ECLI:CZ:NSS:2020:6.AFS.154.2020:47
sp. zn. 6 Afs 154/2020 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: Josef KVAPIL a.s., IČO 26821249, sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10,
zastoupený společností ARIADNA, s.r.o., IČO 64581144, sídlem Bořivojova 2419/21, Praha 3,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. října 2016 č. j. 46205/16/5300-22443-702189,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. února 2020 č. j. 9 Af 82/2016 - 139,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 9 Af 82/2016 - 139
se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Platebními výměry ze dne 30. července 2015 č. j. 174375/15/4230-22762-710129,
174386/15/4230-22762-710129 a 174396/15/4230-22762-710129 vyměřil Specializovaný
finanční úřad (dále jen „správce daně“) žalobci nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“) za zdaňovací období listopad 2011, prosinec 2011 a květen 2012. Oproti
hodnotám, které žalobce vykázal v daňových přiznáních, správce daně ponížil vyměřené
nadměrné odpočty o částky související s dodávkami mobilních telefonů od společnosti
BRALOVANE, s.r.o. (dále jen „BRALOVANE“), neboť tyto dodávky byly zasaženy podvodem
na DPH, o němž žalobce věděl, nebo alespoň mohl vědět.
[2] Odvolání žalobce proti platebním výměrům zamítl žalovaný rozhodnutím označeným
v návětí. Konstatoval, že podvod na DPH se týkal mobilních telefonů, které společnost
OCEANIA Trading s.r.o. (dále jen „OCEANIA“) pořídila z jiného členského státu Evropské
unie. Tato společnost neodvedla DPH na výstupu. Mobilní telefony byly následně převedeny přes
několik dalších společností a společnost BRALOVANE na žalobce, který je dále dodával
do jiného členského státu či do třetích zemí, vykazoval je jako osvobozená dodání zboží
a nárokoval nadměrný odpočet DPH. Žalovaný dále dovodil, že žalobce věděl nebo vědět mohl,
že se účastní podvodu na DPH. Předseda představenstva žalobce je trestně stíhán za zločin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby právě v souvislosti s dotčeným plněním.
V rámci trestního řízení byl u Mgr. A. H., který zastupoval společnost BRALOVANE
(dodavatele žalobce), zajištěn materiál nazvaný „návrh obchodní spolupráce“, respektive
„Kolotoč“ popisující základní strukturu a pravidla fungování celého řetězce. Mezi zapojenými
subjekty je uveden i žalobce. Žalovaný dále vycházel z odposlechů pořízených v rámci trestního
řízení. Z jednoho z odposlechů je zřejmé, že Petr Gabera, jednatel společnosti Gab-Phone s.r.o.
(jednoho z článků řetězce; dále jen „Gab-Phone“), upozornil A. H., aby do telefonu nezmiňoval
žalobce. Z dalších hovorů pak vyplynulo, že Petr Gabera věděl, kdo je posledním článkem
řetězce, věděl o vztazích žalobce a společnosti BRALOVANE a o průběhu daňového řízení se
žalobcem. Předseda představenstva žalobce se navíc domlouval s tehdejším zástupcem žalobce
Ing. V. U. ohledně svědecké výpovědi jednatele společnosti BRALOVANE Kamila Mase,
následná výpověď svědka odpovídala této domluvě, byla jen obecná, svědek si žádné podrobnosti
nepamatoval, ačkoli od uskutečnění transakcí ještě neuplynula příliš dlouhá doba. Dle zjištění
policie Kamil Mas ve skutečnosti jednal dle instrukcí Mgr. A. H., který o činnosti společnosti
BRALOVANE nic neuvedl s odkazem na mlčenlivost. Žalovaný dále zdůraznil, že mobilní
telefony nebyly na fakturách v roce 2011 blíže identifikovány (například prostřednictvím kódu
IMEI), na fakturách z roku 2012 se zase některé IMEI opakovaly, což nesvědčí o věrohodnosti
transakce. Žalobce v roce 2010 obchodoval přímo se společností ASPADERA, s.r.o., jejímž
jednatelem byl Petr Gabera. U spolupracovnice Petra Gabery Ing. J. B. byl při domovní prohlídce
nalezen mobilní telefon obsahující kontakt na člena představenstva žalobce. Existovaly tedy
vazby mezi žalobcem a Petrem Gaberou. Dodavatel žalobce, společnost BRALOVANE, nemá
žádné zázemí pro své podnikání, žádné skladovací prostory, její sídlo je virtuální a její jednatel,
který je občanem Polska, nemá bližší povědomí o jejích obchodech. Řada zahraničních
odběratelů žalobce je prošetřována kvůli neodvedení DPH při pořízení zboží z jiného členského
státu, další nepotvrzují dodávky, nejsou kontaktní nebo dokonce neexistují. Žalobce tedy
opakovaně vstupuje do styku s rizikovými subjekty. Společnost BRALOVANE byla součástí
platformy obchodníků s mobilními telefony, je tedy vyloučeno, aby bez předchozí dohody
prodávala toto zboží žalobci, když je mohla s vyšší marží prodat přímo žalobcovým odběratelům.
Zahraniční odběratelé žalobce navíc byli často dodavateli společnosti, která na začátku řetězce
dodávala mobilní telefony společnosti OCEANIA. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu
dle názoru žalovaného svědčí o tom, že žalobce mohl a měl vědět, že je součástí podvodného
jednání, a nepřijal taková opatření, která po něm lze s ohledem na charakter posuzovaných
transakcí požadovat.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem označeným v návětí zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na úvod konstatoval, že zjištěné
skutečnosti umožňují učinit závěr o existenci řetězového podvodu na DPH, žalobce to ostatně
ani nezpochybňoval. Žalovaný však neprokázal, že žalobce o své účasti na plnění zasaženém
podvodem věděl nebo mohl vědět. Městský soud konstatoval, že žalovaný vědomost žalobce
dovozoval z nestandardnosti průběhu obchodní spolupráce se společností BRALOVANE
a rizikovosti této společnosti. To však samo o sobě nestačí pro závěr, že záměrem žalobce bylo
čerpat odpočet na DPH, respektive že věděl, že se účastní daňového podvodu. Dodavatel
žalobce DPH na výstupu z plnění poskytnutých žalobci uhradil. Jelikož článek bezprostředně
předcházející žalobci nenarušil neutralitu DPH, není městskému soudu zřejmé, z čeho žalovaný
dovodil, že jediným a hlavním účelem transakce bylo získání daňové výhody. Zdůraznil, že každá
transakce v řetězci musí být posuzována sama o sobě, charakter jednotlivých transakcí nemůže
být změněn předchozími či následnými událostmi. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
je zřejmé jen to, že společnost OCEANIA neodvedla DPH, avšak to samo o sobě nesvědčí
o spojitosti mezi touto společností a žalobcem. Žalovaný byl povinen věrohodně vyvrátit tvrzení
žalobce, že opatření přijatá k zamezení jeho účasti na daňovém podvodu byla dostatečná.
Konstrukce žalovaného, že si Petr Gabera a A. H. dávali pozor, aby se do telefonu nebavili o
žalobci, je v rozporu s obsahem jejich pozdějšího rozhovoru, v němž se o žalobci bez dalšího
zmiňovali. Ze zachyceného rozhovoru mezi členem představenstva žalobce a Ing. V. U. je zřejmé
jen to, že se domlouvali, kdo přivede svědka K. M. ke správci daně, obsah rozhovoru nasvědčuje
tomu, že zájmem žalobce bylo, aby svědek vypověděl pravdu. Městský soud dále konstatoval, že
žalobce si při výběru svého dlouhodobého obchodního partnera počínal dostatečně obezřetně.
Požadavky na prověřování věrohodnosti obchodních partnerů nelze bezmezně rozšiřovat na
nekonečně dlouhý řetězec osob. Nelze si vystačit se zkratkovitou úvahou žalovaného, že pokud
kterýkoli článek obchodního řetězce neodvedl daň, jednalo se o podvod, o kterém žalobce musel
vědět. Nebylo prokázáno, že žalobce nebyl v dobré víře, nemůže mu být přičítáno k tíži jednání
jiných daňových subjektů, s nimiž neměl obchodní vztahy. Žalovaný neprokázal, že obchodní
transakce mezi žalobcem a společností BRALOVANE probíhaly za neobvyklých a nelogických
podmínek, že se žalobce nechoval obezřetně, ani jakoukoli souvislost mezi žalobcem a
společností OCEANIA. Městský soud zdůraznil, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně
toho, že zdanitelné plnění od společnosti BRALOVANE skutečně přijal. Z umístění sídla
společnosti BRALOVANE na virtuální adrese ani z toho, že její jednatel je občanem Polska,
nelze usuzovat na rizikovost spolupráce. Informaci o tom, zda má dodavatel potřebné zázemí,
nelze zjistit z veřejných evidencí. Z hlediska vědomosti žalobce o účasti na daňovém podvodu je
irelevantní, zda si svědek Kamil Mas pamatoval podrobnosti o poskytnutých dodávkách. Zboží
odebírané od společnosti BRALOVANE bylo specifikováno podobně jako zboží od jiných
dodavatelů. Městský soud proto nesouhlasil se závěrem žalovaného, že žalobce nepřijal opatření,
která by mohla eliminovat rizika účasti na podvodných jednáních. Žalovaný neshromáždil
dostatek důkazů o existenci objektivních okolností nasvědčujících tomu, že žalobce mohl a měl
vědět, že se účastní podvodu.
[4] Námitky žalobce proti postupu správce daně při projednání zprávy o daňové kontrole
a vyřízení žalobcových stížností a proti postupu žalovaného v odvolacím řízení městský soud
vyhodnotil jako nedůvodné.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
V prvé řadě namítal, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zcela zřejmý závěr městského
soudu ohledně existence podvodu na DPH. Stěžovatel je přesvědčen, že existenci podvodu
dostatečně prokázal. Naopak konstrukce městského soudu, že nedošlo k narušení neutrality daně
mezi posledními dvěma články řetězce (žalobcem a společností BRALOVANE) a nebyl prokázán
souvislý řetězec, existenci daňového podvodu zpochybňuje. Závěr městského soudu, že v rámci
celého řetězce došlo k narušení neutrality DPH, ale nikoli mezi jeho posledními dvěma články,
si protiřečí. Je možné, že městský soud svými úvahami cílil spíše na posouzení vědomosti žalobce
o zapojení do daňového podvodu, v takovém případě však měl volit obratnější formulace.
[6] Pokud městský soud přisvědčil stěžovateli ohledně existence podvodu, musel zohlednit
rovněž zjištěnou propojenost článků řetězce. Stěžovatel zopakoval zjištěné okolnosti,
které jej vedly k závěru o vědomém zapojení žalobce do podvodu na DPH. Dle jeho názoru
nelze objektivní a subjektivní stránku podvodu posuzovat izolovaně. Městský soud
se však omezil na hodnocení dvou odposlechů. Stěžovatel nepovažuje za příliš přesvědčivý závěr
soudu, že zájmem žalobce bylo především to, aby jednatel společnosti BRALOVANE vypovídal
pravdivě. Pořízené odposlechy dle názoru stěžovatele potvrzují organizovanost podvodného
řetězce, přičemž žalobce nemohl být nevědomou obětí podvodu na DPH. Úvaha městského
soudu, že zjištěné okolnosti neodpovídají případům řešeným v minulosti judikaturou, je
zkratkovitá. Každou situaci je třeba posuzovat zvlášť, s přihlédnutím k tomu, do jakého kontextu
je zasažena. Stěžovatel navíc identifikoval i okolnosti, které výslovně zmiňuje judikatura. Městský
soud neposuzoval všechny zjištěné skutečnosti a ostatní hodnotil izolovaně, ačkoli zjištění
stěžovatele svědčí o zapojení žalobce do podvodu právě ve vzájemné souvislosti. Dle názoru
stěžovatele nemohou být všechny zjištěné okolnosti pouze nahodilé a vysvětlitelné jinak
než účastí žalobce na daňovém podvodu.
[7] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že se žalobce nemusel zajímat
o faktické zázemí svého dodavatele. S ohledem na okolnosti a objem daných transakcí měl
žalobce vyvinout aktivitu a o svého dodavatele se více zajímat. Společnost BRALOVANE byla
nová, zapsaná do obchodního rejstříku až v roce 2010, účetní závěrku zveřejnila až v roce 2012,
neměla v živnostenském rejstříku zapsanou žádnou provozovnu. Tyto skutečnosti si žalobce
mohl zjistit a na jejich základě si měl svého dodavatele důkladněji prověřit. Společnost
BRALOVANE nelze srovnávat s jinými dodavateli žalobce, kteří mají zcela odlišné postavení
na trhu. Městský soud též nepřípustně smísil prokázání podmínek pro uplatnění nároku
na odpočet DPH s posouzením účasti žalobce na daňovém podvodu.
[8] Městský soud dle názoru stěžovatele vycházel z nepřiléhavé judikatury. Stěžovatel
prokázal vazbu mezi zúčastněnými subjekty včetně žalobce i to, že žalobce nepřijal dostatečná
opatření proti účasti na daňovém podvodu. Nebyl povinen prokázat vazbu mezi žalobcem
a společností OCEANIA, která neodvedla DPH, postačilo identifikovat znaky nasvědčující
zapojení žalobce do podvodu na DPH. Na závěr stěžovatel namítl, že městský soud se vztahy
žalobce a společnosti OCEANIA zabýval nad rámec žalobních bodů.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trestní stíhání předsedy jeho
představenstva bylo zahájeno a vedeno na základě vykonstruovaných domněnek správce daně.
Považuje za nesmyslné, aby bylo možné na základě stejných důkazů dovodit, že věděl i mohl
vědět o své účasti na daňovém podvodu. Obsah kasační stížnosti považuje žalobce
za pokračování nezákonného a účelového postupu stěžovatele. Rozsudek městského soudu
dle jeho názoru není nepřezkoumatelný. Zapojení žalobce do podvodu bylo třeba posuzovat
na základě skutečností týkajících se žalobce, nikoli jiných osob. Tyto skutečnosti navíc stěžovatel
vyhodnotil nesprávně. Usnesení o zahájení trestního stíhání předsedy představenstva žalobce
nemůže sloužit jako důkaz v daňovém řízení. Městský soud dle názoru žalobce vycházel
z přiléhavé judikatury, naopak stěžovatel argumentuje rozsudky vydanými za odlišných
skutkových okolností. Virtuální sídlo žalobcova dodavatele nelze brát k jeho tíži,
pokud jeho podnikání probíhá standardně a v souladu se zákonem. Žalobce nesouhlasí s tím,
že by městský soud porušil dispoziční zásadu.
[10] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalobce stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[12] Podmínky vzniku nároku na odpočet DPH vymezuje §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, vycházející
z judikatury Soudního dvora EU (například rozsudky ze dne 12. ledna 2006 ve spojených věcech
C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen a Bond House Systems či ze dne 21. června 2012
ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében a Péter Dávid), lze daňovému subjektu
odepřít nárok na odpočet DPH, i když prokáže splnění podmínek pro jeho vznik,
pokud se prokáže, že plnění, z něhož je nárok na odpočet odvozován, bylo zasaženo podvodem,
o němž daňový subjekt věděl, nebo alespoň mohl vědět. Důkazní břemeno ohledně
těchto skutečností tíží správce daně (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. října 2016 č. j. 6 Afs 170/2016 - 30).
[13] Zmíněná judikatura označuje jako podvod na DPH „situace, v nichž jeden z účastníků neodvede
státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem
směrnice o DPH, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám. […] nárok na odpočet
daně nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena
skutečnostmi, o kterých plátce neví nebo nemůže vědět“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. ledna 2018 č. j. 5 Afs 60/2017 - 60, č. 3705/2018 Sb. NSS, dále jen „rozsudek Vyrtych“).
Zásada daňové neutrality totiž brání obecné diferenciaci mezi legálními a protiprávními plněními.
Daňové subjekty, které přijmou veškerá opatření, která od nich mohou být rozumně vyžadována,
aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, musejí mít možnost důvěřovat legalitě
uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu svého nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu
(rozsudek Soudního dvora ze dne 11. května 2006 ve věci C-384/04 Commissioners of Customs &
Excise a Attorney General proti Federation of Technological Industries a další).
[14] Z odůvodnění rozsudku městského soudu je zřejmé, že se výrazně inspiroval výše
citovaným rozsudkem Vyrtych. Učinil tak však, aniž vzal v úvahu rozdílné okolnosti
tehdy posuzovaného a nynějšího případu. To mělo za následek mimo jiné to, že si stěžovatel není
zcela jistý, zda se výtky městského soudu týkaly i samotné existence podvodu na DPH,
nebo jen vědomé účasti žalobce na podvodu.
[15] Ačkoli může odůvodnění napadeného rozsudku svádět i k opačnému závěru, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že městský soud existenci samotného podvodu na DPH nezpochybnil.
Ostatně, pokud by tak učinil, porušil by dispoziční zásadu zakotvenou v §75 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť ani žalobce samotnou existenci
podvodu na DPH nezpochybňoval, brojil výhradně proti závěru stěžovatele, že byl do tohoto
podvodu zapojen a že o tom věděl, nebo minimálně mohl vědět. Pro své další úvahy tedy bude
Nejvyšší správní soud vycházet z toho, že existence podvodného řetězce byla v daňovém řízení
postavena na jisto. Již touto okolností se nyní projednávaný případ významně liší od rozsudku
Vyrtych, v němž Nejvyšší správní soud vytkl správci daně mimo jiné to, že ani nedefinoval
skutkové znaky podvodu (viz například body 61 a 64 citovaného rozsudku).
[16] Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že na rozdíl od případu posuzovaného v rozsudku
Vyrtych nespočívaly okolnosti, z nichž stěžovatel dovozoval vědomé zapojení žalobce
do podvodného jednání, pouze v nestandardních obchodních vztazích mezi žalobcem
a jeho přímým dodavatelem. Naopak, stěžovatel identifikoval řadu okolností (viz bod [2] výše)
nasvědčujících tomu, že žalobce byl určitým způsobem propojen se společnostmi tvořícími další
články řetězce, respektive s jejich statutárními orgány (konkrétně s Petrem Gaberou, jednatelem
společnosti Gab-Phone, který je považován za organizátora celého řetězce). Těmito okolnostmi
se městský soud prakticky nezabýval.
[17] Městský soud stěžovateli vytkl, že nesprávně vyhodnotil rozhovor mezi Petrem Gaberou
a A. H. (který zastupoval společnost BRALOVANE, žalobcova dodavatele). Nejvyšší správní
soud však nepovažuje takové hodnocení závěrů, které stěžovatel z odposlechů učinil, ze strany
městského soudu za přesvědčivé. Ve chvíli, kdy se A. H. zmínil o žalobci, jej Petr Gabera
napomenul, že žalobcovo jméno nemá do telefonu říkat. Z přepisu odposlechu to vyplývá zcela
jednoznačně a skutečnost, že o dva týdny později sám Petr Gabera žalobcovo jméno do telefonu
řekl, to nijak nevyvrací. Nejvyšší správní soud nespatřuje nic nelogického na stěžovatelově
názoru, že je podezřelé, pokud osoba, s níž žalobce podle svých tvrzení nemá nic společného,
upozorňuje zástupce žalobcova dodavatele, aby se o žalobci nezmiňoval do telefonu. Stěžovatel
z předmětných rozhovorů navíc dovodil, že Petr Gabera a A. H. měli přehled o stavu daňových
řízení vedených se žalobcem, což je vskutku poněkud neobvyklé. Tomuto postřehu městský soud
nevěnoval žádnou pozornost, stejně jako řadě dalších okolností, které dle stěžovatele svědčí o
vědomém zapojení žalobce do podvodu na DPH (kontakt na člena představenstva žalobce
v mobilním telefonu spolupracovnice Petra Gabery, zařazení žalobce do materiálu „Kolotoč“
zajištěného v rámci trestního řízení, dřívější obchodní spolupráce žalobce se společností řízenou
Petrem Gaberou atd.). Stěžovatel oprávněně upozorňuje na to, že žádná z těchto okolností sama
o sobě nemusí svědčit o vědomé účasti žalobce na podvodu na DPH, ve vzájemné souvislosti
však může jít o řetězec nepřímých důkazů, které stěžovatelovy závěry podporují. Městský soud
však izolovaně hodnotil jen několik zjištěných skutečností a rezignoval na řádné a úplné
posouzení skutkového stavu zjištěného stěžovatelem, na který následně prakticky bez dalšího
vztáhl právní závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku Vyrtych, které, jak již bylo řečeno,
nejsou pro tento případ zcela přiléhavé. Z tohoto důvodu nemůže rozsudek městského soudu
obstát.
[18] Nelze souhlasit ani s názorem městského soudu, že pokud nedošlo k daňovému úniku
v rámci transakce mezi žalobcem a jeho přímým dodavatelem, nemůže být žalobce vědomým
účastníkem podvodu na DPH. Tento argument městský soud bez dalšího převzal z rozsudku
Vyrtych, v němž jej však Nejvyšší správní soud použil v odlišném kontextu (tehdy bylo spolehlivě
zjištěno jen nezaplacení daně u jednoho článku dodavatelského řetězce, aniž by existoval důkaz
o tom, že šlo o součást daňového podvodu). Pokud by měl tento názor platit ve všech případech,
nebylo by možné odepřít nárok na odpočet jinému subjektu než přímému odběrateli toho,
který neodvedl daň. Tento přístup by však prakticky znemožnil boj proti řetězovým daňovým
podvodům, jejichž základním znakem je to, že mezi subjektem, který neodvede DPH (missing
trader) a tím, který nárokuje nadměrný odpočet (broker) je několik dalších, které plnění zasažené
podvodem pouze přeprodávají (buffer), což má za cíl ztížit identifikaci podvodného jednání.
Žalobci může být odepřen nárok na odpočet DPH s ohledem na daň chybějící ve vzdálenějších
článcích dodavatelského řetězce, pokud stěžovatel prokáže, že žalobce o podvodném jednání
věděl, či alespoň mohl vědět. A právě to bude městský soud muset řádně posoudit s ohledem
na všechny skutečnosti, na nichž stěžovatel své závěry vystavěl.
[19] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že ani vyhodnocení odposlechu rozhovoru
mezi předsedou představenstva žalobce a Ing. V. U. ze strany městského soudu nelze považovat
za přesvědčivé. To, že cílem žalobce bylo toliko upozornit svědka, aby vypovídal jen pravdu a nic
si nevymýšlel, je sice interpretací možnou (byť poněkud naivní), nevylučuje však ani interpretaci
stěžovatele, zejména s přihlédnutím ke kontextu v rámci řetězce jiných nepřímých důkazů. Na
druhou stranu z něj však jistě nelze jednoznačně dovozovat ani to, že zástupci žalobce chtěli
svědka přímo ovlivňovat. Z uvedeného odposlechu vyplývá především to, že se zástupci žalobce
domlouvali ohledně výslechu jednatele společnosti BRALOVANE; z tohoto faktu stěžovatel
mohl oprávněně dovodit, že nejde o zcela standardní situaci. Jinak řečeno, izolovaně nelze
z uvedeného odposlechu dovozovat nic konkrétního, avšak tento důkaz může být doplňkem
v mozaice dalších důkazů s vyšší vypovídací hodnotou.
[20] Lze též upozornit, že ze samotného zahájení trestního stíhání předsedy představenstva
žalobce nelze nic konkrétního usuzovat, neboť platí presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod). Na druhou stranu však nelze stěžovateli bez dalšího vytýkat,
že na základě zahájení trestního stíhání předsedy představenstva žalobce zahájil daňovou kontrolu
žalobce a že při posouzení nároku žalobce na odpočet DPH vyšel i z důkazů
shromážděných v rámci trestního řízení (k obecné použitelnosti takových důkazů v daňovém
řízení srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2009
č. j. 1 Afs 19/2009 - 57, č. 1936/2009 Sb. NSS, ze dne 30. ledna 2008 č. j. 2 Afs 24/2007 - 119,
č. 1572/2008 Sb. NSS).
[21] Nejvyšší správní soud dále souhlasí s městským soudem, že obchodní spolupráce
mezi žalobcem a společností BRALOVANE se sama o sobě nejeví natolik nestandardní,
aby jen z ní bylo možné bez dalšího usuzovat na žalobcovu neobezřetnost. Avšak to,
že jednatelem této společnosti je státní příslušník jiného státu (byť členského státu EU), že má
tato společnost jen virtuální sídlo a nemá v živnostenském rejstříku zapsanou provozovnu,
je třeba posuzovat v souvislosti s dalšími zjištěními stěžovatele. Otázku, zda daňový subjekt přijal
potřebná opatření proti účasti na daňovém podvodu, je totiž třeba posuzovat v rámci hodnocení,
zda mohl vědět, že se takového jednání účastní (pokud by potřebná opatření přijal, podvod na DPH
by zjistil). Nejde o dva izolované kroky jakéhosi „vědomostního testu“, jak neustále nepřesně
opakuje stěžovatel. Přijetí preventivních opatření je z povahy věci možné posuzovat jen tam,
kde není jisté, zda daňový subjekt o své účasti na podvodu věděl, a je třeba posoudit,
zda o ní alespoň mohl vědět (daňový subjekt, který ví, že se podvodu účastní, logicky nebude
přijímat opatření, aby této situaci zamezil). Podmínky spolupráce žalobce se společností
BRALOVANE, byť se samy o sobě nemusejí jevit nestandardní, aby vyloučily dobrou
víru žalobce, tedy mohou představovat podpůrné články řetězce nepřímých důkazů,
na nichž stěžovatel vystavěl své závěry.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud neposoudil všechna skutková zjištění
žalovaného o vědomém zapojení žalobce do podvodu na DPH, ačkoli právě proti závěrům
vystavěným na jejich základě žalobce brojil. Městský soud rezignoval na řádné posouzení všech
rozhodných okolností, přičemž úkolem Nejvyššího správního soudu coby soudu kasačního není
jeho činnost v tomto směru nahrazovat (srov. přiměřeně rozsudky ze dne 1. března 2017
č. j. 6 As 256/2016 - 79, bod 21, či ze dne 13. února 2019 č. j. 6 Afs 354/2018 - 23, bod 9).
[23] Kasační stížnost žalovaného je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.),
v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
To znamená, že v kontextu žalobních námitek posoudí všechny skutečnosti, z nichž žalovaný
dovozoval vědomou účast žalobce na daňovém podvodu, a to jak jednotlivě (především
v tom směru, zda žalovaný shromážděné důkazy správně vyhodnotil), tak – a to především –
ve vzájemné souvislosti.
[24] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu