ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.222.2020:13
sp. zn. 5 As 222/2020 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: D. K., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Vinařice, se sídlem Hlavní 245,
Vinařice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 7. 7. 2020, č. j. 43 A 4/2018 - 130,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se z amí t á.
II. Kasační stížnost se z a mí t á.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byl zamítnut
jeho návrh na ustanovení zástupce v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne
27. 10. 2017, č. j. VS 103918-6/ČJ-2017-800532, ze dne 3. 11. 2017, č. j. VS-108131-2/ČJ-2017-
800532, ze dne 22. 11. 2017, č. j. VS-108292/ČJ-2017-800532/7, a ze dne 17. 1. 2018, č. j. VS-
126507/ČJ-2017-800532-28.
[2] Stěžovatel dne 9. 1. 2018 samostatně podal žalobu, kterou brojil proti výše citovaným
rozhodnutím žalované o kázeňských trestech. Následně samostatně učinil několik podání,
kterými docílil např. toho, aby krajský soud uložil žalované, aby předložila doklady o předání
písemných vyhotovení napadených rozhodnutí stěžovateli; dále krajský soud uložil žalované, aby
stěžovateli umožnila nahlížení do spisů v určené lhůtě. Taktéž samostatně odstranil vady žaloby
a po vyjádření žalované k žalobě sepsal repliku. Stejně tak samostatně podal žádost o osvobození
od soudních poplatků, které krajský soud vyhověl. Teprve podáním ze dne 10. 12. 2019
stěžovatel navrhl, aby mu byl ustanoven zástupce.
[3] Krajský soud návrh zamítl. Ustanovení zástupce totiž nebylo v daném případě dle jeho
názoru nezbytně nutné pro ochranu stěžovatelových práv. V době podání návrhu na ustanovení
zástupce již byly provedeny všechny úkony nezbytné k přípravě rozhodnutí ve věci samé, čehož
stěžovatel docílil bez spolupráce s advokátem. Účast advokáta není nutná ani u soudního jednání,
neboť pokud byl stěžovatel schopen všechny rozhodné skutečnosti tvrdit v písemných podáních,
bezpochyby to svede i při ústním přednesu v rámci soudního jednání.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu, kterým zamítl
návrh na ustanovení zástupce, uvedl, že splňoval veškeré podmínky podle §35 odst. 10 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal
na to, že podle §26 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí
svobody“), má odsouzený právo na poskytování právní pomoci advokátem. Vyjádřil názor,
že bez advokáta jeho proces nebude řádný a spravedlivý. Přitom odkázal na mezinárodní
smlouvy, kterými je Česká republika vázána a které zaručují mj. právo na spravedlivý proces
a zatupování obhájcem bez ohledu na majetnost. Poukázal na to, že v jiné věci vedené
u krajského soudu pod sp. zn. 43 A 63/2019 mu zástupce byl ustanoven. V kasační stížnosti
si také stěžoval na postup soudkyně JUDr. Věry Šimůnkové, ve kterém spatřoval diskriminaci
vůči své osobě, maření spravedlnosti, liknavost a způsobování průtahů v řízení.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.).
[7] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za danou kasační stížnost, Nejvyšší
správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19,
č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek
za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“
V této věci však nebylo napadeným usnesením rozhodováno o návrhu ve věci samé,
jelikož se jedná o procesní rozhodnutí učiněné v řízení o žalobě, jímž se toto řízení nekončí.
Žádost o osvobození od soudního poplatku pro řízení o kasační stížnosti považuje tedy Nejvyšší
správní soud za bezpředmětnou, jelikož se na podání posuzované kasační stížnosti poplatková
povinnost nevztahuje. Nadto byl stěžovatel od soudních poplatků osvobozen již
v řízení u krajského soudu a toto osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti (§36
odst. 3 s. ř. s.).
[8] Pokud jde o podmínku spočívající v obligatorním zastoupení stěžovatele bez příslušného
právního vzdělání advokátem v řízení o kasační stížnosti, své závěry učiněné v citovaném
rozhodnutí ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do následující úvahy:
„Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků,
o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105
odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch
případech, kdy kasační stížnost směřuje, tak jako v nyní posuzované věci, proti procesnímu
rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě nekončí.
[9] I přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení
zástupce pro řízení o dané kasační stížnosti, neboť byť není zastoupení stěžovatele advokátem
v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. Přestože stěžovatel splňoval podmínky pro osvobození
od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud shledal, že není
splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce dle §35 odst. 10 s. ř. s., neboť
zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba pro ochranu jeho práv v řízení
o předmětné kasační stížnosti. Posuzovaná otázka týkající se (ne)ustanovení zástupce v řízení
o žalobě je totiž jednoduché povahy a kasační stížnost je sice stručná, ale projednatelná a Nejvyšší
správní soud o ní může bez dalšího, na základě podkladů obsažených ve spise, rozhodnout.
Stěžovatel sice uvedl, že bez pomoci zástupce nemůže jeho podání být perfektně zpracováno,
nicméně vzhledem k tomu, že podal projedantelnou kasační stížnost, a také v předešlém řízení u
krajského soudu učinil samostatně několik rozsáhlých a zřetelně složitějších podání, dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že v řízení o kasační stížnosti je stěžovatel schopen efektivně
hájit svá práva, a ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Nejvyšší správní
soud tedy návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti zamítl
(výrok I.).
[10] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel předně namítal, že byly naplněny podmínky ustanovení §35 odst. 10 s. ř. s.,
a krajský soud mu tak měl ustanovit pro řízení o žalobě zástupce. V tomto ohledu odkázal
na to, že mu týmž soudem v jiné věci zástupce ustanoven byl. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že zástupce lze ustanovit tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde
o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2)
je to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. O naplnění první podmínky nebylo sporu, neboť
krajský soud stěžovatele od soudních poplatků osvobodil. Dle krajského soudu však nebyla
naplněna druhá podmínka, neboť vzhledem k okolnostem konkrétního řízení bylo zřejmé,
že je stěžovatel schopen svá práva hájit sám. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
a odkazuje se na výše uvedenou rekapitulaci řízení u krajského soudu.
[12] Je nutné zdůraznit, že stěžovatel navrhl ustanovení advokáta teprve ve fázi řízení, kdy již
bylo možné nařídit jednání a rozhodnout ve věci samé. K tomu je třeba uvést, že řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu plní správní soud roli přezkumnou, nikoli nalézací. Tomu
odpovídá i soudní jednání – na rozdíl od civilních a trestních soudů přezkoumávají správní soudy
rozhodnutí správních orgánů, které již ve většině případů dokazování provedly. Většina podkladů
pro rozhodnutí ve věci samé tak zpravidla bývá obsahem spisu, který se v soudním řízení jako
důkaz neprovádí. Dokazování se provádí pouze při jednání (§77 odst. 1 s. ř. s.) a nutnost
provedení důkazů je často hlavním důvodem pro nařízení jednání, ačkoliv není výjimkou,
že správní soud rozhodne bez jednání, neboť veškeré podklady vyplývají ze správního spisu
a další dokazování není třeba. Tím pádem tedy mají zpravidla zásadní význam písemná podání,
která již stěžovatel učinil bez pomoci advokáta. Ani nyní projednávaný případ není výjimkou,
neboť stěžovatel v žalobě odkazuje převážně na záznamy a písemnosti založené ve spise, a lze
tedy očekávat, že jednání u krajského soudu bude ze správního spisu a doposud učiněných
podání vycházet. Účast advokáta na tomto jednání tedy zjevně není nezbytně třeba k ochraně
stěžovatelových práv. Ke stěžovatelovu odkazu na věc vedenou u krajského soudu pod
sp. zn. 43 A 63/2019 Nejvyšší správní soud uvádí, že v daném případě byla procesní situace
odlišná – o ustanovení zástupce žádal na začátku soudního řízení před tím, než odstranil vady
žaloby, a soud tak neměl důvod dospět k závěru, že ustanovení zástupce není k ochraně jeho práv
nezbytné.
[13] Nejvyšší správní soud nevyhověl ani stěžovatelově námitce, že má právo na ustanovení
advokáta na základě §26 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Podle tohoto
ustanovení platí, že „[o]dsouzený má právo na poskytování právní pomoci advokátem, jenž má oprávnění
v mezích svého zmocnění vést s odsouzeným korespondenci a hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby. Toto právo
odsouzeného musí být zajištěno nejpozději do 24 hodin od přijetí žádosti.“ Účelem tohoto ustanovení
je zajistit, aby odsouzeným věznice nebránila setkat se s advokátem, a nikoliv aby jim věznice,
popř. jiný subjekt, advokáta zajistily a uhradily jeho odměnu. Rozhodnutí o ustanovení zástupce
totiž přísluší soudům v příslušných řízeních.
[14] Stěžovatel dále tvrdí, že bez zastoupení advokátem nebude jeho proces spravedlivý
a řádný, přičemž se v obecné rovině odkazuje na mezinárodní smlouvy, kterými je Česká
republika vázána. S takovým úsudkem však nelze souhlasit. Je třeba rozlišovat mezi právem být
zastoupen a právem na ustanovení zástupce, jehož odměnu hradí stát. Ve správním soudnictví
je každý oprávněn být zastoupen advokátem, nicméně podmínky pro ustanovení zástupce
hrazeného státem stanoví zákon. Jak již Nejvyšší správní soud vysvětlil výše, nemajetnost
je pouze jednou z podmínek, a sama o sobě tak není důvodem pro ustanovení zástupce. Není
možné přistoupit na stěžovatelův výklad, že spravedlivý proces před správními soudy je zaručen
pouze při zastoupení advokátem – v takovém případě by totiž muselo být zastoupení advokátem
povinné již v řízení u krajských soudů a zákonná podmínka nezbytnosti ustanovení zástupce
k ochraně práv by zcela postrádala smysl.
[15] Stěžovatel dále vznesl námitku proti postupu soudkyně JUDr. Věry Šimůnkové pro její
údajnou liknavost, způsobování průtahů, maření spravedlnosti a diskriminování stěžovatele.
Námitka ovšem byla vznesena pouze v obecné rovině a ze spisu nevyplývá ničeho,
co by stěžovatelovo tvrzení ohledně nekorektního postupu jmenované soudkyně potvrzovalo.
Nejvyšší správní soud tedy shledal i tuto námitku nedůvodnou.
[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl (výrok II.).
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšné žalované ovšem žádné náklady v tomto řízení nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů nepřiznal (výrok III.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu