ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.320.2020:43
sp. zn. 5 As 320/2020 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: Mgr. Ing. P. H.,
insolvenční správkyně, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská
427/16, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 11 A 2/2019 - 191, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného se zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud
zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 19. 12. 2018, č. j. MSP-45/2018-ORA-ROZ/14,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím ministr spravedlnosti zamítl rozklad
žalobkyně proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 12. 10. 2018, č. j. MSP-25/2018-OINS-SRIS/18,
kterým stěžovatel zrušil žalobkyni povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle §13
odst. 1 písm. a) ve spojení s §6 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“), neboť nesplňovala
podmínku bezúhonnosti podle §7 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Městský soud v napadeném
rozsudku uvedl, že žalovaný musí zkoumat konkrétní okolnosti úpadku právnické osoby, jehož
statutárním orgánem byla žalobkyně členem.
[2] Společně s kasační stížností podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodnil zejm. velkým významem
řešené právní otázky. Postupoval-li by dále v řízení dle napadeného rozsudku městského soudu,
který považuje stěžovatel za nesrozumitelný, bylo by výsledkem správního řízení s velkou
pravděpodobností vydání nezákonného rozhodnutí. Za škodu způsobenou tímto nezákonným
rozhodnutím by pak odpovídal stát podle zákona č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Zdůraznil, že účinky napadených správních rozhodnutí byly doposud pozastaveny odkladným
účinkem, který byl přiznán žalobě. Žalobkyně tak může i nadále vykonávat činnost insolvenčního
správce, případná prodleva do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé jí tak
nezpůsobí žádnou újmu. Vznik újmy nehrozí ani jiným osobám a přiznání odkladného účinku
rovněž neodporuje veřejnému zájmu – naopak, v souladu s veřejným zájmem je to, aby stěžovatel
realizoval správní uvážení pouze tam, kde mu jej zákon svěřuje, což však nelze při zrušení
povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce podle §13 odst. 1 zákona o insolvenčních
správcích. Dále stěžovatel zdůraznil, že v důsledku plynutí času mohla žalobkyně znovu začít
splňovat podmínku bezúhonnosti ve smyslu zákona o insolvenčních správcích. Správní řízení
by se tak stalo bezpředmětným a muselo by být zastaveno. Následky postupu v dalším řízení by
tak byly nevratné. Stěžovatel musí zrušit povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nejen
tehdy, nesplňuje-li insolvenční správce podmínku bezúhonnosti, ale i v řadě dalších případů.
Posouzení toho, zda je stěžovatel povinen provádět správní úvahu i tehdy, kdy k ní podle
explicitního znění zákona nemá pravomoc, má proto dalekosáhlé důsledky. Přestože lze kasační
stížnosti podané správním orgánem přiznat odkladný účinek jen výjimečně, s ohledem
na nedostatek jeho pravomoci postupovat v intencích napadeného rozsudku a zásadní význam
řešené otázky je však jeho přiznání v posuzovaném případě namístě.
[4] Žalobkyně ve vyjádření ze dne 27. 10. 2020 k návrhu na přiznání odkladného účinku
uvedla, že stěžovatel tvrdil pouze v obecné rovině ohrožení své rozhodovací praxe. Pominul však
to, že žalobkyni újma vzniká, neboť eviduje prokazatelný úbytek nápadu pracovní agendy ze
strany městského soudu, čímž přichází o odměnu v řádech jednotek milionů Kč ročně, což je
konstantní příjem nezbytný pro plynulé zachování chodu kanceláře žalobkyně. Újmu pak
pociťuje také nemajetkovou, neboť je nucena dotčeným insolvenčním soudům či účastníkům
insolvenčních řízení v pravidelných intervalech objasňovat aktuální stav věci, který však vlastním
přičiněním nijak nezavinila a který je vůči žalobkyni vnímán vesměs negativně. V daném případě
proti sobě stojí naprosto konkrétní újma materiální i imateriální na straně žalobkyně a poměrně
plytké tvrzení o nevratných následcích na straně stěžovatele. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. však musí
újma navrhovatele nepoměrně přesahovat újmu, která přiznáním odkladného účinku hrozí jiným
osobám. Nepostačuje ani případná prostá převaha, musí se jednat o zjevnou nepřiměřenost.
Žalobkyně je pevně přesvědčena, že tomu tak v posuzovaném případě není. Stěžovatel neosvědčil
ani převahu újmy prosté, natož zcela nepřiměřené či nepoměrné. Nad rámec žalobkyně uvedla, že
nepřiznáním odkladného účinku nedojde ke změně statutu žádného z účastníků insolvenčních
řízení, neboť žalobkyně v mezičase dne 19. 2. 2019 úspěšně vykonala zvláštní zkoušku
insolvenčního správce, na základě čehož ji stěžovatel opětovně zapsal do zvláštní části seznamu
insolvenčních správců. Závěrem žalobkyně uvedla, že podle jejího názoru zákonné podmínky pro
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou dány. V doplnění vyjádření ze dne 10. 11.
2020 pak žalobkyně blíže specifikovala avizovaný úbytek pracovní agendy – a to u případů,
kdy vykonává činnost rejstříkovými soudy ustanoveného likvidátora zrušených obchodních
korporací a kdy jí v důsledku nepřidělování případů v původním rozsahu vznikla škoda přibližně
ve výši 4,6 milionů Kč. Úbytek případů se podle žalobkyně týká též případů insolvenčních, jejich
specifikaci však v tuto chvíli ponechala stranou.
[5] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé
právní účinky pravomocného rozhodnutí městského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[7] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nejsou v daném případě splněny.
[8] Institutem odkladného účinku má být dosaženo toho, aby ve správním soudnictví
v řízeních o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů či v řízeních o kasačních stížnostech
proti rozhodnutím krajských soudů, v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně
vykonatelná) rozhodnutí, bylo možné výjimečně docílit, aby po dobu soudního přezkumu
napadené rozhodnutí nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné právní následky. Musí však být
splněny podmínky dle §73 s. ř. s. Kasační stížnosti tak lze přiznat odkladný účinek, navrhne-li to
stěžovatel a (i) jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí představovaly
pro stěžovatele újmu, (ii) tato újma je nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám a (iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[9] Pakliže podává kasační stížnost společně s návrhem na přiznání odkladného účinku
správní orgán, hájí tím zákonnost svého rozhodnutí, které krajský soud k podané žalobě zrušil.
Žalobce v návrhu na přiznání odkladného účinku zpravidla spojuje újmu se svými subjektivními
právy; správní orgán však žádná subjektivní práva, která by mohla být výkonem nebo jinými
právními následky rozsudku krajského soudu ohrožena, nemá. Samotná zákonnost rozsudku
krajského soudu, resp. pouhá skutečnost, že ho stěžovatel (žalovaný) napadl kasační stížností,
nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku; srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, č. 1255/2007 Sb. NSS,
a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS. Ani žalovanému však nelze
v zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem odepřít právo domáhat se přiznání
odkladného účinku. Půjde však o případy výjimečné, ve kterých odložení účinků rozsudku
krajského, resp. městského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož
ohrožení může v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která
přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám. Žalovaný musí stejně jako žalobce tvrdit
a osvědčit, v čem tvrzená újma a její intenzita spočívá. Vznik nepoměrně větší újmy na straně
žalovaného tak bude z podstaty věci mnohem méně častý než na straně žalobce.
[10] V projednávané věci stěžovatel spatřoval hrozící újmu ve vzniku odpovědnosti za škodu,
která by vznikla v důsledku pokračování v řízení ve světle napadeného rozsudku městského
soudu, a v nevratných následcích, neboť stěžovatel by musel správní řízení s ohledem na plynutí
času zastavit. Ve vztahu k prvně tvrzenému důvodu (tj. případnému vzniku škody) Nejvyšší
správní soud uvádí, že se nejedná o důvod pro přiznání odkladného účinku. Do doby, než bude
napadený rozsudek městského soudu zrušen, se na něj hledí jako na správný a zákonný, byť byl
napaden kasační stížností. Postup stěžovatele v souladu s právním názorem vysloveným
městským soudem tak nelze považovat za nezákonný, a to ani v případě, že bude rozsudek
městského soudu později zrušen. Obdobný názor vyjádřil zdejší soud také např. v usnesení
ze dne 20. 3. 2019, č. j. 3 Azs 23/2019 - 55, či ze dne 30. 10. 2020, č. j. 5 Azs 254/2020 - 101.
[11] Pokud jde o druhý tvrzený důvod, stěžovatel ve své podstatě namítá, že v případě zrušení
rozsudku městského soudu Nejvyšším správním soudem budou vedle sebe existovat dvě správní
rozhodnutí – původní, které v důsledku zrušení rozsudku městského soudu „obživne,“ a nové,
neboť v případě nepřiznání odkladného účinku bude stěžovatel muset řízení podle §66 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastavit. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že hrozba
existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; obtížně řešitelná procesní situace není
bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. V již citovaném usnesení rozšířeného
senátu č. j. 10 Ads 99/2014 - 58 Nejvyšší správní soud uvedl: „Dodržení závazného právního názoru
a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných
hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity
požadované pro přiznání odkladného účinku. […] Považovala-li by se pouhá hrozba existence dvou odlišných
rozhodnutí sama o sobě za újmu, musel by být odkladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti správního
orgánu, jehož rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Tento postup by odporoval shora popsanému smyslu
a účelu zákonné úpravy a mohl by vést i k nerovnosti stran, tj. k porušení §36 odst. 1 s. ř. s.“ Zruší-li krajský
(městský) soud napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu, „je povinností správního orgánu
pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním
rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost, v níž správní orgán polemizuje s vysloveným
právním názorem“; viz výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Ans 3/2006 - 49.
[12] Povinnost postupovat dále v řízení podle právního názoru vyjádřeného v rozsudku
městského soudu je s ohledem na shora uvedené přirozeným důsledkem takového rozsudku.
V tomto případě nejsou důvody pro přiznání odkladného účinku naplněny. Stěžovatel nadto blíže
nespecifikoval, v čem konkrétně by další postup v řízení ohrožoval jeho rozhodovací praxi a proč
má posouzení dané věci dalekosáhlé důsledky. Dlužno dodat, že městský soud se v napadeném
rozsudku vyjadřoval pouze k otázce nesplnění podmínky bezúhonnosti, tj. jednomu z důvodů
pro zrušení povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce, a stěžovatel v tuto chvíli neuvedl
nic, na základě čeho by bylo možné bez dalšího dovozovat, že se právní názor uvedený
v rozsudku městského soudu vztahuje také na další zrušovací důvody podle §13 odst. 1
ve spojení s §6 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích.
[13] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že základní podmínka pro přiznání odkladného
účinku podané kasační stížnosti spočívající v existenci újmy na straně stěžovatele není naplněna.
Nebylo proto třeba zkoumat další podmínky (viz výše), neboť pro přiznání odkladného účinku
musí být splněny kumulativně.
[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným
způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
[15] Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat, že kasační stížnost
projedná a rozhodne o ní přednostně podle §56 odst. 1 in fine ve spojení s §120 s. ř. s., neboť
k tomu shledal závažné důvody. Tyto důvody jsou dány povahou věci – a to zejména z hlediska
jejího významu a dopadu do právní jistoty nejen obou účastníků řízení o kasační stížnosti, ale
i dalších subjektů, jejichž činnosti nebo postavení se ve výsledku může týkat (např. soudy a jiné
orgány veřejné moci, účastníci insolvenčních a dalších řízení, v nichž žalobkyně vystupovala, resp.
vystupuje jako insolvenční správkyně či likvidátor). Taktéž je nutno zohlednit, že se jedná
o opakovanou kasační stížnost; původně zamítavý rozsudek městského soudu Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2019, č. j. 5 As 206/2019 - 63, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. listopadu 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu