ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.63.2020:35
sp. zn. 5 Azs 63/2020 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Y. F., zast.
Mgr. Petrem Suchánkem, advokátem, se sídlem Výstaviště 405/1, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2020, č. j. 33 Az 33/2018 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 11. 2018, č. j. OAM-822/ZA-ZA11-P06-2018, e. č. B007584, jímž byla
žádost o udělení mezinárodní ochrany posouzena jako nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon
o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje
podle §25 písm. i) téhož zákona.
[2] Stěžovatel podal opakovanou žádost o mezinárodní ochranu dne 2. 10. 2018; uvedl,
že je ženatý se státní občankou Ukrajiny ode dne 24. 2. 2018 (doloženo oddacím listem), která
má trvalý pobyt v České republice. Kromě toho má dceru (nar. 2009), která žije s jeho babičkou
na Ukrajině. Před odchodem z vlasti pobýval v Zakarpatské oblasti ve městě Lysyčevo,
a to v domě svých rodičů. Uvedl, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podává ze stejných
důvodů jako v předcházejícím případě; mělo však dojít ke zhoršení situace, neboť mají být jeho
rodiče vydíráni ze strany osob, které odvádějí lidi do armády; dodal, že rodičům nic nehrozí, tyto
osoby jen chtějí, aby se vrátil na Ukrajinu; sám má problémy se žaludkem, přičemž jeho manželka
měla dvě operace a léčí se v České republice.
[3] Ve správním spisu se nachází kopie dokumentu o poskytnutí údajů k žádosti
o mezinárodní ochranu ze dne 10. 5. 2017 (vztahující se k předcházejícímu řízení), ze kterého
vyplývá, že stěžovatel podal žádost kvůli situaci na Ukrajině a proto, že má na českém území
přítelkyni, se kterou chce uzavřít manželství. Do souvisejícího protokolu o pohovoru k učiněné
žádosti ze dne 10. 5. 2017 pak uvedl, že na Ukrajině odvádějí lidi do armády přímo z ulice, tedy
bez formálního řízení. Dvakrát se pokusili odvést také jeho, ale utekl. Jeho matce mají v této
souvislosti chodit dopisy, že půjde stěžovatel do vězení. Ve správním spise je založena kopie
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2017, č. j. OAM-334/ZA-ZA11-K10-2017, kterým bylo
rozhodnuto o tom, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle příslušných ustanovení zákona
o azylu neuděluje. Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba, kterou krajský soud zamítl
rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 33 Az 11/2017 - 46, následná kasační stížnost byla usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 8 Azs 96/2018 - 41, odmítnuta pro
nepřijatelnost.
[4] Žalovaný ohledně důvodů, které stěžovatel předestřel v opakované žádosti, dospěl
k závěru, že byly v zásadě ve stejné podobě uplatněny již v rámci předcházejícího řízení;
stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti; v zásadě argumentoval pouze tím, že mu v případě
návratu do vlasti hrozí odvedení do armády, přičemž chce zůstat na českém území a žít zde
se svojí manželkou (dříve přítelkyní). Uvedené důvody nepovažoval žalovaný za azylově
relevantní již v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný připustil, že nově
argumentoval stěžovatel tím, že má na Ukrajině dluh, který může souviset s jeho nenastoupením
do armády; podle názoru žalovaného lze však důvodně pochybovat o pravdivosti daného tvrzení,
neboť nebylo ničím podloženo; kromě toho žalovaný vycházel z informací o zemi původu,
na základě kterých připomněl, že v případě nenastoupení do ukrajinské armády nehrozí dotyčné
osobě žádné finanční postihy. Žalovaný proto považoval tvrzení stěžovatele za účelové, přičemž
by ani v opačném případě nebylo relevantním důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní
ochrany. Žalovaný rovněž dodal, že na posouzení podané žádosti nemá žádný vliv, že se původní
přítelkyně stěžovatele stala jeho manželkou. Pokud se pak jedná o zdravotní problémy, podotkl,
že stěžovatel během řízení netvrdil, že by ho omezovaly v každodenních aktivitách, popř.
vyžadovaly specifickou léčbu. Na základě toho žalovaný konstatoval, že neshledal důvody
pro opětovné meritorní posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[5] Za účelem vydání napadeného rozhodnutí a souvisejícího posouzení situace v zemi
původu stěžovatele si žalovaný obstaral aktuální Informace OAMP – Ukrajina ze dne 14. 9. 2018
a Informace MZV ČR – Ukrajina ze dne 16. 5. 2018. Do protokolu o seznámení se s podklady
pro vydání rozhodnutí ze dne 1. 11. 2018 stěžovatel následně uvedl, že telefonoval se svojí
matkou, podle které se situace na Ukrajině zhoršila; konkrétní důvody však již neuvedl;
nenavrhoval doplnění podkladů pro rozhodnutí a k obsahu spisové dokumentace (zprávám
o zemi původu) se nechtěl vyjadřovat.
[6] V žalobě stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, které bylo dle
něj vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu; nebyly splněny podmínky
pro zastavení řízení podle §25 písm. i) ve spojení §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Konkrétně argumentoval tím, že se během řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany objevily nové skutečnosti, které souvisely se změnou situace v zemi původu; namítal,
že příslušný správní orgán je povinen náležitě posuzovat situaci v zemi původu z úřední
povinnosti, tedy bez ohledu na to, zda stěžovatel v tomto ohledu učinil skutková tvrzení
či nikoliv. Uvedl, že z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že dne 26. 11. 2018 byl na Ukrajině
vyhlášen válečný stav, a to v reakci na incident v Kerčském průlivu, kde ruští pohraničníci
zadrželi tři ukrajinské lodě a celkem 24 námořníků. Podle názoru stěžovatele se jedná o relevantní
důvod pro opakované meritorní posouzení žádosti o mezinárodní ochranu; tuto skutečnost však
vůbec nereflektuje ani napadené rozhodnutí, ani informace o zemi původu, na základě kterých
bylo rozhodováno.
[7] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, si je vědom událostí v domovské zemi stěžovatele
spojených s námořní blokádou ukrajinského území v blízkosti Azovského moře. Daná událost
ovšem nastala až v den vydání napadeného rozhodnutí. Bez ohledu na tuto skutečnost
pak žalovaný uvedl, že došlo v důsledku této blokády k zavedení stanného práva pouze po dobu
30 dnů, a to v deseti regionech, mezi které Zakarpatská oblast (místo posledního pobytu žalobce)
nespadá. Současně žalovaný odkázal na obsah zprávy Human Rights Watch ze dne 27. 11. 2018,
podle které dočasné zavedení stanného práva nemá za následek neuplatňování závazků
vyplývajících z lidskoprávních smluv.
[8] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou. Podotkl, že stěžovatel brojí proti procesnímu
postupu žalovaného, který podle jeho názoru nesprávně posoudil opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany jako nepřípustnou; přičemž v této žádosti kromě údajného dluhu
na Ukrajině ani netvrdil, že by v opakované žádosti uváděl nové skutečnosti kromě těch, které
již byly z jeho strany uplatněny v předcházejícím řízení. Tento závěr ostatně vyplývá rovněž
ze správního spisu, do které byla založena nejen kopie předcházejícího rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany, ale také protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Z jejich srovnání s opakovanou žádostí a napadeným rozhodnutím dle krajského soudu
spolehlivě vyplývá, že bylo na uváděné skutečnosti v předcházejícím řízení vyčerpávajícím
způsobem reagováno. Pokud stěžovatel v žalobě argumentoval tím, že si žalovaný z úřední
povinnosti neopatřil dostatek podkladů za účelem posouzení bezpečnostní situace v domovské
zemi žalobce, a to v kontextu válečného stavu, který byl na Ukrajině dne 26. 11. 2018 vyhlášen,
krajský soud odkázal na §10a odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona o azylu: „Žádost o udělení mezinárodní
ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo
posoudilo jako nepřípustnou podle §11a odst. 1… Je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná,
neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové
ochrany.“ V této souvislosti je v §11a odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu stanoveno: „Podal-li
cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly
bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a.“ Krajský soud dal stěžovateli za pravdu
v tom, že správní orgán pověřený rozhodováním o opakované žádosti o mezinárodní ochranu
je ze zákona povinen zohledňovat případnou změnou podmínek v domovské zemi žalobce,
pakliže ji lze ve vztahu k posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany považovat
za relevantní (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011 - 96). V projednávané věci dospěl žalovaný k závěru, že nenalezl žádné
skutečnosti, na základě kterých by stěžovateli v případě návratu do vlasti mohla hrozit vážná újma
ve smyslu §14a zákona o azylu, což by bylo zákonným důvodem pro udělení doplňkové ochrany.
V této souvislosti byla do správního spisu založena mimo jiné Informace OAMP – Ukrajina
ze dne 14. 9. 2018, podle které je Zakarpatská oblast, odkud žalobce pochází, pod kontrolou
centrální ukrajinské vlády, kde podle dostupných informací od roku 2015 nedošlo k žádným
bezpečnostním incidentům. Pokud se jedná o namítané vyhlášení válečného stavu na Ukrajině
dne 26. 11. 2018, krajský soud připomněl, že se tak stalo přímo v den vydání napadeného
rozhodnutí, žalovaný proto mohl na danou událost jen stěží reagovat, a to jak opatřením dalších
podkladů, tak výslovným posouzením toho, zda se jedná o skutečnost, která je ve vztahu
k rozhodování o udělení mezinárodní ochrany relevantní či nikoliv. Pouze na základě toho tedy
nelze považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, popř. vydané na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
[9] Krajský soud se zabýval možnými dopady incidentu v Kerčském průlivu a následným
vyhlášením válečného stavu na Ukrajině a dospěl k závěru, že jej nelze v případě stěžovatele
považovat za důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Uvedl, že z veřejně dostupných zdrojů a úřední znalosti soudu vyplývá, že válečný stav nebyl
vyhlášen na celém území Ukrajiny, ale pouze v některých regionech, mezi které Zakarpatská
oblast nespadá. Kromě toho bylo dané opatření učiněno pouze na dobu 30 dnů, z čehož vyplývá,
že jeho platnost již pominula (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 6. 2019, č. j. 1 Azs 450/2018 - 43, a ze dne 3. 7. 2019, č. j. 6 Azs 369/2018 – 42). Stejný závěr
vyplývá rovněž z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2019, č. j. 32 A 78/2018 - 36:
„Soudu je však z úřední činnosti známo, že Ukrajina dne 26. 11. 2018 vyhlásila válečný stav, který platil
v oblastech O., M., Ch., Z., L., D., S., Ch., Č. a V. oblasti, tedy v regionech, z nichž lze očekávat úder
protivníka z pevniny či moře. Podle výnosu budou řídit stát spolu s orgány výkonné moci a místní samosprávou
i orgány armády. Vojenská správa bude zřízena jen v oblastech, kde byl válečný stav vyhlášen. Ukrajinské
zákony pak s vyhlášením válečného stavu nespojují okamžitou a závaznou mobilizaci. Soudu je dále z úřední
činnosti známo, že takto vyhlášený válečný stav skončil dne 26. 12. 2018. Žalobce žije v Zakarpatské oblasti
a v té ani válečný stav vyhlášen nebyl.“
[10] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud posoudil věc nesprávně, neboť
žalovaný se situací na Ukrajině dostatečně nezabýval; nezohlednil možnou změnu, která nastala
od podání první žádosti, ve které namítal obavu z povolání do armády a trestu za nenastoupení
do ní. Krajský soud měl proto rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelné zrušit. Stěžovatel
poukazuje rovněž na to, že nové skutečnosti není povinen uvádět, ale žalovaný je povinen
je zohlednit. Pokud žalovaný zmiňuje vyhlášení válečného stavu a hodnotí je až ve vyjádření
k žalobě, nelze tuto vadu zhojit krajským soudem. Stěžovatel poukazuje na to, že byť
by se zrušení rozhodnutí žalovaného i krajského soudu pro popsané vady mohlo jevit jako
formalistické, tolerování jejich chyb je popřením smyslu správního soudnictví, které může vést
k menší důslednosti správních orgánů. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu a současně též rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na tom, že se při posuzování
stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany nedopustil žádné nezákonnosti, rozhodnutí
ve věci bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem a navrhl zamítnutí, resp.
odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
[12] Nejvyšší správní soud se po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[13] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[14] Nejvyšší správní soud podotýká, že se zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí
rovněž problematikou opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu; účel opakované žádosti
rozebral např. v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65: „Hlavním smyslem a účelem
možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové
závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní
vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou
přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně
druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ Dále, v případě rozhodnutí
o zastavení řízení pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona o azylu má správní orgán povinnost
uvést zdůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí
žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové
skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo
k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení
mezinárodní ochrany“ (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96). V případě stěžovatele by tedy případné nové skutečnosti
musely mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. V době vydání rozhodnutí žalovaného
od doby, kdy byla meritorně posuzována první žádost stěžovatele, nedošlo k žádné změně, která
by mohla ve vztahu k jeho osobě představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona
o azylu, a která by svědčila o tom, že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma podle §14a téhož zákona.
Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, na které staví kasační stížnost stěžovatel, konkr.
vyhlášení stavu v souvislosti s incidentem v Kerčském průlivu. Krajský soud přezkoumal
napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů podle skutkového a právního stavu
zjištěného rovněž s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/32/EU ze dne 26. června 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu
mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice), přitom dospěl po celkovém posouzení
důvodů uváděných stěžovatelem v opakované, jakož i předchozí žádosti a s přihlédnutím
k situace v zemi původu ke zcela správnému závěru, že byl dán zákonný důvod pro zastavení
řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu. Spekulace stěžovatele o tolerování chyb správních
orgánů, či nahrazování jejich činnosti soudem, nemají žádné reálné opodstatnění.
[15] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení krajského soudu. Jeho rozsudek se ve výsledku nikterak neodchyluje
od citované judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného
důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji proto shledal
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[16] Nejvyšší správní soud nerozhodoval již samostatně o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku, neboť o kasační stížnosti rozhodl meritorně bezodkladně po té, co učinil
nezbytné procesní úkony, jichž bylo v řízení třeba. Za této situace by bylo rozhodování
o odkladném účinku zcela bezpředmětné.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu