ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.99.2019:42
sp. zn. 5 Azs 99/2019 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: K. S.,
zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2018, č. j. 60 Az 62/2018 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři zn áv á odměna
a náhrada nákladů za zastupování v řízení ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2018, č. j. OAM-109/LE-LE05-LE05-2018, žalovaný zastavil
řízení o udělení mezinárodní ochrany dle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen
„zákon o azylu“), neboť opakovanou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podanou
dne 11. 6. 2018 shledal nepřípustnou dle §10a odst. 1 písm. e) téhož zákona.
[2] Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného krajský soud jako nedůvodnou zamítl
s tím, že žalovaný dostatečně porovnal situaci v zemi původu žalobce v době první žádosti
se situací současnou a rovněž dostatečně odůvodnil, z jakých materiálů vycházel, včetně materiálů
z řízení o první žádosti žalobce skončeném v roce 2007.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatňuje kasační námitku dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost své kasační stížnosti spatřuje v tom, že se krajský soud
dopustil pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tímto
pochybením mělo být nesprávné posouzení toho, zda se žalovaný dostatečně zabýval možností
změny situace v zemi původu stěžovatele, která by mohla mít dopad na posouzení opakované
žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Dle názoru stěžovatele se nelze ztotožnit s názorem
soudu, dle něhož žalovaný zkoumal změnu situace v zemi původu stěžovatele dostatečně
a přezkoumatelně, protože se žalovaný omezil pouze na konstatování, že ke změně nedošlo,
a vycházel pouze z aktuálních zpráv o situaci v Indii, nikoliv z tamější situace v době řízení
o první žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu.
[4] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že plně souhlasí se závěry krajského soudu.
Stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti oproti první žádosti a sám prohlásil, že ke změně
nedošlo. Správní orgán se ve svém rozhodnutí zabýval jak současnou situací v zemi původu
stěžovatele dle relevantních zdrojů, tak jejím porovnání se situací v době řízení o první žádosti,
kterou v rozhodnutí rovněž popsal, a azylově relevantní změny nutné k opětovnému posuzování
žádosti stěžovatele neshledal; tento postup a závěry aproboval i krajský soud. Žalovaný proto
navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Tento možný přesah zájmů stěžovatele byl vyložen již v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, dle něhož se o přijatelnou kasační
stížnost může jednat pouze v případě, že: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit
judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti dle posledně uvedeného pravidla,
namítaná, že pochybení v rozsudku krajského soudu měla mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Kasační stížnost pak konkrétně spočívá v námitce, že žalovaný neprovedl dostatečné
srovnání situace v zemi původu v době podání první a druhé žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany a vycházel pouze z aktuálních zpráv o situaci v Indii.
[8] Nejvyšší správní soud se problematikou opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu
zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, účel opakované žádosti rozebral např. v rozsudku
ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou
žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které
by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího
pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno
důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této
nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby
nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ Dále, v případě rozhodnutí o zastavení řízení
pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona o azylu má správní orgán povinnost uvést zdůvodněný
závěr o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti
či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí,
pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace
v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“
(viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011 – 96).
[9] V případě stěžovatele by tedy případné nové skutečnosti musely mít dopad do jeho
hmotněprávního postavení. Během předmětného správního řízení však stěžovatel nejen že nové
skutečnosti netvrdil, ale ani žalovaný je v průběhu řízení nezjistil. Žalovaný konstatoval,
že od doby, kdy byla meritorně posuzována první žádost stěžovatele, nedošlo k žádné změně,
která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu, a která
by svědčila o tom, že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma podle §14a téhož zákona. Při
posuzování přitom vycházel jak z aktuálních zpráv o zemi původu stěžovatele týkajících
se bezpečnostní a politické situace a stavu dodržování lidských práv, které jsou obsahem spisu,
tak z jejich porovnání se stavem v zemi v době první žádosti stěžovatele tak, jak jej zjistil
v předchozím řízení. Obě situace pak ve svém rozhodnutí popsal, porovnal a vyhodnotil
s věcným odůvodněním, jak k těmto závěrům došel. Správnosti postupu žalovaného
a dostatečnému odůvodnění porovnání situací v zemi původu stěžovatele pak svědčí i fakt, že již
jen z jejich popisu je na první pohled zřejmé a logicky vyvoditelné, že situace v Indii je i přes delší
časové rozpětí mezi žádostmi stěžovatele prakticky totožná, země je tedy zjevně stabilizovaná.
Za této situace se pak námitka stěžovatele, že žalovaný neprovedl srovnání situace v zemi původu
v době první žádosti se situací nynější, jeví jako ryze formalistická a účelová. Krajský soud dospěl
ke správnému závěru, že žalovaný posoudil stav v zemi původu dostatečně a na základě
relevantních podkladů. Jeho postup je zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou.
[10] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost dle §104a s. ř. s.
odmítl jako nepřijatelnou.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[12] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 2. 10. 2018, č. j. 60 Az 62/2018 - 16,
ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich Lechovský, advokát; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Náklady řízení o kasační
stížnosti sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis podání ve věci samé –
kasační stížnost včetně návrhu na přiznání odkladného účinku, další konzultace přesahující jednu
hodinu ze dne 28. 5. 2019, doložená potvrzením na č. l. 30) ve výši 3100 Kč za jeden úkon,
tj. 6.200 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. c) a d) téže vyhlášky], a režijní paušál 600 Kč za dva úkony právní služby dle
§13 odst. 4 téže vyhlášky, zvýšená o částku 1428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty (dále
jen DPH) ve výši 21 %, neboť zástupce stěžovatele je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení
o kasační stížnosti činí částku 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena ustanovenému zástupci
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu