ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.385.2019:29
sp. zn. 5 Azs 385/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr.Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: T. N., proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019,
č. j. 10 A 162/2015-42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit k rukám žalobkyně náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaná domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 16. 9. 2015,
č. j. MV-85609-4/SO-2015; tímto zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 5. 5. 2015, č. j. OAM-15958-39/DP-2014 a toto
rozhodnutí potvrdila. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žádost
žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání z důvodu podle
§56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu cizinců”), neboť se i přes
provedení pohovoru nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti.
[2] Žalobkyni byl v období od 5. 10. 2009 do 4. 10. 2011 povolen dlouhodobý pobyt
za účelem podnikání – účast v právnické osobě, kde působila jako jednatelka. Se žalobkyní byl
v řízení o žádosti ze dne 14. 4. 2014 proveden dne 23. 3. 2015 výslech ve smyslu §169 odst. 2
zákona o pobytu cizinců, při kterém uvedla, že nebude odpovídat na otázky týkající se předešlého
účelu dlouhodobého pobytu, neboť žádá o pobyt za účelem zaměstnání a otázky ohledně
podnikání s tímto účelem nesouvisí. Dále při výslechu uvedla, že pracuje v cukrárně a že na území
ČR nemá žádné rodinné příslušníky. Dle stěžovatelky byl dán důvod nepovolení pobytu dle
§56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se i přes provedení pohovoru nepodařilo
ověřit údaje uvedené v žádosti; dodala, že správní orgán I. stupně je povinen zjistit v každém
jednotlivém případě, zda jsou splněny zákonem požadované podmínky pro vyhovění žádosti,
včetně toho, zda je dán důvod pro nevyhovění žádosti podle §37 a §56 zákona o pobytu
cizinců; žádost o pobytové oprávnění obsahuje kolonku č. 17, která se týká předchozího pobytu
na území delšího než 3 měsíce, v rámci které je nutné vyplnit délku, důvod a místo předešlého
pobytu; žalobkyně nechala tuto kolonku prázdnou, což nebylo podstatné, neboť údaje byly
dohledány v informačním systému cizinců; důvodem pro nevyhovění žádosti může být i minulé
neplnění účelu pobytu.
[3] Proti správnímu rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou, které městský soud nyní
kasační stížností napadeným rozsudkem vyhověl. V žalobě žalobkyně uvedla, že její žádost byla
zamítnuta s odkazem na ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona o p obytu cizinců z důvodu,
že se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí podle
žalobkyně vyplývá, že se správní orgán I. stupně pokusil zjistit, zda je dán důvod pro zamítnutí
žádosti kvůli existenci jiné závažné překážky v podobě neplnění účelu dříve povoleného pobytu,
přičemž žalobkyně při výslechu odmítla odpovídat na otázky týkající se jejího podnikání, které
bylo účelem jejího dříve povoleného pobytu z toho důvodu, že předmětem nové žádosti bylo
zaměstnání. Žalobkyně zdůraznila, že plnění účelů dříve povolených pobytů není údajem
uvedeným v žádosti, a proto nebylo logické zamítnout žádost z důvodu, že se nepodařilo ověřit
údaje uvedené v žádosti. Poukázala na judikaturu městského soudu i na praxi správních orgánů,
z nichž vyplývá, že skutečnost, že cizinec v minulosti neplnil účel dříve povoleného pobytu, tvoří
tzv. „jinou závažnou překážku“ jakožto důvod pro nevyhovění žádosti o změnu účelu pobytu
ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Obsahem údajů v kolonce č. 17 žádosti
je pouze existence dřívějšího pobytu, jeho účelu a časové vymezení, tj. objektivní skutečnosti,
ověřitelné nahlédnutím do evidence správních orgánů, a nikoliv to, zda účely předmětných
pobytů byly plněny. Podle názoru žalobkyně správnímu orgánu I. stupně nic nebránilo v tom, aby
nashromáždil dostatečné množství podkladů pro zamítnutí žádosti pro jinou překážku pobytu
podle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců; odepření součinnosti ve věci dřívějších
pobytových oprávnění samo o sobě není důvodem pro zamítnutí žádosti podle §56 odst. 1 písm.
a) zákona o pobytu cizinců.
[4] Městský soud konstatoval, že §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ze své
podstaty představuje důvod k zamítnutí žádosti pouze v těch případech, u nichž nebylo možno
pro dostatečnou nesoučinnost žadatele ověřit věrohodnost údajů stanovených a uvedených
v jeho žádosti. Předmětné ustanovení pak lze aplikovat nejen na údaje v žádosti samotné, nýbrž
i na údaje z jejích příloh. Poukázal na to, že žádost žalobkyně v kolonce č. 17 poskytuje prostor
pro uvedení data předchozího pobytu (datum od a datum do), důvodu předchozího pobytu
a místa předchozího pobytu. Údaj o plnění účelu předešlého povoleného dlouhodobého pobytu,
jenž správní orgány hodlaly výslechem žalobkyně ověřit, tedy zjevně není součástí žádosti či jejích
příloh a nelze jej zaměňovat s údajem o důvodu pobytu, který naopak je součástí žádosti
v kolonce 17 a který žadatelka (žalobkyně) nevyplnila (ale tyto údaje jsou ověřitelné
z informačního systému). Jelikož údaj o plnění účelu předchozího pobytu není údajem uvedeným
v žádosti či v jejích přílohách, správní orgán I. stupně postupoval dle městského soudu
nezákonně, když zamítl žádost žalobkyně o nové povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu
podle §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců tj. proto, že se nepodařilo ověřit údaj
v žádosti o tom, zda žalobkyně plnila účel předchozího povoleného pobytu. Skutečnost,
že se výslechem žalobkyně nepodařilo ověřit údaj o tom, zda plnila účel předchozího povoleného
pobytu, tedy není možné kvalifikovat jako důvod pro zamítnutí žádosti podle §56 odst. 1 písm.
a) zákona o pobytu cizinců. Podle citovaného ustanovení totiž nelze dlouhodobé vízum udělit
tehdy, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví
k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených
v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení
předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.“ (zdůraznění doplnil městský soud). Městský
soud poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 45 A 28/2015 – 38,
č. 3545/2017 Sb. NSS, v němž se uvádí: „Text §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců obsahuje tři
různé alternativně využitelné důvody pro zamítnutí pobytové žádosti cizince. Prvním je samotná skutečnost,
že se cizinec nedostaví k pohovoru. Druhým je situace, kdy cizinec ve stanovené lhůtě nepředloží doklady, jež jsou
nezbytné pro ověření údajů, o něž se jeho žádost opírá. Třetí z těchto důvodů pak představuje stav, kdy se nepodaří
ověřit údaje v žádosti žadatele, tj. stav důkazní nouze (non liquet), který však zákonodárce činí závislým
na předchozích dvou alternativách v tom smyslu, že přichází do úvahy jen tehdy, nenastal-li důvod pro zamítnutí
žádosti podle předchozích dvou alternativ [cizinec se dostavil k výslechu (je-li takový výslech potřebný), předložil
požadované doklady, a přesto se jeho tvrzení v žádosti nepodařilo ověřit]. Třetí alternativa je tak podmíněna tím,
že cizinec důkazně vyčerpal jak své oprávnění předkládat doklady ke svým tvrzením, tak i možnost být k věci
vyslechnut, může-li výslech k ověření údajů přispět. Teprve tehdy se může uplatnit tímto ustanovením zakotvené
důkazní břemeno žadatele vztahující se k údajům uváděným v jeho žádosti, jakožto zákonem o pobytu cizinců
stanovená odchylka od obecně platící zásady materiální pravdy, podle níž je to správní orgán, kdo je povinen
postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro
soulad jeho úkonu s požadavky právních předpisů, ochrany dobré víry a oprávněných zájmů dotčených osob
a s požadavkem proporcionality zásahu do těchto práv (viz §3 správního řádu).“ (podtržení doplněno
městským soudem).
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka namítá nezákonnost napadeného rozsudku městského
soudu z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Nesouhlasí s právním názorem městského soudu, že byl nezákonně aplikován §56 odst. 1 písm.
a) zákona o pobytu cizinců, neboť v daném případě žalobkyně v rámci provedeného výslechu
odmítla vypovídat na otázky týkající se plnění předešlého účelu dlouhodobého pobytu na území
České republiky za účelem podnikání – účast v právnické osobě; správní orgán I. stupně tak
nemohl ověřit plnění účelu naposledy vydaného povolení k pobytu. Podle názoru stěžovatelky
je výše uvedená skutečnost, tedy odmítnutí vypovídat na otázky týkající se plnění předešlého
účelu dlouhodobého pobytu na území České republiky, důvodem pro zamítnutí žádosti
z důvodu, že se i přes provedení pohovoru nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, která je zakotvena v §56 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[6] Dle stěžovatelky z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že každý cizinec
pobývající na území České republiky, je povinen plnit účel svého pobytu (např. rozsudek
č. j. 7 As 82/2011-81, ze dne 27. 12. 2011). Plněním účelu, pro který bylo povolení
k dlouhodobému pobytu uděleno, je nutné rozumět faktické vykonávání daného účelu, nikoliv
pouze plnění formální; v rozsudku č. j. 9 As 80/2011-69, ze dne 19. 1. 2012 Nejvyšší správní
soud konstatoval, že nenaplnění účelu předchozího pobytu spočívající v nevykonávání
podnikatelské činnosti lze považovat za závažnou překážku pro prodloužení pobytu cizince
na území České republiky ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, avšak v daném
případě účastnice řízení odmítla vypovídat na otázky vztahující se k plnění účelu předchozího
povolení k pobytu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dle stěžovatelky jednoznačně
vyplývá, že zákon o pobytu cizinců vyžaduje plnění účelu vydaného povolení k pobytu.
[7] Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 244/2016-41,
ze dne 17. 9. 2018, v němž soud v obdobném případě uvedl: „Přestože se však v daném případě výslech
žalobce konal, odepření žalobce odpovídat na jakékoliv případně položené otázky ze strany ministerstva vnitra,
a to z důvodu toho, že by jí mohl pro svou osobu vyvolat hrozbu trestního stíhání, resp. stíhání pro přestupek,
nicméně znemožnilo tyto skutečnosti (údaje) ověřit. A proto za situace, kdy nebylo možné tyto skutečnosti
ze strany ministerstva vnitra ověřit jiným způsobem, přičemž žalobce sám žádná další tvrzení nedokládal, stejně
jako neučinil další důkazní návrhy, prostřednictvím nichž by bylo možné je ověřit, nezbylo ministerstvu vnitra
postupovat jinak, než žádost žalobce zamítnout podle §46 odst. 1 ve spojení s §56 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců, což následně žalovaná aprobovala svým rozhodnutím…je plně v dispozici daného účastníka
řízení, jakým způsobem subjektivně vyhodnotí míru rizika v podobě hrozby stíhání jeho osoby či osoby mu blízké
pro trestný čin či přestupek, které by mohl svou výpovědí přivodit, a zda na základě tohoto zhodnocení využije
svého práva odepřít výpověď či nikoliv. Na druhou stranu však musí současně vzít do úvahy důsledky takového
rozhodnutí pro své procesní postavení (zejména z hlediska povinnosti důkazně podložit svá tvrzení a hrozby
důkazní nouze – viz §52 správního řádu z roku 2004) a tedy i pro samotný úspěch v daném řízení, neboť
příkladmý důsledek v podobě zamítnutí pobytové žádosti v rámci zákona dle §46 odst. 1 ve spojení s §56 odst.
1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a to právě z důvodu, že „se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení
předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit“, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě žalobce, nelze
považovat za sankci ve výše uvedeném smyslu, nýbrž za důsledek a vyústění procesní taktiky, kterou si daný
účastník řízení zvolil.“ Dále poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
č. j. 59 A 45/2017-46, ze dne 21. 9. 2017, kde se uvádí: „Výklad zastávaný žalobkyní by vedl
k absurdní situaci, kdy by správní orgán mohl ověřovat pouze údaje uvedené v tiskopisu žádosti o pobytové
povolení, nikoli již další náležitosti k žádosti, jež stanoví zákon, tedy mj. by nemohl ověřovat, zda má cizinec
zajištěno ubytování po dobu pobytu na území či zda jeho pobyt na území nebude přestavovat pro sociální systém
ČR nadměrnou zátěž.“ Dle stěžovatelky cizincova vlastní výpověď je v rámci dokazování velmi
podstatným podkladem, neboť jak uvedl např. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne
30. 1. 2018, č. j. 30 A 36/2017-46, pro závěry správního orgánu hraje cizincova vlastní výpověď
tak důležitou roli, že již z ní samé může správní orgán dovozovat (ne)plnění účelu pobytu, pokud
cizinec nevyvine další aktivitu k prokázání plnění účelu svého pobytu s cílem unést břemeno
důkazní.
[8] Dle názoru stěžovatelky napadený rozsudek městského soudu ve svém důsledku může
vést k tomu, že žalobkyně nebude povinna plnit účel povoleného pobytu, respektive plnění
vydaného povolení k pobytu nebude možné v rámci prodloužení či vydání nového povolení
k pobytu na území České republiky zpětně zkoumat. Může tak docházet k obcházení zákona, kdy
cizinci nebudou muset fakticky plnit účel pobytu a bude jim postačovat pouze formální plnění
účelu, např. zápisu v obchodním rejstříku, živnostenský list, kdy při následně podané žádosti
o vydání nového povolení k pobytu nebude možno zkoumat plnění předchozího povolení
k pobytu. Navíc v daném případě neexistuje jiné zákonné ustanovení, pro které by bylo možno
zjištěný skutkový stav podřadit a takovou žádost zamítnout z důvodu neplnění předchozího účelu
pobytu, ačkoliv faktické plnění účelu pobytu je zákonem vyžadováno. Stěžovatelka
je přesvědčena, že její rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
[9] Žalobkyně souhlasí se závěrem městského soudu, že stěžovatelka nezákonně v daném
případě aplikovala §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dodává, že citovaná judikatura
je opřena toliko o rozhodnutí krajského soudu, zejména však nejde o skutkově srovnatelné
případy. Zatímco v předkládaném případě žalobkyně plně spolupracovala, v případě citované
judikatury žadatel evidentně odpíral o čemkoli vypovídat. V případě žalobkyně však došlo pouze
k odepření zodpovězení otázek nikoli ohledně plnění účelu předchozího pobytu, ale ohledně
„technikálií” týkajících se jejího bývalého zaměstnavatele. Pokud v dalším citovaném případě
navíc rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 59 A 45/2017-46 ze dne 21. 9. 2017
argumentuje: „výklad zastávaný žalobkyní by vedl k absurdní situaci, kdy by správní orgán mohl ověřovat
pouze údaje uvedené v tiskopisu žádosti o pobytové povolení, nikoli již další náležitosti k žádosti, jež stanoví
zákon, tedy mj. by nemohl ověřovat, zda má cizinec zajištěno ubytování po dobu pobytu na území či zda jeho
pobyt na území nebude přestavovat pro sociální systém ČR nadměrnou zátěž,“ pak dle žalobkyně dlužno
dodat, že jde o situaci nesrovnatelnou. Důslednější ověřování plnění podmínek pro prodloužení
pobytu je jistě žádoucí a sleduje smysl a účel ustanovení zákona o pobytu cizinců. Nicméně
vyslýchání žadatele k velmi podrobným detailům jeho předchozího zaměstnání, když nic
nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně předchozí účel pobytu neplnila, sahá daleko za teleologický
výklad daných ustanovení. Žalobkyně navrhuje kasační stížnost zamítnout pro nedůvodnost.
[10] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu z důvodů
a v rozsahu uplatněných kasačních námitek, současně zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by byl povinen Nejvyšší správní soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelka naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti podle §56 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců shledává v tom, že žalobkyně odmítla v průběhu výslechu poskytnout
správnímu orgánu I. stupně informace týkající se plnění účelu předešlého povoleného
dlouhodobého pobytu za účelem podnikání – účasti v právnické osobě. Městský soud naopak
je toho názoru, že plnění účelu dříve povoleného pobytu není údajem uvedeným v žádosti,
a proto nebylo možné zamítnout žádost žalobkyně dle výše uvedeného ustanovení zákona
o pobytu cizinců. Stěžejní spornou otázkou v posuzované věci je tedy to, zda žádost žalobkyně
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání byla zamítnuta v uvedených
skutkových okolnostech po právu podle §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců,
tj. z důvodu, že se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů
nepodařilo ověřit údaje v žádosti.
[12] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně podala dne 14. 4. 2014 žádost o udělení
nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání (§45 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců). Prvostupňové rozhodnutí poměrně obsáhle rozebírá výslech žalobkyně, konstatuje
přitom, že tímto výslechem mělo být ověřeno plnění účelu předchozího pobytu. Správní orgán I.
stupně tedy zjevně zaměřil dokazování na zjištění toho, zda žalobkyně plnila účel předchozího
pobytu, a zda to v jejím případě znamená jinou závažnou překážku pro zamítnutí žádosti. Tento
postup potvrdila i stěžovatelka. Plnění účelu předchozího pobytu se dle správních orgánů
nepodařilo zjistit pro nesoučinnost žalobkyně, která odmítla odpovídat na otázky týkající
se předchozího pobytu. Ze spisu vyplývá, že otázky, na které žalobkyně odmítla vypovídat s tím,
že se nevztahují k předmětu nyní podané žádosti o povolení k pobytu za účelem zaměstnání,
se týkaly struktury společnosti, v níž je zapsána na pozici jednatelky (datum poslední valné
hromady, účetní závěrky, výše základního kapitálu, apod).
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že odepřená výpověď
stran zjišťovaných skutečností nemohla vést k dostatečně podloženému závěru, že žalobkyně
účel předchozího pobytu neplnila; přitom ze zákona o pobytu cizinců ani nelze dovodit,
že by se v případě odmítnutí výpovědi na otázky v rámci výslechu pokládala zjišťovaná
skutečnost za prokázanou. Jak správně konstatoval městský soud, správní orgány by tyto
skutečnosti musely v souladu se zásadou materiální pravdy podle §3 správního řádu ověřit
v jiných podkladech - prakticky se nabízelo například, aby správní orgány požádaly o součinnost
právnickou osobu, jejíž jednatelkou byla žalobkyně, společníky či jednatele této právnické osoby
nebo aby vyžádaly informace o fungování právnické osoby od rejstříkového soudu, finančního
úřadu či orgánů správy sociálního zabezpečení atp.
[14] Nejvyšší správní soud podotýká, že předmětem žádosti o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je posouzení, zda v konkrétním případě
neexistuje zákonná překážka, která by ve smyslu §37 zákona o pobytu cizinců vyloučila možnost
podané žádosti vyhovět. Představuje-li přitom jednu z těchto překážek i neplnění účelu pobytu,
pro který byl cizinci již dříve pobyt povolen (srov. např. rozsudky NSS ze dne 27. 12. 2011,
č. j. 7 As 82/2011 - 81, ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, ze dne 28. 5. 2014,
č. j. 4 As 165/2013 - 50, nebo ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 Azs 373/2018 – 30), správní orgány
nepochybně jsou oprávněny v konkrétních případech zkoumat a hodnotit, zda cizinec účel
pobytu reálně naplňuje. V posuzovaném případě byl účelem dříve povoleného pobytu žalobkyně
výkon podnikatelské činnosti – účast v právnické osobě. Správní orgány tak nepochybně byly
oprávněny posuzovat, zda žalobkyně reálně účel dosavadního povoleného pobytu naplňovala,
zda jej neobcházela a nezneužívala pro jiný než deklarovaný účel.
[15] V projednávané věci požádala žalobkyně o jiný pobytový titul – za účelem zaměstnání –
výkon závislé činnosti. Jak konstatoval např. Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 17. 2. 2016,
č. j. 57 A 20/2015-48, „Pokud žalobce podal žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu
za jiným účelem, za účelem zaměstnání oproti předchozímu podnikání, a správní orgán žádosti nevyhoví podle
§46 odst. 1 s odkazem na §56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území, když bylo na základě výslechu
žalobce dle správního orgánu prokázáno, že žalobce neplnil účel dosavadního dlouhodobého pobytu za účelem
podnikání – účasti v právnické osobě, pak uvedl-li žalobce ve výpovědi jako účastník daného řízení podrobnosti
o své činnosti v právnické osobě, přesunulo se důkazní břemeno na správní orgán, který musí prokázat dalším
dokazováním, že žalobce účel dosavadního povoleného dlouhodobého pobytu neplnil. Žádná takové skutková
zjištění však žalovaná neučinila a dokazování tímto směrem ani nevedla.
[16] Nejvyšší správní soud podotýká, že pro §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
je relevantní to, zda jde o údaje uvedené v žádosti, přičemž otázka plnění či neplnění účelů dříve
povolených pobytových oprávnění takovým údajem není. Z prováděného „dokazování“
nevyplynulo, že by byl dán důvod pro zamítnutí žádosti či zrušení víza, což by byl jediný důvod
pro posuzování uváděných negativních podmínek. Zjištění, zda žalobkyně plnila účel povoleného
pobytu, by mělo být předmětem samostatného řízení a meritorního rozhodnutí, které by pak
mohlo sloužit jako podklad pro závěr o existenci jiné závažné překážky pobytu. K tomu však
nedošlo, pochybnosti správních orgánů ohledně možnosti plnění předešlého účelu pobytu
(tj. podnikání) postrádají oporu v dostatečně zjištěném skutkovém stavu a řádném odůvodnění.
[17] Nad rámec uvedeného je třeba přisvědčit žalobkyni v tom, že stěžovatelkou odkazovaná
judikatura není v projednávané věci vždy případná; neboť stěžovatelka odkazuje na případy, kdy
bylo zamítnutí pobytového povolení založeno na §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.
Jak bylo vyloženo výše, stěžovatelka opřela své rozhodnutí o §56 odst. 1 písm. a) uvedeného
zákona (přičemž z dosavadních výsledků řízení nelze dospět k závěru, že by bylo prokázáno,
že žalobkyně účel předchozího pobytu neplnila). Je pravdou, že citovaný rozsudek Krajského
soudu v Brně posuzoval věc rovněž v kontextu s §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců;
s jeho závěry se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje a není jimi vázán.
[18] Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelkou tvrzené nesprávné právní posouzení
důvodné. Městský soud posoudil věc zcela v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně
a přesvědčivě odůvodnil. Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky důvodné, proto
kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti při jejím podání ke dni 1. 11. 2019
zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem; dne 9. 4. 2020 bylo soudu doručeno jeho
oznámení o ukončení zastupování. Vzhledem k tomu, že advokát v řízení o kasační stížnosti
učinil jeden úkon – vyjádření ke kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud přiznal žalobkyni
náhradu nákladů řízení, které po ní advokát může spravedlivě požadovat, ve výši 4114 Kč. Tuto
částku je žalovaná povinna uhradit k rukám žalobkyně do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu