ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.461.2019:49
sp. zn. 4 Azs 461/2019 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: B. B. M., zast.
opatrovníkem JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha
7, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje,
se sídlem Kounicova 687/24, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 10. 2019,
č. j. KRPB-219569-24/ČJ-2019-060022-SVZ, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 41 A 79/2019 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobkyně advokátovi JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M.,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za opatrovnictví žalobkyně
v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude opatrovníkovi žalobkyně
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady opatrovnictví žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 10. 2019, č. j. KRPB-219569-24/ČJ-2019-060022-SVZ,
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zajistila žalobkyni za účelem správního vyhoštění a podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
stanovila dobu zajištění na 120 dnů od okamžiku omezení osobní svobody žalobkyně,
tj. od 3. 10. 2019 do 30. 1. 2020.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 41 A 79/2019 - 19, žalobu proti
rozhodnutí žalované zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval otázkou, zda bylo možné žalobkyni
považovat v souladu s čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“),
za zranitelnou osobu. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že ač je to z určitých důvodů
pochopitelné, žalobkyně uváděla okolnosti nasvědčující skutečnosti, že by mohla být zranitelnou
osobou, až při druhém pohovoru konaném dne 5. 10. 2019. Podle krajského soudu
je však vzhledem ke zřejmým rozporům ve výpovědích žalobkyně učiněných při pohovorech
dne 4. a 5. 10. 2019 nutno pochybovat o její věrohodnosti. Rozhodovala-li tak žalovaná
o zajištění žalobkyně podle relevantních okolností případu, které jí tehdy byly známy, nelze podle
krajského soudu v souladu s dikcí §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přihlédnout ke skutečnostem, které uvedla
až v žalobě a které nasvědčují tomu, že by mohla být zranitelnou osobou podle čl. 3 odst. 9
návratové směrnice. Krajský soud dále doplnil, že zákon o pobytu cizinců s pojmem zranitelné
osoby pracuje pouze v případě zajištění cizince podle §129, přičemž podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 223/2017 - 27, není třeba otázku zranitelnosti
cizince výslovně posuzovat, pokud pro to před správním orgánem nebyly důvody. Žalobkyní
navržený důkaz znaleckým posudkem by tak podle krajského soudu vzhledem k výše uvedenému
nepřinesl žádná nová relevantní zjištění.
[4] Krajský soud následně odmítl také námitku žalobkyně ohledně nekorektně vedených
pohovorů ve dnech 4. a 5. 10. 2019, přičemž konstatoval, že žalovaná správně pokládala otázky
a současně umožnila žalobkyni uvést jakékoli další významné skutečnosti. Žalovaná
v odůvodnění rozhodnutí vysvětlila stanovenou dobu zajištění, přičemž uvedla jednotlivé kroky,
jež zamýšlela v posuzovaném případě provést za účelem vyhoštění žalobkyně, jakož i jejich
předpokládanou časovou náročnost.
[5] Podle krajského soudu současně žalovaná správně v odůvodnění rozhodnutí vysvětlila,
z jakých důvodů v posuzovaném případě nepostačilo uložení zvláštního opatření podle §123b
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jeho využití je totiž na místě jen tehdy, nebude-li ohrožen výkon
rozhodnutí o vyhoštění cizince, přičemž přijatá opatření musí být skutečně účinná a pro cizince
splnitelná. V posuzovaném případě současně v průběhu správního řízení vyplynulo, že žalobkyně
původně směřovala do Německa, kde měla v úmyslu požádat o azyl, získat práci a usadit se zde.
Schengenským prostorem přitom cestovala vědomě nelegálně, když se při přechodu hranic
členských států Evropské unie skrývala v zavazadlovém prostoru vozidla. Žalovaná v odůvodnění
rozhodnutí následně podle krajského soudu správně vymezila důvody, pro které nepřistoupila
k uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž současně
posoudila, zdali by případné zvláštní opatření splnilo svůj cíl. Žalobkyně by podle krajského
soudu navíc nebyla schopna plnit zvláštním opatřením stanovené povinnosti, jelikož neměla
zajištěno ubytování, nedisponovala finančními prostředky ani neměla doklad totožnosti. Krajský
soud doplnil, že existovala také obava, že by se vzhledem k motivům jejího příjezdu do členských
států Evropské unie žalobkyně snažila vyhnout účinkům rozhodnutí o jejím vyhoštění.
[6] Krajský soud následně k námitce žalobkyně ohledně překážek vycestování do vlasti podle
§179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
přičemž konstatoval, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky
případného vyhoštění, nýbrž v souladu s jeho předběžnou povahou pouze vytvoření podmínek
pro realizaci tohoto hlavního účelu. V posuzovaném případě však žalobkyně podle krajského
soudu neuvedla žádné skutečnosti, které by zcela zřejmě svědčily o nerealizovatelnosti jejího
vyhoštění.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost.
[8] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel ve stanovené měsíční lhůtě od doručení
usnesení výzvy k uvedení konkrétních důvodů kasační stížnosti, stěžovatelka namítla,
že s ohledem na prožité fyzické, psychické a sexuální násilí naplňuje definici zranitelné osoby
podle čl. 3 odst. 9 návratové směrnice. Při absenci tohoto pojmu v zákoně o pobytu cizinců
měla přitom žalovaná aplikovat přímo návratovou směrnici a zacházet s ní jako se zranitelnou
osobou, kterou nelze zajistit, případně měla analogicky využít §2 odst. 1 písm. i) a §46a odst. 3
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalovaná měla současně podle stěžovatelky vyvinout větší snahu
při zjišťování relevantních okolností případu při pohovorech vedených dne 4. a 5. 10. 2019, když
již při prvním z nich stěžovatelka uvedla, že byla nucena pracovat jako otrok. Žalovaná
však dále nezjišťovala, zdali se v případě stěžovatelky nejedná o zranitelnou osobu, přičemž
ani krajský soud následně nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky k vypracování znaleckého
posudku, který by mohl posílit věrohodnost jejích výpovědí. Krajský soud tak měl v souladu
s čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „úmluva“) a v zájmu zamezení možným
závažným dopadům na psychické zdraví stěžovatelky způsobeným jejím zajištěním prolomit
zásadu zakotvenou v §75 odst. 1 s. ř. s. a zohlednit také skutečnosti, které ze zjevných důvodů
uvedla až v žalobě.
[9] Stěžovatelka dále namítla, že žalovaná zcela formalisticky stanovila dobu zajištění na 120 dnů
od omezení její osobní svobody, přičemž tato doba je zjevně nepřiměřená. Jí navíc žalovaná
vyloučila možnost soudního přezkumu zákonnosti zajištění stěžovatelky, která proti němu takto
může brojit pouze jedenkrát, nikoli pokaždé zhruba v měsíčních intervalech, jak vyžaduje
judikatura Nejvyššího správního soudu. Žalovaná tak měla v zájmu zachování možnosti účinného
soudního přezkumu správně stěžovatelku zajistit na kratší dobu a tuto pak následně prodlužovat,
a to i opakovaně.
[10] Podle stěžovatelky žalovaná dále dostatečně nezohlednila relevantní okolnosti posuzovaného
případu a odmítla využít zvláštního opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců pouze
s odkazem na způsob jejího příjezdu do České republiky a záměr pokračovat do Německa.
Uvedené platí tím spíš, pokud je stěžovatelka současně zranitelnou osobou, takže žalovaná
jí měla uložit spíše zvláštní opatření.
[11] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti uvedla, že její vyhoštění do Eritreje není s ohledem
na aktuální bezpečnostní situaci v zemi realizovatelné, což žalovaná vůbec nezohlednila a její
zajištění tak od počátku postrádalo zákonný účel. Své závěry přitom doložila zprávami
o bezpečnostní situaci v zemi, kde jí hrozí v případě návratu povinnost nastoupit k nucené
národní službě a také nebezpečí vážné újmy, jelikož se jako samotná mladá žena bez zázemí vrací
do země, jejíž místní poměry nezná. Uvedené skutečnosti však krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku vůbec nezohlednil a odkázal na své závěry ohledně nevěrohodnosti
stěžovatelky, která ale všechny relevantní okolnosti případu žalované sdělila. Nerozumí-li zcela
přesně jako cizinka českému právu a samotnému institutu zajištění a vyhoštění, nelze jí klást
za vinu, že neuvedla všechny důvody odchodu z vlasti hned při prvním pohovoru. Stěžovatelka
dále upozornila, že k vyhoštění cizinců, jejichž konzulární úřady se nacházejí v České republice,
mnohdy nestačí ani doba zajištění stanovená na 180 dnů, čímž se však krajský soud nezabýval.
[12] Stěžovatelka doplnila, že žalovaná dostatečně neodůvodnila ani skutečnost, v čem by mohlo
spočívat maření výkonu rozhodnutí o jejím vyhoštění, přičemž pouze v jejím nelegálním příjezdu
do České republiky nelze spatřovat jediný a rozhodný důvod, na kterém žalovaná založila
rozhodnutí o zajištění.
[13] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek i žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[14] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
[16] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[17] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[18] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[19] Stěžovatelka namítla, že s ohledem na prožité fyzické a sexuální násilí je zranitelnou osobou
podle čl. 3 odst. 9 návratové směrnice, přičemž tuto skutečnost měla žalovaná v průběhu
pohovorů vedených ve dnech 4. a 5. 10. 2019 řádně zjistit a následně ji zohlednit jako důvod
vylučující její zajištění. Pokud současně žalovaná nezjistila dostatečně skutkový stav věci,
bylo na krajském soudu, aby v souladu s čl. 3 úmluvy prolomil zásadu soudního přezkumu
podle skutkového a právního stavu v době rozhodnutí správního orgánu zakotvenou v §75
odst. 1 s. ř. s.
[20] Podle čl. 3 odst. 9 návratové směrnice zranitelnými osobami jsou nezletilé osoby, nezletilé osoby
bez doprovodu, zdravotně postižené osoby, starší lidi, těhotné ženy, rodiče samoživitele s nezletilými dětmi a osoby,
které byly mučeny, znásilněny nebo vystaveny jiné závažné formě psychického, fyzického nebo sexuálního násilí.
[21] Podle čl. 16 odst. 3 návratové směrnice se v případě zajištění zranitelné osoby zvláštní
pozornost věnuje postavení zranitelných osob. Poskytuje se neodkladná zdravotní péče a základní léčba.
[22] V posuzovaném případě žalovaná se stěžovatelkou provedla ve dnech 4. a 5. 10. 2019
dva pohovory, při kterých se mimo jiné dotazovala na okolnosti příjezdu stěžovatelky do České
republiky, dále na její zdravotní stav i případné překážky jejího návratu do vlasti. Z odpovědí,
které stěžovatelka na uvedené dotazy poskytla žalované, je zřejmé, že relevantní okolnosti jejího
příjezdu do České republiky v každém z pohovorů uvedla rozdílně. Při druhém pohovoru
pak stěžovatelka uvedla, že po smrti matky dále bydlela s nevlastním otcem, který jí psychicky
i fyzicky ubližoval, a proto s pomocí převaděčů odjela do Evropy. Nejvyšší správní soud
vzhledem k výše uvedenému konstatuje, že tato skutečnost sama o sobě mohla nasvědčovat
tomu, že stěžovatelka před příjezdem do České republiky byla obětí psychického či fyzického
násilí, ačkoli nelze pominout skutečnost, že obě výpovědi poskytnuté při prvním a druhém
pohovoru se lišily. Další verzi okolností příjezdu stěžovatelky do České republiky zahrnující násilí
ze strany převaděče následně vylíčila až v žalobě proti rozhodnutí žalované, přičemž z kasační
stížnosti je zřejmé, že právě prožité sexuální násilí ze stěžovatelky činí zranitelnou osobu.
V posuzovaném případě však skutečnost, že stěžovatelka mohla být zranitelnou osobou, sama
o sobě nezpůsobuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, a to vzhledem k dále
uvedeným důvodům.
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve neztotožnil se závěrem krajského soudu, že povinnost
žalované zkoumat, zdali je stěžovatelka zranitelnou osobou, by byla dána pouze v případě jejího
zajištění podle §129 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud totiž již v rozsudku
ze dne 8. 3. 2017, č. j. 10 Azs 332/2016 - 32, konstatoval, že zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění upravené v §124 zákona o pobytu cizinců je implementací čl. 15 návratové směrnice.
Ačkoli tedy zákon o pobytu cizinců v §124 s pojmem zranitelné osoby nepracuje, má čl. 16
návratové směrnice, týkající se podmínek zajištění, přímý účinek, jak vyplývá z rozsudku
Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. dubna 2011 ve věci C-61/11 PPU, El Dridi, a proto
je nutno jej zohlednit také v posuzovaném případě.
[24] Postavení zranitelné osoby však samo o sobě nevylučuje její zajištění, respektive, jak Nejvyšší
správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 223/2017 - 27, nelze
bez dalšího dospět k závěru, „že takové osoby jsou a priori vyňaty z působnosti vnitrostátních a unijních
předpisů upravujících pobyt cizinců a žadatelů o mezinárodní ochranu na území členských států“. Čl. 16 odst. 3
návratové směrnice totiž stanoví, že v případě zajištění se zvláštní pozornost věnuje postavení
zranitelných osob a poskytuje se jim neodkladná zdravotní péče a základní léčba. Stěžovatelka
však nenamítala, že jí v zajištění nebyla poskytnuta potřebná zdravotní či jiná péče.
[25] Stěžovatelka nicméně dovodila, že její postavení zranitelné osoby, může být samo o sobě
důvodem nezákonnosti jejího zajištění. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje,
že ze zákona o pobytu cizinců ani z návratové směrnice nevyplývá, že by nepříznivý zdravotní
či psychický stav sám o sobě měl být překážkou zajištění cizince. Ostatně sama stěžovatelka
při pohovoru vedeném dne 4. 10. 2019 uvedla, že je zcela zdráva. Nicméně s ohledem na obecný
a absolutní zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení (čl. 3 úmluvy, čl. 7
odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je třeba posoudit, zda podmínky zajištění
s přihlédnutím ke specifické situaci každého zajištěného cizince této úrovně špatného zacházení
nedosahují (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019,
č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, č. 3982/2020 Sb. NSS). Přitom je třeba zdůraznit, že i v případě,
kdy okolnosti tvrzené až v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nasvědčují
možnému porušení zákazu špatného zacházení ve smyslu čl. 3 úmluvy, nelze aplikovat pravidlo
vyjádřené v §75 odst. 1 s. ř. s., a je tedy na místě ke skutečnostem nastalým až po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí v řízení před soudem přihlédnout (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 2 Azs 48/2007 - 71).
[26] V posuzovaném případě však stěžovatelka v žalobě proti napadenému rozhodnutí neuvedla
žádné konkrétní skutečnosti ohledně možného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení
v zajištění. Pouze namítla, že vzhledem k prožitému fyzickému a zejména v žalobě nově
vylíčenému sexuálnímu násilí ze strany převaděče v Libyi je zranitelnou osobou, kterou
nelze zajistit. Teprve až v kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na zprávy zabývající
se psychickým a fyzickým stavem uprchlíků, kteří byli vystavení zejména fyzickému, psychickému
či sexuálnímu násilí, jenž by se v případě zajištění stěžovatelky mohl zhoršit, přičemž krajský soud
tak měl vzhledem k uvedenému přistoupit k prolomení zásady vymezené v §75 odst. 1 s. ř. s.
[27] Podle názoru Nejvyššího správního soudu však neměl krajský soud k prolomení pravidla
vyjádřeného v §75 odst. 1 s. ř. s. důvod, neboť k takovému kroku lze přistoupit pouze tehdy,
pokud v žalobě nově uplatněná tvrzení skutečně nasvědčují hrozícímu porušení zákazu mučení
či krutého, nelidského a ponižujícího zacházení, respektive, jak uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 4. 9. 2019 č. j. 9 Azs 193/2019 - 48, č. 3933/2019 Sb. NSS, pokud
jsou „závažné důvody se domnívat, že by nepřihlédnutí k nově zjištěným nebo nově nastalým skutečnostem vedlo
k porušení čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy, a tedy k porušení práva na osobní svobodu“. V projednávané věci
však krajský soud neměl takové indicie k dispozici. Evropský soud pro lidská práva pak obecně
zastává stanovisko, že detence sama o sobě neznamená porušení čl. 3 úmluvy, státy jsou však
povinny zajistit, že způsob zajištění nevystavuje dotčenou osobu úzkosti nebo strádání v intenzitě
překračující to, co vyplývá ze samé podstaty detence. Stěžovatelka však žádné takové skutečnosti
v žalobě neuváděla. Nejvyšší správní soud současně v obdobném případě zajištění cizince, který
mohl být zranitelnou osobou, uvedl, že Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová je vybaveno
pro pobyt zranitelných osob (viz již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, č. 3982/2020 Sb. NSS).
[28] Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu, že znalecký posudek ohledně
věrohodnosti tvrzení stěžovatelky o prožitém násilí je za vymezené situace nadbytečný. I kdyby
totiž znalec z příslušného oboru dospěl k závěru, že stěžovatelka je věrohodná, jinými slovy,
že vylíčené okolnosti jejího vycestování do Evropy jsou pravdivé, a stěžovatelka tak je zranitelnou
osobou, ničeho by to nezměnilo na výše uvedených závěrech. Nejvyšší správní soud
totiž připomíná, že samotné postavení stěžovatelky coby zranitelné osoby nevylučuje možnost
jejího zajištění za účelem správního vyhoštění.
[29] Vzhledem k výše uvedenému tedy za situace, kdy stěžovatelka při správním řízení uvedla
pouze některé indicie nasvědčující, že by mohla být zranitelnou osobou, nelze bez dalšího dospět
k závěru o nezákonnosti rozhodnutí žalované jen na základě skutečnosti, že žalovaná výslovně
neuvedla, že v případě stěžovatelky se jedná či nejedná o zranitelnou osobu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 Azs 38/2017 - 28, a ze dne 14. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 223/2017 - 27). Žalované tak v zajištění stěžovatelky nebránily žádné relevantní
okolnosti případu, přičemž mezi takové skutečnosti sama o sobě nepatří ani případná zranitelnost
stěžovatelky. Na tom nemohou nic změnit ani obecně formulované zprávy věnující
se psychickému stavu uprchlíků, na které odkazovala stěžovatelka v kasační stížnosti.
[30] Stěžovatelka dále namítla, že žalovaná v rozporu s požadavkem přiměřenosti a navzdory její
zranitelnosti stanovila dobu zajištění na 120 dní, čímž vyloučila periodický soudní přezkum
vyžadovaný judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[31] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval odkazem stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012 - 26, č. 2780/2013 Sb. NSS. V uvedeném
případě kasační soud řešil otázku, zdali tehdy platná právní úprava řízení o propuštění cizince
ze zajištění podle §200o až §200u zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zajišťuje
dostatečně účinný prostředek přezkumu trvajícího zajištění cizince vyžadovaný čl. 5 odst. 4
úmluvy. Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokud rozhodování soudů podle výše vymezených
ustanovení občanského soudního řádu trvá déle pouze v ojedinělých případech, nebylo důvodu
pochybovat o účinnosti takového řízení z hledisek čl. 5 odst. 4 úmluvy. Pokud by se však jednalo
o převládající praxi, měly správní orgány v zájmu zachování zásady pravidelného přezkumu
zajištění cizince spíše stanovovat kratší doby zajištění a ty následně prodlužovat.
[32] Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že odkaz stěžovatelky na výše zmíněný rozsudek
Nejvyššího správního soudu je nepřípadný. Uvedená ustanovení občanského soudního řádu
byla totiž k 1. 1. 2014 zrušena novelou zákona č. 293/2013 Sb. Úmluva pak v čl. 5 odst. 4
zakotvila záruku pro každého, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, podat
návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody
a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Tuto možnost zakotvil zákon o pobytu
cizinců v §129a, přičemž cizinec je současně oprávněn podat podle §124 odst. 6 téhož zákona
žalobu proti rozhodnutí o zajištění či prodloužení zajištění. Podle judikatury Nejvyššího
správního soudu jsou navíc krajské soudy povinny za splnění určitých podmínek v zájmu
účinného soudního přezkumu takového rozhodnutí prolomit zásadu soudního přezkumu
zakotvenou v §75 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019,
č. j. 9 Azs 193/2019 - 48, č. 3933/2019 Sb. NSS). Žalovaná je současně podle §126 zákona
o pobytu cizinců povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zdali důvody zajištění i nadále
trvají.
[33] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že doba 120 dní je vzhledem
k postavení stěžovatelky a jejím osobním poměrům nepřiměřená. Stěžovatelka totiž v kasační
stížnosti neuvedla, z jakých konkrétních důvodů stanovenou dobu zajištění považuje
za neadekvátně dlouhou. Žalovaná naopak v napadeném rozhodnutí vysvětlila, jaké úkony
bude ve věci potřeba za účelem vyhoštění stěžovatelky provést a jak dlouho budou
uvedené úkony trvat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017,
č. j. 10 Azs 332/2016 - 32). Nejvyšší správní soud současně poukazuje na skutečnost,
že návratová směrnice v čl. 15 odst. 5 s odkazem na odst. 1 stanoví jako maximální dobu zajištění
6 měsíců, přičemž za určitých podmínek umožňuje i její prodloužení. Tomuto ustanovení
odpovídá §125 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná v posuzovaném případě zajistila stěžovatelku
na 120 dnů, nevyužila tak ani návratovou směrnicí a zákonem o pobytu cizinců stanovené
maximální doby zajištění. Navíc dne 18. 11. 2019 stěžovatelku ze zajištění propustila, jelikož
odpadly důvody jejího zajištění.
[34] Stěžovatelka následně namítla, že žalovaná nesprávně pouze na základě skutečnosti jejího
nelegálního příjezdu do České republiky a jejího záměru pokračovat do Německa nevyužila
uložení zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců.
[35] Ani s touto námitkou stěžovatelky se však Nejvyšší správní soud neztotožnil. Žalovaná
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že stěžovatelka nelegálně bez platného cestovního
dokladu cestovala ve skrytu nákladního vozidla přes několik států Evropské unie, přičemž
skutečným cílem její cesty bylo Německo, kde se chtěla usadit a začít pracovat. Stěžovatelka
současně podle žalované neměla v České republice zajištěno ubytování, nedisponovala
ani platným cestovním dokladem či jiným dokladem totožnosti. Žalovaná proto uzavřela,
že jelikož stěžovatelka na území členských států vstoupila neoprávněně a vyjádřila jasný záměr
území členských států Evropské unie neopustit, existovalo v posuzovaném případě nebezpečí
maření výkonu případného rozhodnutí o správním vyhoštění tím, že by se stěžovatelka skrývala
a nerespektovala rozhodnutí žalované o správním vyhoštění.
[36] Zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního
vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle §123b zákona
o pobytu cizinců (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011,
č. j. 7 As 76/2011 - 50). Volba mírnějších opatření, mezi něž lze např. řadit již zmíněné zvláštní
opatření za účelem vycestování cizince, je však vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními
orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava,
že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti
nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze podle §123b
odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 - 34).
[37] Deklarovala-li stěžovatelka v posuzovaném případě svůj záměr pokračovat v cestě
přes území jiných členských států Evropské unie do Německa, aniž by byla držitelkou oprávnění
k pobytu v rámci Evropské unie, vyvolala důvodné podezření, že by mohla mařit výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění [srov. §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž
„územím“ je třeba rozumět území celé Evropské unie]. S ohledem na výše uvedené skutkové
okolnosti Nejvyšší správní soud plně přisvědčil žalované i krajskému soudu, že u stěžovatelky
existovala důvodná obava, že by s žalovanou nespolupracovala a že by nevycestovala v době
stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Uložení zvláštních opatření by tak nebylo účinné
ani dostačující k zajištění výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění (obdobně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 - 52, č. 3429/2016 Sb. NSS).
[38] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že její zajištění od počátku
pozbývalo zákonného důvodu, jelikož vzhledem k předloženým zprávám o aktuální situaci
ve vlasti jí v případě jejího návratu hrozí nebezpečí vážné újmy. Podle závěrů rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu obsažených v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150,
č. 1850/2009 Sb. NSS, jež lze plně využít i v nyní posuzovaném případě, totiž platí, že „smyslem
řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění
nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze
vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec
bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR.“
Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými
překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech,
kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím
o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky
správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince
předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování
cizince alespoň potenciálně možné.
[39] V posuzovaném případě však žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala,
že ačkoli existuje v případě stěžovatelky nižší pravděpodobnost jejího vyhoštění, přesto je dán
reálný předpoklad realizace výkonu jejího vyhoštění z území členských států Evropské unie,
neboť v případě stěžovatelky nebyly známy žádné překážky trvalejší povahy bránící jejímu
vyhoštění. Žalovaná doplnila, že konkrétní tvrzení stěžovatelky ohledně jejích obav z návratu
do Eritreje budou předmětem samostatného posouzení v závazném stanovisku Ministerstva
vnitra. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že se alespoň potenciální možností
vyhoštění stěžovatelky žalovaná zabývala a dospěla k závěru, že tato možnost reálně existuje.
S uvedenými závěry se pak Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem ztotožnil.
[40] Jelikož tedy krajský soud posoudil uvedené relevantní skutečnosti posuzovaného případu
správně, při jejich posuzování vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu věci a řízení o žalobě
současně netrpí žádnou vadou, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozsudku, nebyly
naplněny důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalované
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti.
[42] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2020, č. j. 4 Azs 461/2019 - 29,
byl stěžovatelce ustanoven opatrovník JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., advokát. Opatrovníkovi,
který byl stěžovatelce ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje,
které v tomto případě platí stát (§140 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §64
a §120 s. ř. s.). Odměna za opatrovnictví advokátem za řízení o kasační stížnosti byla v souladu
s jeho požadavky určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za jeden
úkon právní služby poskytnutý stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti (sepsání doplnění kasační
stížnosti) ve výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4
advokátního tarifu za jeden úkon právní služby 300 Kč. Opatrovník doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, proto byla výše odměny navýšena o 714 Kč, což odpovídá 21 % z částky
3.400 Kč (§140 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §64 a §120 s. ř. s.). Odměna
a náhrada hotových výdajů za opatrovnictví stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti v celkové
výši 4.114 Kč bude ustanovenému opatrovníkovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu