ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.70.2020:32
sp. zn. 5 Azs 70/2020 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) T. K., b) A. Z., c)
nezl. A. Z., d) nezl. A. Z., e) nezl. A. R., všichni zastoupení Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem
se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2020, č. j. 30 Az 3/2019 – 77, o návrhu žalobců na vydání
předběžného opatření ze dne 19. 3. 2020,
takto:
Žalovanému se uk l á dá povinnost strpět pobyt žalobců v pobytovém středisku
do pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobami podanými ke Krajskému soudu v Hradci Králové se žalobce b) a žalobkyně a)
jménem svým a svých nezletilých dětí, žalobců c), d) a e), domáhali zrušení rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 7. 2. 2019, č. j. OAM-535/ZA-ZA11-P10-2018 a č. j. OAM-536/ZA-
ZA11-P10-2018, kterými bylo rozhodnuto o jejich žádostech o udělení mezinárodní ochrany tak,
že jim mezinárodní ochrana nebyla udělena. Krajský soud žaloby napadeným rozsudkem zamítl.
[2] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) dne 26. 2. 2020 kasační
stížností. Dne 19. 3. 2020 podali stěžovatelé návrh na vydání předběžného opatření dle §38
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., jímž se domáhají toho, aby Nejvyšší správní soud uložil
žalovanému strpět do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti pobyt stěžovatelů
v pobytovém středisku.
[3] V odůvodnění svého návrhu stěžovatelé odkázali na svou aktuální sociální situaci
a v podrobnostech na spisový materiál. Dále uvedli, že se celá jejich rodina v současnosti nachází
v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí. Stěžovatelka e) navštěvuje od září 2019 školní
zařízení, kde má zajištěnu asistenční službu za účelem její výuky, přičemž z výslechu asistentky
provedeného krajským soudem vyplynulo, že stěžovatelka e) školní zařízení skutečně navštěvuje
a díky tomu se zlepšuje její zdravotní stav i sociální vazby s jejími vrstevníky. Jejich další pobyt
v pobytovém středisku je však v ohrožení, neboť nadále nepožívají právního postavení žadatelů
o udělení mezinárodní ochrany.
[4] Situaci stěžovatelů zhoršuje rovněž situace na trhu s bydlením a neochota pronajímatelů
poskytovat ubytování cizincům, zvláště pokud se nemohou prokázat ani potvrzením žalovaného
o strpění stěžovatelů na území ČR, k jehož získání je však třeba platné potvrzení o ubytování.
Stěžovatelé se již neúspěšně obrátili na několik potenciálních pronajímatelů. Zároveň stěžovatelé
doposud neobdrželi žádný finanční příspěvek ve smyslu §78d zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V současnosti mohou stěžovatelé
obdržet pouze příspěvek ve výši životního minima dle §78d odst. 6 uvedeného zákona, což
je však částka pro zajištění nájemního bydlení zcela nedostatečná a navíc není vyplácena
na počkání. Možnosti nalezení ubytování navíc výrazně komplikuje i epidemie nového typu
koronaviru a s tím související opatření. Stěžovatelé tedy mají omezenou možnost ubytování
mimo pobytové středisko, přičemž nevydání povolení k ubytování ze strany žalovaného
by de facto znamenalo jejich „vyhození na ulici“. Bez ubytování by stěžovatelé rovněž neměli
možnost přebírat poštovní zásilky, což by jim znemožnilo efektivní účast na řízení o kasační
stížnosti.
[5] Dále stěžovatelé popisují postupně se zpřísňující praxi žalovaného ohledně povolení
ubytování neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu (kteří pozbyli toto postavení ukončením
řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany) po dobu řízení
o jejich kasační stížnosti a dodávají, že neposkytnutím ubytování by došlo ke vzniku vážné újmy
ve smyslu §38 odst. 1 s. ř. s. O žádostech o povolení k ubytování ani o jeho prodloužení
žalovaný nevede žádné správní řízení, ačkoliv výsledkem jeho posouzení je správní akt, který
zakládá právo cizince na ubytování v pobytovém středisku, tím jsou stěžovatelé připraveni
o možnost vyjádřit se k podkladům tohoto rozhodnutí a využít opravných prostředků. Takový
postup je dle stěžovatelů rozporný se zákonem.
[6] Nejvyšší správní soud v souladu s §38 s. ř. s. nevyžadoval vyjádření žalovaného k návrhu
na vydání předběžného opatření, neboť s ohledem na naléhavost situace a momentální omezené
fungování správních orgánů i Nejvyššího správního soudu samotného zapříčiněné nouzovým
stavem, který byl vyhlášen usnesením vlády 69/2020 Sb., o vyhlášení nouzového stavu pro území
ČR z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s koronavirem, bylo třeba upřednostnit bezodkladné
vyřízení věci. Nejvyšší správní soud však přihlédl k vyjádření žalovaného, které podal
k obdobnému návrhu ve věci, která je u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 3 Azs 28/2020.
V uvedené věci Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 73,
návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření vyhověl, přičemž Nejvyšší správní soud
nemá důvod, aby se od svých závěrů přijatých v této věci v nyní posuzovaném případě jakkoli
odchýlil. V dalším výkladu tedy Nejvyšší správní soud rekapituluje svou argumentaci uvedenou
již ve zmiňovaném usnesení ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 73, s jejím přizpůsobením
specifickým okolnostem nyní posuzovaného návrhu.
[7] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům
uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost
i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat“.
[8] Jak poznamenal Nejvyšší správní soud též v usnesení ze dne 12. 3. 2020,
č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, platí, že i v řízení o kasační stížnosti je založena jeho pravomoc
pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 – 37, publ. pod č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného
předběžného opatření musí být dle citovaného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto
podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení, o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti
mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada
spočívající v tom, že by z kasační stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu
bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud
se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného
opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních
účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu,
tj. neexistence důvodů nepřípustnosti (zejm. §38 odst. 3 s. ř. s.) “. Tyto podmínky, mimo podmínky č. 5
(která byla zákonem č. 303/2011 Sb. novelizujícím §38 odst. 3 s. ř. s. odstraněna), jsou
aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.
[9] V témže rozhodnutí se Nejvyšší správní soud detailně zabýval i výkladem klíčového
pojmu „vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného
posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci
samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby
uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn
či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě
nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik
zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel.
Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv
či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi
půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace,
jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit
mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu
podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost) “.
[10] Stěžovatelé podali kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření. Splnili tedy
první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření. Dle Nejvyššího správního soudu
stěžovatelé splňují rovněž třetí podmínku pro uložení předběžného opatření, tj. hrozí jim vážná
újma, pro kterou je nutno zatímně upravit jejich poměry.
[11] Stěžovatelům vskutku nesvědčí postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany
ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení je totiž „žadatelem o udělení
mezinárodní ochrany cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud
nebylo pravomocně rozhodnuto. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec po dobu běhu
lhůty pro podání žaloby podle §32 a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle
soudního řádu správního, má-li tato žaloba odkladný účinek nebo do vydání usnesení krajského soudu
o nepřiznání odkladného účinku, pokud o něj cizinec požádal. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany
má dále cizinec, který požádal o udělení mezinárodní ochrany v jiném státě, který je vázán přímo použitelným
předpisem Evropské unie, a Česká republika jej převzala na své území za účelem posouzení jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany“.
[12] Stěžovatelé tedy měli postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany pouze
do skončení řízení o jejich žalobách před krajským soudem. Jejich kasační stížnost proti
rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby sice má ze zákona odkladný účinek (§32 odst. 5
zákona o azylu), to ovšem neznamená, že by cizinci (zde stěžovatelům) v této fázi soudního
přezkumu náleželo rovněž postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu
citovaného §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Cizinec je však oprávněn dle §78b zákona o azylu
po dobu řízení o kasační stížnosti setrvat na území ČR, jak ostatně vyplývá i z usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19. Zde Ústavní soud vysvětlil, že cizinci na základě
odkladného účinku kasační stížnosti svědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany
toliko pro účely setrvání na území; nelze však dovodit, že by tak tomu bylo i pro účely práva
na zajištění ubytování, jak se domáhají stěžovatelé. Takový závěr by byl v rozporu se zněním
zákona o azylu.
[13] Cizinec je tedy v rámci řízení o kasační stížnosti oprávněn pobývat na území ČR,
a to na základě rozhodnutí žalovaného o strpění na území dle §78b zákona o azylu. Podle
odstavce 1 tohoto ustanovení „[m]inisterstvo na žádost cizince rozhodne o jeho strpění na území na dobu
nezbytně nutnou, pokud cizinec předložil náležitosti uvedené v odstavci 4. O strpění na území vydá ministerstvo
cizinci potvrzení o strpění na území, ve kterém vyznačí dobu strpění na území“. Podle odstavce 4 tohoto
ustanovení „je cizinec k žádosti o strpění na území nebo prodloužení doby strpění na území povinen a) předložit
cestovní doklad, je-li jeho držitelem, b) předložit doklad o včas podané kasační stížnosti s návrhem na přiznání
odkladného účinku nebo při prodloužení doby strpění doklad o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti a doklad o tom, že řízení o podané kasační stížnosti dosud pravomocně neskončilo, a c) doložit adresu
místa hlášeného pobytu na území“.
[14] Zákon o azylu přitom jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém
středisku mají pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§79 odst. 3). Žalovaný však může
povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení mj. i cizinci, který je strpěn na území
podle tohoto zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz §79 odst. 5
písm. e) zákona o azylu]. Je tedy skutečně na uvážení žalovaného, zda takovému cizinci
(zde stěžovatelům) další ubytování v pobytovém středisku povolí.
[15] Z řečeného vyplývá, že stěžovatelé nemají v obecné rovině dle zákona o azylu nárok
na poskytnutí ubytování v pobytovém středisku.
[16] Současně nelze učinit závěr, že by stěžovatelé byli v důsledku postupu žalovaného
(případného ukončení ubytování v pobytovém středisku) nějakým způsobem zkráceni na svých
procesních právech v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelé podali včasnou kasační stížnost,
přičemž již v řízení o žalobě byli zastoupeni advokátem a toto zastoupení dosud trvá. Lze též
poznamenat, že ani v případě, kdy by stěžovatelé nebyli nadále ubytováni v pobytovém středisku,
by tato skutečnost bez dalšího neznamenala, že by nemohli nadále participovat na soudním řízení
či se účastnit porady se svým zástupcem. Ačkoli přitom lze stěžovatelům přisvědčit, že cizinci
žádající o udělení mezinárodní ochrany mají po dobu řízení před krajským soudem zajištěn
vyšší standard ochrany (tedy zejména zajištění bezplatného ubytování v pobytovém středisku) než
po dobu řízení o kasační stížnosti, jedná se o zákonem zamýšlený stav, který Nejvyšší správní
soud sám o sobě nepovažuje za diskriminační.
[17] Navzdory všem shora uvedeným závěrům, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl, však
i v nyní posuzované věci, obdobně jako ve věci sp. zn. 3 Azs 28/2020, připomíná své závěry
prezentované v usnesení ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, jímž sice zamítl návrh
stěžovatele na obdobné předběžné opatření, nicméně současně zdůraznil, že ačkoliv nepovažuje
za žádoucí, aby v podstatě nahrazoval uvážení správního orgánu ohledně toto, zda má daného
cizince (stěžovatele) ponechat v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti,
tak „nemůže vyloučit, že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince
v pobytovém středisku strpěl“. Jinými slovy, že by soud obdobnému návrhu na vydání předběžného
opatření vyhověl. Právě o takto specifický případ se přitom jedná i v nyní posuzované věci.
[18] Nejvyšší správní soud totiž nemůže odhlédnout od zcela aktuální a specifické situace,
kdy vláda ČR vyhlásila od 16. 3. 2020 do 24. 3. 2020 (tedy v době po vydání usnesení ze dne
12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 56) karanténu pro celé území České republiky, přičemž nelze
bez dalšího předvídat možnou celkovou dobu jejího trvání. Tento výjimečný stav by přitom
nepochybně měl zásadní dopad z hlediska možnosti stěžovatelů na zajištění dalšího
(soukromého) ubytování v případě ukončení pobytu v pobytovém středisku. Právě s ohledem
na takto specifické okolnosti rozhodování o nynějším návrhu stěžovatelů na uložení předběžného
opatření dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by jim ukončení jejich pobytu v pobytovém
středisku skutečně způsobilo zásadní újmu spočívající v podstatně stížené, až minimální,
možnosti zajištění si dalšího (soukromého) ubytování na území ČR, mající pak přesah
do možnosti jejich další participace na řízení o kasační stížnosti.
[19] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny
podmínky pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno
ve výroku usnesení, tj. aby do doby pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti strpěl
pobyt stěžovatelů v pobytovém středisku v rozsahu, v jakém tak činil doposud. Uvedené
je žalovaný samozřejmě povinen učinit prostřednictvím Správy uprchlických zařízení Ministerstva
vnitra, jakožto jemu podřízené organizační složky státu, kterou dle §92c zákona o azylu pověřil
správou azylových zařízení.
[20] Na rozdíl od návrhu na předběžné opatření ve věci sp. zn. 3 Azs 28/2020 se stěžovatelé
v nyní posuzované věci nedomáhali též toho, aby Nejvyšší správní soud uložil žalovanému
rovněž povinnost poskytnout jim základní hmotné zabezpečení. Během jejich dalšího pobytu
v pobytovém středisku se tato otázka bude i nadále řídit §78d odst. 6 zákona o azylu.
[21] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím
sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Soud k tomu
ovšem dodává, že vydáním předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá své rozhodnutí
ve věci samé.
[22] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí
o nákladech řízení o kasační stížnosti (§61 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu