ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.351.2020:22
sp. zn. 4 Azs 351/2020 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: M. T., zast. Mgr. Štěpánem
Ciprýnem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 12. 2019, č. j. OAM-216/ZA-P17-K02-PD1-R2-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 4 Az 12/2020 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2019, č. j. OAM-216/ZA-P17-K02-PD1-R2-2015,
podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), neprodloužil žalobkyni doplňkovou ochranu.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 3. 11. 2020,
č. j. 4 Az 12/2020 - 25, žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl.
[3] V odůvodnění usnesení městský soud konstatoval, že podle správního spisu byla místem
hlášeného pobytu žalobkyně podle §78 zákona o azylu adresa X, kde si v průběhu řízení o
mezinárodní ochraně běžně přebírala poštu a reagovala také na výzvy zaslané na uvedenou
adresu. Na ni byla žalobkyni současně zaslána výzva, aby se dne 7. 1. 2020 dostavila k převzetí
napadeného rozhodnutí žalovaného. Uvedená výzva byla žalobkyni v souladu s §24 zákona o
azylu doručena dnem 27. 12. 2019 po uplynutí 10 dnů ode dne nezastižení žalobkyně na výše
zmíněné adrese a jejím poučení o možnosti vyzvednout si v této lhůtě uloženou písemnost. Podle
§24a odst. 2 a §31a zákona o azylu tak rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 7. 1.
2020, lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného v souladu s §32 odst. 1 téhož
uplynula dne 22. 1. 2020, žalobkyně ji však prostřednictvím datové schránky podala až dne 28. 2.
2020, tedy opožděně.
[4] Městský soud doplnil, že na doručení rozhodnutí žalovaného se v posuzovaném případě
nevztahovala obecná zákonná úprava doručování upravená v zákoně č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nýbrž svébytná ustanovení
zákona o azylu. Faktické seznámení se žalobkyně s obsahem napadeného rozhodnutí
nemělo na okamžik doručení vliv. Podle městského soudu současně ze správního spisu nevyplývá
žádná indicie o případném zastoupení žalobkyně v řízení o mezinárodní ochraně,
přičemž na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani její zastoupení v řízení před městským
soudem. Z něj totiž nelze automaticky dovodit, že byla zastoupena také v řízení před žalovaným,
a to zvláště za situace, kdy na její případné zastoupení nijak neupozornila a všechny úkony
v řízení činila sama.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti tomuto usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost, v níž označila důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ačkoli vzhledem ke skutečnosti, že městský soud žalobu stěžovatelky odmítl, přichází v úvahu
pouze ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že v poštovní schránce na adrese jejího hlášeného
pobytu jí nebylo oznámení o uložení písemnosti zanecháno, přičemž pravidelně schránku
kontrolovala a na uvedené adrese se v rozhodné době zdržovala. Neměla si tak možnost
předmětnou výzvu vyzvednout. Podle stěžovatelky měl současně městský soud vzít v úvahu §1
odst. 2 správního řádu, podle něhož se ustanovení tohoto zákona použijí tehdy, nestanoví-li
zvláštní zákon něco jiného. Ačkoli je zákon o azylu právě takovým zvláštním zákonem,
neobsahuje samostatnou úpravu překážek doručování, jako je tomu v §24 správního řádu.
V posuzovaném případě tak mělo být pro určení okamžiku doručení aplikováno zmíněné obecné
ustanovení o doručování, jelikož zákon o azylu neupravuje problematiku doručování
zcela komplexně.
[7] Stěžovatelka dále doplnila, že kromě správní žaloby podala také žádosti o určení
neplatnosti doručení, o prominutí lhůty k podání opravného prostředku a o řádné
doručení jejímu právnímu zástupci. Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 18. 5. 2020, č. j. OAM-
216/ZA-P17-LE05-ND-2015, podle §66 odst. 1 písm. e) správního řádu řízení o těchto
žádostech zastavilo. Ministr vnitra však rozhodnutím ze dne 22. 9. 2020, č. j. MV-120930-3/SO-
2020, k podanému rozkladu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení s odůvodněním, že měl aplikovat subsidiární úpravu institutů žádostí o určení
neplatnosti doručení a o navrácení v předešlý stav, která je obsažena ve správním řádu. Uvedené
závěry ministra vnitra tak podle stěžovatelky v posuzovaném případě podporují její argumentaci.
[8] Závěrem stěžovatelka namítla, že žalovaný nesprávně doručoval písemnost přímo
jí, ačkoli si byl vědom generální plné moci udělené právnímu zástupci.
[9] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právními závěry městského soudu,
jež odpovídají skutečnostem vyplývajícím ze správního spisu. Z procesu doručování předmětné
písemnosti pak je podle žalovaného jednoznačně zřejmé, že stěžovatelka podala žalobu proti jeho
rozhodnutí opožděně. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost či její zamítnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele,“ který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006
Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[12] Nejvyšší správní soud však neshledal, že by se městský soud dopustil zásadního pochybení
nebo že by se při rozhodování v dané věci jakkoliv odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, a založil tak důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[13] Podle stěžovatelky měl městský soud při určení okamžiku doručení předmětné písemnosti
postupovat podle obecné úpravy doručování obsažené ve správním řádu, neboť zákon o azylu
neupravuje dostatečně komplexně všechny otázky doručování, konkrétně například problematiku
překážek v doručování.
[14] Nejvyšší správní soud se již speciální úpravou doručování podle zákona o azylu zabýval
např. v rozsudku ze dne 15. 8. 2006, č. j. 6 Azs 184/2005 - 93, č. 1748/2009 Sb. NSS,
v němž uvedl, že v případě úpravy doručování podle správního řádu a úpravy doručování podle
zákona o azylu jde o úpravu správního procesu, která je vzájemně rozdílná. Při aplikaci té které
normy je tak třeba přistoupit k využití interpretačních právně logických zásad, které případný
konflikt norem řeší. Jedním z takových teoretických principů je zásada lex specialis derogat legi
generali. K její aplikaci v případě zákona o azylu nutí ostatně sám tento zákon v ustanovení §9.
V případě aplikace zásady lex specialis derogat legi generali je pak nutné zjišťovat, do jaké míry
speciální úprava tvoří úpravu úplnou, tj. jinými slovy, do jaké míry obecný režim nahrazuje.
V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že §24 zákona o azylu představuje
speciální úpravu doručování, která je natolik komplexní, že subsidiární použití správního řádu
jako předpisu obecného vylučuje.
[15] Lze tak konstatovat, i s ohledem na výše uvedený judikát (byť se týká §24 zákona o azylu
ve vztahu k již neúčinnému zákonu č. 71/1967 Sb., správní řád), že zákon o azylu
upravuje způsob doručování ve věcech mezinárodní ochrany zvláštním a komplexním způsobem,
a to i v případě doručování písemností určených do vlastních rukou, tedy písemností,
jejichž způsob doručování je upraven v §24a zákona o azylu. Takový úmysl zákonodárce ostatně
vyplývá i z obsahu §9 zákona o azylu, který výslovně pro doručování písemností do vlastních
rukou a pro ustanovení zástupce pro doručování, vyloučil aplikaci správního řádu.
[16] Stěžovatelka dále odkázala na rozhodnutí ministra vnitra, jehož závěry podle ní podporují
argumentaci ohledně nutnosti v posuzovaném případě aplikovat obecnou úpravu doručování
dle správního řádu.
[17] Závěry ministra vnitra učiněné ve vztahu k zákonné úpravě žádostí o určení neplatnosti
doručení a o navrácení v předešlý stav však nelze využít v nyní posuzovaném případě. Ministr
vnitra v odůvodnění svého rozhodnutí totiž konstatoval, že zákon o azylu uvedené instituty
neobsahuje a taková úprava je obsažena v obecnějším právním předpise, tedy správním řádu,
podle něhož měl správní orgán prvního stupně při posuzování těchto žádostí stěžovatelky
postupovat. Z uvedené argumentace ministra vnitra však nelze dovodit, že měl městský soud
na určení okamžiku doručení předmětné písemnosti a následné posouzení otázky včasnosti
podané žaloby aplikovat obecnou úpravu doručování obsaženou ve správním řádu. Podle výše
zmíněných závěrů Nejvyššího správního soudu, jež lze plně využít i v nyní posuzovaném případě,
totiž zákon o azylu upravuje způsob doručování ve věcech mezinárodní ochrany zvláštním
a komplexním způsobem, a to i v případě doručování písemností určených do vlastních rukou,
tedy písemností, jejichž způsob doručování je upraven v §24a zákona o azylu.
[18] V posuzovaném případě pak byly naplněny všechny podmínky stanovené zákonem o azylu
pro postup upravený v jeho §24 odst. 1 a 3. Žalovaný se pokusil doručit předmětnou písemnost
na adresu hlášeného pobytu stěžovatelky. Tam však nebyla zastižena, proto byla písemnost
uložena u provozovatele poštovních služeb k vyzvednutí po dobu 10 dnů. Pokud si stěžovatelka
v uvedené lhůtě tuto písemnost nevyzvedla, byla jejím posledním dnem, tedy 27. 11. 2019,
doručena. Podle §24a odst. 2 a §31a zákona o azylu tak rozhodnutí žalovaného nabylo právní
moci dne 7. 1. 2020. Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného proto v souladu s §32
odst. 1 zákona o azylu uplynula dne 22. 1. 2020. Všechny zmíněné relevantní skutečnosti
posuzovaného případu, včetně závěru o opožděnosti žaloby, tak městský soud posoudil správně.
[19] Stěžovatelka dále namítla, že žalovaný nedoručil předmětnou písemnost jejímu právnímu
zástupci, kterému udělila generální plnou moc k zastupování ve všech řízeních. Nejvyšší správní
soud však po prostudování správního spisu zjistil, že stěžovatelkou zmiňovaná generální plná
moc ve správním spise založena není. Ačkoli je zřejmé, že byla stěžovatelka zastoupena
advokátem v řízení před městským soudem ve věci sp. zn. 4 Az 100/2017 a následně také v řízení
před Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 5 Azs 318/2018, nelze z této skutečnosti
automaticky dovodit, že byla zastoupena i v řízení o mezinárodní ochraně. Uvedený závěr
podporuje také skutečnost, že žalovaný stěžovatelce opakovaně doručoval písemnosti na adresu
jejího hlášeného pobytu, přičemž ta si zde tyto písemnosti vyzvedávala, a to bez jakýchkoli výtek
či upozornění žalovaného, že je v řízení zastoupena advokátem. Stěžovatelka naopak činila právní
úkony, komunikovala s žalovaným a odesílala mu svá podání sama bez jakékoli asistence jejího
případného zástupce. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem uzavírá,
že žalovaný postupoval správně, pokud doručoval předmětnou písemnost na adresu jejího
hlášeného pobytu.
[20] Z obsahu správního spisu ani z jiných skutečností nevyplývá ani oprávněnost tvrzení
stěžovatelky, že v poštovní schránce na adrese jejího hlášeného pobytu jí nebylo zanecháno
oznámení o uložení výzvy k převzetí rozhodnutí žalovaného. Naopak vyzvedání
dalších písemností stěžovatelkou na této adrese, které jí zasílal žalovaný v průběhu řízení
o mezinárodní ochraně, svědčí o tom, že k pochybení při doručování nedošlo ani ve vztahu
k předmětné výzvě.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a městský soud se v napadeném usnesení neodchyluje od výkladu jednotlivých
ustanovení zákona o azylu, který je v judikatuře vyjádřen. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelky, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[23] Nejvyšší správní soud doplňuje, že samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť neprodleně po předložení spisu
a po nezbytném poučení účastníků řízení přikročil k jejímu meritornímu posouzení.
Za této situace by rozhodování o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu