ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.26.2020:65
sp. zn. 6 As 26/2020 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové
v právní věci navrhovatelky: obec Sibřina, sídlem Říčanská 15, Sibřina, zastoupená
JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíkova 23, Praha 2, proti odpůrkyni:
obec Květnice, sídlem K Dobročovicům 35, Květnice, zastoupená Mgr. Pavlem Černohousem,
advokátem, sídlem Lublaňská 18, Praha 2, za účasti: Květnice Gardens, s.r.o., IČO 28863739,
sídlem Revoluční 17, Praha 1, zastoupená Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou, sídlem
Revoluční 17, Praha 1, týkající se návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – územního
plánu Květnice schváleného dne 29. března 2017 usnesením Zastupitelstva obce Květnice
č. 2017/03/XI, v řízení o kasační stížnosti odpůrkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 43 A 201/2018 - 105,
takto:
I. Kasační stížnost odpůrkyně se zamí t á .
II. Odpůrkyně je po v i nn a zaplatit navrhovatelce jako náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti částku 8 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce navrhovatelky JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta.
III. Odpůrkyně a osoba zúčastněná na řízení ne m a jí právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Navrhovatelkou je obec Sibřina, která se před Krajským soudem v Praze (dále též
„krajský soud“) domáhala zrušení části územního plánu odpůrkyně – sousední obce Květnice.
Své právo na soudní ochranu odvíjela jednak od svého postavení územně samosprávného celku,
jednak od vlastnictví dvou pozemků sousedících se spornou zastavitelnou plochou. S návrhem
byla úspěšná. Krajský soud zrušil napadeným rozsudkem vymezení zastavitelné plochy Z09
o rozloze více než 10 ha, neboť dospěl k názoru, že napadeným územním plánem došlo
k nezákonnému záboru zemědělské půdy I. třídy ochrany. Krajský soud nepřesvědčily důvody
odpůrkyně, která v minulosti na základě předchozího územního plánu uzavřela s osobou
zúčastněnou na řízení smlouvu o spolupráci s cílem zajistit výstavbu rezidenčního obytného
souboru Zahrady Květnice, přičemž osoba zúčastněná na řízení jako investor a vlastník pozemků
v dané lokalitě poskytla odpůrkyni určité finanční prostředky, které bude odpůrkyně nucena
vrátit, jestliže tyto pozemky nebude možné využít pro bydlení. Soud příslušnou část napadeného
opatření obecné povahy zrušil podle §101d odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost jak odpůrkyně
(dále též „stěžovatelka“), tak i osoba zúčastněná na řízení. Ta ovšem nezaplatila včas soudní
poplatek za podání kasační stížnosti, proto Nejvyšší správní soud řízení o její kasační stížnosti
zastavil usnesením ze dne 1. dubna 2020 č. j. 6 As 26/2020 - 31.
[3] Stěžovatelka se v kasační stížnosti zaměřila výhradně jen na otázku aktivní legitimace
navrhovatelky. Rozhodnutí krajského soudu označila za nepřezkoumatelné, neboť soud neuvedl,
jak se tvrzené porušení veřejného zájmu na ochraně zemědělského půdního fondu dotkne právní
sféry navrhovatelky (stěžovatelka zde odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 As 187/2017 - 264 ze dne 29. května 2019, ve věci Dobřejovice v. Čestlice,
č. 3903/2019 Sb. NSS). Navrhovatelka podle stěžovatelky v návrhu poukazovala jen na zvýšení
dopravní zátěže na svém území a na nebezpečí záplav jakožto důsledky plánované obytné
výstavby. Přitom sama navrhovatelka přiznává, že k navýšení dopravy na jejím území již došlo
v důsledku toho, že byla uvedena do provozu část vnějšího pražského okruhu, aniž by byl tento
okruh dokončen (chybí část mezi Modleticemi a Běchovicemi). Příčinou zvýšené dopravy je tedy
ponejvíce doprava tranzitní a není zřejmé, jak by mohly její výrazný nárůst způsobit domy
v sousední lokalitě. Navíc na pozemky v ploše Z09 už bylo v roce 2010 vydáno územní
rozhodnutí umožňující umístění dopravní a technické infrastruktury budoucího rezidenčního
obytného souboru Zahrady Květnice. Toto rozhodnutí je stále platné, tudíž vymezení plochy Z09
v územním plánu nepřináší žádnou novou dopravu nad rámec již schváleného stavu. Pokud jde
o nebezpečí povodní, voda z lokality odtéká na území stěžovatelky. Plánovaná obytná výstavba
může naopak zabránit stékání vody z „širého lánu“, na němž je obnažená ornice, a nadto
napadený územní plán obsahuje v ploše Z09 opatření proti bleskovým povodním (zejména
podmínku vybudování kanalizace).
[4] Ke kasační stížnosti se vyjádřila též osoba zúčastněná na řízení, která upozornila na to,
že navrhovatelka nikdy neuplatňovala proti návrhu územního plánu námitky či připomínky,
které by se týkaly ochrany zemědělského půdního fondu (zde je zásadní rozdíl oproti kauze
Dobřejovice v. Čestlice řešené v usnesení rozšířeného senátu citovaném stěžovatelkou). To, že krajský
soud vyhověl žalobě na základě nových námitek, uplatněných až v soudním řízení, je v rozporu
se zásadou koncentrace. Osoba zúčastněná dále připomněla historii vzniklého sporu.
Navrhovatelka nejprve s vybudováním obytného souboru Květnice souhlasila, neboť osoba
zúčastněná jako investor s oběma dotčenými obcemi intenzivně vyjednávala, přizpůsobila svůj
developerský projekt jejich oprávněným požadavkům a v roce 2010 uzavřela nejen s obcí
Květnice, ale i s navrhovatelkou smlouvu o spolupráci. Na základě toho vybudovala
ve spolupráci s obcí Květnice čistírnu odpadních vod, jež se nyní potýká s nedostatečně
naplněnou kapacitou, jež brání jejímu optimálnímu fungování. V obci Sibřina totiž došlo
ke změně politické reprezentace a k nárůstu vlastních rozvojových ambicí a začala klást projektu
do cesty všemožné překážky. Navrhovatelka nemá žádný reálný zájem na ochraně zemědělské
půdy a námitku porušení právních předpisů určených k její ochraně zřejmě „objevil“ až její právní
zástupce při přípravě návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Jde o pouhý procesní
prostředek k prosazení původních (skutečných) námitek týkajících se dopravního zatížení
a nebezpečí lokálních záplav, jež byly ale vyvráceny, resp. vyřešeny. Krajský soud
nekonkretizoval, v čem má dotčení navrhovatelky na právech spočívat, ani neobjasnil, proč by
mělo jít o dotčení významné, jak požaduje usnesení rozšířeného senátu ve věci Dobřejovice
v. Čestlice. Rozsudek je založen jen na prosté přímé úměře mezi mírou zastavěnosti území
stěžovatelky a množstvím imisí, aniž by krajský soud tuto úvahu konfrontoval
např. s vyhodnocením vlivů územního plánu na životní prostředí, proto je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné.
[5] Dále osoba zúčastněná vytýkala krajskému soudu, že při věcném posouzení návrhu
nesprávně vyvážil vzájemně kolidující práva účastníků a osoby zúčastněné. Tento bod vyjádření
překračuje rozsah kasačních námitek (lze připomenout, že řízení o vlastní kasační stížnosti osoby
zúčastněné na řízení bylo zastaveno, protože nezaplatila soudní poplatek), proto jej Nejvyšší
správní soud dále nerozvádí.
[6] Navrhovatelka na kasační stížnost reagovala v první řadě poukazem na to, že stěžovatelka
nezpochybňuje věcnou správnost napadeného rozsudku. Pro existenci aktivní legitimace k podání
návrhu pak podle stěžovatelkou odkazovaného usnesení rozšířeného senátu postačuje, pokud
je obecně dovozeno dotčení právní sféry navrhovatele úpravou obsaženou v napadeném opatření
obecné povahy, nemusí se zkoumat vztah mezi jednotlivými námitkami a dotčením práv.
Výjimkou jsou jen případy, kdy je na první pohled zřejmé, že se namítané porušení veřejného
zájmu zcela míjí s právní sférou navrhovatele. V nyní posuzovaném případě spočívá dotčení
navrhovatelky v tom, že po silnici III/33313 procházející středem obce Sibřina projíždí podle
sčítání z roku 2016 téměř 8 000 automobilů denně. V důsledku toho dochází k ohrožování
bezpečnosti cyklistů a chodců a k zatížení území obce hlukem, prachem a znečišťujícími látkami
v ovzduší. Jedná se přitom i o dopravu z rezidenční zástavby sousedních obcí (včetně obce
Květnice), jejímž cílem je ponejvíce hl. m. Praha, přičemž s další zástavbou by se negativní vlivy
z dopravy prohloubily (v současné době na ploše Z09 žádné komunikace ani rodinné domy
ani jiné stavby realizovány nejsou). Námitka porušení zásad ochrany zemědělského půdního
fondu se s právní sférou navrhovatelky nemíjí, neboť tyto zásady chrání zemědělskou půdu
před nadměrnou urbanizací, a tím i před negativními vlivy s ní spojenými.
[7] V reakci na vyjádření osoby zúčastněné pak navrhovatelka poznamenala, že koncentrace
námitek se v daném případě neuplatní, neboť se nejedná o správní řízení, jehož výsledkem
by bylo vydání správního rozhodnutí. Nadto navrhovatelka uplatnila vůči návrhu územního plánu
včas námitky, v nichž požadovala omezení zastavitelných ploch, a to mj. z důvodu nárůstu
automobilové dopravy a s tím spojeného zhoršení životního prostředí v obci Sibřina (hluk,
prašnost, znečištění ovzduší). Není přitom rozhodné a není ani předmětem soudního řízení,
o jaký nárůst hluku, prašnosti a znečištění ovzduší se má jednat, neboť je zřejmé, že dopravní
obsluha dané rozsáhlé plochy navrhovaných rodinných domů (v řádu stovek rodinných domů)
podstatně a významně navýší dopravní zátěž svého okolí. Postačuje zde potence dotčení práv,
nemusí být přesně zjištěno a prokazováno, zda a k jak velkému dotčení skutečně dojde.
Navrhovatelka též upozornila, že realizaci záměru si v současné době nepřeje ani samotná
stěžovatelka, neboť v jejím územním plánu se uvádí: „Zpracovatel pozemky do Územního plánu
Květnice zařadil z důvodu existence smluvních závazků obce vůči vlastníkovi pozemků, ačkoliv se jedná
o nekoncepční územní rozvoj se záborem nejcennějších půd...“ Konečně se navrhovatelka obsáhle vyjádřila
též k námitce osoby zúčastněné týkající se vyvážení vzájemně kolidujících práv, byť upozornila,
že řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné soud zastavil pro nezaplacení soudního poplatku
a že za těchto okolností nemůže osoba zúčastněná vznášet samostatně další námitky v kasační
stížnosti stěžovatelky neobsažené.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná.
[9] V první řadě Nejvyšší správní soud poznamenává, že se bude dále zabývat pouze otázkou
aktivní legitimace navrhovatelky k podání návrhu na zrušení územního plánu, neboť pouze
ta byla předmětem kasačních námitek. Osoba zúčastněná na řízení, jestliže nepodala vlastní
kasační stížnost (nebo bylo řízení o její kasační stížnosti zastaveno, jako v tomto případě),
nemůže svými podáními rozsah kasačních námitek rozšiřovat či se domáhat projednání vlastních
(odlišných) námitek proti napadenému rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. října 2003 č. j. 2 As 11/2003 - 164, č. 232/2004 Sb. NSS).
[10] Oba účastníci i osoba zúčastněná na řízení se v otázce návrhové legitimace odvolávají
na totéž rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci Dobřejovice v. Čestlice,
jen z něj dovozují odlišné závěry. Nejvyšší správní soud dal při jeho výkladu přednost tomu,
jak jej chápe navrhovatelka. Čteme-li citované usnesení v souvislostech, včetně argumentace
předkládajícího senátu, je zřejmé, že stěžovatelka spolu s osobou zúčastněnou na řízení obhajuje
právě onen názor druhého senátu, jemuž rozšířený senát v citovaném usnesení nepřitakal
a rozhodl odlišně od něj a potvrdil závěry plynoucí z dosavadní prejudikatury (usnesení
rozšířeného senátu č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, ve věci Vysoká nad Labem,
rozsudek č. j. 1 Ao 2/2010 - 185, č. 2397/2011 Sb. NSS, ve věci Moravany). Druhý senát totiž
považoval za podmínku věcné legitimace nejen obecný vztah mezi napadenou regulací a právní
sférou navrhovatele, ale i to, že konkrétní tvrzená nezákonnost opatření obecné povahy porušuje
konkrétní veřejná subjektivní hmotná práva navrhovatele. Konkrétně měl za to, že „nezákonný
zábor zemědělského půdního fondu se veřejných subjektivních práv navrhovatelky nemůže nijak dotknout.
Nezákonný zábor půdního fondu zasahuje primárně do práv vlastníka pozemků v dané ploše a do veřejného
zájmu na ochraně půdního fondu. Sekundárně je hypoteticky možný zásah do práv vlastníka sousedního pole,
které by mohlo být zasaženo změnou hydrogeologických podmínek v důsledku záboru půdního fondu.
Představitelný je i zásah do práv mysliveckého sdružení, kterému v důsledku záboru půdního fondu ubude prostor
k výkonu myslivosti. V posuzovaném případě však nic takového navrhovatelka neuvedla, ani ze správního spisu
takové dotčení nevyplývá.“
[11] Rozšířený senát se však k otázce aktivní legitimace postavil jinak. Rozlišil sice aktivní
procesní a věcnou legitimaci (body 33 a 34 citovaného usnesení), avšak s odvoláním na svou
předchozí judikaturu dovodil, že pro aktivní procesní legitimaci postačí, pokud navrhovatel tvrdí,
že napadená právní regulace obsažená v opatření obecné povahy je nezákonná a že se dotkla jeho
právní sféry. Pokud jde o dotčení právní sféry, musí myslitelným způsobem deklarovat,
že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále
že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem
(body 32 a 35 citovaného usnesení). Splnění podmínky aktivní věcné legitimace pak již spočívá
pouze v ověření pravdivosti obou tvrzení, tj. tvrzení o možném dotčení právní sféry napadenou
částí opatření obecné povahy a tvrzení o jeho nezákonnosti. Pravdivost obou tvrzení se ovšem
posuzuje odděleně (bod 36 a 37 citovaného usnesení). Jinak řečeno, rozšířený senát nevyžaduje,
aby navrhovatel tvrdil či prokazoval vztah mezi svou právní sférou a každou jednotlivou
nezákonností, kterou odpůrci vytýká. Postačí, pokud do jeho práv mohlo opatření obecné povahy
potenciálně zasáhnout (typicky jestliže má navrhovatel nějaký vztah k nemovité věci v území
regulovaném opatřením obecné povahy či v jeho blízkosti), a poté již může namítat i takové
nezákonnosti a vady, v jejichž důsledku byl zasažen veřejný zájem, např. právě zájem na ochraně
zemědělského půdního fondu (body 37 a 40 až 43 citovaného usnesení). Jen ve zcela výjimečných
případech připouští rozšířený senát možnost, že by soud odmítl opatření obecné povahy i přes
zjištěnou nezákonnost zrušit. Stalo by se tak tehdy, pokud by bylo na první pohled zřejmé,
že veřejný zájem, jehož porušení se konkrétní navrhovatel dovolává, se s jeho právní sférou zcela
míjí (body 38, 39 a 41 citovaného usnesení).
[12] Stěžovatelce tak nemohl dát Nejvyšší správní soud za pravdu. Navrhovatelka mohla být
bez jakýchkoliv pochybností dotčena tím, že územní plán stěžovatelky vymezil při hranici jejího
katastrálního území v místě, kde se aktuálně nachází zemědělská půda, rozsáhlou plochu určenou
pro výstavbu desítek rodinných domů. Součástí ústavně zaručeného práva na samosprávu
je i oprávnění hájit charakter svého území a zdraví svých občanů před negativními imisemi
přicházejícími ze sousedství, v širším smyslu chránit zdravé životní prostředí svých obyvatel
(bod 45 usnesení ve věci Dobřejovice v. Čestlice, hovořící v tomto smyslu o nezastupitelné úloze
obcí). Tvrzení navrhovatelky o nebezpečí bleskových povodní v důsledku vybudování nových
zpevněných ploch a o zvýšených imisích způsobených navýšením dopravy z rezidenční zástavby
směrem do hlavního města bylo nepochybně myslitelné, a krajský soud tak ani nepovažoval
za nutné ve svém rozhodnutí podrobněji vysvětlovat, že podmínky aktivní procesní legitimace
byly splněny. Stěžovatelka ani osoba zúčastněná na řízení se v průběhu řízení před krajským
soudem ani nepokusily pravdivost navrhovatelčiných tvrzení zpochybnit – vymezovaly se pouze
proti její argumentaci týkající se nezákonnosti napadeného územního plánu. Námitka,
že navrhovatelka nemohla být na svých právech napadeným opatřením obecné povahy reálně
dotčena, stejně jako důvody této námitky (dostatečná opatření proti bleskovým povodním
a zanedbatelná míra, v níž může nová výstavba přispět k již existujícímu provozu přes území
navrhovatelky), zazněla až v kasační stížnosti a ve vyjádření k ní.
[13] Nejvyšší správní soud uvádí, že se nejedná o námitky nikterak přesvědčivé. Je otázkou,
zda by vůbec vyvolaly nutnost dokazování před krajským soudem, neboť „širý lán“ uváděný
stěžovatelkou jakožto nezpevněná plocha umožňuje přirozené vsakování dešťových vod, a tím
i jejich likvidaci jistě lépe, než předpokládané zpevněné plochy kolem rodinných domů.
A dopravní zatížení z rezidenční zástavby v řádech desítek rodinných domů jistě nebude
zanedbatelné, a to ani v případě, kdy již nyní jsou stávající pozemní komunikace přetížené a hustý
provoz na nich zatěžuje negativními dopady své okolí. Dokonce je možno říci, že tím uvážlivěji
je nutno přistupovat k plánování jakýchkoliv záměrů, jež mohou vést k dalšímu navýšení dopravy
v již tak nevyhovujících trasách.
[14] Konečně je nutno říci, že v nyní posuzovaném případě se v žádném případě nejedná
o kauzu, kdy by bylo na místě zamítnout návrh na zrušení opatření obecné povahy navzdory
tomu, že krajský soud dospěl k závěru, že jde o opatření nezákonné. Takový postup vyhradil
rozšířený senát ve svém výše citovaném usnesení ve věci Dobřejovice v. Čestlice jen výjimečným
situacím, kdy je na první pohled zřejmé, že zjištěná nezákonnost se s právní sférou navrhovatele
zcela míjí. To ovšem nelze říci o nynějším sporu mezi obcemi Sibřina a Květnice. Obec Sibřina
jako navrhovatelka může být nepochybně dotčena tím, že příslušný úřad nesplnil svou povinnost
na poli ochrany zemědělské půdy (a tyto závěry krajského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti
nenapadá). Jestliže totiž orgány ochrany zemědělského půdního fondu nesprávně a bez
dostatečného zdůvodnění připustí výstavbu na půdě vysoké třídy ochrany, bude negativními
důsledky tohoto pochybení zasažen nejen veřejný zájem na ochraně vysoce produkční půdy,
ale zprostředkovaně též oprávněné zájmy obce Sibřina, jež by byla nucena snášet negativní vlivy
takové výstavby a jejího užívání. Není tedy žádný důvod, proč by měly správní soudy
navrhovatelce v tomto případě mimořádně odepřít soudní ochranu, právě naopak – jedná se
o typický případ, kdy se ochrana veřejného zájmu s ochranou práv stěžovatelky do značné míry
protíná, ostatně velmi podobně, jako tomu bylo i ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu
ve věci Dobřejovice v. Čestlice.
[15] Otázka, zda stěžovatelka uplatnila v procesu přijímání územního plánu příslušné námitky
týkající se ochrany zemědělské půdy, či nikoliv, již není otázkou její legitimace k podání návrhu.
Je podstatná jen pro rozsah soudního přezkumu. Některé typy námitek (typicky námitky
nepřiměřenosti omezení vlastnického práva opatřením obecné povahy) totiž správní soudy
přezkoumávají pouze za podmínky, že v procesu přijímání opatření obecné povahy zazněly,
resp. zaznít mohly (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2014 č. j.
6 Aos 3/2013 - 29, ve věci Část územního plánu Špindlerova Mlýna, nejnověji rozsudek č. j.
6 As 270/2019 - 38 ze dne 21. srpna 2020, ve věci Část územního plánu Mnichovic). Pro námitku
porušení klíčových ustanovení předpisů na ochranu zemědělského půdního fondu to však neplatí.
Ta totiž patří ke kogentním hmotněprávním normám chránícím zásadní veřejné zájmy, které
stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Jejich dodržení
musí veřejná správa kontrolovat z moci úřední a jejich porušení lze před správními soudy úspěšně
namítat bez ohledu na to, zda takovou námitku vznesl navrhovatel již v procesu přijímání
napadeného opatření obecné povahy, či zda tak neučinil (srov. výše zmíněný rozsudek ve věci
Moravany). Jinak řečeno, podmínkou pro přístup navrhovatele k soudní ochraně není povinnost,
aby předem upozornil odpůrce na to, že jím přijímaný územní plán zásadním způsobem porušuje
některé z klíčových ustanovení právních předpisů určených k ochraně jednotlivých složek
životního prostředí. Splnění takto zásadních požadavků je odpůrce povinen sledovat sám a musí
být připraven je před správními soudy přesvědčivě obhájit i bez předchozího upozornění
či výhrad ze strany veřejnosti nebo dotčených osob.
[16] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Krajský soud v Praze dospěl ve svém rozsudku
ke správnému právnímu závěru, že napadené opatření obecné povahy je namístě jako nezákonné
zrušit v rozsahu textového a grafického vymezení plochy Z09. Z toho důvodu vyhodnotil
Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu v souladu s §110 odst. 1
větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
[17] Pokud jde o doplnění vyjádření osoby zúčastněné na řízení ze dne 13. července 2020
o sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 3. července 2020, jímž má být prokázán souhlas
ministerstva, resp. zákonnost odnětí pozemků ze zemědělského půdního fondu, odkazuje
Nejvyšší správní soud na §109 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož
soud v řízení o kasační stížnosti k tzv. skutkovým novotám nepřihlíží.
IV. Náklady řízení
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
„s. ř. s.“, aplikovaného na základě §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak navrhovatelka měla ve věci plný
úspěch, a proto jí Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení, jež sice nevyčíslila,
ale nárok na ně uplatnila.
[19] Ze spisu vyplývá, že navrhovatelka prostřednictvím svého zástupce podala vyjádření
ke kasační stížnosti a repliku k vyjádření osoby zúčastněné na řízení. Podání vyjádření, resp.
repliky představuje úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5,
aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč a podle §13 odst. 4
advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů, celkem tedy 3 400 Kč.
Protože zmocněný advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku
714 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatelce
se tedy přiznává náhrada nákladů řízení spočívajících v odměně, hotových výdajích a dani
z přidané hodnoty advokáta v celkové výši 8 228 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla
stěžovatelce stanovena přiměřená lhůta v délce jednoho měsíce.
[20] Konečně pokud jde náklady řízení ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení, která v tomto
postavení setrvala i v kasačním řízení (nestala se tedy v dané věci stěžovatelkou), v jejím případě
soud postupoval dle §60 odst. 5 s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), dle kterého osoba zúčastněná
na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh
přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné nebyla
soudem žádná povinnost uložena, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že právo na náhradu
nákladů řízení nemá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu