ECLI:CZ:NSS:2020:6.ADS.256.2020:17
sp. zn. 6 Ads 256/2020 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: O. E. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha
5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 28. listopadu 2018, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2020
č. j. 75 Ad 3/2019 - 59,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2020 č. j. 75 Ad 3/2019 - 59
se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 3. října 2018 č. j. X žalovaná snížila výši invalidního důchodu
žalobce pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Námitky
proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím označeným v návětí. Z lékařských
posudků totiž vyplývalo, že pracovní schopnost žalobce poklesla o 50 %.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal, že jeho zdravotní potíže
odpovídají invaliditě třetího stupně.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) se nespokojil se závěry posudků,
z nichž vycházela žalovaná, a proto si v rámci řízení o žalobě vyžádal odborný posudek
od Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“). Z tohoto
posudku vyplynula míra poklesu pracovní schopnosti žalobce o 45 %, která zakládá invaliditu
prvního stupně [§39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění]. Krajský
soud vyhodnotil posudek jako stěžejní důkaz a ztotožnil se s jeho závěry, nepovažoval za nutné
jej doplňovat, nechat vypracovat další posudek jinou posudkovou komisí či nařídit znalecké
zkoumání zdravotního stavu žalobce. Konstatoval tedy, že žalovaná vycházela z neúplně
zjištěného skutkového stavu, a proto rozsudkem označeným v návětí zrušil obě rozhodnutí
žalované vydaná v této věci a zavázal ji, aby v dalším řízení vycházela z toho, že žalobce byl
invalidní v prvním stupni. Byl si vědom, že tato rozhodnutí ruší v neprospěch žalobce, byl však
toho názoru, že postupuje plně v souladu s §76 odst. 1 písm. b) a §78 odst. 1 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navíc, pokud by krajský soud rozhodl
jinak, byla by žalovaná v návaznosti na vypracovaný posudek povinna z úřední povinnosti zahájit
nové řízení o posouzení invalidity žalobce.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Namítala, že krajský soud porušil procesní princip zákazu reformationis in peius, který
soudu zakazuje, aby k žalobě účastníka řízení zrušil přezkoumávané rozhodnutí s dopady v jeho
neprospěch. Skutečnost zjištěná v neprospěch účastníka řízení je pouze impulsem
pro stěžovatelku k případnému zahájení řízení o změně výše dávky.
[5] Stěžovatelka dále upozorňovala, že skutkový stav, z něhož vycházela, nebyl v rozporu
se spisem ani nevyžadoval rozsáhlé či zásadní doplnění, správní řízení tedy nebylo zatíženo vadou
ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle §78 odst. 1 s. ř. s. může soud napadené rozhodnutí
zrušit, pokud je žaloba důvodná, tedy pokud dává za pravdu žalobním námitkám. Krajský soud
však nerozhodl v mezích žalobních bodů, v nichž žalobce namítal, že je invalidní ve třetím stupni.
Otázka invalidity prvního stupně nebyla předmětem řízení. Krajský soud tedy překročil rámec své
přezkumné pravomoci vymezený §75 odst. 2 s. ř. s. Měl žal obu zamítnout jako nedůvodnou
a jen žalobce upozornit, že nově zjištěná invalidita prvního stupně může být předmětem dalšího
správního řízení. Rozhodnutí krajského soudu bylo pro oba účastníky řízení překvapivé.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Podle §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních
bodů. Citované ustanovení odráží dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví a zakládá
žalobci „legitimní očekávání, že svojí žalobou (resp. jednotlivými žalobními body) nastavil referenční rámec
soudního přezkumu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2011
č. j. 2 Afs 16/2011-78, č. 2510/2012 Sb. NSS). Pokud krajský soud z tohoto rámce vystoupí
(a nejde o některou z vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti), zatíží své řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 216/2006 - 63).
[8] V projednávané věci stěžovatelka žalobci přiznala invalidní důchod pro invaliditu
druhého stupně. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasil a v žalobě proti rozhodnutí stěžovatelky
namítal, že jeho zdravotní stav odpovídá invaliditě třetího stupně. Krajský soud sice žalobě
formálně vyhověl, neboť rozhodnutí stěžovatelky zrušil, avšak se závěrem, že žalobce je invalidní
jen v prvním stupni. Rozhodnutí krajského soudu je tedy pro žalobce méně příznivé než původní
rozhodnutí stěžovatelky. Vydání takového rozhodnutí se žalobce rozhodně nedomáhal.
[9] Podobným případem se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 2. února 2016
č. j. 8 Ads 146/2015 - 36, který stěžovatelka zmiňovala v kasační stížnosti. Tehdejší žalobkyni byl
přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, sporná byla pouze otázka, zda invalidita
vznikla následkem pracovního úrazu. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
však rozhodnutí žalované zrušil a zavázal ji, aby přihlédla k závěru PK MPSV, že žalobkyně není
invalidní. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku připomněl, že cílem soudního přezkumu
ve správním soudnictví není nahrazovat činnost správních orgánů a že rozsah dokazování
v soudním řízení musí být omezen žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud též připomněl
právní větu rozsudku ze dne 2. září 2004 č. j. 3 Ads 60/2003-44, č. 884/2006 Sb. NSS: „Jestliže byl
žalobce v řízení o dávce důchodového pojištění uznán plně invalidním, v žalobě dovozoval dřívější vznik plné
invalidity a v rámci přezkumného řízení soudního bylo zjištěno, že není plně ani částečně invalidní, nelze jen
z tohoto důvodu rozhodnutí správního orgánu zrušit, neboť by tak soud překročil rámec přezkumné činnosti
vymezený ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.“
[10] Stejně jako v citované věci je proto třeba uzavřít, že závěry krajského soudu vybočily
z rámce nastaveného žalobními body. Žalobce namítal, že je invalidní ve třetím stupni, otázku
invalidity prvního stupně neučinil předmětem řízení. Krajský soud se touto otázkou tudíž vůbec
neměl zabývat – a jelikož tak učinil, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
[11] Postup krajského soudu nelze ospravedlnit ani poukazem na §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem proto, že skutkový stav,
který vzal správní orgán za základ svého napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu
anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění. Toto ustanovení však zakládá primárně možnost soudu
rozhodnout ve věci bez jednání (v návaznosti na §51 odst. 2 s. ř. s.), nevymezuje okruh vad,
k nimž je soud povinen vždy přihlédnout z úřední povinnosti (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2008 č. j. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS).
Soud je povinen přihlédnout k vadám řízení ex offo jen tehdy, pokud brání přezkoumání
napadeného rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. března 2011 č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Taková
situace však v projednávaném případě nenastala. Skutkový stav, z něhož stěžovatelka vycházela,
vyplýval z listin založených ve správním spisu (z posudku zpracovaného posudkovým lékařem
stěžovatelky). Skýtal dostatečnou oporu pro závěr, že je žalobce invalidní ve druhém stupni, nelze
tedy říci, že by skutkový stav zjištěný ve správním řízení vyžadoval zásadní či rozsáhlé doplnění.
V opačném případě by se mohla vyskytnout vada řízení v každé věci vyžadující posouzení
zdravotního stavu účastníka řízení; v každé takové věci, pokud žalobce rozporuje posouzení
zdravotního stavu provedené ve správním řízení, si soud vyžádá posudek od PK MPSV. To,
že se závěry tohoto posudku liší od posudku, z něhož vycházela stěžovatelka, však ještě
neznamená, že byl ve správním řízení nedostatečně zjištěn skutkový stav. O vadu ve smyslu §76
odst. 1 písm. b) s. ř. s. by šlo například v případech, kdy by lékařský posudek, z něhož
stěžovatelka vycházela, nebyl úplný či přesvědčivý (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. září 2009 č. j. 4 Ads 57/2009 - 53) či pokud by nebyl založen na aktuálních poznatcích
o zdravotním stavu žalobce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2008
č. j. 6 Ads 98/2006 - 44). Nic takového však krajský soud stěžovatelce nevytkl, důvodem
pro zrušení správního rozhodnutí bylo pouze odlišné posouzení zdravotního stavu žalobce.
[12] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelkou zmíněný zákaz reformationis in
peius (tedy změny k horšímu na základě podaného opravného prostředku) není obecnou zásadou,
nýbrž jde o pravidlo vlastní trestnímu řízení, které se však uplatní pouze tam, kde to zákon
výslovně stanoví [viz například §150 odst. 1, §259 odst. 4, §264 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Byť jsou důsledky prolomení tohoto zákazu podobné
situaci, v níž došlo v nyní projednávané věci, nelze přísně vzato v kategoriích zákazu změny
k horšímu uvažovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud tedy shledal v postupu krajského soudu vadu spočívající v tom,
že krajský soud zrušil rozhodnutí žalované z důvodů, které žalobce nenamítal. Kasační stížnost
žalované je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž bude krajský soud vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). To znamená, že posoudí
výhradně otázku, kterou žalobce učinil předmětem řízení, tedy zda pokles pracovní schopnosti
žalobce odpovídá invaliditě třetího stupně, či nikoli. Je na žalované, zda a jak v případném jiném
řízení zohlední závěr posudku PK MPSV, že žalobce je invalidní v prvním stupni.
[14] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu