ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.200.2019:33
sp. zn. 5 Azs 200/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: O. Ch.,
zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje,
odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem nám. Dr. E.
Beneše 584/24, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2019, č. j. 58 A 4/2019 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce Mgr. Jindřicha
Lechovského, advokáta se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, se ur č uj e částkou
ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“),
kterým krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2019,
č. j. KRPL-42211-27/ČJ-2019-180022-SV. Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla o zajištění
stěžovatele za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném
do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to na dobu 90 dnů ode dne omezení osobní
svobody, z důvodu nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění.
[2] Zajištění předcházela dne 28. 4. 2019 kontrola stěžovatele hlídkou žalované v Lučanech
nad Nisou. Stěžovatel se hlídce prokázal cestovním dokladem Ukrajiny č. X, platným
do 13. 3. 2014. Po provedení šetření v evidencích Ministerstva vnitra žalovaná zjistila,
že stěžovatel měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem „výkonný
manažer – účast v právnické osobě“ od 16. 7. 2009 do 30. 6. 2011. Poté požádal o změnu účelu
pobytu na podnikání, jeho žádosti však nebylo vyhověno a byl mu udělen překlenovací štítek
s platností do 28. 8. 2013. Od 29. 8. 2013 tedy stěžovatel pobývá na území České republiky
bez platného pobytového oprávnění a od 14. 3. 2014 také bez platného cestovního dokladu.
[3] Při výslechu dne 29. 4. 2019 stěžovatel uvedl, že poprvé přicestoval do České republiky
v roce 2006 na pracovní vízum. Pracoval po různých stavbách, přičemž v té době žil společně
se svou nyní již bývalou družkou O. S., se kterou má dva syny (družka i synové mají na území
České republiky trvalý pobyt). Společně však již více než 5 let nežijí. V roce 2011 žádal
o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, který však nedostal. Od září roku 2013 tedy nemá
platný pobyt, ale chtěl se starat o syny, z České republiky proto neodcestoval. Na otázku žalované
uvedl, že o skončení platnosti překlenovacího štítku nevěděl, až do současné doby čekal,
jak dopadne jeho odvolání proti zamítnutí dříve podané žádosti. Uvedl také, že si je vědom
pravidel vstupu a pobytu na území Schengenského prostoru, ale z České republiky odjet nechtěl.
Pracoval na stavbách bez pracovní smlouvy, měsíčně si vydělal asi 20 000 Kč. V České republice
žádnou adresu pobytu nemá, bydlení také ne, přespává na stavbách a někdy u bývalé přítelkyně
(matky jeho dětí). S bývalou přítelkyní a se syny ve společné domácnosti nebydlí, jezdí za nimi
pouze na návštěvu. Na chodu domácnosti se nijak nepodílí, přítelkyni platí 6 000 Kč měsíčně
na děti, které občas vezme třeba na bowling. Žádné jiné rodinné vazby v České republice nemá;
matku, otce a sestru má na Ukrajině. V Praze získal v hospodě od muže jménem G. za 500 eur
rumunský doklad, za který zaplatil hotově. Žádné zdravotní problémy nemá. Nemá platné
zdravotní pojištění, ani peníze na vycestování. K odjezdu na Ukrajinu uvedl: „Asi bych měl, ale odjet
rozhodně nechci. Jsem tady již dlouho a chci tady v České republice zůstat, mám tu děti.“
[4] Na základě zjištěných informací žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 4. 2019, č. j. KRPL-
42211-22/ČJ-2019-180022-SV, uložila stěžovateli správní vyhoštění, přičemž dobu,
po kterou stěžovatel nemůže vstoupit na území členských států Evropské unie, stanovila
na 1 rok. Současně rozhodnutím ze dne 30. 4. 2019, č. j. KRPL-42211-27/ČJ-2019-180022-SV,
rozhodla o zajištění stěžovatele podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců – tj.
z důvodu nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[5] Rozhodnutí o zajištění napadl stěžovatel žalobou, ve které namítal nesprávnost závěru
žalované ohledně možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. Konkrétně uváděl,
že o neaplikovatelnosti zvláštních opatření nemůže být rozhodnuto paušálně pouze na základě
toho, že stěžovatel pobývá na území České republiky dlouhodobě nelegálně.
[6] Krajský soud podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), stěžovatelovu žalobu zamítl s tím, že odůvodnění
žalované považuje za dostatečné. Závěr o možném ohrožení nebo ztěžování výkonu rozhodnutí
o správním vyhoštění vyplýval ze skutkových okolností případu, neboť stěžovatel se prokazoval
neplatným cestovním dokladem, nemá zdravotní pojištění, pracoval bez platného pracovního
povolení a nadto si obstaral padělaný rumunský doklad. Jelikož neplní zákonem stanovené
povinnosti, neskýtá záruku, že by plnil i povinnosti uložené správním orgánem ve smyslu §123b
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zajištění cizince je sice subsidiární a použije se pouze tehdy,
pokud nepostačuje uložení zvláštního opatření, žalovaná je však povinna zkoumat, zda uložení
takového opatření neohrozí výkon správního vyhoštění. Podle názoru krajského soudu žalovaná
nevycházela pouze ze zjištěného dlouhodobého nelegálního pobytu (tj. neuložila správní
vyhoštění automaticky), ale s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem stěžovatelova případu.
Finanční záruka nepřipadala v úvahu, neboť stěžovatel odpovídajícími finančními prostředky
nedisponoval; nahlášení adresy, kde by se stěžovatel zdržoval, taktéž nebylo možné, neboť sám
uvedl, že se na žádné adrese pravidelně nezdržuje (přespává většinou na stavbách). Pokud jde
o povinnost osobně se hlásit na policii, krajský soud uvedl, že z postoje stěžovatele a zjištěných
skutečností vyplývá, že stěžovatel nehodlá respektovat zákonné povinnosti ani v budoucnu. Není
proto dána dostatečná záruka, že bude spolupracovat s orgány policie. Krajský soud
proto uzavřel, že žalovaná řádně uvážila o všech zvláštních opatřeních a dospěla ke správnému
závěru, že jejich uložení nepřichází v úvahu, aniž by byl ohrožen výkon správního vyhoštění.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž uvedl jedinou
námitku směřující do nesprávného vyhodnocení aplikovatelnosti zvláštních opatření podle §123b
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že krajský soud svým rozhodnutím fakticky převzal
paušalizovaný závěr žalované o nemožnosti uložit zvláštní opatření. Opětovně zdůraznil,
že nelegální pobyt na území České republiky sám o sobě nestačí pro naprostou ztrátu důvěry
vůči stěžovateli. Závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření je podle stěžovatele příliš tvrdý.
Krajský soud svým rozhodnutím ospravedlnil nepřiměřené omezení osobní svobody stěžovatele,
a to pouze na základě předchozího nelegálního pobytu na území České republiky. Stěžovatel
se však nedopustil žádného provinění dosahujícího trestněprávní intenzity, ani provinění
narušujícího veřejný pořádek. Veškerá porušení českého právního řádu ze strany stěžovatele
(absence právního titulu, potřebných dokladů, zdravotního pojištění a výkon nelegální práce) byla
imanentně spjata s jeho nelegálním pobytem, který jakožto důvod pro neuložení zvláštních
opatření sám o sobě nestačí. Závěrem stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud výslovně odmítl
dosud rozšířenou praxi správních orgánů, podle níž v případě, že cizinec z území České republiky
po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost
uložení zvláštních opatření. Žalovaná postupovala podle názoru stěžovatele ještě excesivněji,
neboť jej zajistila, aniž by se dopustil závažného protiprávního jednání na úrovni nerespektování
správního rozhodnutí o vyhoštění. Toto nenapravil ani krajský soud, tudíž nemůže napadený
rozsudek, ani rozhodnutí žalované obstát.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu
se zákonem. Ztotožnila se se závěry krajského soudu a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podstata této věci tkví z posouzení otázky, zda v případě stěžovatele skutečně nemohla
být využita zvláštní opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, namísto zajištění
stěžovatele za účelem správního vyhoštění.
[12] Vztahem zajištění za účelem správního vyhoštění a zvláštních opatření podle zákona
o pobytu cizinců se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS. Uvedl, že zajištění cizince za účelem
jeho vyhoštění nemůže být automatismem. Jedná se o institut, který má subsidiární povahu.
Zajištění cizince by tedy mělo být použito pouze tehdy, nepostačuje-li uložení zvláštního opatření
za účelem jeho vycestování z území České republiky. Cílem právní úpravy zvláštních opatření je
skutečně snaha o minimalizaci omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců za účelem
vyhoštění.
[13] Výše uvedený závěr však neznamená, že by žalovaná musela vždy nejprve přistoupit
k uložení zvláštních opatření. To ostatně Nejvyšší správní soud potvrdil již v rozsudku ze dne
15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, když uvedl, že „zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy,
kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření
podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců. Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit
k uložení zvláštního opatření a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl
v důsledku často ke zmaření výkonu správního vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit
vyhnout vycestování z České republiky, policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila,
že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl
by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno.
Z tohoto důvodu také zákon o pobytu cizinců v ust. §123b odst. 3 stanoví, že policie zkoumá, zda uložením
zvláštního opatření neohrozí výkon správního vyhoštění. Uložení zvláštního opatření musí proto být upřednostněno
před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí
ze zvláštního opatření, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon
správního vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody
pro učinění závěru, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování…“ (důraz přidán).
[14] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uložení zvláštních opatření předpokládá ze strany
cizince spolupráci se státními orgány. Přitom nesmí existovat důvodná obava, že se bude
případnému výkonu správního vyhoštění vyhýbat. Jestliže je pak zřejmé (resp. existuje důvodná
obava), že se cizinec správnímu vyhoštění bude snažit vyhnout – tj. výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění bude ohrožen, je namístě přistoupit k zajištění cizince, aniž by bylo nejprve uloženo
některé ze zvláštních opatření. Není přitom nezbytné, aby cizinec spáchal trestný čin,
či aby zásadně porušoval veřejný pořádek, jak naznačuje stěžovatel. Podstatné je pouze to,
zda cizinec bude schopen plnit povinnosti vyplývající ze zvláštního opatření a zda nevznikne
důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl výkon správního vyhoštění ohrožen.
[15] Podstata stěžovatelovy kasační stížnosti spočívá v tom, že závěr o nemožnosti uložení
zvláštních opatření byl učiněn automaticky bez náležitého zohlednění okolností daného případu.
Krajský soud pak podle názoru stěžovatele tento nesprávný závěr potvrdil. Této námitce
však nelze přisvědčit.
[16] Nejvyšší správní soud ověřil, že krajský soud rozhodnutí žalované řádně přezkoumal
a jednotlivými typy zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců se náležitě zabýval, stejně
jako žalovaná. Výslovně uvedl, proč nebylo možné přistoupit k uložení jednotlivých typů
zvláštních opatření a že žalovaná nevycházela pouze ze zjištěného dlouhodobého nelegálního
pobytu, jak tvrdil stěžovatel.
[17] Pokud jde o zvláštní opatření podle §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců,
tedy povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu
oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat
za účelem provedení pobytové kontroly, stěžovatel výslovně uvedl, že na území České republiky
na žádné adrese dlouhodobě nepobývá. Uvedl, že přespává po stavbách, občas u své bývalé
přítelkyně. Za takových okolností skutečně nelze tohoto zvláštního opatření využít. Co se týče
finanční záruky, jakožto zvláštního opatření ve smyslu §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, stěžovatel opět výslovně uvedl, že žádnými prostředky na složení finanční záruky,
ani na vycestování nedisponuje. Dlužno podotknout, že ani ze strany jiné fyzické či právnické
osoby nebyla v průběhu řízení žádná nabídka složení finanční záruky učiněna. Proto nebylo
možné uložit ani toto zvláštní opatření.
[18] Konečně pokud jde o poslední zvláštní opatření – tj. povinnost cizince osobně se hlásit
policii v době policií stanovené ve smyslu §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců,
krajský soud správně vyhodnotil, že ani toto zvláštní opatření s ohledem na osobu stěžovatele
nemohlo být využito. Ze stěžovatelovy výpovědi totiž vyplynulo, že se právními předpisy České
republiky nehodlá řídit. Ke svému odjezdu z České republiky uvedl, že „rozhodně nechce, chce
tady zůstat“ (viz výše). Pracoval na území České republiky bez platného pracovního povolení,
bez sjednaného zdravotního pojištění a skutečně vědomě žádným způsobem svůj pobytový status
nehodlal uvést do souladu s právními předpisy. Nelze přehlédnout, že si sám obstaral padělaný
rumunský doklad. Možnost užití falešného dokladu, tj. i jeho prosté držení, aniž by se tímto
dokladem cizinec prokazoval, přitom Nejvyšší správní soud považuje ve své judikatuře
za běžných okolností jako dostatečný důvod k důkladnému zvážení, zda cizince zajistit
(srov. rozsudek ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Azs 237/2017 - 20). Stěžovatel si doklad pořídil
od neznámé osoby (údajný G.), a to v restauračním zařízení za určitou finanční hotovost; tímto
jednáním dal jasně najevo, že by s orgány policie nemusel spolupracovat, a vzbudil důvodnou
obavu, že by se mohl skrývat či prokazovat jinou identitou. Veškeré tyto okolnosti přitom
žalovaná ve svém rozhodnutí náležitě zohlednila.
[19] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s názorem krajského
soudu v tom, že žalovaná nerozhodla o zajištění stěžovatele automaticky, ale až poté, co možnost
uložení zvláštních opatření za účelem vycestování posoudila nikoli formálně, ale individuálně,
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem stěžovatelova případu.
V. Závěr a náklady řízení
[20] Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
stěžovatele důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly.
[22] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce
stěžovatele, advokát Mgr. Jindřich Lechovský, byl stěžovateli ustanoven již v řízení o žalobě
usnesením krajského soudu ze dne 10. 5. 2019, č. j. 58 A 4/2019 - 16. V řízení před Nejvyšším
správním soudem ustanovený advokát učinil jeden úkon právní služby spočívající v sepisu kasační
stížnosti včetně jejího doplnění a porady s klientem dne 21. 6. 2019 v délce 75 minut [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)],
za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Porada s klientem se týkala okolností souvisejících s podáním kasační stížnosti, takže ji
lze považovat za její součást. Je třeba vzít v úvahu, že advokát stěžovatele byl s jeho věcí
obeznámen, neboť jej na základě ustanovení zastupoval již v řízení před krajským soudem; navíc
se kasační stížnost z části shoduje s argumentací použitou v doplnění žaloby. Vzhledem k tomu,
že ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), musí být
jeho odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč navýšena o částku odpovídající DPH
21 %. Celkem tedy bude ustanovenému zástupci z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena
částka 4 114 Kč, a to do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu