ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.57.2020:43
sp. zn. 5 Azs 57/2020 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: B. B., zast. JUDr.
Marošem Matiaškem, advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 41 Az 1/2020 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Marošovi Matiaškovi, se sídlem Ovenecká 78/33 Praha
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8228 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 11. 2019, čj. OAM-881/ZA-ZA12-P16-2019, kterým žalovaný dle §25 písm. d)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu") zastavil řízení o udělení mezinárodní
ochrany.
[2] Stěžovatel podal dne 6. 10. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Z dokladu
(potvrzení) o zajištění ubytování ze dne 21. 5. 2019 vyplynulo, že mu bude poskytnuto ubytování
na území České republiky na neomezenou dobu na adrese H. X56, n. S. 56, X Ž. Tutéž adresu
označil i v žádosti o odchod do soukromí ze dne 10. 10. 2019 jako adresu privátu. Přípisem ze
dne 7. 11. 2019 žalovaný předvolal stěžovatele k pohovoru na den 29. 11. 2019; toto předvolání
mu bylo doručováno na adresu n. S. 56, X Ž.; jelikož nebyl zastižen, byl vyzván k vyzvednutí
zásilky a bylo mu na této adrese zanecháno poučení; zásilka byla připravena k vyzvednutí dne
11. 11. 2019. Vzhledem k tomu, že si zásilku ve lhůtě nevyzvedl, byla dne 23. 11. 2019 vrácena
žalovanému. Stěžovatel se uvedeného dne v 9:00 hodin nedostavil k pohovoru v rámci řízení o
udělení mezinárodní ochrany; žalovaný proto řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25
písm. d) zákona o azylu zastavil.
[3] V žalobě stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím správním
řízením byl zkrácen na svých právech, neboť sice měl hlášen pobyt na adrese H. X56, n. S. 56, X
Ž., avšak z osobních a finančních důvodů se pohybuje především v Praze, kde pobývá u
známých; jelikož očekával předvolání k pohovoru, obrátil se na držitele poštovní licence (Českou
poštu), aby si zajistil zasílání písemností v době od 16. 10. 2019 do 16. 12. 2019 na adresu, kde si
může poštovní zásilky přebírat a má označenu poštovní schránku, tedy na adresu S. 2051/4, X P.
4. Na tuto adresu mu však předvolání doručeno nebylo, přestože držitel poštovní licence musel
vědět, na jakou adresu si přeje písemnosti doručovat; nemohla tedy nastat fikce doručení
předvolání k pohovoru předvídaná v §24 odst. 3 zákona o azylu a nebyl dán ani důvod pro
zastavení řízení.
[4] Krajský soud poukázal na právní úpravu doručování dle zákona o azylu, odkázal rovněž
na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu; vypořádal přezkoumatelným způsobem
veškeré námitky stěžovatele, přičemž postup žalovaného shledal souladný se zákonem, proto
žalobu zamítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že ji podává z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., aniž by však konkretizoval, co dle jednotlivých ustanovení krajskému soudu vytýká.
Domnívá se, že v případě podání není na místě posuzovat podmínky přijatelnosti tak, jak jsou
stanoveny v §104a s. ř. s., neboť se v daném případě nejedná o meritorní rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany. Obsahově shodné námitky uplatnil stěžovatel rovněž v žalobě. Uvádí,
že si je vědom právní úpravy týkající se doručování, nicméně má za to, že žalovaný i krajský soud
měli při rozhodování přihlédnout k významu řízení pro stěžovatele, jakož i k jeho specifickému
postavení (cizinec, bez právního zastoupení, neznalý právního řádu České republiky ani jazyka,
ve kterém se vede řízení). Poukazuje na skutečnost, že úkon pohovoru v řízení o udělení
mezinárodní ochrany má zcela specifický charakter ve srovnání s jinými obdobnými instituty
obsaženými v právních předpisech upravujících správní řízení; odlišnost spočívá zejména v tom,
že na základě tohoto úkonu je následně posuzována celá žádost cizince, kdy údaje jím v průběhu
pohovoru uvedené do značné míry určují, zda má či nemá daná osoba nárok na udělení
mezinárodní ochrany; prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany stát dodržuje
své mezinárodněprávní závazky vyplývající z příslušných úmluv a konvencí. Pokud by tedy
v jednotlivých případech nedošlo k meritornímu posouzení žádosti cizince o mezinárodní
ochranu na základě čistě procesních ustanovení zákona, nebylo by možno ani ověřit, zda stát
skutečně naplňuje své závazky spočívající v dodržování zásady non-refoulement; mohlo by tedy
potenciálně dojít i k porušení čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, případně
např. čl. 2 či 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel
má za to, že současná právní úprava §25 písm. d) zákona o azylu nemůže být interpretována
způsobem, který by umožňoval zastavení řízení v důsledku nedostavení se k pohovoru, protože
cizinci nebylo jeho konání z vysvětlitelných důvodů známo. Takový postup by byl v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
[6] Dle stěžovatele i v řízení o udělení mezinárodní ochrany je správní orgán povinen vést
řízení tak, aby byly dodrženy základní zásady správního řízení, má za to, že tyto zásady
se dostávají do popředí o to více v kontextu řízení o mezinárodní ochraně, které má pro žadatele
a jejich život zcela zásadní význam. Stěžovatel se domnívá, že zastavením řízení z důvodů
nedostavení se k pohovoru nemohla být naplněna zásada zjištění stavu věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, neboť stěžovatel se nemohl ve věci vůbec vyjádřit. Došlo rovněž k zásahu
do jeho práva být informován včas o úkonu správního orgánu, kdy mu v důsledku toho nebylo
umožněno uplatnit efektivně svá práva a hájit své zájmy. Stěžovatel uvádí, že již v řízení před
krajským soudem poukazoval na skutečnost, že se o vedení řízení aktivně zajímal, když se sám
osobně dostavoval průběžně na pracoviště správního orgánu (naposledy dne 19. 12. 2019) a ptal
se na stav řízení, nikdy mu však nebylo sděleno, že by se ve věci měl konat úkon pohovoru.
To svědčí o jeho procesní aktivitě a skutečnosti, že v žádném případě nebylo jeho záměrem
vedení řízení mařit či neposkytovat správnímu orgánu potřebnou součinnost. Stěžovatel uvádí,
že při neúspěšném doručení předvolání k pohovoru se nabízelo doručování ze strany správního
zopakovat, případně učinit další kroky ke zjištění aktuální doručovací adresy stěžovatele.
Dle názoru stěžovatele se zastavení řízení jeví jako značně účelové a ze strany správního orgánu
plánované, neboť pohovor byl nařízen na den 29. 11. 2019, přičemž ve stejný den došlo k vydání
rozhodnutí o zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že správní orgán má podle §23 odst. 4 zákona
o azylu v případě, že se žadatel o udělení mezinárodní ochrany nedostaví k pohovoru, pořizovat
o této skutečnosti dále záznam, jeví se takto rychlý sled událostí a úkonů ve správním řízení
stěžovateli tak, že správní orgán již dopředu presumoval, že stěžovatel se pohovoru nezúčastní
a tím pádem bude dán důvod pro zastavení řízení.
[7] Nejvyšší správní soud podotýká, že obsahově shodné námitky uplatnil stěžovatel rovněž
v žalobě.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis, z něhož je zřejmé,
že vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a postupoval zcela v souladu se zákonem.
Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Na uvedeném nic nemění ani fakt, že se nejedná
u správního orgánu o rozhodnutí meritorní; v tomto směru je námitka stěžovatele stran
(ne)aplikace §104a s. ř. s. nepřípadná.
[10] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání,
neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou soudu,
ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně. Nebyl shledán ani důvod pro přistoupení
k judikaturnímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě
nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
hmotného nebo procesního práva. Kasační stížnost je pro výše uvedené podle §104a s. ř. s.
nepřijatelná.
[12] Žalovaný, potažmo krajský soud vycházeli z řádně zjištěného skutkového stavu věci, který
má oporu ve správním spise, přičemž správní rozhodnutí bylo vydáno bez jakéhokoliv projevu
libovůle. Spekulace stěžovatele o účelovém zastavení řízení nemají žádné opodstatnění.
Skutečnost, že se stěžovatel v určený den nedostavil k pohovoru v 9.00 hod., nebrání tomu,
aby v týž den mohlo být vydáno rozhodnutí o zastavení řízení, neboť takový jediný výsledek
zákon o azylu v §25 písm. d) předvídá.
[13] Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel dne 10. 10. 2019 požádal o odchod
z Pobytového zařízení v Zastávce do soukromí; na základě této žádosti došlo v souladu s §77
zákona o azylu ke změně místa jeho hlášeného pobytu na adresu H. X56, n. S. 56, Ž. Žádnou
jinou adresu v průběhu řízení žalovanému neoznámil, proto žalovaný zcela v souladu s §24 odst.
1 zákona o azylu doručoval předvolání k pohovoru na den 29. 11. 2019, právě na tuto adresu. Z §
24 odst. 3 zákona o azylu pak vyplývá, že „[p]okud nebyl účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany v
místě doručení zastižen, doručovatel písemnost uloží v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo v
azylovém zařízení, kde je účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany hlášen k pobytu, a účastníka řízení ve věci
mezinárodní ochrany o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do 10 dnů ode dne,
kdy byla písemnost uložena, poslední den této lhůty je dnem doručení.“Žalovaný postupoval zcela
v intencích zákona, písemnost byla řádně doručována, poté byla uložena na poště, přičemž
v úložní době si ji stěžovatel nevyzvedl.
[14] Právní úprava doručování dle §24 zákona o azylu zajišťuje, že žadatel o mezinárodní
ochranu má po celou dobu řízení možnost přebírat zásilky buď v azylovém zařízení, nebo
v jiném místě hlášeného pobytu, které si zvolí; v takovém případě však musí respektovat pravidla
součinnosti. Pokud stěžovatel z nesprávného postupu viní Českou poštu, je třeba dodat, že ryze
soukromoprávní vztah mezi stěžovatelem a Českou poštou nemůže nijak zavazovat žalovaného;
k argumentaci, že měl s držitelem poštovní licence sjednánu službu spočívající v přeposílání
zásilek na jinou svou adresu, je třeba poznamenat, že tato skutečnost je zcela irelevantní, neboť
nic nezměnila na povinnosti žalovaného doručovat písemnosti na adresu místa, které si stěžovatel
sám dobrovolně stanovil jako místo pobytu. Pokud chtěl stěžovatel docílit toho, aby mu žalovaný
doručoval písemnosti na jinou adresu, měl tuto adresu oznámit žalovanému, nikoli České poště.
K obdobným závěrům dospěl také Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 1 As 10/2010 - 47, dále lze stran doručování v azylovém řízení odkázat na rozsudky NSS
sp. zn. 2 Azs 68/2018, sp. zn. 2 Azs 4/2013, sp. zn. 7 Azs 271/2004, sp. zn. 4 Azs 104/2005,
sp. zn. 5 Azs 16/2004, sp. zn. 4 Azs 278/2004, sp. zn. 2 Azs 258/2004 , etc.
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v případě napadeného rozsudku neshledal žádné
pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora
uvedené judikatury, jež je jednotná, ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného
důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[16] Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku. Vzhledem
k tomu, že Nejvyšší správní soud přistoupil k projednání kasační stížnosti v souladu s §56 odst. 3
s. ř. s. přednostně, nerozhodoval již samostatně o odkladném účinku, neboť rozhodování o něm
by bylo již zjevně nadbytečné, resp. bezpředmětné.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., z nichž
vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
[18] Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce; v takovém případě hradí
odměnu a náhradu hotových výdajů stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
odměnu a náhradu hotových výdajů podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), za dva úkony
právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání kasační stížnosti - §11 odst. 1 písm. a) a d)
advokátního tarifu] a 2x paušální částkou náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty částka 6800 Kč
se zvyšuje dle §57 odst. 2 s. ř. s. o DPH ve výši 21%, celkem tedy činí 8228 Kč, tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu