ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.472.2019:20
sp. zn. 5 As 472/2019 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. N., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 8 A 107/2019 – 51,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamí t á .
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým nebylo stěžovateli přiznáno
osvobození od soudního poplatku a nebyl mu ustanoven pro řízení o žalobě zástupce z řad
advokátů.
[2] Žalobou podanou u městského soudu se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalované
ze dne 25. 4. 2019, č. j. 10.01-000314/19-002, kterým byla zamítnuta jeho žádost o určení
advokáta k poskytnutí právní pomoci dle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Současně s podáním žaloby požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
advokáta.
[3] Městský soud konstatoval, že stěžovatel sice splňuje podmínku nemajetnosti dle §36
odst. 3 s. ř. s., nicméně dospěl současně k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neúspěšný,
neboť ze strany žalované nemohlo být jeho žádosti zjevně vyhověno.
[4] Ze správního spisu městský soud ověřil, že stěžovatel požádal dne 27. 3. 2019 žalovanou
o ustanovení advokáta dle §18 odst. 2 zákona o advokacii ve věci: „ústavní stížnost na ignoraci
obecných soudů prvního a druhého stupně se zabývat ustanovením advokáta, jenž bylo rozhodnuto místně
nepříslušným soudem.“ Žalovaná žádosti nevyhověla s tím, že o stejné žádosti (s týmž předmětem)
rozhoduje již opakovaně (viz rozhodnutí ze dne 12. 3. 2019); podání další žádosti se stejným
předmětem, proto vyhodnotila tak, že stěžovatel zjevně bezdůvodně uplatňuje své právo (§18c
odst. 5 zákona o advokacii).
[5] Městský soud dospěl k závěru, že žaloba je zjevně neúspěšná, jelikož stěžovatel napadá
rozhodnutí, kterým byla žádost stěžovatele o ustanovení advokáta zamítnuta z důvodu, že o téže
žádosti již bylo rozhodnuto, přičemž ze znění popisu věci je zjevné, že se předmětná žádost týká
stejného předmětu, jako žádost ze dne 26. 3. 2019. Obě žádosti byly ve správním spise založeny.
Městský soud neshledal splnění podmínek pro aplikaci §36 odst. 3 s. ř. s.
[6] Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. V ní namítá, že závěr
soudu o neúspěšnosti návrhu není správný a že žalovaná v napadaném rozhodnutí neuvádí celou
pravdu. Dále popisuje jednotlivé žádosti pod č. 169, 314 a 407.
[7] Žalovaná odkázala na obsah správního spisu a navrhla kasační stížnost zamítnout.
[8] V usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „[v] případě rozhodování krajského soudu o žádosti o osvobození od soudního
poplatku a o návrhu na ustanovení zástupce (ale i o jiných procesních návrzích) totiž považuje za nejpodstatnější,
že se jedná pouze o úkony učiněné v probíhajícím řízení o žalobě, které slouží k zajištění podmínek řízení nebo
jeho řádného průběhu. Řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím soudu o těchto návrzích nevybočuje
z vymezeného rámce, jeho výsledkem není nic jiného než jen konečné rozhodnutí o procesní otázce podstatné
pro žalobní řízení, jež před krajským soudem i v době rozhodování Nejvyššího správního soudu stále běží. Jestliže
je tedy poplatková povinnost spojena s řízením o žalobě, v jehož rámci rozhoduje Nejvyšší správní soud
o „procesní“ kasační stížnosti, nevzniká podáním takové kasační stížnosti stěžovateli nová poplatková povinnost,
neboť za řízení ve věci je již zaplaceno (případně se tato otázka řeší). […] Výše uvedené závěry se pak promítají
i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele. Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu
o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému
v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení,
a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z výše uvedených závěrů vyplývá,
že stěžovatel není povinen platit soudní poplatek za projednávanou kasační stížnost; není ani
povinen být v tomto řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Stěžovatel však výslovně
o přidělení advokáta požádal, Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda ustanovení
zástupce stěžovateli z hledisek ochrany jeho práv je nezbytně nutné. Dospěl přitom k závěru,
že tomu tak není, neboť předmětem řízení není žádná složitá právní otázka, z kasační stížnosti
je zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá a proti čemu brojí; Nejvyšší správní soud o ní může
bez dalšího, na základě podkladů obsažených v předloženém soudním spise, rozhodnout.
Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení
před kasačním soudem zamítl.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
a z důvodů dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] V žalobě stěžovatel především činil sporným závěr žalované, že se jednalo o opakované
rozhodování téže žádosti, resp. o stejném předmětu žádosti. Tvrdil, že rozhodnutí žalované
je zmatečné, uvádí, že pokud žalovaná rozhodovala o totožném předmětu žádosti pod
č. j. 10.01 - 000407/19-002, jednalo se o žádost k poskytnutí právní služby s jiným předmětem
(pro jiné řízení), protože zatímco rozhodnutí č. j. 10.01-000407/19-002 se týkalo jeho žádosti
o určení advokáta ve věci domovní prohlídky, tak rozhodnutí č. j. 10.01-000314/19-002 se týkalo
jeho žádosti o určení advokáta ve věci rozhodnutí soudu o ustanovení advokáta místně
nepříslušným soudem.
[11] Žalovaná ve vyjádření k žalobě podrobně popsala a doložila obsah obou žádostí
stěžovatele spisem, z něhož vyplynulo, že podané žádosti byly zcela totožné; obsahem spisu jsou
i samotné žádosti, o jejichž shodě není pochyb. Stěžovatel používá stejný formulář žádostí, obsah
mění pouze přeškrtnutím některých částí textu. V daném případě stěžovatel v nově podané
žádosti zaškrtl zcela shodný text, jak učinil již dříve. Není tedy pravdou, byť v kasační stížnosti
u každé ze svých označených žádostí stěžovatel uvádí jiný text žádosti, že jednou by žádal ve věci
„domovní prohlídky“ a jednou ve věci „ustanovení advokáta nepříslušným soudem“. Nelze
žalované vyčítat, za situace, kdy stěžovatel zcela jednoznačně v používaném formuláři žádosti
vymezil, byť zřejmě vlastní nepozorností, zaškrtnutím příslušného textu zcela shodný předmět
žádosti, že jej nevyzývala k odstranění vad či nedomýšlela za něj, v jaké věci stěžovatel skutečně
zamýšlí o ustanovení advokáta požádat.
[12] Nejvyšší správní soud podotýká, jak ostatně přiléhavě uvedl již městský soud, že smyslem
právní úpravy individuálního osvobození od soudních poplatků je, aby účastníkům nebylo
v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
[13] Předmětem řízení před kasačním soudem je posouzení, zda městský soud postupoval
v souladu se zákonem, když stěžovateli napadeným usnesením nepřiznal osvobození od soudních
poplatků, resp. mu neustanovil zástupce z důvodu zjevné neúspěšnosti podané žaloby.
[14] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné uvést, že v řízení o správní žalobě před
krajským (zde městským) soudem není zastoupení advokátem povinné. Soudní řád správní (§35
odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §36 odst. 3 s. ř. s.) však umožňuje účastníku řízení zástupce ustanovit,
a to za kumulativního splnění čtyř podmínek: 1) musí být podán návrh na ustanovení zástupce, 2)
samotný návrh na zahájení řízení nesmí být zjevně neúspěšný, 3) účastník musí doložit
nedostatek prostředků a 4) ustanovení zástupce musí být nezbytně třeba k ochraně jeho práv
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015 - 19).
[15] V posuzované věci městský soud nezpochybnil majetkové poměry stěžovatele. Aby byly
splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku, potažmo stanovení zástupce pro řízení
před soudem, je však rovněž třeba splnění ostatních tří podmínek. Nejvyšší správní soud se zcela
ztotožnil s názorem městského soudu stran nesplnění podmínky uvedené výše ad 2).
[16] Nejvyšší správní soud k poznámce stěžovatele, že žalovaná nepřípustně ve svém
odůvodnění vychází pouze z počtu podaných žádostí, na základě nichž byl stěžovateli opakovaně
advokát pro různá řízení ustanoven, z čehož dovozuje zneužívání tohoto institutu stěžovatelem,
předně uvádí, že žádost byla zamítnuta z důvodu, že o žádosti ve stejné věci bylo již
rozhodováno, nikoli bez dalšího jen z důvodu počtu již podaných žádostí. Neosvobození
účastníků vedoucích řadu soudních sporů (zpravidla s ohledem na nízký význam věci pro jejich
životní sféru) nesouvisí s otázkou bezúspěšnosti návrhu, nýbrž vyplývá ze smyslu a účelu institutu
osvobození od soudních poplatků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 7 As 101/2011 , sp. zn. 8 As 22/2010).
[17] Jak vyplynulo ze soudního spisu, městský soud posoudil (ne)naplnění zákonných
podmínek z předloženého správního spisu, z něhož lze jednoznačně neúspěšnost návrhu
stěžovatele dovodit.
[18] Pojem „zjevně neúspěšný návrh“ obsažený v §36 odst. 3 s. ř. s. není v zákoně blíže upřesněn,
proto Nejvyšší správní soud vymezil ve své judikatuře některé případy, kdy je obsah tohoto
pojmu naplněn (viz např. rozsudky ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 - 72, či ze dne
29. 6. 2011, č. j. 1 As 51/2011 - 135). Obecně lze říci, že zjevná neúspěšnost návrhu by měla být
zjistitelná bez pochyb, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo nutné
provést dokazování (blíže viz např. rozsudek ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005 - 105,
č. 909/2006 Sb. NSS). Z obdobných hledisek ostatně vychází rovněž judikatura Nejvyššího
soudu (viz např. usnesení NS ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013). Nejvyšší správní
soud konstatuje, že městský soud při posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudního
poplatku, resp. ustanovení zástupce z řad advokátů, nikterak nevybočil z mezí zákona ani setrvalé
judikatury soudů. Pro své rozhodnutí disponoval dostatečnými informacemi, které jsou
seznatelné bez nutnosti dalšího dokazování či doplňování ze správního a soudního spisu.
S posouzením věci městským soudem se zdejší soud ztotožňuje.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první ve spojení s §120 s. ř. s.; úspěšné žalované žádné náklady v tomto řízení
nevznikly, proto jí Nejvyšší správní soud, byť by jí právo na náhradu nákladů řízení svědčilo,
náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti touto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu