ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.338.2019:28
sp. zn. 5 Azs 338/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: K. N. D.,
zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2019, č. j. 17 A 136/2019 –
39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4114 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do třiceti (30) dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2019, č. j. OAM-302/LE-BA04-BA04-PS-2019.
Citovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), přičemž dobu trvání zajištění stanovil ve smyslu §46a odst. 5 téhož
zákona do 13. 9. 2019.
[2] Dne 23. 5. 2019 byl stěžovatel zadržen Policií ČR poté, co byl při kontrole
živnostenských provozoven nalezen skryt v kontejneru a nepředložil žádný doklad totožnosti.
Stěžovatel uvedl údaje o své totožnosti a státní příslušnosti a k věci dále sdělil, že na území ČR
přicestoval před 3 měsíci bez cestovního dokladu. Popsal, že z Vietnamu odcestoval v lednu 2018
letecky do Ruska na základě ruského turistického víza a strávil tam rok; do Evropy vycestoval,
aby si našel práci. Doplnil, že z Vietnamu vycestoval s platným cestovním pasem, ale ztratil jej
po měsíci, co byl v ČR, a nikde ztrátu nehlásil. Prohlásil, že si je vědom skutečnosti, že musí mít
cestovní pas a vízum, aby mohl v ČR pobývat, ale vízum si nikde nezařizoval. Sdělil, že zde
pracuje na tržnici SAPA a bydlí u známého, ale adresu nezná. Se stěžovatelem bylo zahájeno
řízení o správním vyhoštění a následně vydala Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy,
rozhodnutí ze dne 23. 5. 2019, č. j. KRPA-199895-9/ČJ-2019-000022-ZSV, o zajištění
stěžovatele za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“).
[3] Dne 26. 5. 2019 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany a na základě toho
pak přistoupil žalovaný k vydání výše citovaného rozhodnutí o jeho zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu. Z dosavadního jednání stěžovatele bylo totiž dle žalovaného zřejmé,
že existují oprávněné důvody se domnívat, že stěžovatel nebude nadále respektovat své zákonné
povinnosti, bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění, a že žádost o udělení
mezinárodní ochrany byla v jeho případě podána pouze účelově.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu; v ní namítl nesprávné
a nedostatečné posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu.
Podle názoru stěžovatele nelze jen z jeho nelegálního vstupu a pobytu na území ČR a dalších
členských států EU vyvozovat, že je nespolehlivou osobou, u které nelze uvažovat o uložení
zvláštních opatření; poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017
č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, podle něhož samotný nelegální pobyt na území ČR nemůže být
důvodem pro nemožnost využití zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců. Podobný
závěr lze pak využít i v případě úvahy o možném využití zvláštních opatření podle zákona
o azylu, přičemž právě v případě stěžovatele nelze konstatovat, že by se jednalo o osobu, která
by zvláštní opatření hodlala či chtěla jakkoliv mařit, a to s ohledem na to, že se na území ČR
nedopustila žádného trestněprávně relevantního jednání, ani území ČR nehodlala pouze využít
jako tranzitní zemi pro cestu do jiného státu. Závěr žalovaného o nemožnosti užití zvláštních
opatření proto nemůže jako zjevně nesprávný a excesivní obstát a napadené rozhodnutí proto
trpí vadou nezákonnosti. Z uvedených důvodů stěžovatel požádal, aby soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. S odkazem na obsah správního spisu
podobně jako žalovaný vyšel z toho, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany
až poté, co byl zadržen policií a zajištěn za účelem správního vyhoštění, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany již dříve. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany bylo účelové a učiněné s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu
vyhoštění nebo jej pozdržet. Současně dovodil, že nelze uložit zvláštní opatření podle §47
zákona o azylu, neboť z předchozího chování stěžovatele je možné důvodně předpokládat,
že by se toto opatření minulo svým účinkem. Stěžovatel porušoval právní předpisy ČR, když
svévolně neoprávněně pobýval na území ČR bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění
k pobytu, dokonce bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené
s pobytem na území ČR zcela ignoroval, a při následné kontrole se úmyslně pokoušel skrýt
v kontejneru, aby mohl i nadále nelegálně setrvávat na území ČR a dále porušovat zákony týkající
se zaměstnávání cizinců na území ČR. S ohledem na uvedené, krajský soud uzavřel, že mírnější
opatření ve smyslu §47 zákona o azylu nebylo možné použít a zajištění stěžovatele bylo zcela
namístě a v souladu se zákonem. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 – 23.
[6] Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost, v níž uplatnil důvod
obsažený v §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) tedy z důvodu vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Stěžovatel zpochybňuje závěry
žalovaného, potažmo krajského soudu ohledně nemožnosti účinně uplatnit zvláštní opatření
podle §47 zákona o azylu. Podle přesvědčení stěžovatele byl žalovaný a následně i krajský soud
povinen vypořádat se v tomto ohledu se všemi klíčovými prvky jeho pobytové historie; k ní pak
poukázal na to, že se nikdy neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí a nedopustil
se protiprávního jednání představujícího zásadní porušení veřejného pořádku. V případě
stěžovatele je zřejmé, že žádost o mezinárodní ochranu podal sice přinejmenším sekundárně
rovněž z důvodu zamezení realizace správního vyhoštění, avšak okolnosti jeho předchozího
pobytu na území České republiky nenasvědčují tomu, že by nebyl schopen plnit eventuálně
uložená zvláštní opatření. V případě stěžovatele nelze konstatovat, že by se jednalo o osobu, která
by zvláštní opatření hodlala či chtěla jakkoliv mařit. Na základě toho stěžovatel v závěru kasační
stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jakož
i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření popřel důvodnost kasační stížnosti a navrhl její zamítnutí. Poukázal
přitom na obsah správního spisu s tím, že zákonné povinnosti během svého pobytu na území ČR
stěžovatel vědomě nerespektoval a zjištěné okolnosti ve svém souhrnu svědčily pro závěr o jeho
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Současně sdělil, že zajištění stěžovatele bylo
ukončeno dne 13. 9. 2019.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podstatou věci je přezkum rozhodnutí o zajištění stěžovatele, které žalovaný vydal
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jenž stanoví: „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).
[12] V projednávaném případě není sporné, že se jedná o zajištění žadatele o udělení
mezinárodní ochrany, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění
cizinců – a to s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto skutečnost stěžovatel
nijak nerozporoval a je zcela zjevná z obsahu správního spisu (viz dále). Základní předpoklad
pro zajištění stěžovatele byl tedy splněn. Nicméně další a dlužno dodat, že neméně důležitý
předpoklad zajištění dle shora citovaného ustanovení zákona o azylu souvisí se subsidiaritou
zajištění vůči mírnějším opatřením; k tomu srov. mutatis mutandis usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, publ. pod č. 3559/2017
Sb. NSS, v němž byl sice řešen případ zajištění podle zákona o pobytu cizinců, avšak jeho závěry
lze vztáhnout též na zajištění podle zákona o azylu, neboť základní logická vazba je v obou
případech stejná – k zajištění lze přistoupit jen tehdy, pokud mírnější donucovací opatření
nebudou dostatečně účinná.
[13] Jednoduše řečeno, zákon o azylu podmiňuje podle §46a odst. 1 zajištění žadatele tím,
že nelze „účinně uplatnit zvláštní opatření“; těmi se dle §47 odst. 1 zákona o azylu rozumí uložení
povinnosti: „a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu
v době ministerstvem stanovené.“
[14] Smyslem a účelem těchto opatření je obecně to, aby byla zajištěna dostupnost cizince
pro potřeby řízení o mezinárodní ochraně. Současně ovšem nelze odhlížet od toho kterého
typového důvodu zajištění pod písm. a) až f) v §46a odst. 1 zákona o azylu; v nyní souzené věci
byl stěžovatel zajištěn z důvodu uvedeného pod písm. e) – to znamená v situaci, kdy existují
oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem
vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze
zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, jak je uvedeno výše, ale především
zabezpečení jeho dostupnosti pro řízení o správním vyhoštění, případně pro výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění (bude-li vydáno). Tento závěr potvrzuje judikatura Nejvyššího správního
soudu, která ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu pak
dále dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního
opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit
pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, včetně případného maření předchozích
rozhodnutí o správním vyhoštění; v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48.
[15] Ostatně na pobytovou historii se odkazuje i sám stěžovatel, jemuž lze dát obecně
za pravdu v tom, že důvody zajištění a důvody neúčinnosti zvláštních opatření by neměly být
totožné, byť na sebe budou úzce navázané tak, jako v nyní projednávané věci. V ní žalovaný
v rámci zvažování účinnosti zvláštních opatření významně vycházel z důvodu zajištění,
což Nejvyšší správní soud považuje za logické a odpovídající uvedené judikatuře – a to tím spíše,
že pobytová historie stěžovatele nebyla nijak bohatá, resp. nebylo možno ji blíže zjistit, jak
je patrné ze správního spisu.
[16] Dne 23. 5. 2019 byl stěžovatel zadržen Policií ČR poté, co byl při kontrole
živnostenských provozoven nalezen skryt v kontejneru a nepředložil žádný doklad totožnosti.
Do protokolu dne pobýval na území ČR neoprávněně, bez cestovního dokladu a jakéhokoliv
oprávnění k pobytu. Z tohoto důvodu byl dne 23. 5. 2019 zajištěn, a následně umístěn do zařízení
pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění, kde dne 26. 5. 2019 podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany, a proto ho dne 27. 5. 2019 žalovaný tzv. „přezajistil“ do režimu zákona
o azylu.
[17] Jako již bylo uvedeno, účelem zajištění stěžovatele bylo zabezpečení jeho dostupnosti
v řízení o správním vyhoštění; vždyť právě řízení o správním vyhoštění bylo důvodem, pro který
podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, a lze důvodně předpokládat, že při využití
zvláštních opatření podle §47 odst. 1 zákona o azylu by byl cíl tohoto řízení zmařen. Uložení
povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku [§47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu] totiž
umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin a nelze vyloučit,
že by se stěžovatel po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a zůstal na území ČR
v ilegalitě, jako tomu bylo před jeho zadržením. K témuž důsledku by mohlo vést též uložení
povinnosti pouze hlásit se osobně ministerstvu [§47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu].
[18] Krajský soud proto nechybil, pokud žalobu stěžovatele zamítl s tím, že v daném případě
zvláštní opatření nebylo možno účinně uplatnit, neboť by nebyla dostatečně zabezpečena účast
stěžovatele při řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany, resp. při řízení o jeho správním
vyhoštění.
[19] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tedy dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že posouzením možnosti uložení zvláštního opatření podle §47 zákona o azylu
se žalovaný (a následně i krajský soud) náležitě zabýval a své závěry přezkoumatelným způsobem
odůvodnil. Nejvyšší správní soud tak považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného a krajského
soudu za dostatečná a mající oporu ve spisech.
[20] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1, věty první s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[22] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 11. 6. 2019, č. j. 13 A 39/2019 – 18,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Podle §35 odst. 10 in fine s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za 1 úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši 3100 Kč [srov. §9
odst. 4 písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu] a náhradu hotových výdajů paušální částkou
za každý úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem
3400 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, soud mu takto vypočtenou částku
navýšil o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, tj. 714 Kč [srov. §14 odst. 2, §36 odst. 1,
§47 odst. 1 písm. a) a 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v relevantním znění].
Celkem tedy činí odměna ustanoveného zástupce 4114 Kč a bude mu vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 13. ledna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu