ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.255.2019:32
sp. zn. 5 As 255/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. M.,
zastoupen Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019,
č. j. 2 A 40/2016 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 5. 2016, č. j. MHMP 803130/2016, žalovaný dle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Městské části Praha 1, Úřadu městské části Praha 1, odboru občansko-správních
agend, oddělení správního řízení (dále jen ,,správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 4. 2016,
č. j. UMCP1 054945/2016. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku dle §34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
účinném v době spáchání přestupku (dále jen „zákon o silniční dopravě“), neboť jako fyzická
osoba v rozporu s §21c odst. 1 zákona o silniční dopravě vykonával práci řidiče taxislužby
bez oprávnění řidiče taxislužby. Za spáchaný přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobci
dle §34e odst. 3 zákona o silniční dopravě v souladu s §11 odst. 1 písm. b) a §12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon
o přestupcích“) pokutu ve výši 15 000 Kč. V souladu s §11 odst. 1 písm. c) a §14 odst. 1 zákona
o přestupcích byla žalobci dále uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu přepravy osob
vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče pro cizí potřeby podle §2 odst. 9,
odst. 10 písm. a) zákona o silniční dopravě na dobu 6 měsíců od právní moci rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit náklady
správního řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen
,,městský soud“). Nejprve žalobce zpochybňoval samu přípustnost aplikace zákona o silniční
dopravě na danou situaci s odkazem na dikci §1 odst. 4 citovaného zákona, dle něhož se tento
zákon nevztahuje na provozování silniční dopravy pro soukromé potřeby fyzické osoby –
provozovatele vozidla, členů jeho domácnosti a jiných osob, pokud není prováděna za úplatu.
V daném případě žádná úplata poskytnuta nebyla.
[3] Dále žalobce připomněl konstrukci trestnosti přestupků, přičemž obecně platí,
že přestupek je trestný ve stadiu pokusu pouze v těch případech, v nichž to zákon výslovně
stanoví; jednání, za něž byl žalobce správním orgánem I. stupně, resp. žalovaným postižen, bylo
právě přestupkem ve stadiu přípravy či pokusu. V tomto směru žalobce odkázal na znění §34e
odst. 1 zákona o silniční dopravě. Samo přistavení vozidla a nástup údajného klienta do vozidla,
aniž se však vozidlo rozjelo a aniž by za tuto činnost byla poskytnuta úplata, pak dle žalobce
nemůže být výkonem činnosti v silniční dopravě za úplatu. S ohledem na to, že údajný klient
již do vozidla nastoupil, je možno dle žalobce usuzovat nejvýše na stadium pokusu předmětného
přestupku.
[4] Žalobce rovněž zpochybňoval subsumpci jím provozované činnosti pod zákon o silniční
dopravě, který upravuje podmínky provozování silniční dopravy silničními motorovými vozidly
prováděné pro vlastní a cizí potřeby za účelem podnikání. Pojem podnikání je dle žalobce nutno
vykládat ve světle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen jako „živnostenský zákon“), dle něhož se živností rozumí soustavná
činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení
zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Žalobce v této souvislosti rozporoval jednak
naplnění pojmového znaku soustavnosti a jednak pojmového znaku výkonu dané činnosti
za účelem dosažení zisku; ani jeden v případě žalobce naplněn nebyl. Žalobce měl tedy
za to, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je založeno
na nesprávném právním posouzení věci, čímž došlo k porušení čl. 3 odst. 3 Ústavy, jakož
i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[5] Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Vycházel přitom ze správního spisu,
z něhož vyplynulo (konkrétně ze svědeckých výpovědí, úředního záznamu a přidružené
fotodokumentace), že žalobce sám uvedl, že se na daném místě v daném čase, kdy byl
kontrolován hlídkou městské policie, nacházel proto, že jakožto „řidič Uberu“ čekal
na klientku, kterou měl odvézt do zvolené destinace. Stěžejním tedy dle městského soudu bylo
posouzení činnosti žalobce, coby řidiče Uberu, a její následné podřazení odpovídající právní
úpravě. Městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek velkého senátu Soudního dvora
Evropské unie (dále jen ,,SDEU‘‘) ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. C-434/15, Asociación Profesional Ělite
Taxi proti Uber Systems Spain SL. Byť je v předmětném rozsudku primárně řešena povaha služby
poskytované společností Uber, činnost samotných řidičů je opakovaně označena jako „přepravní
služba“.
[6] Městský soud vyšel z východisek uvedeného rozsudku SDEU a znění §2 odst. 7, 8, 9 a 10
zákona o silniční dopravě, přičemž uzavřel, že činnost žalobce směřující k přepravě klientky byla
uskutečněna z pozice řidiče taxislužby. Městský soud zároveň odkázal na obdobné závěry stran
posouzení charakteru platformy Uber a činnosti řidičů prostřednictvím této platformy
nabízejících přepravní služby, ke kterým dospěl v rozsudcích ze dne 26. 2. 2019,
č. j. 11 A 128/2017-55, ze dne 26. 2. 2019, č. j. 11 A 105/2017-48, či v rozsudku ze dne
28. 6. 2018, č. j. 4 A 29/2016-48.
[7] K námitce absentující úplaty městský soud uvedl, že z důkazů shromážděných
ve správním spise je zřejmé, že se v daném případě o silniční dopravu provozovanou
pro soukromé potřeby fyzické osoby ve smyslu §1 odst. 4 zákona o silniční dopravě nejednalo,
neboť činnost žalobce směřovala k přepravě klientky. Na posouzení nemá vliv ani to,
že do procesu přepravy vstoupila okolnost, kterou předem nepředvídal, a v jejímž důsledku
nebyla přeprava klientky dokončena ve smyslu jejího přepravení do požadované destinace, neboť
pokud by se skutkový děj odehrával dle očekávání žalobce, k poskytnutí úplaty by po završení
procesu přepravy klientky došlo.
[8] V případě druhé námitky, založené na jazykovém výkladu §34e odst. 1 zákona o silniční
dopravě, městský soud uvedl, že žalobce nesprávně ztotožňuje pojmy „výkon práce řidiče
taxislužby“ a „poskytnutí přepravy“. Dle tohoto východiska by pak byla výkonem práce řidiče
taxislužby pouze úspěšně provedená přeprava zákazníka ze startovní do konečné destinace, avšak
zcela běžně dochází i k situacím, kdy tento optimální přepravní scénář není naplněn a přeprava
je během jízdy či ještě před jejím samotným zahájením ukončena, tedy v konečném důsledku
neposkytnuta. Samotný pojem výkonu práce řidiče taxislužby je nutno chápat komplexně,
což vyplývá např. z důvodové zprávy k zákonu č. 102/2013 Sb., kterým byl změněn zákon
o silniční dopravě. Z uvedeného je zjevné, že práce řidiče taxislužby je tvořena souborem všech
činností, které směřují k zajištění samotné přepravy. Takovou činností pak bezesporu bude také
přistavení vozidla do místa určeného zákazníkem, kde má zákazník do vozidla nastoupit
a domluvená přeprava do stanoveného místa má být teprve realizována.
[9] Městský soud dále rozvedl, že k posouzení toho, zda se v případě činnosti žalobce jednalo
o výkon práce řidiče taxislužby, či o její pouhou přípravu nebo pokus, může subsidiárně posloužit
také stanovení okamžiku, kdy dochází mezi poskytovatelem přepravy a zákazníkem k uzavření
závazkového právního vztahu. Tímto okamžikem zpravidla je, není-li stanoveno jinak, mimo
uzavření smlouvy mezi zákazníkem a poskytovatelem přepravy, okamžik, kdy zákazník nastoupí
do vozidla. Uzavření závazkového právního vztahu se zákazníkem pak lze zcela jistě z podstaty
věci podřadit pod pojem výkon práce řidiče taxislužby, neboť takovýto závazkový právní vztah
definuje samotný rámec pro poskytování přepravy. Městský soud rovněž poukázal na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996, č. j. 7 A 43/94, v němž se soud také zabýval
jazykovým výkladem použitého nedokonavého vidu slovesného. V případě žalobce sice, jak sám
argumentuje, přeprava klientce nebyla poskytnuta, avšak již byla fakticky zahájena okamžikem,
kdy klientka nastoupila do vozidla žalobce. Podle městského soudu je tedy zřejmé, že žalovaný
postupoval správně, pokud jednání žalobce na základě důkazů shromážděných
ve správním spise, a na základě aplikace a výkladu příslušných právních norem posoudil jako
spáchání dokonaného přestupku dle §34e odst. 1 zákona o silniční dopravě.
[10] Pro posouzení znaku soustavnosti dle §2 živnostenského zákona je dle městského soudu
důležitá skutečnost, že subjekt má v úmyslu tuto činnost opakovat. Nejedná se o činnost
nahodilou, kdy je zřejmé, že subjekt, který činnost vykonává, nehodlá tuto činnost opakovat.
Aby bylo možné poskytovat služby prostřednictvím aplikace Uber, je nutno se u společnosti
registrovat a uzavřít s ní smluvní vztah. Že takto učinil i žalobce, je zřejmé jednak
z jeho vysvětlení podávaného v rámci úředního záznamu a dále ze svědeckých výpovědí
založených ve správním spise. Není sporu o tom, že si žalobce přivydělával jako řidič Uberu,
přičemž v případě této činnosti se z povahy věci jedná o činnost, jejímž cílem je vykonávat ji
opakovaně, resp. pravidelně. To je kromě již zmiňovaného vysvětlení patrno také z rámce,
kterým je vymezena spolupráce jednotlivých řidičů se společností Uber. K druhému, dle názoru
žalobce nenaplněnému definičnímu znaku provozování živnosti, tedy že takováto činnost
je vykonávána za účelem dosahování zisku, městský soud odkázal tu část odůvodnění, v němž
se vyjadřoval k naplnění znaku vykonávání přepravy osob za úplatu.
[11] Městský soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že se v případě
posuzované činnosti žalobce jednalo o výkon práce řidiče taxislužby, kterou v daném čase
a na daném místě žalobce vykonával bez příslušných oprávnění ve smyslu §21c odst. 1 zákona
o silniční dopravě, přičemž tímto jednáním byla bezezbytku naplněna skutková podstata
přestupku dle §34e odst. 1 zákona o silniční dopravě.
[12] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností.
Městskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“)], vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. Stěžovatel má za to, že městský soud posoudil
zcela nesprávně právní otázky mu předestřené a potvrdil také vadu řízení v předcházejícím
správním řízení, v němž byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost.
[13] Stěžovatel namítá, že mu nemohl být prokázán výkon práce řidiče taxislužby v intencích
§34e odst. 1 zákona o silniční dopravě. Nadto v případě stěžovatele nemohlo být ani dovozeno,
že by spáchal takový přestupek ve smyslu uvedeného ustanovení, protože nebylo vůbec
správními orgány prokázáno, že stěžovatel byť jen vykonal práci řidiče taxislužby, protože žádná
přeprava v projednávané věci nebyla uskutečněna, tedy ani z toho vyplývající žádný výkon práce
řidiče taxislužby (byť i jednorázový) nebyl uskutečněn. Stěžovatel dále obsáhle rozporuje
argumentaci městského soudu, podle níž k výkonu řidiče dochází v případě, kdy mezi
poskytovatelem přepravy a zákazníkem dochází k uzavření závazkového vztahu, a dovozuje,
že se tak jedná již nastoupením do vozidla. Tak tomu dle stěžovatele není, neboť i při ústním
uzavření smlouvy o přepravě je nutno se minimálně domluvit na základních parametrech
podmínek přepravy. Toto však správní orgány neprokázaly a neprokazovaly a městský soud
rovněž neprovedl žádné dokazování v tomto směru a pouze dovodil, že pokud fyzická osoba
nasedla do vozidla (nadto nikterak označeného jako vozidlo TAXI), již uzavřela nějakou smlouvu
o přepravě. Ve spise není žádný důkaz o tom, co si stěžovatel a fyzická osoba nastoupivší
do jeho vozidla vůbec sdělili, či zda vůbec o nějaké přepravě jednali. Jak vyplývá i z výpovědí
strážníků, fyzická osoba nastoupivší do zaparkovaného vozidla z něj vystoupila, a tedy žádná
přeprava nebyla poskytnuta.
[14] Stěžovatel považuje za lichý rovněž odkaz městského soudu na závěry rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996, č. j. 7 A 43/94; tyto úvahy vůbec nedopadají
na případ stěžovatele, protože řeší zcela jinou podstatu věci. Je zřejmé, že i kdyby se hypoteticky
nesprávně vyložil pojem „vykonává“ jako i jen jednorázové jednání, pak ani v takovém případě
by stěžovatel nemohl být uznán vinným, protože takové jednání nebylo uskutečněno, dokonáno.
Mohlo by se jednat hypoteticky o přípravu nebo pokus přestupku, avšak taková vývojová stádia
přestupku nebyla v přestupkovém právu v předmětné době upravena.
[15] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry městského soudu, který odhlíží od toho,
že vykonávání práce řidiče taxislužby je úzce spjato s podstatou provozování taxislužby.
U stěžovatele však nebyly naplněny (resp. prokázány) znaky taxislužby - a to soustavnost
za účelem podnikání tak, jak ji chápe zákon o silniční dopravě a zákon o živnostenském
podnikání. V žádném případě pak nelze dovodit, že z provedených důkazů bylo prokázáno,
jak dovozuje městský soud, že stěžovatel poskytl taxislužbu a že by tak činil s úmyslem a za účelem
podnikání. Správní orgány ani městský soud zde nedostály základních povinností zjistit řádně
skutkový stav věci. Stěžovatel v tomto ohledu připomíná čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
[16] V dalším okruhu kasačních námitek stěžovatel namítá nezákonnost provedených důkazů.
Strážníci městské policie neměli žádné oprávnění provádět jakékoliv dožadování k poskytnutí
jakéhokoliv telekomunikačního zařízení od fyzické osoby. Takové úkony strážníků jsou
nezákonné a nebylo možné je použít jako důkaz. Stěžovatel dále zpochybňuje, zda cizinka,
občanka Spojených států amerických, vůbec byla s to pochopit, o co ji strážníci žádají,
a zda strážníci řádně tuto osobu poučili o jejích právech a povinnostech; to vůbec nevyplývá
z úředního záznamu a je zřejmé, že i zde byly provedeny strážníky úkony v rozporu se zákonem.
Ostatně úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý,
poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat
za důkazní prostředek (§51 odst. 1 správního řádu). K dokazování průběhu událostí popsaných
v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento
záznam sám (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115).
Nadto nevyslechnutí dalších osob jako svědků, neprovedení řádných důkazů nemůže být
aprobováno využitím informací z úředního záznamu, což městský soud nezákonně aprobuje
na několika místech svého rozhodnutí a staví na tom své rozhodnutí, avšak takový postup
městského soudu je nezákonný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a jedná
se de facto o nepřezkoumatelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[17] Stěžovatel z důvodů výše uvedených navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[18] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu.
Žalovaný dále zastává názor, že z pohledu jazykového výkladu je výraz „vykonává“ nutno
posuzovat nikoliv jako „činnost opakovanou“, ale jako činnost průběhovou, déle trvající. V §34e
zákona o silniční dopravě je použit jak vid nedokonavý, tak vid dokonavý. Vid nedokonavý je užit
v případech, kdy činnost řidiče je z hlediska času průběhová, kdy řidič zahájí přepravu a po celou
dobu jízdy vykonává práci řidiče taxislužby. Naproti tomu v případech, kdy se jedná o činnosti
jednorázové (zahájení a ukončení v jednom okamžiku), jako je vydat cestujícím doklad
o přepravě, nebo uvést nepravdivé údaje, je úmyslně uveden vid dokonavý, protože v průběhu
jízdy tuto činnost provedl jednorázově, v jeden daný okamžik. V tomto případě sice nedošlo
k provedení vlastní jízdy, ale veškerá činnost k tomuto úkonu směřovala a nebýt provedené
kontroly, zcela jistě by k jízdě došlo. Žalovaný se s rozsudkem městského soudu ztotožňuje
a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[20] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů, zkoumal rovněž, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k názoru,
že kasační stížnost není důvodná.
[21] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve namítanou
nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním
posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu skutečně
nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[22] Za nepřezkoumatelné ustálená judikatura považuje takové rozhodnutí soudu, z jehož
výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl,
případně, jehož výrok je vnitřně rozporný; rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která
zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů, dále taková rozhodnutí, která neobsahují
právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné. Nepřezkoumatelné je rovněž rozhodnutí, které je zatíženo
vadami skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy, kde soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. např.
rozsudky NSS sp. zn. 2 Ads 58/2003, sp. zn. 2 Azs 47/2003, sp. zn. 2 Ads 33/2003,
sp. zn. 4 Azs 27/2004, sp. zn. 6 Ads 57/2004, sp. zn. 7 Afs 212/2006, etc.) Nejvyšší správní soud
konstatuje, že nepřezkoumatelnost přitom není projevem nenaplněné subjektivní představy
stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, resp. o tom, jak by měla
být zodpovězena právní otázka, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu
znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 3 Azs 69/2016 - 24).
[23] Nejvyšší správní soud důvody pro vyslovení nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
městského soudu neshledal. Z výroků napadeného rozsudku lze jednoznačně zjistit, jak soud
ve věci rozhodl, rozsudek obsahuje výrok, který není vnitřně rozporný, výrok a odůvodnění
je možno od sebe rozlišit a z rozsudku je také zřejmé, kdo je účastníkem řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Z obsahu napadeného rozsudku je jasné, jaké otázky – v návaznosti
na žalobní body – městský soud považoval za rozhodné a vzájemná souvislost jednotlivých úvah,
jakož i nosné důvody (ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil, jsou zřetelné. Ostatně
sám stěžovatel s právním posouzením v kasační stížnosti polemizuje, což by, měl-li by být
rozsudek nepřezkoumatelný, bylo stěží možné. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením
soudu nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
[24] Pokud jde o věcné posouzení závěrů městského soudu, Nejvyšší správní soud považuje
za vhodné nejprve stručně shrnout nesporný skutkový stav nyní projednávané věci. Dne
24. 10. 2015, při provádění hlídkové činnosti si v 12:02 hod. hlídka Městské policie hl. města
Prahy všimla stojícího vozidla Škoda Rapid, šedé barvy, RZ X (dále jen „vozidlo“)
v ulici Smetanovo nábřeží 22, Praha 1, v působnosti dopravního značení B28 – zákaz zastavení.
V reakci na upozornění na neoprávněné parkování sdělil řidič vozidla, později ztotožněný jako
stěžovatel, že je řidičem Uberu a že na daném místě čeká na zákazníka. V průběhu kontroly
se na místo dostavila žena a nastoupila do vozidla. Klientka, paní S. D. M., občanka Spojených
států amerických, hlídce sdělila, že si vozidlo objednala prostřednictvím aplikace Uber; následně
z místa odešla, aby si zajistila jiné vozidlo. Stěžovatel byl vyzván k předložení dokladů potřebných
k výkonu a provozu taxislužby na území hl. m. Prahy, což neučinil. Následnou lustrací přes
databázi MHMP bylo zjištěno, že vozidlo není zařazeno v Evidenci vozidel taxislužby a že
stěžovatel není držitelem osvědčení o úspěšně vykonané zkoušce řidiče taxislužby a nemá vydaný
průkaz řidiče taxislužby. V rámci vysvětlení podaného na místě stěžovatel uvedl, že si takto
brigádně přivydělává k důchodu jako řidič Uberu cca měsíc a nevěděl, že se jedná o taxislužbu.
Uvedl, že má smlouvu se společností Uber, příslušné listinné dokumenty má doma, v telefonu má
pouze mobilní aplikaci, kde má přihlášené vozidlo. Hlídka městské policie pořídila fotografie
s detaily mobilní aplikace v telefonu stěžovatele, tj. osobní profil stěžovatele jakožto řidiče Uberu,
souhrn vyplacených částek za vykonané cesty, osobu (klientku S.), která si řidiče objednala, místo,
v němž má řidič klientku vyzvednout a trasu k tomuto místu vedoucí. Dále hlídka fotograficky
zdokumentovala místo, na němž k události došlo a vozidlo stěžovatele. O celé události byl dne
24. 10. 2015 hlídkou městské policie pořízen úřední záznam a oznámení o přestupku, č. j. MPPH-
120910/2015.
[25] Stěžovatel namítá, že mu nemohl být prokázán výkon práce řidiče taxislužby ve smyslu
§34e odst. 1 zákona o silniční dopravě. Meritem projednávané věci je posouzení, zda lze činnost
stěžovatele po právní stránce kvalifikovat jako výkon práce řidiče taxislužby. Stěžovatel však
v podstatné míře pouze doslovně opakuje svoji argumentaci ze správního řízení i z žaloby,
s níž se již vypořádal městský soud. Nejvyšší správní soud připomíná, že kasační stížnost
je mimořádný opravný prostředek, který je určen k přezkoumání soudního, nikoli správního
rozhodnutí. Tomu musí odpovídat i kasační námitky, které svou povahou musí směřovat právě
k rozhodnutí soudu. Stěžovatelem konstruované kasační námitky však nejsou věcnou polemikou
s právními závěry městského soudu, ale spíše snahou o opakovaný přezkum rozhodnutí
stěžovatele. Nejvyšší správní soud již na tomto místě předesílá, že se s posouzením městského
soudu ztotožňuje. Za této situace považuje za dostatečné pouze stručně shrnout, proč nejsou
námitky stěžovatele důvodné, neboť v zásadě všechny již byly stěžovateli vysvětleny městským
soudem. V čem konkrétně městský soud pochybil a jaké konkrétní vady v řízení před ním
mu stěžovatel vytýká, z kasační stížnosti nevyplývá.
[26] Podle §34e odst. 1 zákona o silniční dopravě se fyzická osoba dopustí přestupku tím,
že v rozporu s §21c odst. 1 vykonává práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby.
[27] Podle §21c odst. 1 zákona o silniční dopravě práci řidiče taxislužby je oprávněna
vykonávat pouze osoba, která je držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Oprávnění řidiče
taxislužby uděluje na žádost dopravní úřad příslušný podle místa trvalého, dlouhodobého,
přechodného nebo jiného povoleného pobytu žadatele, pokud je žadatel starší 21 let a spolehlivý
podle §9 odst. 3 citovaného zákona. K žádosti žadatel přiloží fotografii, která svým provedením
odpovídá požadavkům zákona o občanských průkazech.
[28] Podle §21d odst. 1 zákona o silniční dopravě: „Řidič je k výkonu práce řidiče taxislužby povinen
užít a) vozidlo taxislužby, které je zapsáno v evidenci vozidel taxislužby pro něj, pokud je sám dopravcem, nebo
pro dopravce, k němuž má vztah podle §21 odst. 3 písm. a) bodu 1, nebo b) vozidlo cestujícího.“
[29] V daném případě není sporu o tom, že stěžovatel ke dni spáchání jemu vytýkaného
jednání (24. 10. 2015) nebyl držitelem oprávnění řidiče taxislužby, přičemž ani vozidlo, kterým
disponoval, nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby (ani nešlo o vozidlo cestujícího).
Z důkazů založených ve správním spise zároveň vyplývá, že stěžovatel zajišťoval jako řidič Uberu
přepravu osob, a to po dobu alespoň jednoho měsíce, a za tuto činnost pobíral úplatu.
Rozporuje-li nyní stěžovatel aplikaci zákona o silniční dopravě na jím vykonávanou činnost, pak
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem připomíná rozsudek SDEU ze dne
20. 12. 2017, sp. zn. C-434/15, „Uber Spain“, ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že role aplikace
Uber není omezena na pouhé zprostředkování služeb mezi řidičem a cestujícím. Soudní dvůr
přitom zvážil s ohledem na stanovisko generálního advokáta, že Uber má rozhodující vliv
na podmínky, za kterých řidiči poskytují své služby: stanovuje maximální cenu jízdy a danou
částku vybírá předtím, než část z této sumy vyplatí řidiči, vykonává určitou kontrolu kvality
vozidel a chování řidičů. Důsledkem tohoto přístupu je pak to, že zprostředkovatelská služba
musí být považována za nedílnou součást komplexní služby, jejíž hlavní složkou je přepravní
služba, a tudíž se nejedná o službu informační společnosti ve smyslu směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2000/31/ES o elektronickém obchodu. Tyto závěry Soudní dvůr EU potvrdil
i ve svém dalším rozhodnutí ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. C-320/16, věc „Uber France“. Jinými slovy,
rozhodující je vlastní materiální podstata poskytované služby, která představuje ekonomický
poměr, a to mezi řidičem a zákazníkem.
[30] Taxislužba je definována v §2 odst. 9 zákona o silniční dopravě jako „osobní doprava pro cizí
potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně
řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní
silniční dopravou“. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že v dané věci
došlo k naplnění zákonem stanovených definičních znaků taxislužby ve smyslu uvedeného
ustanovení. Stěžovatel prostřednictvím aplikace Uber přijal objednávku přepravy klientky, vozidlo
přistavil na požadovanou adresu a klientka do vozidla nastoupila. Namítá-li nyní obsáhle
stěžovatel, že se v jeho případě nejednalo o dokonaný přestupek, pak jeho argumentům nelze
přisvědčit. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že uzavření závazkového
právního vztahu se zákazníkem lze zcela jistě z podstaty věci podřadit pod pojem výkon práce
řidiče taxislužby, neboť takovýto závazkový právní vztah definuje samotný rámec
pro poskytování přepravy. Žalovaný tudíž postupoval správně, pokud jednání stěžovatele
na základě důkazů shromážděných ve správním spise a na základě aplikace a výkladu příslušných
právních norem posoudil jako přestupek dle §34e odst. 1 zákona o silniční dopravě.
[31] Otázkou povahy stěžovatelem poskytnuté služby se zabýval mimo jiné též Ústavní soud
v nálezu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17; v němž konstatoval: „V daném případě
šlo konkrétně o posouzení, zda činnost vykonávanou vedlejším účastníkem lze kvalifikovat jako taxislužbu podle
§2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., a tedy zda případně tato služba podléhá právní regulaci podle §21 a násl.
zákona č. 111/1994 Sb., nikoli o posouzení, zda lze za taxislužbu (jako činnost) považovat něco, co nesplňuje
podmínky pro poskytování taxislužby stanovené zákonem o silniční dopravě. V úsudku Vrchního soudu o této
činnosti shledal Ústavní soud pochybení vedoucí k porušení dále uvedených základních práv stěžovatelky. Obdobně
by takovým pochybením bylo např. označení určité činnosti - jejímž výsledkem by byla objektivně "stavba" –
za "jinou stavební činnost", nikoliv však za "stavbu" podle předpisů veřejného stavebního práva, protože
stavebník nezískal veškeré povolovací správní akty (např. územní rozhodnutí či stavební povolení) nebo nesplnil
jinou svou veřejnoprávní povinnost (např. nepředložil příslušnou dokumentaci nebo nezaplatil správní poplatek),
z čehož by bylo dovozeno, že výše uvedené zákonné povinnosti nemá. Lze uvést příklad abdukce podle známého
anglického rčení o něčem, co se projevuje jako kachna, tak jí také zpravidla bude (If it looks like a duck, swims
like a duck, and quacks like a duck, then it probably is a duck). Vyvodil-li vrchní soud ze skutečnosti, že vedlejší
účastník nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro výkon taxislužby, že jeho činnost nemůže být považována
za konkurenci s taxislužbou…je jeho úvaha očividně vadná…“
[32] Podle názoru Nejvyššího správního soudu poskytuje správní spis jednoznačnou oporu
pro závěry správních orgánů stran naplnění podmínek pro postih stěžovatele ve smyslu
§34e odst. 1 zákona o silniční dopravě. Podkladem pro vydání předmětného rozhodnutí
správního orgánu I. stupně byl výše uvedený úřední záznam, oznámení o přestupku,
fotodokumentace a záznam o poskytnutí údajů z registru obyvatel Ministerstva vnitra. Stěžovateli
bylo dne 2. 12. 2015 doručeno oznámení o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání
k ústnímu jednání, č. j. UMCP1 181949/2015, s tím, že v rámci ústního jednání bude proveden
výslech svědků a následně bude stěžovateli ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu dána možnost
seznámit se s podklady před vydáním meritorního rozhodnutí. K ústnímu jednání dne
22. 12. 2015 se dostavil zástupce stěžovatele. Posléze předvolal správní orgán I. stupně
stěžovatele ještě dvakrát, a to na ústní jednání dne 12. 1. 2016 a 29. 2. 2016, kdy se stěžovatel
dostavil, byl seznámen se spisovým materiálem a rozhodl se nevypovídat. Ve vyjádření ze dne
2. 3. 2016 k podkladům rozhodnutí stěžovatel uplatnil argumentaci totožnou s námitkami
v kasační stížnosti. Není tedy pravdou, jak namítá stěžovatel, že ze strany správního orgánu
I. stupně nedošlo k provedení svědeckých výslechů osob, které pořídily úřední záznam ;
při provedení výslechů byl navíc stěžovatel či jeho zástupce osobně přítomen.
[33] Ke zbývajícím kasačním námitkám jako celku Nejvyšší správní soud uvádí, že v zásadě
představují prosté popírání závěrů žalovaného a městského soudu a nepřinášejí žádnou otázku,
která již nebyla v předchozím řízení přesvědčivě zodpovězena a uzavřena.
[34] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek městského
soudu zrušit. Městský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem
se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona
ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora
uvedených důvodů podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[35] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
mu proto nenáleží. Žalovanému v rámci řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu