ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.253.2018:35
sp. zn. 5 As 253/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Mgr. T. H., zastoupený JUDr.
Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému:
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 30. 6. 2017, čj. ÚOHS-R30/2017/IN-19367/2017/310, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2018, čj. 29
A 219/2017-45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce,
JUDr. Stanislava Kadečky, Ph.D., advokáta se sídlem Teplého 2786, Pardubice.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 1. 2017 odmítl dle §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), žádost žalobce o poskytnutí
informace, konkrétně nepravomocného rozhodnutí, kterým byla městu Bílina uložena žalovaným
pokuta ve výši 275 000 Kč za porušení ustanovení §19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže),
a to z důvodů podle §2 odst. 3 informačního zákona, neboť se jedná o informaci, na kterou
se citovaný zákon nevztahuje.
[2] Rozhodnutím ze dne 30. 6. 2017 předseda žalovaného zamítl rozklad žalobce a potvrdil
rozhodnutí žalovaného. Podle jeho názoru v situaci, kdy je vydáno prvostupňové rozhodnutí,
které bylo včas napadeno rozkladem a probíhá o něm řízení ve druhém stupni, není možné
takové rozhodnutí poskytnout třetí osobě, neboť existuje riziko, že by rozhodnutí mohlo být třetí
osobou zneužito proti účastníku daného řízení. V projednávané věci, ačkoli je obecně
postupováno podle informačního zákona, je nutné respektovat omezení obsažené v §20 odst. 1
písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže, dle kterého je možné zveřejňovat,
resp. poskytovat pouze pravomocná rozhodnutí žalovaného. K odkazům žalobce na rozsudky
krajského soudu ze dne 19. 12. 2014, čj. 29 A 55/2013-50, a NSS ze dne 24. 3. 2016,
čj. 3 As 66/2015-30, uvedl, že se týkají poskytování rozhodnutí, které se týkají veřejných zakázek.
Podle názoru předsedy žalovaného nelze mechanicky aplikovat rozsudky správních soudů
dotýkajících se veřejných zakázek i na jiné oblasti, neboť režim poskytování rozhodnutí
o veřejných zakázkách je velmi odlišný od poskytování správních rozhodnutí v dalších oblastech,
nad kterými žalovaný dozoruje.
[3] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného podal žalobce žalobou, o které krajský soud
rozhodl tak, že rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský
soud uvedl, že §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže ukládá žalovanému
průběžně zveřejňovat pravomocná rozhodnutí. Toto ustanovení ovšem nevylučuje poskytování
nepravomocných rozhodnutí žalovaného k individuální žádosti o informace dle informačního
zákona. Soud neshledal rozdíl oproti případu řešenému v rozsudku NSS ze dne 24. 3. 2016,
čj. 3 As 66/2015-30, který se týkal vztahu §123 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách
(dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), dle kterého úřad průběžně zveřejňuje svá pravomocná
rozhodnutí na své internetové adrese, a informačního zákona.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Uvedl, že je nutné odlišit režimy při poskytování rozhodnutí v oblasti veřejných zakázek
a v jiných oblastech, především v oblasti ochrany hospodářské soutěže a významné tržní síly.
V takových věcech je možnost, že by třetí osoba dosud nepravomocné rozhodnutí zneužila proti
účastníku daného řízení, současně všechny poskytnuté informace stěžovatel zveřejňuje na svých
webových stránkách, a proto by nepravomocné rozhodnutí mohlo být zneužito širokou
veřejností. S ohledem na uvedené se stěžovatel domnívá, že nelze bez dalšího na poskytování
rozhodnutí v oblasti ochrany hospodářské soutěže aplikovat rozsudky správních soudů týkající
se poskytování nepravomocných rozhodnutí v oblasti dozoru nad zadáváním veřejných zakázek.
[5] Podle stěžovatelova názoru nelze aplikovat informační zákon, pokud zvláštní právní
předpis stanoví komplexní úpravu podmínek a provedení práva na informace.
Podotkl, že ze speciální právní úpravy k informačnímu zákonu musí vyplývat dostatečné záruky
na přístup žadatele k daným informacím a podmínky tohoto přístupu. Tak tomu
je i v projednávané věci. Ustanovení §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže
splňuje tato kritéria, neboť upravuje zveřejňování rozhodnutí stěžovatele, a to způsob,
tedy „zveřejňování“, a obsah, a to „pravomocná rozhodnutí“. Odkázal na rozsudek NSS
ze dne 17. 6. 2010, čj. 1 As 28/2010-86, č. 2128/2010 Sb. NSS, dle kterého je možné, aby zvláštní
právní předpis stanovil speciální důvod pro odmítnutí poskytnutí informací. Ačkoli zákon
o ochraně hospodářské soutěže neobsahuje komplexní úpravu poskytování informací, modifikuje
infomační zákon v důvodech pro odmítnutí poskytnutí požadovaných informací.
[6] Pokud by měl stěžovatel postupovat podle závěru krajského soudu a poskytl
by nepravomocné rozhodnutí, musel by jej podle §5 odst. 3 informačního zákona zveřejnit,
čímž by se dostal do kolize s §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské
soutěže, neboť toto ustanovení umožňuje zveřejnit pouze pravomocná rozhodnutí.
Pokud by zákonodárce v oblasti informovanosti veřejnosti ve věci ochrany hospodářské soutěže
měl v úmyslu zveřejňovat i nepravomocná rozhodnutí, jistě by z §20 odst. 1 písm. c) zákona
o ochraně hospodářské soutěže vypustil slovo „pravomocná“. Nadto stěžovatel podotkl,
že kontrola veřejné správy v oblasti ochrany hospodářské soutěže je posílena právě tím,
že veřejnosti jsou zveřejňována pravomocná rozhodnutí, aniž by se jich jednotlivci museli
domáhat prostřednictvím individuálních žádostí.
[7] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[8] Žalobce uvedl, že §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže
je obdobný jako §123 zákona o veřejných zakázkách, a proto na něj lze vztáhnout judikaturní
závěry vztahující se k zákonu o veřejných zakázkách a týkající se projednávané problematiky.
Stěžovatel ani nepopsal, v čem spočívá zásadní rozdíl mezi poskytováním informací v oblasti
ochrany hospodářské soutěže a veřejných zakázek. Rovněž žalobce považuje za nepodložené
tvrzení, že by poskytnutí nepravomocného rozhodnutí třetí osobě mohlo uškodit účastníku
řízení. Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti v podstatě ztotožnil se závěry krajského soudu
a odkázal také na rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2009, čj. 5 As 68/2008-60. Dále konstatoval,
že nelze dávat do rozporu §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže
a §5 odst. 3 informačního zákona. Tato ustanovení sledují totožný účel, a to kontrolu veřejné
správy. Každé z citovaných ustanovení to činí ovšem odlišně a nezávisle na sobě.
Jestliže v posuzované věci bylo rozhodnutí již vydáno, neexistoval důvod pro odmítnutí
jeho poskytnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2009, čj. 5 As 68/2008-60).
[9] Žalobce navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže stěžovatel zveřejňuje
návrhy na povolení spojení soutěžitelů a svá pravomocná rozhodnutí.
[12] Podle §2 odst. 3 informačního zákona se tento zákon nevztahuje na poskytování
informací o údajích vedených v centrální evidenci účtů a v navazujících evidencích, informací,
které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon
upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti,
lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací.
[13] Podle §5 odst. 3 informačního zákona do 15 dnů od poskytnutí informací na žádost
povinný subjekt tyto informace zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.
[14] V posuzované věci je nutno vyřešit vztah informačního zákona a §20 odst. 1 písm. c)
zákona o ochraně hospodářské soutěže. Konkrétně to, zda §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
hospodářské soutěže obsahuje ustanovení speciální k informačnímu zákonu ve vztahu
k vymezení důvodů pro odmítnutí poskytnutí informací. Podle stěžovatele zákon o ochraně
hospodářské soutěže modifikuje pravidla v informačním zákoně tak, že neumožňuje poskytnutí
nepravomocného rozhodnutí stěžovatele v oblasti ochrany hospodářské soutěže.
[15] Obdobnou otázkou se zabýval NSS již v rozsudku, na nějž odkazoval i krajský soud.
NSS nemá důvod se od závěrů tam uvedených odchýlit ani v nyní posuzované věci,
neboť je v něm řešen vztah informačního zákona a zákona, který upravuje povinnost zveřejňovat
pravomocná rozhodnutí úřadu (v citovaném rozhodnutí se konkrétně jednalo o §123 zákona
o veřejných zakázkách). Znění §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže
a §123 zákona o veřejných zakázkách jsou obsahově téměř totožná. Ukládají povinnost zveřejnit
pravomocná rozhodnutí vydaná stěžovatelem. S ohledem na uvedené NSS neshledal důvodnou
argumentaci stěžovatele, že na posuzovanou věc nelze vztáhnout judikaturní závěry týkající
se oblasti veřejných zakázek, pokud se jedná o zveřejňování pravomocných rozhodnutí
dle speciální právní úpravy a poskytnutí nepravomocného rozhodnutí podle informačního
zákona a následné zveřejnění tohoto rozhodnutí dle §5 odst. 3 informačního zákona.
[16] Je třeba odlišovat situace, kdy se dle informačního zákona vůbec nepostupuje (§2 odst. 3
informačního zákona), a případy, kdy se postupuje podle informačního zákona a zvláštní
zákon obsahuje pouze některé zvláštní normy (viz rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2010,
čj. 1 As 28/2010-86, č. 2128/2010 Sb. NSS). Zákon o ochraně hospodářské soutěže neobsahuje
komplexní právní úpravu práva na informace, a proto nevylučuje současnou aplikaci
informačního zákona.
[17] Zvláštní zákon může úpravu práva na informace podle informačního zákona modifikovat
a vytvořit např. speciální důvod pro odmítnutí určité žádosti o poskytnutí informace. Ustanovení
§20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže takový speciální důvod
pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace ale nepředstavuje. Citované ustanovení pouze
rozšiřuje okruh informací nad rámec informačního zákona, které je stěžovatel povinen
zveřejňovat. Jedná se pouze o další informaci, kterou stěžovatel zveřejňuje mimo informace
podle §5 odst. 3 informačního zákona. Z §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské
soutěže rovněž neplyne, že by v režimu informačního zákona vylučoval poskytování jiných
než pravomocných rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2016, čj. 3 As 66/2015-30).
[18] S danou problematikou se vypořádal detailně již krajský soud v napadeném rozsudku.
S jeho závěry se NSS ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalovaný neměl ve věci úspěch, a proto je povinen nahradit úspěšnému žalobci náklady
zastoupení ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření ke kasační stížnosti
[§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], spolu s paušální náhradou
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce žalobce je plátcem
DPH, a odměna za zastupování se tak zvyšuje o tuto daň ve výši 21 %; výsledná částka
činí 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu