ECLI:CZ:NSS:2020:6.AFS.83.2020:32
sp. zn. 6 Afs 83/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: Velkoobchod Zajac, s.r.o., IČO 25362101, sídlem Uhlířská 1064/3, Slezská Ostrava,
zastoupený společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o., IČO 26879441, sídlem
Jiráskova 1284, Vsetín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem
Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. září 2018
č. j. 42213/18/5300-21444-711428, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2020 č. j. 22 Af 41/2018 - 50
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce, společnosti TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová
kancelář s.r.o., IČO 26879441, sídlem Jiráskova 1284, Vsetín, do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) zahájil dne
1. října 2015 daňovou kontrolu žalobce na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
za zdaňovací období září 2012 – prosinec 2014.
[2] Dodatečnými platebními výměry ze dne 1. prosince 2016 správce daně doměřil žalobci
DPH za zdaňovací období září 2012 – květen 2013 v celkové výši 1 126 996 Kč (z toho 1 996 Kč
žalobce nerozporuje) a zároveň mu uložil povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřené
daně.
[3] Předmětem doměření byl odpočet DPH, který žalobce uplatnil z plnění označeného
jako „realizace, zpracování a umístění reklamy společnosti o rozměru 1 x 6 m při utkáních
Gambrinus ligy a Českého poháru klubu SK Sigma Olomouc v areálu Androva stadionu
v Olomouci“ od dodavatele PRESSTEX MEDIA SE (dále jen „PRESSTEX“). Správce daně
nezpochybňoval, že tyto služby byly skutečně poskytnuty, avšak dospěl k závěru, že v rámci
dodavatelského řetězce (SK Sigma Olomouc -> PRESSTEX -> žalobce) nebyla odvedena daň,
přičemž žalobce mohl a měl vědět, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH.
Společnost PRESSTEX má pouze virtuální sídlo, je nekontaktní, od července 2013 nemá žádný
statutární orgán. Za poslední čtvrtletí roku 2012 jí byla doměřena daň ve výši přesahující
7 milionů Kč, která nebyla uhrazena. Rovněž za měsíce únor – květen 2013 jí byla vyměřena daň
přesahující milion Kč za každý měsíc. Ze svých bankovních účtů společnost PRESSTEX vybírala
milionové částky v hotovosti. SK Sigma Olomouc poskytuje reklamní plochy na stadionu řádově
mnohem levněji, než kolik zaplatil žalobce společnosti PRESSTEX za zprostředkování reklamy,
přičemž bylo možné uzavřít smlouvu přímo se SK Sigma Olomouc. Žalobce tedy za reklamu
zaplatil zcela nepřiměřené částky, mnohem více, než kolik zaplatil jeho dodavatel PRESSTEX
za pronájem reklamní plochy u SK Sigma Olomouc. Obvyklé ceny za reklamu na fotbalovém
stadionu si přitom žalobce mohl ověřit z veřejně dostupných zdrojů. Správce daně dále uvedl,
že dle smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností PRESSTEX měla být reklama umístěna
nejen na fotbalovém stadionu, ale též na akci Golf Aréna Ostrava. Toto plnění však nevyplývá
z fakturace a nepotvrdil je ani žalobce. Žalobce dále nepředložil žádný z důkazů, který byl
ve smlouvě se společností PRESSTEX ujednán jako doklad o zhotovení reklamy. Rozpory
mezi vyjádřením zástupce žalobce a předloženými listinami a fotodokumentací dle názoru
správce daně rovněž svědčí o nestandardnosti obchodního případu.
[4] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečné
platební výměry. K závěrům správce daně doplnil, že poskytování reklamy nikdy nebylo
předmětem podnikání společnosti PRESSTEX. Tato společnost sice podala daňové přiznání,
avšak daň nikdy neuhradila, což je dle názoru žalovaného typickými příkladem daňového úniku.
V souvislosti s podezřelými okolnostmi, které zjistil správce daně, dospěl žalovaný k závěru
o podvodu na DPH, v němž žalobce hrál roli broker-a, tedy osoby nárokující si odpočet na DPH,
zatímco společnost PRESSTEX stála na pozici missing trader-a, který DPH neuhradil. K tomu,
zda žalobce o podvodu věděl či alespoň mohl vědět, žalovaný upozornil, že společnost
PRESSTEX vznikla zhruba rok před uzavřením smlouvy se žalobcem, nelze se tedy odvolávat
na to, že nepřiměřeně vysoká cena plnění byla stanovena na základě spolupráce v minulých
letech. Žalobce navíc žádnou takovou spolupráci nedoložil. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce
musel mít jako zkušený obchodník odpovídající povědomí i o trhu s reklamou a měl věnovat
zvýšenou pozornost interním mechanismům, jejichž účelem je předejít účasti na podvodu
na DPH.
[5] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí zrušil
rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Konstatoval, že společnost PRESSTEX
podávala daňová přiznání a deklarovanou daň odvedla. Její daňová povinnost za leden 2013
zůstala z důvodu prekluze nedotčena, ve vztahu k tomuto zdaňovacímu období tudíž závěr
žalovaného ohledně chybějící daně nemůže obstát. Pro následující období chybí v daňovém spise
jakýkoli doklad o doměření daně, z dožádání vyplývá pouze to, že byl podán návrh
na takový postup. Z dožádání dále vyplývá, že za třetí čtvrtletí roku 2012 byla společnosti
PRESSTEX vyměřena nulová daň, krajskému soudu tedy není zřejmé, o jaké chybějící dani
žalovaný hovoří. Ve vztahu ke čtvrtému čtvrtletí 2012 jsou v dožádání příliš obecné informace
na to, aby z nich mohly být vyvozeny důsledky vůči žalobci. Ve spise nejsou žádné dokumenty
z daňové kontroly společnosti PRESSTEX, z nichž by bylo možné zjistit, čeho se týkala
doměřená daň, přičemž krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce nebyl jediným
odběratelem reklamních služeb od společnosti PRESSTEX. Žalovaný se spokojil pouze s tím,
že společnost PRESSTEX nezaplatila daň doměřenou po daňové kontrole, aniž by alespoň
stručně vysvětlil vazbu této daňové povinnosti k žalobci. Krajský soud tedy nemohl přezkoumat
existenci daňové ztráty jakožto základního předpokladu pro závěr o zapojení žalobce
do daňového podvodu. Další žalobní námitky týkající se přímo samotného podvodu krajský soud
s ohledem na nedořešenou otázku chybějící daně neposuzoval. Pouze uvedl, že poskytování
reklamních služeb je součástí volné živnosti „výroba, obchod a služby neuvedené v příloze 1 až 3
živnostenského zákona“, a závěr žalovaného, že společnost PRESSTEX nebyla oprávněna
k této činnosti, tudíž není správný.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítal, že existence chybějící daně zcela evidentně vyplývá ze spisu. Judikatura pojem „chybějící
daň“ nijak nedefinuje, s ohledem na variabilitu daňových podvodů pro správce daně mnohdy
není reálné chybějící daň konkrétně vyčíslit. Společnosti typu missing trader se pro správce daně
zpravidla stanou nekontaktními, čímž zamezí komplexnímu prošetření daného případu.
Požadavek na hledání souvislosti mezi výší neuznaného nároku na odpočet a konkrétní výší
chybějící daně není judikaturou Soudního dvora EU stanoven. Podstata řetězových podvodů
totiž spočívá právě v zastření této příčinné souvislosti. Judikatura Nejvyššího správního soudu
naopak dovodila, že není nutné prokazovat, jak a konkrétně kým byl spáchán podvod,
a že souvislost mezi daňovým subjektem, který nárokuje odpočet DPH, a tím, který neodvedl
daň, vzniká již tím, že daňový subjekt nárokující odpočet navázal obchodní spolupráci s osobami
podezřelými ze zapojení do podvodu. Chybějící daň je třeba chápat jako narušení neutrality
představující nekonečnou množinu situací odvislou od vynalézavosti organizátorů podvodného
řetězce. Stěžovatel má za to, že za součást daňového úniku a porušení neutrality DPH je třeba
chápat i takové jednání, které neumožní kontrolu podaného daňového přiznání a tvrzené daně,
neboť takové jednání brání správnému výběru daně a ve svém důsledku ohrožuje řádné
fungování společného systému DPH. U nekontaktního subjektu je třeba automaticky
předpokládat, že jde o chybějící daň, bylo tedy na místě usuzovat, že společnosti PRESSTEX
nebyla správně stanovena daň. Stěžovatel má tedy za to, že společnost PRESSTEX
v posuzovaných obdobích daň přiznala v nesprávné výši, zatímco žalobce si uplatnil nárok
na odpočet na základě dokladů přijatých od této společnosti.
[7] V tomto případě byla chybějící daň zjištěna u společnosti PRESSTEX, jíž byla daň
doměřena v důsledku její pasivity a souvisejícího neunesení důkazního břemene. Daň,
kterou společnost PRESSTEX neuhradila, byla zcela konkrétně vyčíslena. Tato společnost
sice podávala daňová přiznání a příslušná zdanitelná plnění přiznávala, avšak i přes předchozí
řádnou úhradu tvrzených daňových povinností stěžovatel konstatuje, že daň příslušející
k posuzovaným zdanitelným plněním neuhradila, neboť neumožnila správci daně, aby tvrzené
skutečnosti ověřil. V důsledku toho jí byla doměřena daň v úhrnné hodnotě přesahující
15 milionů Kč, která nebyla uhrazena. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. ledna 2018 č. j. 5 Afs 60/2017 - 60 (dále též „rozsudek Vyrtych“), na který odkazoval krajský
soud, nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť PRESSTEX byla přímým dodavatelem
žalobce, příčinná souvislost je zde tedy zcela zřejmá. Krajský soud navíc závěry tohoto rozsudku
dezinterpretoval, neboť otázka příčinné souvislosti se vztahuje spíše k vědomostnímu testu,
nikoli k chybějící dani.
[8] Stěžovatel rovněž namítal, že krajský soud sice uvedl, že se žalobními námitkami přímo
k otázce daňového podvodu nebude zabývat, avšak vyjádřil se k oprávnění PRESSTEX
k poskytování reklamních služeb. Krajský soud si tedy vybral pouze jednu z nestandardností,
jež zjistil stěžovatel, a hodnotil ji izolovaně, nezohlednil přitom, že nešlo o jediný ani nosný
důvod pro konstatování podvodu na DPH.
[9] Dále stěžovatel krajskému soudu vytkl, že požadoval, aby byla ve spise založena zpráva
o daňové kontrole společnosti PRESSTEX. Podrobný rozbor daňových povinností
této společnosti nebyl pro věc podstatný. Ve spise navíc byly založeny úřední záznamy
a odpovědi na dožádání, z nichž existence chybějící daně vyplývá. Samotnému krajskému soudu
muselo být z jeho úřední činnosti známo, že společnosti PRESSTEX byla za třetí čtvrtletí 2012
vyměřena daň podle pomůcek ve výši přesahující 5 milionů Kč, která nebyla uhrazena,
což dokládá existenci chybějící daně a účast společnosti PRESSTEX na podvodu na DPH.
Stěžovatel zopakoval, že chybějící daň byla prokázána, přičemž rozhodnou skutečností je,
že odvedení daně nebylo možné ověřit.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že daňovým podvodem musejí být
zasažena ta konkrétní plnění, u kterých je nárokován odpočet DPH na vstupu. Ne každé
nezaplacení daně je automaticky daňovým podvodem. Stěžovatel za ztrátu daně v rámci podvodu
považuje situaci, kdy sám správce daně dodavateli daň doměřil, a zcela automaticky považuje
nekontaktnost dodavatele za signál o chybějící dani, což je v rozporu s judikaturou Soudního
dvora. Ze spisu je však zřejmé, že nedoplatky společnosti PRESSTEX na dani vznikly
až v důsledku zásahu správce daně. Všechny částky přijaté na účet PRESSTEX korespondovaly
s uskutečněnými plněními, je tedy zřejmé, že dodavatel žalobce daň na výstupu řádně přiznal.
Ostatně i správce daně později ponechal daň na výstupu v původní výši. Žalobce nesouhlasí
s tím, že by samotná nekontaktnost dodavatele ve spojení s minimálními platbami daně
automaticky svědčila o ztrátě daně. Musí být prokázána příčinná souvislost mezi podvodem
na dani a přijatými plněními, u nichž je zpochybňován nárok na odpočet. Stěžovatel neprokázal,
že by z posuzovaných transakcí žalobce jakýmkoli způsobem profitoval.
[11] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalobce stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] V prvé řadě Nejvyšší správní soud neshledal pochybení v tom, že krajský soud objasnil
otázku oprávnění společnosti PRESSTEX k poskytování reklamních služeb. Jak uváděl
i stěžovatel, šlo spíše o podpůrný argument pro závěr o nestandardním průběhu obchodních
vztahů mezi žalobcem a společností PRESSTEX. Konstrukce stěžovatele ohledně účasti žalobce
na daňovém podvodu by tak měla hypoteticky obstát i bez něj (ostatně správce daně
tuto okolnost mezi svá zjištění nezahrnul, doplnil ji až stěžovatel v odvolacím rozhodnutí).
Nejvyšší správní soud souhlasí i s tím, že posuzovat další okolnosti, z nichž stěžovatel dovozoval
účast žalobce na daňovém podvodu, by bylo předčasné, neboť důvodem pro zrušení rozhodnutí
stěžovatele byl, stručně řečeno, nedostatečně zjištěný skutkový stav.
[14] Nejvyšší správní soud v jiných rozsudcích opakovaně poznamenal ke skutkovým
kasačním námitkám, resp. námitkám proti hodnocení důkazů (viz rozsudek z 20. února 2020
č. j. 6 Afs 205/2019 - 39, bod 18, a další tam uvedené), že je to především krajský soud, který je
oproti kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí
v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany
kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se zpravidla na vady řízení a dokazování
před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žádné takové vady Nejvyšší správní soud
nezjistil.
[15] Podle §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je plátce DPH
oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci
svých ekonomických činností použije pro účely uskutečňování zdanitelných plnění. Nárok
na odpočet DPH lze plátci odepřít tehdy, pokud věděl nebo měl vědět, že se účastní plnění,
které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty (srov. například rozsudek Soudního dvora
EU ze dne 6. července 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 Axel Kittel a Recolta
Recycling). Za podvod na DPH pak judikatura Soudního dvora, přejatá i Nejvyšším správním
soudem, označuje situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň
a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty,
neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám (například rozsudek
Soudního dvora ze dne 21. června 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében kft
a Péter Dávid či již citovaný rozsudek Axel Kittel). V rozsudku ze dne 27. července 2007
č. j. 5 Afs 129/2006 - 142 Nejvyšší správní soud zdůraznil, že každá účetní transakce v řetězci
musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být
změněn předchozími nebo následnými událostmi. Jinými slovy, každé plnění je třeba posuzovat
samostatně a samo o sobě, bez ohledu na jeho účel nebo výsledky. Ve výše citovaném rozsudku
Vyrtych (publikovaném pod č. 3705/2018 Sb. NSS) pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „samotné
neodvedení daně […] podvodem ve smyslu judikatury SDEU není“ a že je vždy „třeba hledat skutkové
souvislosti a příčinnou souvislost mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu a prokázáním vědomosti
o skutečnostech svědčících možnému podvodnému jednání za účelem vylákání odpočtu na dani mezi
těmito subjekty.“
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že citované závěry byly vysloveny
při posuzování, zda lze tehdejšího stěžovatele považovat za účastníka podvodu na DPH,
respektive zda tehdejší stěžovatel mohl či měl vědět, že se podvodu účastní. Přesto nelze říci,
že by krajský soud rozsudek Vyrtych dezinterpretoval. Skutkové souvislosti totiž musejí být dány
i při posuzování, zda chybějící DPH pochází ze stejného plnění, z něhož si odběratel nárokuje
odpočet. Navíc závěr, že „při výběru daní při respektování výše uvedených zákonných jakož i ústavně
vymezených limitů nelze akceptovat přístup správce daně, který postupuje tak, že daň vyměří fakticky ‚komukoli‘,
resp. upřednostňuje její vybrání u toho daňového subjektu, u něhož je to z hlediska vymahatelnosti práva
jednodušší a je zjevné, že daňový výnos bude zaručen“, je bezesporu platný obecně.
[17] Podstata výtky krajského soudu vůči stěžovateli v nyní projednávané věci spočívá v tom,
že nedostatečně identifikoval chybějící daň, která je základní podmínkou vůbec pro úvahy
o daňovém podvodu. Stěžovatel proti tomu namítá, že daňový únik byl jednoznačně
identifikován odkazy na doměření DPH společnosti PRESSTEX. V tomto směru Nejvyšší
správní soud předně konstatuje, že krajský soud neopomněl žádnou z listin založených
ve správním spise. Skutečnosti vyplývající z provedeného dožádání (ze dne 27. ledna 2016
č. j. 397848/16/2001-61565-103052) a z úředních záznamů (ze dne 5. dubna 2016
č. j. 856532/16/2302-60562-807049 a ze dne 25. dubna 2016 č. j. 1373311/16/3207-61563-
807088) krajský soud shrnul v bodech 5 a 7 svého rozsudku. Dospěl však k závěru,
že z nich bez dalšího existence chybějící daně nevyplývá, proto napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud neshledal nic, co by tento skutkový závěr
krajského soudu činilo natolik vadným, aby jej nahradil svým posouzením.
[18] Z odpovědi na dožádání vyplývá, že u společnosti PRESSTEX byl za zdaňovací období
3. čtvrtletí 2012 proveden postup k odstranění pochybností, daň byla vyměřena na 0.
Za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012 byla daň vyměřena podle daňového přiznání, následně byla
doměřena v rozsahu nároku na odpočet z přijatých zdanitelných plnění. Ve zdaňovacích
obdobích roku 2013 byla DPH vyměřena dle podaných daňových přiznání. Od srpna 2013
společnost PRESSTEX daňová přiznání nepodává. Daňová povinnost vykázaná společností
PRESSTEX byla uhrazena, dodatečně vyměřená daň uhrazena nebyla a společnost dluží na DPH
částku přesahující 27 milionů Kč. Z těchto informací však pro zdaňovací období září 2012 –
květen 2013 vyplývá jen to, že společnost PRESSTEX neuhradila za 4. čtvrtletí 2012 doměřenou
daň na vstupu, tedy daňové odpočty, které jí daňová správa dodatečně neuznala.
[19] V úředním záznamu ze dne 5. dubna 2016 je uvedeno, že u společnosti PRESSTEX byla
za zdaňovací období leden – červen 2013 zahájena daňová kontrola v rozsahu nároku na odpočet
z přijatých zdanitelných plnění a že vzhledem k dosavadním zkušenostem lze předpokládat,
že odpočet nebude uznán a bude doměřena vysoká vlastní daň, za zdaňovací období
3. čtvrtletí 2012 bude zahájena obnova řízení. Částky přijaté na bankovní účet společnosti
PRESSTEX v letech 2012 a 2013 odpovídají hodnotám uvedeným v příslušných daňových
přiznáních jako uskutečněná zdanitelná plnění za příslušná zdaňovací období.
[20] Tato listina dokládá jen to, že u společnosti PRESSTEX byla zahájena daňová kontrola
a lze očekávat doměření DPH v rozsahu neuznaných odpočtů. Nevypovídá o tom,
že by společnosti PRESSTEX neuhradila DPH na výstupu za plnění poskytnutá žalobci,
což by mohlo svědčit o podvodném jednání.
[21] Z úředního záznamu ze dne 25. dubna 2016 pak vyplývá, že společnost PRESSTEX
nemá v obchodním rejstříku zapsaný žádný statutární orgán, pouze jediného akcionáře. Správci
daně se nedaří tuto společnost kontaktovat, nebyly úspěšné ani pokusy o zahájení daňové
kontroly v rozsahu nároku na odpočet DPH za zdaňovací období leden – červen 2013.
Jelikož společnost PRESSTEX nereagovala na žádnou výzvu správce daně, neprokázala
oprávněnost nároku na odpočet DPH za zdaňovací období únor – červen 2013; lhůta
pro stanovení daně za leden 2013 již uplynula. Na základě zjištěných skutečností bude
vyměřovacímu oddělení správce daně předán podklad pro doměření DPH za zdaňovací období
únor – červen 2013 v celkové výši přesahující 8 milionů Kč. Dne 8. dubna 2016 bylo společnosti
PRESSTEX doručeno sdělení, že jí správce daně stanovil DPH dokazováním v návaznosti
na §87 odst. 5 daňového řádu. Společnost byla upozorněna na možnost seznámit se
se stanovenou částkou ve lhůtě 8 dnů a na to, že po uplynutí této lhůty bude daňová povinnost
na DPH správcem daně vyměřena. Společnost PRESSTEX se ve stanovené lhůtě ke správci daně
nedostavila.
[22] Nejvyšší správní soud nemohl dovodit, že by byl zjevně nesprávný závěr krajského soudu,
podle nějž ani z těchto skutečností nelze dovodit, že by u dodavatele žalobce došlo k daňovému
úniku, který by byl součástí podvodu na DPH. Předně, z úředního záznamu vůbec nevyplývá,
že by společnosti PRESSTEX byla DPH za zdaňovací období únor – červen 2013 skutečně
doměřena. Jen z toho, že uplynula lhůta, po níž měly být vydány dodatečné platební výměry,
nelze usuzovat, že se tak skutečně stalo.
[23] Nad rámec již uvedeného Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uvádí,
že ze spisu nevyplývá, zda lze DPH, kterou společnost PRESSTEX neodvedla, přiřadit právě
k těm zdanitelným plněním, z nichž žalobce nárokoval odpočet. To by mohly případně prokázat
dokumenty z daňové kontroly společnosti PRESSTEX, z nichž by vyplývalo, která plnění byla
předmětem doměření DPH; požadavek krajského soudu na takové podklady nelze tudíž označit
za zcela neoprávněný.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji zamítl
podle §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl tak
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel v dalším řízení to, co krajský soud
ve skutkových zjištěních postrádal, doplní či přezkoumatelně vysvětlí. Za těchto okolností nelze
výsledek dalšího řízení nijak předjímat.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení.
[26] Procesně úspěšná žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena daňovým
poradcem. Podle §35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. se pro určení výše odměny za zastupování
účastníka řízení osobou, která vykonává specializované poradenství podle zvláštního zákona,
tedy i daňovým poradcem, užije obdobně právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady
advokátům za poskytování právních služeb. Zástupce žalobce za něj učinil jeden úkon právní
služby spočívající v sepisu a podání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč
[§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupce
žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná odměna se mu proto zvyšuje o 21 %
čítajících výši této daně na konečných 4 114 Kč. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená
lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu