovat.
[5] Podle krajského soudu postupoval žalovaný správně, zajistil-li žalobkyni
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť ze správního spisu je zřejmé, že žalobkyně
podala žádost o mezinárodní ochranu v zařízení pro zajištění cizinců účelově s úmyslem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění.
[6] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že žalovaný nezvážil možnost uplatnění
zvláštních opatření ve smyslu §47 zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl,
že jeho závěr o neúčinnosti zvláštních opatření byl založen na tom, že se žalobkyně prokazovala
padělaným dokladem občana Italské republiky, nerespektovala právní pořádek Evropské unie
a jednala účelově s cílem vyhnout se zajištění a vyhoštění, nikoliv získat ochranu
před pronásledováním.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní argumentaci týkající se délky zajištění. Napadeným
rozhodnutím stanovenou lhůtu shledal zcela přiměřenou a žalovaným řádně odůvodněnou.
III.
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek,
jakož i napadené rozhodnutí, zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že skutkový stav věci
byl zjištěn pro účely posouzení relevance žalobních tvrzení dostatečným způsobem na základě
správního spisu, a proto by již bylo doplňování dokazování neúčelné, a tudíž neshledal důvod
k provedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu – zprávy organizace La Strada. Stěžovatelka
má za to, že skutková tvrzení ohledně její příslušnosti ke zranitelné skupině osob (oběti
sexuálního vykořisťování a obchodování s lidmi), která se snažila prokázat touto zprávou, neměla
být krajským soudem shledána jako irelevantní, neboť podle jejího názoru souvisí s řízením
a jsou pro jeho výsledek podstatná.
[10] Stěžovatelka je toho názoru, že se měl krajský soud odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s.
a přihlédnout i ke skutečnostem, které sice vyšly najevo až po vydání napadeného rozhodnutí,
ale jsou relevantní z hlediska posouzení oprávněnosti zajištění stěžovatelky s ohledem na §46a
zákona o azylu.
[11] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti nesouhlasí s žalovaným ani s krajským soudem
v tom, že bylo zcela na ní, aby již ve správním řízení uvedla všechny rozhodné skutečnosti.
Uvádí, že zákon o azylu klade důraz na ochranu zranitelných osob a stanovuje konkrétní
podmínky, za kterých lze zranitelnou osobu zajistit, přičemž základním předpokladem
pro správný postup podle §46a odst. 3 zákona o azylu je náležité zjištění skutkového stavu
a ověření, zda je žadatel o mezinárodní ochranu zranitelnou osobou či nikoliv. Podle stěžovatelky
bylo především povinností žalovaného, aby její tvrzení prošetřil a posoudil všechny relevantní
skutečnosti a okolnosti; aby aktivně zkoumal, zda stěžovatelka není obětí obchodování s lidmi
či osobou, která byla podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického nebo sexuálního
násilí. Krajský soud tedy podle stěžovatelky pochybil, neboť i přes vytýkané vady napadené
rozhodnutí nezrušil a ztotožnil se s ním, aniž by se řádně vypořádal s žalobními námitkami;
tedy řádně nepřezkoumal, zda žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského
soudu uvedenými v napadeném rozsudku, a tudíž navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[13] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
neboť jde v pořadí již o druhou kasační stížnost v dané věci a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná „[…]proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem“. Opakovaná kasační stížnost je přípustná
pouze tehdy, „[…]je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu“ a v případech, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu
pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, anebo nepřezkoumatelnost
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165).
[14] V projednávaném případě kasační soud k první kasační stížnosti stěžovatelky
zrušil rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 4 Azs 62/2018 – 57, rozsudek krajského soudu
ze dne 2. 2. 2018, č. j. 52 A 1/2018 – 23, pro vadu řízení před soudem, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí, podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aniž mohl přistoupit k věcnému
přezkumu. Jedná se tudíž o jednu z výše uvedených výjimek z nepřípustnosti kasační stížnosti
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Druhá stěžovatelčina kasační stížnost směřující
proti napadenému rozsudku, který krajský soud vydal poté, co bylo zrušeno jeho původní
rozhodnutí, je tudíž přípustná.
[15] Poté, co shledal kasační stížnost přípustnou, Nejvyšší správní soud posoudil kasační
stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou uplatněnou s poukazem
na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, resp. jiná vada řízení
před krajským soudem je ostatně vadou tak závažnou, že by se jí Nejvyšší správní soud musel
podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by to stěžovatelka
sama nenamítala.
[18] Ze spisu krajského soudu se podává, že na listech číslo 38 – 40 se nachází zrušující
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 62/2018 - 57, na listu číslo 41 je přípis
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2019 týkající se vrácení zapůjčeného soudního spisu
a postoupení správního spisu, na listu číslo 42 je identifikátor elektronického podání
a pak již následuje zkrácené znění nyní kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu
a poté na listu č. 45 jeho písemné vyhotovení. Ve spisu se nenachází protokol o ústním jednání
ani výzva krajského soudu směřovaná účastníkům řízení, aby se vyjádřili, zda souhlasí
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání po té, co byl první rozsudek krajského soudu zrušen
kasačním soudem. V napadeném rozsudku ostatně sám krajský soud uvedl, že „[s]kutkový stav věci
byl zjištěn pro účely posouzení relevance žalobních tvrzení dostatečným způsobem na základě správního spisu,
a proto by bylo doplňování důkazních prostředků neúčelné. Soud tedy v předmětné věci rozhodl podle §51 odst. 1
s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení takový postup soudu akceptovali.“
[19] Nejvyšší správní soud se již k problematice souhlasu účastníků řízení s rozhodnutím věci
krajským soudem bez nařízení jednání v řízení po té, co byl první rozsudek krajského soudu
zrušen kasačním soudem, vyjádřil. Například v právní větě k rozsudku ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 Azs 3/2010 – 92, vyslovil, že „[s]ouhlas účastníka řízení s rozhodnutím krajského soudu o věci samé
bez jednání dle §51 odst. 1 s. ř. s. udělený ještě předtím, než v řízení krajský soud poprvé rozhodoval,
nelze bez dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí krajského soudu po té, co bylo jeho první rozhodnutí Nejvyšším
správním soudem zrušeno.“ V rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 112/2008 - 129, kasační
soud uvedl, že „ je třeba rozlišovat dvě situace, kdy krajský soud rozhoduje bez jednání ve věci znovu po té,
co bylo jeho předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem. Prvním případem je situace,
kdy i po zrušení prvního rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zůstává výsledek sporu
stále otevřený a krajský soud je v dalším řízení dle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu
povinen se určitými pro věc rozhodnými otázkami, které dosud nebyly ani Nejvyšším správním soudem plně
vyřešeny, dále zabývat. Ve druhém případě již byla naopak rozhodná otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším
správním soudem a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku v dalším řízení nezbývá žádný prostor
pro vlastní uvážení. V obou případech je opominutí krajského soudu nařídit ve věci znovu jednání,
pokud nebyl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení udělen souhlas k rozhodnutí bez jednání, procesní
vadou, konkrétně porušením §49 odst. 1 s. ř. s. V prvním případě však taková vada zakládá porušení
ústavních práv žalobce a je zároveň vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), ve druhém případě tomu tak není, neboť i kdyby ve věci
bylo nařízení jednání, nemohl by krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“
[20] Z výše uvedeného je tedy patrné, že po zrušení rozhodnutí Nejvyšším správním soudem
je krajský soud povinen opětovně vyzvat účastníky řízení, zda souhlasí s rozhodnutím věci
bez nařízení jednání, nebo musí nařídit jednání. V opačném případě se dopouští pochybení.
Toto pochybení může mít vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu, pokud je výsledek řízení
„otevřený“ a nebyl dosud definitivně předurčen kasačním soudem ve zrušujícím rozsudku.
[21] V nyní posuzovaném případě krajský soud poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen
kasačním soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, nevyzval opětovně účastníky řízení
k tomu, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, neboť vycházel
z jejich souhlasu uděleného předtím, než v řízení poprvé rozhodoval; takový souhlas
však, jak výše uvedeno, nelze bez dalšího vztáhnout na řízení před krajským soudem
po té, co Nejvyšší správní soud jeho první rozsudek zrušil. Krajský soud se tedy dopustil
pochybení, které s ohledem na to, že řešení věci nebylo ve zrušujícím rozsudku kasačním soudem
předurčeno, mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku; předchozí rozhodnutí krajského
soudu totiž bylo kasačním soudem zrušeno pro vadu řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
která se týkala neprovedení důkazu, ze kterého krajský soud přesto vycházel. Výsledek řízení
tedy nebyl dosud jistý a v takovém případě bylo povinností krajského soudu, za situace,
kdy zde byl důkazní návrh stěžovatelky dosud neprovedený, zjistit opětovnou výzvou,
zda účastníci řízení, resp. některý z nich, na nařízení jednání trvají či nikoliv. To krajský soud
neučinil.
[22] Stěžovatelka tedy byla postupem krajského soudu zkrácena na svém právu na ústní
projednání věci, které v ústavní rovině představuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Jedná o takovou vadu řízení před krajským soudem, jež mohla mít ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu.
VI.
[23] Kasační stížnost je z důvodů shora vyložených důvodná. Aniž by se tedy Nejvyšší správní
soud zabýval ostatními stěžovatelčinými námitkami, zrušil napadený rozsudek podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský
soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V dalším řízení tedy krajský soud nejprve účastníky řízení vyzve podle §51 odst. 1 s. ř. s.
k vyjádření se k možnosti rozhodnout bez nařízení jednání, a pokud nebude souhlas obou stran
s takovým postupem krajského soudu dán, resp. pokud účastníci řízení shodně nenavrhnou,
aby rozhodl bez nařízení jednání, krajský soud k projednání věci jednání nařídí.
[24] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne současně též o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
[25] Stěžovatelce byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019,
č. j. 4 Azs 348/2019 - 32, ustanovena pro řízení o kasační stížnosti zástupkyní Mgr. Gabriela
Kopuletá, advokátka. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona platí v takovém
případě její hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající
v převzetí věci a poradě s klientkou a sepisu doplnění kasační stížnosti, a to podle §7 bod 5., §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Nejvyšší správní
soud dále přiznal zástupkyni stěžovatelky paušální náhradu hotových výdajů v celkové výši
600 Kč (2 x 300 Kč) související s výše uvedenými úkony právní služby podle §9 odst. 4 písm. d)
a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovená zástupkyně nedoložila, že je plátkyní daně z přidané
hodnoty. Zástupkyni stěžovatelky se tedy přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení
o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu