ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.98.2020:23
sp. zn. 4 Azs 98/2020 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. H., zast. Mgr. Michalem
Poupětem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutím žalované ze dne 29. 10. 2019, č. j. CPR-9983-3/ČJ-2019-930310-V244 a CPR-9983-
4/ČJ-2019-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 34 A 41/2019 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná prvním v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje (správního orgánu prvního
stupně), ze dne 25. 1. 2019, č. j. KRPZ-128362-34/ČJ-2018-150026-SV (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“), kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a zákaz vstupu na území
států Evropské unie v délce jednoho roku. Druhým rozhodnutím pak žalovaná zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 25. 1. 2019,
č. j. KRPZ-128362-35/ČJ-2018-150026-SV, kterým byla žalobci uložena povinnost uhradit
náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Dle správních orgánů naplnil žalobce §119 odst. 1 písm. b) bod 3 a §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění účinném ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), tím, že v prostorech společnosti TEKOO spol. s r. o. (dále též jen „TEKOO“),
vykonával pracovní činnost spočívající v třídění a balení ovoce a zeleniny bez povolení
k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání, a na území
České republiky pobýval bez oprávnění k pobytu, neboť překročil povolenou dobu, po kterou
byl na území České republiky oprávněn přechodně pobývat. Žalovaná v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedla, že žalobce byl od počátku přidělen k práci na území České republiky,
přičemž na území Polské republiky pro svého formálního zaměstnavatele nikdy nepracoval,
a jeho vedení nepodléhal ani při výkonu zaměstnání ve společnosti TEKOO. Polská republika
tedy není státem, ve kterém by žalobce pro tuto společnost obvykle, dlouhodobě, či vůbec
kdy předtím pracoval. Pracovní činnost, kterou žalobce na území České republiky vykonával,
byla výkonem zaměstnání, k němuž byl povinen disponovat příslušným pracovním povolením.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutím žalované žalobu, v níž namítl, že řízení o správním
vyhoštění bylo vůči žalobci vedeno v rozporu s českými i evropskými právními předpisy. Jednání
žalobce totiž nepředstavuje porušení právních norem, což dokládá i prohlášení Evropské komise,
které má správní orgán od žalobce k dispozici. Správní řízení bylo nadto zatíženo velkým počtem
procesních nedostatků, které žalobce namítal již v odvolání. Správní orgán odmítl nepodloženě
aplikovat §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a také směrnici 96/71/ES.
Žalobce je totiž zaměstnancem polské společnosti BUD REMONT GROUP SP. Z O.O.
(dále též „BUD REMONT GROUP“) a do ČR byl vyslán v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU – přeshraničního poskytování služeb,
a to právě v souladu se směrnicí 96/71/ES. Žalobce se tedy nacházel na území ČR zcela
v souladu s právními předpisy, neboť sem byl pouze vyslán za účelem poskytování služeb v rámci
plnění zakázky pro společnost ROZADAF s.r.o. (dále též jako „ROZADAF“), a to na základě
smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Přestože žalobce
opakovaně předkládal důkazy k prokázání skutečnosti, že správní orgán měl aplikovat §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti, nebylo toto správními orgány akceptováno.
[4] Krajský soud v Brně označeným rozsudkem žalobu zamítl, přičemž přisvědčil
správním orgánům, že žalobce byl na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání,
ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, když od 9. 8. 2018 do 6. 11. 2018
žalobce vykonával v areálu společnosti TEKOO pracovní činnosti spojené s balením ovoce
a zeleniny. Dále uvedl, že na území ČR pobýval žalobce bez oprávnění k pobytu, neboť překročil
povolenou dobu, po kterou byl na území ČR oprávněn přechodně pobývat, a tudíž na území ČR
pobýval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Ze skutkových okolností případu je nesporné,
že výkon pracovní činnosti žalobce byl závislou prací pro společnost TEKOO a nenaplňoval
znaky nadnárodního opatření ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71/ES, neboť žalobce
svého polského zaměstnavatele vůbec neznal, nikdy u něj nepracoval, a ten ani výkon jeho práce
u společnosti TEKOO nijak nekontroloval. Z toho nelze usoudit, že by žalobce převážnou
část své pracovní činnosti vykonával v domovském státě svého zaměstnavatele,
kam by se po dokončení práce v České republice navracel, přestože se jedná o stěžejní podmínku,
která odlišuje vyslání zaměstnance za účelem plnění konkrétní zakázky od agenturního způsobu
zaměstnávání. Předmětem činnosti polského zaměstnavatele tak bylo jednoznačně pouze
„agenturní“ dodání pracovníků na český pracovní trh, na nějž se nevztahuje výjimka dle §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností. Namítl, že na území České republiky nevykonával práci neoprávněně. Správní orgán
nepodloženě odmítl aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnici 96/71/ES.
Stěžovatel je zaměstnancem polské společnosti BUD REMONT GROUP a do České republiky
byl vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě
Evropské unie – přeshraničního poskytování služeb, a to v souladu se směrnicí 96/71/ES.
Stěžovatel se tak nacházel na území České republiky zcela v souladu s právními předpisy,
když sem byl vyslán za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro společnost
ROZADAF s.r.o., a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými
společnostmi. Soulad tohoto postupu s právem EU potvrdila ve svém vyjádření po žádosti
zaměstnavatele stěžovatele i Evropská komise.
[6] Ačkoliv stěžovatel opakovaně předkládal důkazy k prokázání skutečnosti, že správní
orgán měl aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, správní orgán doplnění dokazování
odmítl. V obchodních vztazích nelze vyloučit, že je zaměstnanec přijat do zaměstnání,
a v důsledku následné nižší vytíženosti zaměstnavatele je v podstatě ihned vyslán v souladu
s předpisy Evropské unie k výkonu práce v jiném členském státě na základě příslušných
smluvních závazků. Správní orgány i krajský soud staví své závěry na výpovědi stěžovatele, který
je dle výslechu evidentně neznalý smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností,
a proto nemohl být schopen stěžejní otázky relevantně posoudit.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížností může být napaden
pouze způsob rozhodování správního soudu, a dále odkázala na shromážděný spisový materiál.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 6. 11. 2018 byl stěžovatel kontrolován policisty
odboru cizinecké policie Krajského ředitelství policie Zlínského kraje během výkonu práce
v areálu společnosti TEKOO. Práce stěžovatele spočívala v třídění a balení ovoce a zeleniny,
přičemž tuto práci stěžovatel vykonával společně s kmenovými zaměstnanci výše uvedené
společnosti. Policejní hlídce předložil platný cestovní pas Ukrajiny, v němž měl vyznačeno polské
národní vízum typu D s platností do 31. 5. 2019, s délkou pobytu na 180 dní. Žádnou jinou
listinu, kterou by doložil oprávnění k výkonu práce, stěžovatel nepředložil. Správním orgánem
prvního stupně bylo u Úřadu práce České republiky zjištěno, že stěžovateli nebylo vydáno
povolení k zaměstnání. Zaměstnanec společnosti TEKOO, pan C., správnímu orgánu prvního
stupně v telefonickém hovoru dne 7. 11. 2018 sdělil, že stěžovatel pracuje ve společnosti na
základě rámcové smlouvy o dílo uzavřené mezi společností TEKOO a agenturou práce –
společností ROZADAF, neboť společnost TEKOO se potýká s nedostatkem pracovních sil.
Společnost TEKOO eviduje docházku a na základě odpracovaných hodin cizinců posílá
společnosti ROZADAF dle fakturace vypočtenou částku. Společnost ROZADAF zastupuje
rumunský státní příslušník M. V., s nímž firma TEKOO komunikuje. Veškerou pracovní činnost
cizinců řídil pan C., přičemž všichni cizinci pracují v úsecích společně s kmenovými zaměstnanci
společnosti TEKOO, práci cizincům zadávají a kontrolují pouze kmenoví zaměstnanci – vedoucí
jednotlivých úseků společnosti TEKOO. Z protokolu o výslechu stěžovatele plyne, že stěžovatel
nastoupil do práce ve společnosti TEKOO dne 9. 8. 2018, přičemž pro společnost BUD
REMONT GROUP v Polsku nikdy nepracoval, v Polsku nikdy nebyl a pracovní smlouvu a
dodatek pracovní smlouvy uzavřené stěžovatelem s touto společností (UMOWA O PRACE,
ANEKS DO UMOWY O PRACE) podepsal až dne 11. 9. 2018. Podle uzavřené smlouvy měl
stěžovatel dostávat mzdu 2.100 zlotých (4.300 zlotých). Práci pro společnost TEKOO si našel
prostřednictvím inzerátu na internetu, přičemž polské vízum si vyřídil již za účelem práce,
nevěděl ale, že bude pracovat v České republice. Po příjezdu do České republiky dne 6. 8. 2018
stěžovatel pobýval dva dny na ubytovně v Uherském Brodě, přičemž do práce nastoupil dne 9. 8.
2018. Na ubytovně byl stěžovatel ubytován paní E. C. (Moldavsko), která mu následně ukázala
cestu do práce, dílnu, seznámila ho s mistrem a jednání přetlumočila. Pracoval zde až do
pobytové kontroly. Pokud jde o osobu paní E. C., pak ta s nimi na dílně nepracovala,
avšak stěžovateli předala dne 11. 9. 2018 výše specifikované pracovní dokumenty. Docházku
do práce si stěžovatel znamenal elektronickým čipem, práci mu přidělovali a kontrolovali mistři
společnosti TEKOO, kteří mu též přidělili ochranné pracovní pomůcky (rukavice a vestu).
O podmínky, za jakých lze pracovat na území České republiky, se stěžovatel nezajímal,
neboť byl informován o tom, že mu bude provedena legalizace práce, a že od E. C. (stěžovatel se
domníval, že zastupuje firmu BUD REMONT GROUP) dostal dokumenty, na které může v ČR
pracovat. Pracovní povolení k práci v ČR však vydané neměl.
[11] Během správního řízení bylo předloženo několik smluv týkajících se vztahů mezi
společnostmi BUD REMONT GROUP, ROZADAF a TEKOO. Společnost ROZADAF,
jakožto odběratel, uzavřela dne 1. 8. 2018 smlouvu o poskytování příhraničních služeb
s dodavatelem BUD REMONT GROUP, kde se dodavatel zavazuje pro odběratele provádět
svářečské a brusičské práce na území České republiky, a to na základě objednávek odběratele.
Dne 31. 8. 2018 byla mezi společností ROZADAF, jakožto zhotovitelem, a společností
TEKOO, jakožto objednatelem, uzavřena Rámcová smlouva o dílo, jejímž předmětem
bylo zajištění prací zhotovitelem na základě vzájemně odsouhlasených objednávek, případně
dle dohody a potřeb objednatele. Téhož dne byla mezi těmito společnosti uzavřena Podnájemní
smlouva, ve které společnost ROZADAF vystupovala jako podnájemce a společnost TEKOO
jako nájemce, přičemž nájemce přenechal touto smlouvou podnájemci do dočasného užívání
za úplatu prostory uvedené v příloze č. 1. této smlouvy a za účel podnájmu byl označen výkon
činnosti podnájemce v souladu s výše specifikovanou Rámcovou smlouvou o dílo. Ze správního
spisu zdejší soud ověřil též existenci dokumentu nesoucího označení „Objednávka TEKOO“,
ve kterém je uvedeno, že v souladu se smlouvou o poskytování příhraničních služeb
ze dne 1. 8. 2018 činí společnost TEKOO objednávku služeb balící práce, pikování zboží, příjem
zboží a úklidu. Termín zahájení byl určen k datu 1. 8. 2018, přičemž termín dokončení provedení
služeb byl určen na 31. 12. 2018.
[12] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení, zda byly
splněny podmínky ke správnímu vyhoštění stěžovatele podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni prvostupňového rozhodnutí, dle kterého policie vydá
rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států
až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání,
ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou
činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal
nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Důvod správního vyhoštění správní orgány spatřovaly
ve výkonu zaměstnání stěžovatelem na území České republiky bez povolení k zaměstnání.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje zjištěný skutkový stav,
tj. že byl ještě před přijetím do zaměstnání polskou společností vyslán k výkonu práce na území
České republiky. Stěžovatel však má za to, že na něj dopadal §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti, dle kterého povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově
převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který
byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském
státu Evropské unie. Stěžovatel se proto domnívá, že se na území České republiky nacházel
v souladu s právními předpisy, neboť na základě výjimky dle naposledy uvedeného ustanovení
zákona o zaměstnanosti nebylo potřeba, aby měl povolení k zaměstnání.
[14] Obdobnými případy, kdy cizinec ještě před uzavřením pracovní smlouvy
se zaměstnavatelem z jiného členského státu Evropské unie začal pracovat na území České
republiky v rámci tvrzeného vyslání k výkonu práce zaměstnavatelem z tohoto jiného
členského státu, se již Nejvyšší správní soud zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 6. 2. 2020,
č. j. 5 Azs 165/2019 - 20, a č. j. 5 Azs 203/2019 - 20.
[15] Rovněž v nyní posuzovaném případě ze zjištění správních orgánů nevyplývá,
že by stěžovatel vykonával v Polsku jakoukoliv pracovní činnost a že by se snad po skončení
doby „vyslání“ měl do Polska navrátit. Stěžovatel do schengenského prostoru přicestoval
dne 6. 8. 2018 a již dne 9. 8. 2018 začal pracovat ve společnosti TEKOO, jak se podává
též z jeho docházkového listu, který je založen ve správním spise. K samotnému
uzavření pracovní smlouvy s polskou společností BUD REMONT GROUP přitom došlo
až dne 11. 9. 2018 prostřednictvím paní E. C., která stěžovateli předala pracovní dokumenty.
Z okolností věci je tedy zřejmé, že stěžovatel pro svého polského zaměstnavatele v Polsku
žádnou pracovní činnost nevykonával a nikdy ji ani vykonávat neměl (podle popsané časové
souslednosti byl polským zaměstnavatelem přijat a „vyslán“ do České republiky dokonce až poté,
co zde již více než měsíc pracoval).
[16] Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31,
č. 3713/2018 Sb. NSS, zabýval výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti z hlediska
jeho účelu a systematiky, přičemž vycházel také z práva Evropské unie (čl. 56 a 57 Smlouvy
o fungování Evropské unie a čl. 1 odst. 3 Směrnice 96/71/ES) a zohlednil rovněž relevantní
judikaturu Soudního dvora (rozsudek ze dne 17. 12. 1981 ve věci 279/80, Webb, rozsudek
ze dne 27. 3. 1990 ve věci C-113/89, Rush Portuguesa, rozsudek ze dne 10. 2. 2011 ve spojených
věcech C-307/09 až C-309/09, Vicoplus, rozsudek ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-91/13, Essent
Energie).
[17] Následně NSS v bodě 41 cit. rozsudku dospěl k závěru, že „[v]ýjimku z obecné povinnosti
cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou
kartu zakotvenou v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti proto nelze z hlediska systematického
ani teleologického vykládat tak, že se vztahuje na veškeré vysílání pracovníků za účelem poskytování služeb.
Jak bylo uvedeno výše, členské státy Evropské unie mohou chránit své vnitrostátní pracovní trhy před zneužíváním
svobody poskytování služeb k neoprávněnému agenturnímu zaměstnávání podniky usazenými v jiném členském
státě. Nejvyšší správní soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona
o zaměstnanosti k závěru, že §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání
pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a)
směrnice č. 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky,
že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní
povolení se dle §98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České
republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky
vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět
a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v rámci
volného pohybu služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu coby
odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce,
které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České
republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní činnosti.“
[18] Poté v bodě 43 NSS uzavřel, že „[v]yslání stěžovatele do České republiky tak představovalo
samotný předmět poskytování služeb a stěžovatel plnil své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který
jej využíval. Ve smyslu kritérií stanovených Soudním dvorem v rozsudku Vicoplus se proto jedná o vyslání
za účelem poskytnutí pracovní síly (…) [V]yslání stěžovatele na území České republiky zahraničním subjektem
fakticky představovalo agenturní zprostředkování práce, na něž nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání
pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší
správní soud v rozsudcích ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 339/2017 – 41, č. j. 9 Azs 340/2017 – 43,
a č. j. 9 Azs 391/2017 - 57). Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu
se zákonem, když na posuzovaný případ aplikovala §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“
[19] Výše zmíněné závěry uvedené v rozsudku sp. zn. 2 Azs 289/2017 považuje Nejvyšší
správní soud za naprosto logické, přesvědčivé a zároveň natolik podrobně zdůvodněné, že k nim
již není třeba cokoli dodávat. Nejvyšší správní soud proto z těchto právních závěrů, které zároveň
přesvědčivě vyvrací veškerou argumentaci stěžovatele uvedenou v kasační stížnosti, vycházel
v posuzované věci a neshledal důvodu se od nich jakkoli odchýlit. Nejvyšší správní soud
připouští, že pracovníci z třetích států, zaměstnaní trvale poskytovatelem služeb usazeným
v členském státu mohou být přiděleni k výkonu práce v jiném státu Evropské unie bez nutnosti
získat v něm pracovní povolení. Tento závěr je pak v souladu s vyjádřením Evropské komise
ze dne 31. 3. 2017, na něž stěžovatel poukazoval v kasační stížnosti a jehož znění je zdejšímu
soudu známo z úřední činnosti (viz rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2020, č. j. 4 Azs 35/2020 – 20).
O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť stěžovatel v Polsku svým
zaměstnavatelem (materiálně nahlíženo) vůbec zaměstnán nebyl, v Polsku nikdy nepracoval
a byl ještě před podepsáním pracovní smlouvy vyslán k výkonu práce na území České republiky.
Na stěžovatele tudíž nebylo možné nahlížet jako na trvale zaměstnaného pracovníka
zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 8. 2019,
č. j. 4 Azs 156/2019 – 23).
[20] Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že správní orgány
ani krajský soud při posouzení věci nepochybily, neboť na stěžovatele se vskutku nevztahuje
výjimka uvedená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. V posuzované věci tak byl dán důvod
ke správnímu vyhoštění stěžovatele uvedený v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu
cizinců spočívající ve výkonu zaměstnání na území České republiky bez povolení k zaměstnání.
Správní orgány v této věci rovněž dostatečně zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné
pochybnosti, proto nepochybily, pokud neprovedly stěžovatelem navržené důkazy (které
však stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nijak nespecifikuje, ani nevysvětluje, ke zjištění
jakých okolností by měly sloužit).
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[22] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalované v řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu