ECLI:CZ:NSS:2020:5.ADS.331.2020:17
sp. zn. 5 Ads 331/2020 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: B. Š., zastoupený
JUDr. Markétou Šimečkovou Neklovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Budilova 2384/2, Praha 8,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
16. 10. 2020, č. j. 32 Ad 17/2019 – 47, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Návrh žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalované č. I ze dne 21. 2. 2019, č. j. 1-2R-21.2.2019-427/571 025 1778, byl
žalobci podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
v relevantním znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), od 4. 7. 2010 přiznán invalidní
důchod pro invaliditu druhého stupně (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto tak, že doplatek
invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně žalobci náleží za dobu od 27. 11. 2013
do 19. 7. 2015 (výrok II.), a to s odůvodněním, že doplatek důchodu se poskytuje pouze
za období 5 let před rozhodným dnem, neboť ze strany žalované nedošlo k „nesprávnému
úřednímu postupu“. Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2019, č. j. RN-571 025 1778/315-EKB, žalovaná
námitky žalobce směřující proti uvedenému rozhodnutí zamítla a námitkami napadené
rozhodnutí potvrdila.
[2] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo její rozhodnutí ze dne
29. 7. 2019, č. j. RN-571 025 1778/315-EKB, zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud na rozdíl od stěžovatelky dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o nesprávný
postup orgánu sociálního zabezpečení ve smyslu §56 odst. 1 písm. b) věty třetí zákona
o důchodovém pojištění, a proto žalobci náleží doplatek invalidního důchodu (rozdíl mezi
prvním a druhým stupněm invalidity) již od 4. 7. 2010 bez časového omezení uvedeného
ve druhé větě tohoto ustanovení, tedy nikoliv až od 27. 11. 2013. Krajský soud ve svém
rozhodnutí stěžovatelku zavázal k tomu, aby v dalším řízení vycházela „z výsledků zjištěných
krajským soudem, tedy, že žalobci náleží doplatek invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně i za období
od 4. 7. 2010 do 26. 11. 2013“.
[3] Stěžovatelka s kasační stížností spojila rovněž návrh na přiznání jejího odkladného
účinku, což odůvodnila tím, že samotné přezkumné řízení soudní by ztratilo podstatnou část
svého základního smyslu, jímž je nepochybně bránit tomu, aby právní poměry osob byly
upraveny či ovlivněny nezákonnými rozhodnutími (k tomu stěžovatelka odkázala na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58,
publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyšší správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). V daném případě by výkonem napadeného rozsudku
krajského soudu došlo k doplacení invalidního důchodu žalobci za dobu od 4. 7. 2010
do 26. 11. 2013, doplatek by byl nenávratně poukázán, což by dle stěžovatelky vedlo k absurdní
situaci, v níž by podání i nepodání kasační stížnosti mělo z hlediska správního řízení fakticky
totožný účinek. Zrušil-li by Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu, neboť
dle něj nemělo dojít k doplacení invalidního důchodu za dobu od 4. 7. 2010 do 26. 11. 2013,
nebylo by možné přeplatek získat zpět.
[4] Poskytnutí legitimace správnímu orgánu k podání kasační stížnosti by tak dle stěžovatelky
bylo bezpředmětné, neboť k nápravě způsobené výkonem napadeného rozsudku krajského
soudu a k vrácení vyplacených finančních prostředků by již nikdy nemohlo dojít. Dle názoru
stěžovatelky nelze tuto újmu poměřovat s ohledem na objem státního rozpočtu, neboť z tohoto
pohledu by jakákoliv újma byla pouze zanedbatelná. Pro stěžovatelku by tak bylo podání návrhu
na přiznání odkladného účinku v obdobných případech reálně vyloučeno (je bezpředmětné
podávat návrh, kterému by za žádných okolností nebylo vyhověno), přestože jí tuto možnost
právní úprava přiznává. Dle jejího názoru by však tento postup byl v rozporu s účelem §107
s. ř. s. Nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by byl žalobci bez ohledu na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti poskytnut doplatek za dobu delší než
5 let podle §56 odst. 1 písm. b) věty třetí zákona o důchodovém pojištění, přičemž výsledek
řízení o kasační stížnosti by na tuto skutečnost fakticky neměl žádný vliv, a institut kasační
stížnosti by tak v tomto i v obdobných případech ztratil jakýkoliv smysl. Stěžovatelka dále stručně
odkázala na nedostatky, které dle jejího názoru má napadené rozhodnutí krajského soudu,
a zdůraznila, že nesdílí názor krajského soudu, že žalobci byl na základě nesprávného postupu
orgánu sociálního zabezpečení přiznán invalidní důchod v nižší částce a od pozdějšího data, než
od jakého mu náleží.
[5] Žalobce ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl,
že dle jeho názoru pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neexistují zákonné důvody
a kasační stížnost je zjevně nedůvodná. Dle žalobce v projednávané věci nejsou splněny
předpoklady pro přiznání odkladného účinku, neboť stěžovatelce žádná újma ve skutečnosti
nehrozí, přičemž invalidnímu žalobci hrozí v daném případě újma neporovnatelně vyšší. Navíc
stěžovatelka ani nevysvětlila, v čem by jí měla újma hrozit, když jen neurčitě odkazuje na svou
zákonnou povinnost finanční prostředky žalobci poukázat a na obecné principy a povinnosti,
a nikoliv na specifické okolnosti daného případu. V této souvislosti žalobce doplňuje, že pokud
by bylo záměrem zákonodárce přiznat všem kasačním stížnostem stěžovatelky ve věcech
důchodového zabezpečení odkladný účinek, jak se snaží ve své argumentaci dovodit stěžovatelka,
pak by to takto zákonodárce bezpochyby v zákoně upravil. Část vyjádření žalobce věnoval také
argumentaci ve věci samé.
[6] Nejvyšší správní soud hodnotil návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti takto. Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle
kterého lze žalobě přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 s. ř. s. nejsou v daném případě
naplněny.
[8] Správní soudnictví obecně slouží zejména k ochraně veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Podle §73 odst. 1 s. ř. s. nemá podání žaloby odkladný
účinek, pokud zákon nestanoví jinak. Kasační stížnost, jako mimořádný opravný prostředek,
směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí krajského soudu a do doby rozhodnutí o kasační
stížnosti je rozhodnutí krajského soudu závazné a nezměnitelné. Přiznání odkladného účinku
je institutem výjimečným, jehož hlavním účelem je ochránit adresáta veřejné správy před
případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 2 As 132/2011 – 115).
[9] Smyslem institutu odkladného účinku je to, aby ve správním soudnictví v řízeních
o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů či v řízeních o kasačních stížnostech proti
rozhodnutím krajských soudů, v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně
vykonatelná) rozhodnutí, bylo možné výjimečně docílit, aby po dobu přezkumu napadené
rozhodnutí správního orgánu nebo krajského soudu nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné
právní následky.
[10] Při použití §73 odst. 2 s. ř. s. na podmínky, za kterých lze přiznat kasační stížnosti
odkladný účinek, je třeba vycházet z toho, že vedle formální podmínky, kterou je existence
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, musí být splněny další tři materiální
předpoklady: i) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu,
ii) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.
[11] Poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu zákonodárce vyjádřil
zájem na jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Institut
odkladného účinku má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem či jinými právními
následky napadeného rozhodnutí správního orgánu. Ve vztahu k návrhům na přiznání
odkladného účinku podaným žalovaným správním orgánem (jak je tomu i v nyní posuzované
věci) judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne
24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, a ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS) vychází z toho, že zatímco žalobce
bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která mohou okamžitý výkon či jiné
právní následky rozhodnutí správního orgánu, resp. krajského soudu, skutečně závažně ohrozit,
žalovaný správní orgán žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla
být výkonem nebo jinými právními následky kasační stížností napadeného rozsudku krajského
soudu ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí.
Otázka zákonnosti rozsudku krajského soudu, resp. skutečnost, že ho žalovaný správní orgán
napadl kasační stížností, nemůže být sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku.
[12] V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nelze ani žalovanému
správnímu orgánu odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Půjde
však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno
ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat
právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám
a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce, je-li
stěžovatelem, újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá.
Na žalovaného musí být z hlediska tvrzené újmy, její intenzity a jejího osvědčení kladeny stejné
nároky jako na žalobce. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit
o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu
žalovaný obává, by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně
ohrožen (již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58). Ve světle rovněž již uvedeného usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49 (byť vydaného
v době účinnosti částečně odlišné právní úpravy), se může jednat např. o případy vrácení
řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému
recidivistovi či udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku. Vznik
nepoměrně větší újmy na straně žalovaného správního orgánu tak bude z logiky věci mnohem
méně častý než na straně žalobce.
[13] I za současné právní úpravy dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ve zmiňovaném usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, jehož se neprávem
dovolává stěžovatelka, k závěru, že kasační stížnosti žalovaného může být odkladný účinek
přiznán jen výjimečně, „kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou
důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší
újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám, a jež nebude v rozporu s jiným veřejným
zájmem“.
[14] Stěžovatelka v odůvodnění svého návrhu shledávala újmu v tom, že pokud by Nejvyšší
správní soud její kasační stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek krajského soudu, vrácení finančních
prostředků, které by byly vyplaceny na základě jejího budoucího rozhodnutí v posuzované věci,
při jehož vydání by byla vázána právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku krajského
soudu, by nebylo již možné získat zpět. Stěžovatelka však blíže nespecifikovala, jaké následky
s ohledem na důležitý veřejný zájem by doplacení invalidního důchodu žalobci rovněž za období
specifikované krajským soudem mělo mít, pouze vyloučila, aby jí eventuálně hrozící újma byla
zkoumána s ohledem na objem státního rozpočtu, a již nerozvedla, k čemu je tedy dle jejího
názoru třeba intenzitu újmy na důležitém veřejném zájmu vztáhnout. Následně stěžovatelka
dovozovala tuto újmu také z toho, že podle jejího názoru by bez přiznání odkladného účinku její
kasační stížnost ztratila jakýkoli smysl. Nejvyšší správní soud proto posuzoval, zda tvrzené
okolnosti mohou představovat zásadní ohrožení důležitého veřejného zájmu, které
by představovalo nepoměrně větší újmu na straně stěžovatelky.
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou uváděná povinnost doplacení
invalidního důchodu žalobci rovněž za období specifikované krajským soudem ani tvrzená
nevratnost tohoto kroku v tomto případě samy o sobě zásadní ohrožení důležitého veřejného
zájmu v tom smyslu, jak vyplývá z výše citované judikatury rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, neznamenají. Ani případnou „akademickou“ povahu budoucího rozsudku
Nejvyššího správního soudu ve vztahu k nyní projednávané věci nelze považovat za dostatečně
závažnou újmu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne
18. 2. 2019, č. j. 5 As 12/2019 – 38) je smyslem kasační stížnosti žalovaného správního orgánu
v mnoha případech spíše dosáhnout sjednocujícího výkladu zdejšího soudu k určité právní otázce
či výkladu korigujícího právní názor krajského soudu pro řešení obdobných případů v budoucnu
než individuální náprava tvrzené nezákonnosti zrušujícího rozsudku krajského soudu v konkrétní
věci. K otázce, zda je rozsudek krajského soudu skutečně nezákonný, se pak Nejvyšší správní
soud může vyjádřit, v mezích přípustných námitek uplatněných stěžovatelkou v její kasační
stížnosti, až ve svém meritorním rozhodnutí; samotná tato stěžovatelkou tvrzená nezákonnost
napadeného rozsudku samozřejmě nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť takové tvrzení musí být podstatou vlastně každé kasační stížnosti. Tento
výklad by tedy vedl k absurdnímu závěru o nutnosti přiznat odkladný účinek každé kasační
stížnosti, u níž to stěžovatel navrhne (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 7. 2020, č. j. 5 As 209/2020 – 38).
[16] Na základě uvedeného tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že v tomto případě není
naplněna základní podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, neboť
stěžovatelka nedoložila v souvislosti s právními následky napadeného rozsudku krajského soudu
zásadní ohrožení důležitého veřejného zájmu, a tedy ani vznik konkrétní, dostatečně závažné
újmy. Nebylo již tedy třeba zkoumat další podmínky pro přiznání odkladného účinku, s nimiž
by tato podmínka musela být splněna kumulativně.
[17] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Tím Nejvyšší správní soud
žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu