ECLI:CZ:NSS:2020:6.ADS.215.2020:51
sp. zn. 6 Ads 215/2020 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: P. B., zastoupený JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Semtín 81,
Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu
376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2018, č. j. MPSV-
2018/225671-919, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 6. 2020, č. j. 52 Ad 13/2019 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Jaroslavě Moravcové, advokátce,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2 600 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
prvostupňové rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky v Pardubicích (dále
též „úřad práce“) ze dne 21. 9. 2018, č. j. 29073/2018/PAB, kterým žalobci nebyla přiznána
dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje souvisejícího
se zakoupením (elektro)kola. Žalovaný se ztotožnil se závěrem úřadu práce, že žalobce neosvědčil
rozhodné skutečnosti mající vliv na dávku, její výši a výplatu, neboť jednak nereagoval na výzvu
ze dne 2. 8. 2018, č. j. 24027/2018/PAB, k doložení údajů potřebných k posouzení nároku
na dávku; jednak neumožnil provedení šetření v místě bydliště, o němž byl žalobce informován
výzvou ze dne 2. 8. 2018, č. j. 24046/2018/PAB. Žalovaný uvedl, že v obou vydaných výzvách
byl žalobce řádně poučen o důsledcích nesplnění uložených povinností, s úřadem práce
jako orgánem pomoci v hmotné nouzi však nespolupracoval, nesdělil žádné vážné důvody,
které by mu bránily ve splnění povinností a které by nastaly bez jeho zavinění, ani neomluvil
svou nepřítomnost na místním šetření. Úřad práce tak nemohl posoudit a blíže vyhodnotit,
zda sociální a majetkové poměry žalobce přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci
odůvodňují.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“). V žalobě namítal, že zákon č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi v §63 odst. 2 neukládá správnímu orgánu povinnost nepřiznat dávku,
jestliže žadatel nedal souhlas se vstupem do obydlí. Skutečnost, že žalobce neumožnil místní
šetření, proto neměla vést k nepřiznání dávky, ale mělo dojít k řádnému prošetření žalobcovy
žádosti a jeho sociální situace. Především měl správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvést
přezkoumatelné úvahy, na základě kterých dospěl k závěru, že neumožnění šetření je a priori
důvodem pro zamítnutí žádosti o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci. Žalobce rovněž
namítal, že požadovaná částka 9 999 Kč nebyla určena na koupi elektro-kola (jak tvrdil žalovaný),
ale na koupi běžného jízdního kola, které bylo žalobci v minulosti odcizeno a které potřebuje
k zajištění každodenních potřeb. S odkazem na čl. 3 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) žalobce doplnil, že jako osoba ve stavu hmotné nouze považuje přiznání
dávky mimořádné okamžité pomoci za základní právo na zachování lidské důstojnosti.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Přisvědčil
argumentaci žalobce, že neumožnění šetření v místě bydliště bez dalšího neznamená nepřiznání
dávky mimořádné okamžité pomoci, neboť ne vždy je provedení sociálního šetření pro přiznání
dávky nezbytné. V projednávaném případě však nebyla dávka mimořádné okamžité pomoci
nepřiznána pouze z tohoto důvodu, ale především proto, že vinou žalobce bylo úřadu práce
objektivně znemožněno žádost žalobce posoudit. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného,
že žalobce správním orgánům neposkytl potřebnou součinnost, na výzvy úřadu práce nereagoval
a podklady pro posouzení zdravotní, sociální a majetkové situace nepředložil. Dle krajského
soudu tak sice neumožnění provedení sociálního šetření v bytě a priori neznamená nepřiznání
dávky, nicméně v posuzované věci nebyla dávka nepřiznána pouze z důvodu neumožnění šetření,
ale především z důvodu nemožnosti žalobcovu žádost věcně posoudit. K žalobní námitce
týkající se nesprávného předpokladu žalovaného, že žalobce žádal o poskytnutí dávky na koupi
elektro-kola, avšak ve skutečnosti se jednalo o obyčejné jízdní kolo, krajský soud vyslovil,
že žalovaný okolnost, o jaké kolo se jednalo, vůbec nehodnotil, neboť se v situaci, kdy se správní
orgány nemohly žádostí pro absenci relevantních podkladů zabývat, jednalo o okolnost
nerozhodnou. K poukazům žalobce na práva garantovaná čl. 3 a čl. 30 Listiny krajský soud
konstatoval, že k zachování těchto práv dochází mj. prostřednictvím zákona o pomoci v hmotné
nouzi, který stanoví bližší podmínky pro přiznání a výplatu dávek pomoci v hmotné nouzi.
V situaci, kdy žadatel (zde žalobce) tyto základní podmínky nesplní, však nelze nepřiznání dávky
mimořádné okamžité pomoci vnímat jako porušení těchto základních práv a jako svévoli
správních orgánů, neboť je to žadatel, kdo je povinen nárok na dávku a její výplatu doložit
a prokázat.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
(ve znění doplnění), kterou formálně opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti stěžovatel poukázal
na vady, k nimž došlo v řízení před úřadem práce, který náležitě nezjistil skutkový stav věci,
neposoudil stěžovatelovy aktuální životní podmínky a soustředil se toliko na otázku,
zda stěžovatel potřebuje pro svůj každodenní život běžné jízdní kolo nebo elektro-kolo.
Stěžovatel měl za to, že správní orgány se při posuzování žádosti nezabývaly jeho skutečnými
potřebami a zdravotními omezeními (invalidita ve třetím stupni po těžké dopravní nehodě),
přestože je mu známo, že jsou dávky mimořádné okamžité pomoci poskytovány osobám s daleko
menším omezením a ve vyšších částkách, než o kterou žádal (např. na nákup osobního
automobilu). Stěžovatel poukazoval také na nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
správního rozhodnutí, kterým byla jeho žádost o poskytnutí dávky mimořádné okamžité pomoci
zamítnuta. Dále uvedl, že si je vědom skutečnosti, že přiznání dávky záleží na posouzení
konkrétní majetkové a sociální situace žadatele, kterou dostatečně doložil. Úřad práce však
(aniž by stěžovatele vyzval k doplnění nebo si sám z úřední moci učinil vlastní skutková zjištění)
stěžovatelovu žádost bez dalšího zamítl. Stěžovatel se tedy právem cítil být poškozen na svých
právech, neboť mu úřadem práce nebyla poskytnuta stejná právní ochrana jako jiným občanům.
Stěžovatel rovněž zpochybnil závěr úřadu práce, že na nákup elektro-kola nelze pohlížet
jako na nezbytný předmět dlouhodobé potřeby. Poukázal na skutečnost, že úřad práce
tento závěr nijak neodůvodnil, a proto se jedná o rozhodnutí svévolné, namířené
proti jeho osobě. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel požadoval, aby byl rozsudek
krajského soudu zrušen a aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit stěžovateli částku
9 990 Kč za odcizené jízdní kolo a dále částku 164 900 Kč na nákup elektro-kola.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokládá napadený rozsudek krajského
soudu za věcně správný.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[7] V projednávaném případě je z obsahu podané kasační stížnosti patrné, že je v převážné
míře založena na argumentaci obsažené již v odvolání a v žalobě, s níž se podrobně vypořádal
jak žalovaný (v rozhodnutí o odvolání), tak krajský soud (v žalobou napadeném rozsudku).
Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že kasační stížnost představuje mimořádný
opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů (§102 s. ř. s.). Stěžovatel
je tak v kasační stížnosti v souladu s dispoziční zásadou povinen výslovně uvést skutková
a právní tvrzení, z nichž dovozuje nezákonnost napadeného soudního rozhodnutí, a vymezit tím
rozsah přezkumu Nejvyšším správním soudem (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005 - 74, ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016 - 38,
či ze dne 5. 3. 2020, č. j. 7 As 375/2019 - 33). Náležitou formulaci kasačních námitek není možné
nahradit pouhou parafrází námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací
a žalobní námitky směřují proti jiným rozhodnutím, než která jsou předmětem přezkumu
ze strany Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58). Stěžovatel tak sice může v kasační stížnosti žalobní
argumentaci (popř. argumentaci obsaženou v odvolání) zopakovat, např. tehdy, pokud krajský
soud argumentaci obsaženou v žalobě dostatečně nevypořádal, případně neshoduje-li se
stěžovatel s jejím skutkovým či právním posouzením. Vždy je však třeba výslovně uvést,
jaké konkrétní závěry krajského soudu pokládá za nedostatečné, resp. za nesprávné. Neučiní-li
tak, je Nejvyšší správní soud oprávněn zabývat se posouzením zákonnosti rozsudku krajského
soudu toliko v obecné rovině, neboť v opačném případě by za stěžovatele domýšlel,
z jakých důvodů pokládá napadené soudní rozhodnutí za nesprávné (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 3 As 137/2015 - 45, či rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[8] Již v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS,
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že „žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout i na formulaci důvodů
kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení
o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.)“.
[9] Pokud tedy stěžovatel v kasační stížnosti bez dalšího zopakuje dříve (v odvolání
či v žalobě) uplatněné námitky, pomíjí tím jejich věcné posouzení ze strany krajského soudu.
Je zřejmé, že k popsané situaci došlo i v nyní souzeném případě, neboť stěžovatel neuplatnil
námitky, jimiž by polemizoval s vyslovenými závěry krajského soudu, ale směřuje je výhradně
vůči postupu úřadu práce a jím vydanému správnímu rozhodnutí. Z pohledu stěžovatele tak úřad
práce náležitě nezjistil skutkový stav věci, neprošetřil jím podanou žádost, ani sociální situaci
a aktuální životní podmínky, o nichž se stěžovatel domníval, že je řádně doložil. Namítal, že úřad
práce žádost o dávku mimořádné okamžité pomoci zamítl, aniž by stěžovatele vyzval k doplnění
nebo si sám z moci úřední učinil vlastní skutková zjištění. Stěžovatel uplatnil také námitku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o nepřiznání dávky, upozornil na svévolný postup úřadu práce
a zároveň zpochybnil jeho závěr (nadto neodůvodněný), že na nákup elektro-kola nelze pohlížet
jako na nezbytný předmět dlouhodobé potřeby. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že je
mu známo, že úřad práce poskytuje dávky (např. na nákup osobního automobilu) osobám
s daleko menším omezením a ve vyšších částkách, než o kterou sám žádal.
[10] S uvedenými námitkami se krajský soud v napadeném rozsudku podrobně
a přezkoumatelně vypořádal, přičemž je neshledal důvodnými. Na str. 3 až 5 odůvodnění
napadeného rozsudku krajský soud popsal průběh předchozího správního řízení a připomněl,
že stěžovatel byl ve výzvě ze dne 2. 8. 2018 (č. j. 24027/2018/PAB), která mu byla doručena
dne 11. 8. 2018, vyzván k doložení chybějících údajů žádosti za účelem posouzení skutečnosti,
zda je osobou v hmotné nouzi (mj. prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech,
informace o užívaném bytu za účelem stanovení přiměřených nákladů na bydlení a správné částky
na živobytí, doložení dokladu o výši měsíčních příjmů, ad.). Obdobně byl výzvou ze dne
2. 8. 2018 (č. j. 24046/2018/PAB), doručenou dne 11. 8. 2018, vyzván k součinnosti za účelem
provedení šetření v místě bydliště. Pokud stěžovatel na výzvy nereagoval a přes poskytnutá
poučení o negativních důsledcích spojených s nesplněním výzev neprojevil potřebnou
součinnost, nepředložil chybějící podklady a úřadu práce neumožnil provést šetření, znemožnil
tím správnímu orgánu žádost věcně posoudit.
[11] Podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou žadatel o dávku, příjemce
i společně posuzované osoby povinni osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu
a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko překonatelné
překážky, zejména zdravotní stav. Dle odst. 5 téhož ustanovení zákona nesplní-li osoba (…) ve lhůtě
stanovené příslušným orgánem povinnosti uvedené v odstavcích 1 až 4, může být po předchozím upozornění žádost
o dávku zamítnuta, výplata dávky zastavena nebo dávka odejmuta.
[12] Dle §63 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou zaměstnanci orgánů pomoci v hmotné
nouzi na základě souhlasu žadatele o dávku, příjemce dávky a osob společně posuzovaných oprávněni v souvislosti
s plněním úkolů podle tohoto zákona vstupovat do obydlí, v němž tyto osoby žijí, a to s cílem provádět sociální
šetření, popřípadě šetření v místě pro vyhodnocení podmínek nároku na dávky. (…) O sociálním šetření,
popřípadě o šetření v místě pro vyhodnocení podmínek nároku na dávky podle věty první se vždy učiní záznam
ve spise. Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona platí, že pokud žadatel o dávku, příjemce dávky
nebo osoba společně posuzovaná tím, že nedají souhlas se vstupem do obydlí, znemožní provedení sociálního šetření,
popřípadě šetření v místě, k ověření skutečností rozhodnutí pro nárok na dávku nebo její výši, může jim být žádost
o dávku zamítnuta nebo dávka odejmuta, popřípadě snížena její výše.
[13] V nyní projednávané věci krajský soud dospěl ke správnému právnímu závěru,
že neumožnění šetření v místě nemusí a priori vést k nepřiznání dávky mimořádné okamžité
pomoci, neboť ne vždy je provedení šetření nezbytné pro posouzení žádosti. V souzeném
případě však nebyla dávka mimořádné okamžité pomoci stěžovateli přiznána pouze
z tohoto důvodu, ale především proto, že stěžovatel přes vydanou výzvu nedoplnil požadované
údaje, bez kterých nebylo možno jeho žádost věcně posoudit. Tomuto závěru krajského soudu
nelze nic vytknout, neboť bez doplnění požadovaných údajů a podkladů nebylo možno žádosti
o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci vyhovět.
[14] Poukazoval-li stěžovatel na skutečnost, že úřad práce v odůvodnění prvostupňového
správního rozhodnutí uvedl, že nepovažuje elektro-kolo za předmět dlouhodobé potřeby,
na jehož koupi by bylo možné poskytnout dávku mimořádné okamžité pomoci, rovněž
s touto námitkou se krajský soud v odůvodnění rozsudku náležitě vypořádal a Nejvyšší správní
soud se s hodnocením krajského soudu v plném rozsahu ztotožňuje. Krajský soud správně
nepřehlédl, že uvedený závěr úřadu práce korigoval v rozhodnutí o odvolání (na základě
podaného odvolání a v něm uplatněné totožné námitky) již žalovaný, který výslovně uvedl,
že „s ohledem na neosvědčení skutečností rozhodných pro posouzení nároku na dávku, její výši a výplatu a rovněž
neumožnění provedení šetření v místě, bez vlastního zavinění či omluvy ze strany odvolatele, a s ohledem
na přiměřené poučení o případných následcích ze strany orgánu pomoci v hmotné nouzi není v tuto chvíli rozhodné,
zda by úřad práce posuzoval dávku MOP (pozn.: rozuměj „mimořádné okamžité pomoci“) s ohledem
na kolo či elektro-kolo a jeho potřebnost pro odvolatele“.
[15] Rozhodnou pro nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci tak nebyla
ani skutečnost, zda stěžovatel žádal o dávku na koupi elektro-kola či obyčejného kola, nebo to,
že neumožnil šetření v místě svého bydliště, ale především skutečnost, že vlastní vinou správnímu
orgánu neposkytl jakoukoli součinnost, čímž mu objektivně znemožnil posouzení podané
žádosti. Nejvyšší správní soud tak přisvědčil závěrům krajského soudu, že v situaci, kdy žadatel
(zde stěžovatel) nesplní požadované zákonné podmínky, nelze nepřiznání dávky mimořádné
okamžité pomoci vnímat jako svévoli správního orgánu (a namítané neposkytnutí stejné právní
ochrany jako jiným občanům), neboť je to žadatel, kdo je povinen doložit a prokázat svůj nárok
na dávku mimořádné okamžité pomoci, její výši a výplatu.
[16] Z úřední povinnosti byl krajský soud povinen zabývat se také nepřezkoumatelností
vydaných správních rozhodnutí. Stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelnost krajský soud
neshledal, o čemž svědčí mj. skutečnost, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného věcně
přezkoumal a vypořádal jednotlivé v žalobě uplatněné námitky. Ani v tomto ohledu Nejvyšší
správní soud neshledal v postupu krajského soudu pochybení.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice měl ve věci úspěch, nemá však právo na náhradu
nákladů řízení podle §60 odst. 2 s. ř. s.
[19] Stěžovateli byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2020,
č. j. 6 Ads 215/2020 - 33, ustanovena zástupkyně JUDr. Jaroslava Moravcová, advokátka. Hotové
výdaje a odměnu za zastupování ustanovené zástupkyně v takovém případě platí stát (§35
odst. 10 část věty první za středníkem s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatele byla přiznána
odměna za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v sepisu podání
- doplnění kasační stížnosti [dle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tarifní
hodnotu se ve věcech sociálního zabezpečení považuje částka 5 000 Kč (srovnej §9 odst. 2
advokátního tarifu, jakož i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 11. 2020, č. j. 6 Ads 209/2020 - 62). Za každý z těchto úkonů náleží zástupkyni stěžovatele
odměna ve výši 1 000 Kč (§7 bod 5 a §9 odst. 2 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů
v paušální výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyně stěžovatele není plátcem
daně z přidané hodnoty, částka 2 600 Kč tudíž představuje konečnou výši její odměny.
K jejímu vyplacení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu