ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.455.2019:40
sp. zn. 4 Azs 455/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudkyň
Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D. a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: T. P. L. N.,
zast. Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2019, č. j. MV-45966-5/SO-2019, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2019,
č. j. 57 A 98/2019 - 35,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2019, č. j. 57 A 98/2019 - 35,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 15. 5. 2019,
č. j. MV-45966-5/SO-2019, se z r ušuj e a věc se v rac í žalované k dalšímu
řízení.
III. Žalovaná je p ov in n a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26.456 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Hany Havelkové.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále též jen „rozhodnutí žalované“) zamítla
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
též jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 11. 2. 2019, č. j. OAM-3072-12/ZR-2018 (dále
též jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdila. Prvostupňovým rozhodnutím
byla žalobkyni podle §46a odst. 2 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena
platnost povolení k dlouhodobému pobytu a zároveň jí byla stanovena lhůta k vycestování
z území České republiky 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Důvodem vydání prvostupňového
rozhodnutí byla skutečnost, že manželovi žalobkyně jakožto nositeli oprávnění ke sloučení rodiny
byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu.
[2] Žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalované zamítl Krajský soud v Plzni v záhlaví
označeným rozsudkem jako nedůvodnou (dále též jen „napadený rozsudek“). V něm poukázal
na skutečnost, že současně s posuzovanou věcí stejně rozhodl též ve věci žalob synů žalobkyně
proti rozhodnutí správních orgánů o zrušení jejich povolení k trvalému pobytu. Krajský soud
dospěl k závěru, že se žalovaná ve shodě se správním orgánem prvního stupně dostatečně
zabývala skutkovým stavem věci a řádně posoudila přiměřenost prvostupňového rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti navrhla, aby byl napadený
rozsudek zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka namítla,
že krajský soud a správní orgány se nedostatečně zajímaly o její rodinné a soukromé vazby, které
budou nevratně a závažným způsobem narušeny. Důsledky rozhodnutí nejsou přiměřené
důvodům pro jeho vydání. Manžel stěžovatelky se sice dopustil trestněprávního jednání,
avšak následek, který dopadá na stěžovatelku a její děti je zcela nepřiměřený.
[4] Stěžovatelka uvedla, že na území České republiky žije více než 10 let, podniká
zde, má zde přátele, do Vietnamské socialistické republiky necestuje a neudržuje žádné
bližší kontakty s příbuznými a jinými osobami tam. Za zcela nedostatečnou považuje
argumentaci soudu ohledně věku stěžovatelky a rovněž exekucí, kterou v současné době
má. Zmíněná exekuce je vedena výhradně proti manželovi stěžovatelky, panu A. D. T. (pod sp.
zn. 108 Ex 09733/15-40). Stěžovatelka uvedla, že uzavřeli smlouvu formou notářského zápisu u
notáře Josefa Tichého v Karlových Varech dne 14. 4. 2016 a v této smlouvě se dohodli, že
ohledně majetku budou do budoucna jednat každý samostatně, přičemž majetek připadne
do výhradního vlastnictví toho z manželů, který jej získá. Manžel stěžovatelky se v exekuci
aktivně brání, s exekutorem jedná, a část dluhu, kterou uznal, již uhradil a chce v tom pokračovat
i nadále. Stěžovatelka je sice mladší, avšak v České republice má veškeré zázemí, její dvě nezletilé
děti se zde narodily. Co se týká znalosti českého jazyka, je pravdou, že právní dokumenty
si stěžovatelka nechává překládat, jelikož se jedná o poměrně složité formulace. V běžném styku
se však stěžovatelka bez problémů dorozumívá.
[5] Stěžovatelka rovněž namítla, že soud nereflektoval otázku nejlepšího zájmu dítěte
(čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V důsledku rozhodnutí žalované budou děti stěžovatelky
vytrženy ze svého prostředí, neboť se na území České republiky narodily, umí česky, vietnamsky
jen minimálně, navštěvují české školy, kde dosahují velmi dobrých výsledků, mají zde kamarády.
[6] Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že jejímu manželovi byla na území České
republiky udělena mezinárodní ochrana, a to dne 31. 7. 2019, jež byla následně prodloužena
dne 14. 10. 2019, a proto není možné, aby manžel stěžovatelky opustil Českou republiku a rodina
by tak byla rozdělena.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí
a napadeného rozsudku.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podle §46a odst. 2 písm. j) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, „jestliže nositel oprávnění ke sloučení
rodiny požádal o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo mu byla platnost tohoto povolení
zrušena, nebyla prodloužena nebo skončila, anebo nositel oprávnění ke sloučení rodiny požádal o zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu nebo mu byla platnost tohoto povolení zrušena, za podmínky že důsledky
tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží
zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
[11] V posuzovaném případě ze správního spisu vyplývá, že od 17. 12. 2017 byl stěžovatelce
povolen dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití s jejím manželem. Povolení k trvalému
pobytu obdobně získali také oba nezletilí synové manželů. Dne 7. 11. 2018 bylo manželovi
stěžovatelky podle §87l písm. a), e) zákona o pobytu cizinců zrušeno povolení k trvalému
pobytu. Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí a pobyt byl zrušen též oběma nezletilým
synům stěžovatelky.
[12] Při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života stěžovatelky vyšel správní orgán
prvního stupně ze zjištění, že stěžovatelce je 38 let a narodila se ve Vietnamu. Na území ČR
přicestovala ve 28 letech. Je vdaná a její manželství je fungující. K tomu správní orgán prvního
stupně uvedl, že „v případě setrvání stěžovatelky na území České republiky by došlo k jeho zpřetrhání,
resp. rozdělení manželů, potažmo celé rodiny. Rozhodnutí je tak ve vztahu k nositeli pobytového oprávnění
přiměřené svým dopadem do soukromého a rodinného života cizinky, jelikož v rámci zachování dalšího
plnohodnotného fungování manželství stěžovatelky je v jejím zájmu následovat manžela“. Dále bylo zjištěno,
že stěžovatelka bydlí ve vlastním rodinném domě, v jehož přízemí provozovali s manželem bar.
Na nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky však byly vystaveny exekuční příkazy k jejich prodeji.
Z toho správní orgán prvního stupně dovodil, že stěžovatelka „nebude mít kde provozovat svoji živnost
a zajišťovat živobytí, jelikož je obstavena právě její provozovna“. Dále uvedl, že stěžovatelka
je v produktivním věku, a proto si může nalézt zaměstnání ve své domovské či jiné zemi.
Povaha její výdělečné činnosti rovněž umožňuje, aby ji vykonávala též jinde. Stěžovatelka
by měla mít na území Vietnamu oba rodiče a sourozence, ze strany manžela má ve Vietnamu
tchýni a dva švagry. Na území České republiky nemá jiné rodinné příslušníky než své syny
(a manžela). Správní orgán prvního stupně dále konstatoval, že stěžovatelka neumí po více
než 10 letech pobytu na území česky a rovněž uvedl, že znalost češtiny svých synů stěžovatelka
nedoložila.
[13] Žalovaná (obdobně jako správní orgán prvního stupně) hodnotila přiměřenost
prvostupňového rozhodnutí především z toho hlediska, že manželovi stěžovatelky i jejím synům
byla povolení k pobytu na území zrušena. Podle žalované tak není v zájmu stěžovatelky pobývat
na území České republiky v situaci, kdy její manžel a nezletilí synové pozbyli pobytové oprávnění.
Podle žalované je zřejmé, že si stěžovatelka udržuje kulturní vazby na zemi původu (minimálně
prostřednictvím svého manžela) a že žije v prostředí vietnamské rodiny. Neznalost českého
jazyka pak žalovaná dovodila z vyjádření stěžovatelky ze dne 8. 1. 2019, že si musela nechat
přeložit výzvu správního orgánu prvního stupně, jakož i ze skutečnosti, že k soudem nařízenému
jednání ve věci rozvodu stěžovatelky a jejího manžela musel být přizván tlumočník do jazyka
vietnamského (pozn. manželství nakonec rozvedeno nebylo, manželé se usmířili).
[14] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že rozsudky ze dne 16. 1. 2020, č. j. 4 Azs 453/2019
– 31, a ze dne 2. 3. 2020, č. j. 3 Azs 406/2019 - 47, zrušil rozsudky krajského soudu i rozhodnutí
žalované, jimiž bylo potvrzeno zrušení povolení nezletilých synů stěžovatelky k trvalému pobytu
na území České republiky. Důvodem tohoto postupu bylo shodně v obou případech zjištění, že
skutková podstata, z níž žalovaná vycházela, nemá oporu ve spisech, neboť žalovaná
nedostatečně hodnotila zásah zrušení pobytového titulu do rodinného a soukromého života synů
stěžovatelky a krajský soud její rozhodnutí nesprávně aproboval. S ohledem na skutečnost, že
synové stěžovatelky (nar. 2010 a 2016) jsou na ní s ohledem na svůj věk závislí a žijí s ní ve
společné domácnosti, je stanovení povinnosti žalované vést další řízení ve věci zrušení
pobytového oprávnění synů stěžovatelky důvodem k tomu, aby bylo stejným způsobem
postupováno i v případě stěžovatelky.
[15] Pokud by totiž vyhodnocení doplněných skutkových zjištění ve vztahu k přiměřenosti
zásahu do rodinného a soukromého života synů stěžovatelky bránilo vydání rozhodnutí o zrušení
jejich trvalého pobytu, jednalo by se o relevantní důvod pro přehodnocení závěru o zrušení
dlouhodobého pobytu v případě stěžovatelky. Jakkoli nejsou pobytová oprávnění stěžovatelky
a jejích synů na sebe vzájemně formálně navázána (pobytové oprávnění se odvíjelo od manžela
stěžovatelky), lze předpokládat, že se s ohledem na dosavadní skutková zjištění (věk dětí, péče
matky o děti), o nichž nevyvstaly důvodné pochybnosti, bude fakticky jednat o vzájemně
podmíněná rozhodnutí. Při jejich vydání je přitom nutno v rámci posouzení přiměřenosti
přihlédnout též k nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (viz
k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40).
Proto je nutno důvody vedoucí ke zrušení naposled uvedených rozhodnutí o pobytovém
oprávnění dětí stěžovatelky [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] zároveň považovat za důvody
ke zrušení rozhodnutí žalované, resp. napadeného rozsudku, který jej aproboval. V tomto ohledu
pak postačí odkázat na odůvodnění rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020,
č. j. 4 Azs 453/2019 – 31, a ze dne 2. 3. 2020, č. j. 3 Azs 406/2019 - 47.
[16] Nejvyšší správní soud nadto v případě stěžovatelky shledal, že při posouzení přiměřenosti
dopadů rozhodnutí o zrušení pobytu do jejího soukromého a rodinného života nebyl dostatečně
zjištěn skutkový stav též z dalších důvodů, než pro které byla zrušena rozhodnutí žalované
o pobytovém oprávnění jejích dětí; byť ty jsou důvody stěžejními.
[17] Za nedostatečně skutkově podložené je nutno považovat závěry správního orgánu
prvního stupně, resp. žalované, že stěžovatelka není po 10 letech pobytu na území dostatečně
integrována, neboť se nedorozumí česky. Stěžovatelka v průběhu správního řízení i v řízení
před soudem konstantně tvrdila, že český jazyk používá každý den a domluví se natolik,
aby obstarala běžné záležitosti (výkon pracovní činnosti, komunikace se školou). Skutečnost,
že si stěžovatelka nechává překládat právní dokumenty, resp. že vyžadovala v rámci
řízení o rozvodu soudního tlumočníka, jak tvrdila žalovaná, ještě bez dalšího neznamená,
že by se stěžovatelka v běžném životě nedomluvila. Ze správního spisu není zřejmé, že by správní
orgány vedly se stěžovatelkou účastnický výslech (pohovor), z něhož by závěr
o tom, že se stěžovatelka nedomluví česky, bylo možné případně dovodit. Ze správního spisu
rovněž nevyplývají žádná skutková zjištění správních orgánů pro přijetí závěrů o minimální
integraci stěžovatelky do české společnosti.
[18] Stěžovatelce lze též částečně přisvědčit v tom, že je-li (na podporu závěru, že stěžovatelka
nebude mít kde provozovat živnost a zajišťovat si tak živobytí) argumentováno exekucemi
na majetek v jejím vlastnictví (jak uváděl správní orgán prvního stupně), nelze se spokojit
s pouhým tvrzením, že taková exekuce byla nařízena. Závěry žalované v rozhodnutí,
že na ekonomickou situaci rodiny stěžovatelky doléhají nepříznivé následky vyplývající z nařízené
exekuce, pak sice lze v obecné rovině akceptovat, nicméně tato skutečnost bez dalšího
neznamená, že stěžovatelka nebude schopna zajistit si živobytí, resp. provozovat živnost (ostatně
vlastnictví nemovitosti není podmínkou pro výkon takové činnosti).
[19] Ve věci nebylo zpochybňováno, že manžel stěžovatelky se dopustil opakované trestné
činnosti, za kterou byl odsouzen, a v důsledku toho pozbyl povolení k trvalému pobytu v ČR.
Manžel stěžovatelky si přitom jistě měl být vědom toho, že jeho činy budou mít negativní
důsledky i pro jeho nejbližší rodinné příslušníky. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje,
že zákonná úprava umožňuje zrušit v takovém případě pobytová oprávnění i rodinným
příslušníkům cizince, kteří měli povolený pobyt na území ČR navázaný na jeho již zrušený pobyt.
Soud je však přesvědčen, že k takovému opatření nelze přistupovat mechanicky,
zvláště za situace, kdy stěžovatelka na území pobývá více než 10 let a poskytuje rodinné zázemí
zde narozeným dětem. I pro tyto případy umožňuje zákon o pobytu cizinců zohlednit
přiměřenost zrušení povolení k dlouhodobému pobytu.
[20] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka se ničeho nedopustila (stejně
jako její děti – viz obdobně odůvodnění rozsudků Nejvyššího správního soudu týkajících
se nezletilých dětí stěžovatelky) a ke zrušení jejího pobytového oprávnění přistoupil správní
orgán prvního stupně jen proto, že o pobytové oprávnění přišel její manžel. Žalovaná
tedy měla důkladněji posoudit otázku, zda zrušení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelce
bude přiměřené z hlediska zásahu do jejího soukromého a rodinného života, a za tímto účelem
si opatřit potřebné podklady. Uvedeným způsobem však nepostupovala, v důsledku
čehož skutková podstata, z níž v žalobou napadeném rozhodnutí vycházela, nemá oporu
ve spisech. V důsledku toho nemůže obstát ani závěr krajského soudu o správnosti posouzení
otázky dopadu zrušení povolení k trvalému pobytu na soukromý a rodinný život stěžovatelky
žalovanou. Krajský soud měl kvůli zmíněným vadám řízení před správním orgánem rozhodnutí
žalované zrušit, což však neučinil.
[21] Je tak na žalované, aby uvedené okolnosti v dalším řízení zohlednila a řádně se zabývala
tím, zda je zrušení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky přiměřené s ohledem
na její rodinné a soukromé poměry, a zvláště pak s ohledem na výsledek řízení o pobytovém
oprávnění jejích nezletilých synů, v němž byla povinna v důsledku rozsudků Nejvyššího
správního soudu pokračovat.
[22] K námitce stěžovatelky, že jejímu manželovi byla rozhodnutím Ministerstva vnitra
ze dne 31. 7. 2019 udělena mezinárodní ochrana, a zrušení povolení k dlouhodobému pobytu
stěžovatelky by tak bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného života a vztahu s manželem,
Nejvyšší správní soud uvádí, že při přezkoumávání rozhodnutí soud vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
V posuzovaném případě žalovaná vydala rozhodnutí dne 15. 5. 2019, přičemž mezinárodní
ochranu manžel stěžovatelky získal až rozhodnutím vydaným v červenci roku 2019.
[23] Jak uvedl Nejvyšší správní soud již ve shora odkazovaných rozsudcích ve věcech zrušení
pobytových oprávnění synů stěžovatelky, v posuzovaném případě není na místě prolomení
pravidla podle §75 odst. 1 s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017,
č. j. 10 Azs 315/2016 – 29) z důvodu dotčení základního práva stěžovatelky (zde práva
na ochranu rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod),
neboť stěžovatelka má k dispozici jiný prostředek ochrany proti takovému zásahu. Stěžovatelka
tak může na zjištěnou skutečnost poukázat např. v případném řízení o uložení správního
vyhoštění nebo v žádosti o udělení azylu za účelem sloučení rodiny.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, neboť řízení před správními
orgány bylo stiženo vadou, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a krajský soud
pochybil, pokud v napadeném rozsudku tuto vadu nezohlednil. Proto Nejvyšší správní soud
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí
žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[25] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů o žalobě i o kasační stížnosti
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka měla v řízení úspěch,
má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem tvořených zaplaceným soudním
poplatkem za žalobu ve výši 3.000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši
1.000 Kč, dále náklady za zastoupení advokátem za tři úkony právní služby po 3.100 Kč (převzetí
věci, sepis žaloby, účast na jednání), tedy 9.300 Kč a tři paušální náhrady hotových výdajů
po 300 Kč podle §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
celkem tedy 10.200 Kč. Zástupkyně stěžovatelky je plátce DPH, proto se odměna a náhrada
hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani, tj. o 2.142 Kč. Žalovaná je tak povinna
zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení o žalobě celkem 16.342 Kč.
[26] V řízení o kasační stížnosti stěžovatelka vynaložila soudní poplatek za kasační stížnost
ve výši 5.000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč.
Dále má stěžovatelka právo náhradu nákladů právního zastoupení za jeden úkon ve věci (sepis
kasační stížnosti) po 3.100 Kč a jednu tři paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč podle §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 a §13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 3.400 Kč. Zástupkyně
stěžovatelky je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku
odpovídající této dani, tj. o 714 Kč Kč. Žalovaná je tak povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti celkem 10.114 Kč. Celkem za obě řízení je tak žalovaná povinna
zaplatit stěžovatelce 26.456 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně
stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu