ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.47.2020:14
sp. zn. 5 Azs 47/2020 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: O. K., advokátem
se sídlem Bartolomějská 11, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2020, č. j. 34 A 38/2019 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti dvěma rozhodnutím žalované ze dne 29. 10. 2019, č. j. CPR-16316-2/ČJ-2018-930310-
V234, a č. j. CPR-16316-3/ČJ-2018-930310-V234.
[2] Prve citovaným rozhodnutím žalované (pod č. j. CPR-16316-2/ČJ-2018-930310-V234)
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend
(dále též jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 4. 2018, č. j. KRPB-113631-45/ČJ-2017-
060028-SV, jímž bylo stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění
a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie
v délce 6 měsíců. Současně mu byla podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba
k vycestování z území České republiky do 10 dnů od nabytí právní moci vydaného rozhodnutí
o správním vyhoštění. Dále bylo rozhodnuto, že dle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců
se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování. Druhým z výše citovaných
rozhodnutí žalované (pod č. j. CPR-16316-3/ČJ-2018-930310-V234) pak bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 9. 4. 2018,
č. j. KRPB-113631-46/ČJ-2017-060028-SV, jímž mu byla uložena povinnost nahradit náklady
řízení spojené s řízením o správním vyhoštění cizince paušální částkou 1 000 Kč.
[3] Správní vyhoštění bylo stěžovateli uloženo v návaznosti na kontrolu policie a Celní
správy, která stěžovatele společně s dalšími cizinci kontrolovala dne 11. 5. 2017 v prostorách
společnosti TOS Znojmo, a.s. (dále též jen „TOS Znojmo“) na adrese Družstevní 2828/3, 669 02
Znojmo, kde stěžovatel v době kontroly na obráběcím stroji rozřezával materiál. Při kontrole
policie prověrkou cestovních dokladů zjistila, že stěžovatel je držitelem polského národního víza
typu D, č. X, s dobou platnosti od 10. 3. 2017 do 5. 9. 2017; dle vstupního razítka policie
současně zjistila, že stěžovatel do schengenského prostoru vstoupil dne 15. 3. 2017. Kromě
cestovního dokladu stěžovatel předložil ještě pracovní smlouvu v polském jazyce označenou jako
„Umowa o pracę“, uzavřenou dne 3. 4. 2017 mezi stěžovatelem a společností OVD –
TEMYRTRANS SP. Z O.O., se sídlem Z. W. 107a 23-107 Strzyzewice (dále jen
„TEMYRTRANS“), dodatek této pracovní smlouvy (Aneks do umowy o pracę) z téhož dne, kterým
došlo ke změně původního místa výkonu pracovní činnosti ve výše uvedeném sídle polského
zaměstnavatele na adresu provozovny společnosti TOS Znojmo a ke zvýšení mzdy, a také
osvědčení A1, týkající se předpisů v oblasti sociálního zabezpečení. Stěžovatel ovšem
neměl žádné povolení k zaměstnání ani jiný doklad, který by jej opravňoval na území České
republiky pracovat. Správní orgán I. stupně proto dne 11. 5. 2017 zahájil se stěžovatelem správní
řízení a pokusil se jej vyslechnout; stěžovatel však odmítl vypovídat bez svého právního zástupce.
[4] Personální ředitel společnosti TOS Znojmo pan Mgr. L. T. v rámci kontroly vypověděl,
že na zaměstnání cizinců má společnost uzavřenu smlouvu o dílo se společností ODRYDAS
s.r.o. (dále jen „ODRYDAS“) a navazující smlouvy o nájmu strojů, o poskytování úplatného
ubytování a zvýhodněného stravování. Práci přiděluje cizincům mistr, přičemž od společnosti
TOS Znojmo cizinci dostávají pomůcky, pracovní oblečení a nářadí stejně jako kmenoví
zaměstnanci. Mgr. T. svou výpověď později upřesnil tak, že všichni agenturní pracovníci mají
k dispozici pracovní smlouvu od polského zaměstnavatele TEMYRTRANS, původně se mylně
domníval, že se jedná přímo o zaměstnance společnosti ODRYDAS, která je TOS Znojmo
poskytla. Pověřený zástupce společnosti TOS Znojmo Ing. K. k věci uvedl, že pracovníci
poskytnutí společností ODRYDAS jsou přidělení do výroby a pak rozděleni na jednotlivé úseky
ke strojům, kde spadají pod mistra a ten jim zadává a kontroluje práci. Společnost TOS Znojmo
dále předložila smlouvu o dílo, kterou uzavřela jako objednatel se společností ODRYDAS jako
zhotovitelem, v níž se zhotovitel zavazuje osobně nebo prostřednictvím svých zaměstnanců
vyrábět součástky či opracovávat materiály dodané objednatelem v místě a čase určeném
objednatelem, a doprovodné smlouvy o nájmu strojního vybavení. Správnímu orgánu I. stupně
byl předložen rovněž nástupní lístek svědčící o nástupu stěžovatele do společnosti TOS Znojmo
dne 17. 3. 2017.
[5] Stěžovatel byl k věci vyslechnut dne 12. 6. 2017, již za přítomnosti právního zástupce
(a tlumočnice), kdy vypověděl, že z Ukrajiny vycestoval z důvodu nedostatku práce a peněz. Zemi
původu opustil dne 15. 3. 2017 a odjel do Polska do společnosti TEMYRTRANS. Tam mu však
dne 16. 3. 2017 sdělili, že v Polsku moc práce není a nabídli mu práci v ČR a poslali jej tam na
služební cestu. Ve společnosti TEMYRTRANS dostal stěžovatel pracovní smlouvu. V Polsku
však nikdy nepracoval ani nebyl školen o bezpečnosti práce. Dále stěžovatel uvedl, že do ČR
přicestoval sám dne 17. nebo 18. 3. 2017 a dne 20. 3. 2017 začal pracovat ve společnosti TOS
Znojmo, kde absolvoval dvoutýdenní školení k seznámení se s českými výkresy. Práci mu určoval
mistr společnosti TOS Znojmo. Stěžovatel pracoval v pravidelných šestihodinných denních
i nočních směnách, někdy do práce docházel i v sobotu; svou pracovní dobu si evidoval pomocí
čipu. Uvedl, že kvalitu práce mu kontrolovalo kontrolní oddělení společnosti TOS Znojmo,
pracovní a ochranné pomůcky dostal od mistra.
[6] Na základě popsaného skutkového stavu správní orgán I. stupně uzavřel, že ve věci nešlo
o poskytnutí přeshraničních služeb, ale o poskytnutí pracovní síly. Stěžovatel totiž pro společnost
TOS Znojmo fakticky vykonával závislou práci, a to bez patřičného povolení k zaměstnání
Správní orgán I. stupně tedy rozhodl o správním vyhoštění stěžovatele tak, jak je uvedeno výše.
V odvolání proti uložení správního vyhoštění stěžovatel namítal, že v souladu s §98 písm. k)
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o zaměstnanosti“) a směrnicí 96/71/ES žádné povolení k zaměstnání nepotřeboval,
neboť do České republiky byl vyslán svým polským zaměstnavatelem v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě – k prokázání této skutečnosti odkázal na
jednotlivé písemné smlouvy a také vyjádření Evropské komise ze dne 31. 3. 2017. Žalovaná
ovšem jeho argumentaci nepřisvědčila a ve svém rozhodnutí zdůraznila, že stěžovatel
nevykonával svou činnost jménem a na účet svého polského zaměstnavatele. Místem výkonu
práce stěžovatele nebylo Polsko (kde žádnou činnost nevykonával), nýbrž Česká republika, kde
vykonával závislou práci pro společnost TOS Znojmo. Proto jej nelze považovat za zaměstnance
vyslaného polským zaměstnavatelem v rámci přeshraničního poskytování služeb.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[7] Proti tomuto rozhodnutí žalované (a souvisejícímu rozhodnutí o nákladech řízení) podal
stěžovatel žalobu, v níž v zásadě zopakoval své dřívější námitky ohledně vysílání zaměstnanců
v rámci přeshraničního poskytování služeb. Krajský soud shledal podanou žalobu nedůvodnou,
a proto ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[8] Krajský soud se ztotožnil se závěry obou správních orgánů, podle kterých stěžovatel
vykonával v České republice pracovní činnost bez potřebného pracovního povolení. Krajský
soud se zde opřel mj. o závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, č. 3713/2018 Sb. NSS a v něm citované judikatury Soudního dvora
Evropské unie, a uzavřel, že výkon práce stěžovatele vykazoval znaky závislé práce a neměl
povahu služby poskytované zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie
ve smyslu §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Podle krajského soudu šlo výlučně o poskytnutí
pracovní síly cizince pro potřeby jiné společnosti. Polský zaměstnavatel stěžovatele totiž
vystupoval fakticky jako agentura práce, stěžovatel u něj nikdy nepracoval a jeho polský
zaměstnavatel výkon práce u společnosti TOS Znojmo nijak nekontroloval. Nelze proto
usuzovat, že by stěžovatel v domovském státě svého zaměstnavatele vykonával převážnou část
své pracovní činnosti a po dokončení práce v České republice by se tam navracel.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž setrval na své
dosavadní argumentaci. Zopakoval, že na území České republiky nevykonával práci neoprávněně,
neboť je zaměstnancem polské společnosti TEMYRTRANS, která ho do České republiky vyslala
v rámci přeshraničního poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě,
a to za účelem plnění zakázky pro společnost ODRYDAS. Žalovaná tak měla podle stěžovatele
aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnici 96/71/ES. Ačkoliv stěžovatel
opakovaně předkládal důkazy k prokázání svých tvrzení (správnost popsaného postupu potvrdila
ve svém vyjádření i Evropská komise), tyto nebyly ze strany správních orgánů akceptovány.
[10] Dle názoru stěžovatele se v obchodních vztazích může stát, že je zaměstnanec po přijetí
do zaměstnání kvůli nižší vytíženosti zaměstnavatele ihned vyslán k výkonu práce do jiného
členského státu Evropské unie. Správní orgány i krajský soud přitom staví své závěry výhradně
na jeho výpovědi a nezohledňují, že se ve smluvních vztazích zúčastněných společností
neorientuje. Kdyby správní orgány provedly důkazy, které navrhoval již ve správním řízení, tyto
nejasnosti by byly zhojeny. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaná ve svém vyjádření pouze odkázala na napadený rozsudek krajského soudu a na
jí shromážděný spisový materiál a uvedla, že způsob rozhodování krajského soudu nehodlá
komentovat. Vzhledem k tomu již Nejvyšší správní soud vyjádření žalované ani nezasílal
stěžovateli k případné replice.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Jádro sporu tkví v zodpovězení jediné právní otázky, a to zda stěžovatel za dané skutkové
situace potřeboval k výkonu práce na území České republiky patřičné povolení k zaměstnání či
nikoli. Obecně přitom platí, že cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván v České
republice jen tehdy, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově
převedeného zaměstnance nebo modré karty, popřípadě má-li platné povolení k zaměstnání
vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky
(§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Uvedená povolení ovšem nejsou vyžadována vždy.
Jednu z výjimek představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož aplikace se stěžovatel
v kasační stížnosti dovolával a jenž stanoví, že povolení není třeba k zaměstnání cizince, „který byl
vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu
Evropské unie“.
[15] Pro posouzení věci je tedy klíčové, zda byl stěžovatel svým polským zaměstnavatelem do
České republiky vyslán v souladu s citovaným ustanovením, potažmo v souladu s právem
Evropské unie, neboť citované ustanovení představuje implementaci zásady volného pohybu
služeb podle čl. 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie. Při zodpovězení této otázky
je třeba vycházet primárně z judikatury Soudního dvora Evropské unie, na níž zcela správně
poukázal již krajský soud (srov. zejména rozsudky ze dne 10. 2. 2011 ve spojených věcech C-
307/09 až C-309/09, Vicoplus, a ze dne 11. 9. 2014, C-91/13, Essent Energie Productie). Citovanými
rozsudky, jakož i celkovým judikatorním vývojem náhledu Soudního dvora Evropské unie na
danou problematiku se Nejvyšší správní soud již podrobně zabýval, a to v rozsudku ze dne
31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, č. 3713/2018 Sb. NSS. I z tohoto rozsudku přitom krajský
soud vycházel a rovněž Nejvyšší správní soud jej považuje za plně přenositelný na případ
stěžovatele.
[16] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku k problematice vysílání pracovníků v rámci
přeshraničního poskytování služeb uvedl, že „členské státy Evropské unie mohou chránit své vnitrostátní
pracovní trhy před zneužíváním svobody poskytování služeb k neoprávněnému agenturnímu zaměstnávání podniky
usazenými v jiném členském státě. Nejvyšší správní soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora
a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje
pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst.
3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze
za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo.
Pracovní povolení se dle §98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území
České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České
republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět
a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh“ (pozn. podtržení doplněno).
[17] V nyní projednávaném případě ovšem ze zjištění správních orgánů nevyplývá,
že by stěžovatel vykonával v Polsku jakoukoliv pracovní činnost a že by se snad po skončení
doby „vyslání“ měl do Polska navrátit. Stěžovatel sice podle své výpovědi dne 15. 3. 2017
přicestoval nejprve do Polska, kde se následujícího dne setkal se zástupcem společnosti
TEMYRTRANS, nicméně hned 17. 3. 2017 – aniž by v Polsku vykonal jakoukoliv pracovní
činnost, byl proškolen v bezpečnosti práce apod. – odcestoval do České republiky. Zde měl podle
své výpovědi začít tři dny nato (podle nástupního lístku společnosti TOS Znojmo však dokonce
již dne 17. 3. 2017) pracovat ve společnosti TOS Znojmo. V této společnosti tak začal pracovat
ještě před samotným uzavřením pracovní smlouvy s polskou společností TEMYRTRANS,
k němuž podle samotné smlouvy došlo až dne 3. 4. 2017. Podle dodatku pracovní smlouvy pak
byl stěžovatel rovněž teprve dne 3. 4. 2017 „vyslán“ – prostřednictvím změny místa výkonu
pracovní činnosti – k práci pro společnost TOS Znojmo do České republiky. Z okolností věci je
tedy zřejmé, že pro svého polského zaměstnavatele stěžovatel v Polsku žádnou pracovní činnost
nevykonával (podle popsané časové souslednosti byl naopak polským zaměstnavatelem formálně
přijat a „vyslán“ do České republiky dokonce až poté, co zde již pracoval), přičemž podle
dodatku pracovní smlouvy, uzavřeného fakticky současně s pracovní smlouvou, pro něj navíc
v Polsku vlastně ani vůbec pracovat neměl, neboť byl ihned „vyslán“ do České republiky.
[18] Pokud stěžovatel po celou dobu zdůrazňoval existenci smluvních vztahů mezi
společnostmi TEMYRTRANS, ODRYDAS a TOS Znojmo, tyto smluvní vztahy na výše
uvedeném ničeho nemění. Nejvyšší správní soud zde poukazuje na obsah smlouvy o dílo mezi
společnostmi TOS Znojmo a ODRYDAS, která neobsahovala žádný konkrétně určený předmět
plnění, jež by měli vyslaní pracovníci v České republice uskutečňovat, ale jen obecně vymezené
činnosti: výroba součástek či opracovávání materiálů dodaných objednatelem v místě a čase
určeném objednatelem. Jediným smyslem těchto smluvních vztahů podle Nejvyššího správního
soudu bylo zjevně poskytnutí pracovní síly pro potřeby společnosti TOS Znojmo, čemuž
odpovídala také vlastní činnost stěžovatele u této společnosti. Stěžovatel byl totiž zařazen do
jejího výrobního procesu (k obráběcímu stroji), plnil své úkoly pod dohledem mistra společnosti
TOS Znojmo (nikoli pod dohledem svého polského zaměstnavatele), ve stejných prostorách
jako její zaměstnanci, a to zpravidla v pravidelných šesti, resp. dvanácti hodinových směnách, jež
tato společnost také v rámci evidence docházky sledovala. Ze strany polského zaměstnavatele
TEMYRTRANS šlo tedy fakticky o agenturní zprostředkování zaměstnání.
[19] Nejvyšší správní soud zde podotýká, že ke stejným závěrům již dříve dospěl hned
v několika obdobných případech, které s projednávanou věcí vykazovaly obdobné skutkové
znaky a rovněž posuzované kasační námitky byly totožné; v podrobnostech srov. rozsudky
ze dne 17. 1. 2019, č. j. 3 Azs 58/2018 - 23 (v tomto případě vystupovala přímo i společnost
TEMYRTRANS), ze dne 3. 4. 2019, č. j. 6 Azs 42/2019 - 19 či ze dne 8. 10. 2019, č. j. 10 Azs
133/2019 - 34. V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uzavřel, že „smyslem smluv
uzavřených mezi polskými a českými společnostmi bylo začlenit stěžovatele na český pracovní trh (…) Způsob,
jakým jednotlivé společnosti na základě uzavřených smluv začlenily stěžovatele na český pracovní trh, tak měl
zjevně posloužit pouze jako prostředek k tomu, jak obejít právní předpisy chránící nejen český pracovní trh,
ale i vysílané zaměstnance ze třetích zemí.“
[20] V nyní řešené věci sice vystupují odlišné společnosti, faktická podoba jejich smluvních
vztahů je však s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a vyjádřením v průběhu řízení,
totožná. Citované hodnocení proto Nejvyšší správní soud považuje za zcela přiléhavé i v nynější
věci a uzavírá, že v případě stěžovatele skutečně nebylo na místě aplikovat výjimku stanovenou
v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Správní orgány tak při svém rozhodování správně
vycházely z předpokladu, že stěžovatel k výkonu zaměstnání na území České republiky příslušné
povolení potřeboval.
[21] Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani vyjádření Evropské komise ze dne
31. 3. 2017, na něž stěžovatel odkazoval, neboť toto vyjádření se jeho případu nijak přímo
nedotýká. Evropská komise se vyjadřovala pouze k možnostem vysílání pracovníků ze třetích
zemí s pravidelným a obvyklým výkonem práce u zaměstnavatele usídleného v jiném členském
státě; tuto podmínku však případ stěžovatele nesplňuje. Nepřípadná je rovněž námitka týkající
se možné nižší vytíženosti zaměstnavatele a nutnosti vyslat zaměstnance jinam ihned po přijetí do
zaměstnání, neboť (nehledě na nelogičnost přijetí zaměstnance, kterého nepotřebuji) stěžovatel
tuto námitku neuplatnil v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud k ní proto nemohl
přihlížet (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud konečně neshledává důvodnou ani námitku nedostatečně
zjištěného skutkového stavu. Z výše rekapitulovaného obsahu správního spisu vyplývá,
že správní orgány měly k dispozici dostatek podkladů potřebných k tomu, aby mohly ve věci
řádně rozhodnout. Tyto podklady také správně a přezkoumatelně zhodnotily a své závěry
následně také podrobně zdůvodnily. To platí rovněž pro napadený rozsudek krajského soudu.
Jestliže stěžovatel správním orgánům a krajskému soudu vytýkal, že své závěry postavily na jeho
výpovědi, jakožto osoby neznalé obchodních vztahů dotčených společností, nutno říci,
že stěžovatel ve své výpovědi hovořil primárně o svém příjezdu do České republiky a výkonu
práce u společnosti TOS Znojmo a nijak se nevyjadřoval ke smluvním vztahům mezi jeho
polským zaměstnavatelem, společností ODRYDAS a společností TOS Znojmo. V případě
námitky týkající se neprovedení důkazů navrhovaných během správního řízení, je pak potřeba
připomenout, že stěžovatel tyto důkazy nijak nespecifikoval. Jak již přitom Nejvyšší správní soud
konstatoval výše, správním orgány měly pro učiněné závěry k dispozici dostatek podkladů,
nehledě na to, že z pohledu posouzení podstaty věci není skutkový stav věci vůbec sporný.
V. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo
by jí proto vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační
stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. prosince 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu