ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.268.2019:34
sp. zn. 6 As 268/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci
žalobkyně: TV Nova s.r.o., IČO 45800456, sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, Praha 5,
zastoupená dr. Radanem Kubrem, advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, týkající se žaloby
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29. března 2016 č. j. 11111-2/2016-900000-304.1, ze dne
31. března 2016 č. j. 11114-2/2016-900000-304.1, č. j. 11115-2/2016-900000-304.1, č. j. 11118-2-
2016-900000-304.1, č. j. 11347-2/2016-900000-304,1 a č. j. 11117-2/2016-900000-304.2 a ze dne
8. dubna 2016 č. j. 1116-2/2016-900000-304.1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2019 č. j. 10 A 91/2016 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobkyně dr. Radana Kubra, advokáta, do jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutími ze dne 21. ledna 2016 č. j. 12798/2016-510000-12, 12864/2016-51000-12,
12819/2016-510000-12, 11114/2016-510000-12, 12836/2016-510000-12, 6934/2016-510000-12
a 12855/2016-510000-12 Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) žalobkyni
(přesněji řečeno její právní předchůdkyni, společnosti CET 21 spol. s r.o.), jakožto šiřiteli
zakázané reklamy na loterie a jiné podobné hry neoznámené nebo nepovolené podle zákona
o loteriích, nařídil podle §7c odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně
a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), odstranit z vymezených domén
zakázanou reklamu na loterie nebo jiné podobné hry nebo tuto zakázanou reklamu ukončit,
a to ve lhůtě 15 kalendářních dnů. Zároveň jí, opět jakožto šiřiteli zakázané reklamy, podle §7a
odst. 4 zákona o regulaci reklamy uložil, aby ve lhůtě 15 kalendářních dnů sdělila údaje o osobách
zadavatele a zpracovatele zakázané reklamy a o osobě, která si u ní šíření zakázané reklamy
objednala, a aby předložila doklady identifikující tyto osoby. Celní úřad určil žalobkyni
jako povinnou osobu proto, že měla výhradní práva k doméně blog.cz, na níž byly umístěny
všechny subdomény se zakázanou reklamou.
[2] Žalobkyně na uvedená rozhodnutí celního úřadu reagovala sdělením, že do okamžiku
jejich doručení neměla o zakázané reklamě povědomí, a ačkoli se nepovažuje za šiřitele reklamy,
poskytne celnímu úřadu informace o uživatelích předmětných webových stránek, což jsou jediné
informace, jimiž disponuje.
[3] Zároveň žalobkyně podala proti rozhodnutím celního úřadu odvolání, která žalovaný
zamítl rozhodnutími označenými v návětí. Konstatoval, že šiřitelem reklamy je osoba,
bez jejíž účasti by k šíření reklamy na veřejnosti nedošlo. V prostředí internetu je šiřitelem
reklamy i provozovatel (webového) serveru. Žalobkyně musí provozovat internetový server
se službou blogovacího systému v souladu s právními předpisy a musí zabezpečit, aby tato služba
probíhala řádně. V tom žalovaný spatřuje princip objektivní odpovědnosti podnikatele.
Dle názoru žalovaného je žalobkyně účastna šíření reklamy, pročež musí splnit povinnosti
vyplývající z §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy. Tomu nebrání ani její postavení
poskytovatele služby informační společnosti, které by hrálo roli až při posuzování odpovědnosti
za správní delikt. Žalovaný dále uvedl, že požadavek, aby provozovatelem loterie nebo jiné
podobné hry byla jen právnická osoba se sídlem na území České republiky, není v rozporu
s unijním právem, a proto byla posuzovaná reklama odkazující na zahraničního provozovatele
loterií či podobných her, zakázaná.
[4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) vyhověl žalobě proti rozhodnutím
žalovaného a rozsudkem označeným v návětí zrušil všechna rozhodnutí žalovaného a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil žalovanému, že v posuzovaném případě šlo o zakázanou
reklamu, a tudíž bylo možné žalobkyni uložit povinnost odstranit takovou reklamu podle §7c
odst. 1 zákona o regulaci reklamy. V tomto směru městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu a Soudního dvora EU, která omezení okruhu provozovatelů online loterií
na české právnické osoby považuje za souladné s unijním právem. Městský soud však shledal,
že žalobkyně není šiřitelem reklamy, pročež jí nelze uložit povinnost sdělit informace
o zadavateli, zpracovateli a objednateli reklamy podle §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy.
Šiřitelem reklamy je pouze osoba, která za účelem rozšíření reklamy něco aktivně činí.
Jen po takové osobě lze smysluplně požadovat, aby nesla odpovědnost za šíření nezákonné
reklamy a aby shromažďovala údaje o zadavateli, zpracovateli a objednateli reklamy. Žalobkyně
pouze provozuje internetovou doménu, jejíž jednotlivé subdomény poskytuje uživatelům.
Z všeobecných obchodních podmínek žalobkyně nevyplývá, že by blog uživatelům
zpřístupňovala za účelem umístění reklamy, naopak jej výslovně zakazuje používat
pro podnikatelskou činnost, jíž umístění reklamy zpravidla bude. Žalobkyně není šiřitelkou
reklamy jen proto, že uživatel jejího bez vědomí a souhlasu a pravděpodobně i v rozporu
s jejími obchodními podmínkami umístil na blog reklamu. Dle názoru městského soudu je
navíc třeba zohlednit, že žalobkyně poskytuje službu informační společnosti a vztahuje se
na ni speciální úprava zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti
a o změně některých zákonů (zákon o službách informační společnosti), která připouští
odpovědnost poskytovatele služby za protiprávní obsah jen tehdy, pokud jej mohl očekávat,
dozvěděl se o něm nebo vykonává rozhodující vliv na činnost uživatele, přičemž poskytovatel
služby není povinen dohlížet na obsah ukládaných informací nebo sám aktivně zjišťovat
jejich protiprávnost. Tato ustanovení vymaňují žalobkyni z odpovědnosti šiřitele reklamy
za její obsah podle zákona o regulaci reklamy. Pokud na žalobkyni nemohou dopadat hlavní
povinnosti šiřitele reklamy, postrádá podle městského soudu smysl, aby byla za šiřitele reklamy
považována. Takový výklad by navíc byl v rozporu s čl. 15 odst. 2 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb
informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice
o elektronickém obchodu“), který vymezuje okruh informací, které lze po poskytovateli služeb
informační společnost požadovat, přičemž požadavky žalovaného tento rámec překračují.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť obě povinnosti byly žalobkyni uloženy
jakožto šiřiteli reklamy. Ustanovení §7c odst. 1 zákona o regulaci reklamy upravuje opatření před
šířením reklamy, povinnost odstranit nebo ukončit reklamu tedy bude zpravidla ukládána šiřiteli
reklamy. Přesto městský soud vyslovil nezákonnost pouze ve vztahu k povinnosti podle §7a
odst. 4 zákona o regulaci reklamy, aniž by rozdílný náhled na hodnocení adresáta uložených
povinností odůvodnil. Stěžovatel dále považuje za nesrozumitelný závěr městského soudu, že je
smysluplné požadovat shromažďování údajů o zadavateli, zpracovateli a objednateli reklamy
pouze po osobách, které vědomě a cíleně poskytují prostor pro veřejné šíření reklamy,
neboť zákon o regulaci reklamy povinnost shromažďovat údaje nestanoví. Požadavek
na poskytnutí údajů o osobě, která si šíření reklamy objednala, je třeba chápat materiálně
jako požadavek na identifikaci osoby, která objednala službu, jejímž poskytnutím byla šířena
reklama.
[6] Městský soud dle názoru stěžovatele bezdůvodně dospěl k přísnému závěru, že šiřitelem
je pouze osoba, která něco šíří zaviněně (vědomě). Stěžovatel však „šíření“ považuje za objektivní
proces. Výklad městského soudu vylučuje z dopadu zákona podstatnou část společensky
nežádoucího jednání a zároveň zatěžuje správní orgány povinností prokázat přítomnost volní
složky v jednání šiřitele, přičemž maří cíl normy, jímž je ochrana spotřebitele, bezpečnosti
a pořádku, mravnosti a veřejného zdraví. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu,
že zákon o regulaci reklamy míří pouze na subjekty, které v rámci svého podnikání vědomě
a cíleně poskytují třetím osobám prostor pro vědomé šíření reklamy, a poukazuje na to,
že šiřitelem reklamy může být i nepodnikající fyzická osoba.
[7] Stěžovatel dále uvedl, že zákon o regulaci reklamy se aplikuje i v prostředí počítačových
sítí. Důvodová zpráva k jedné z jeho novel (zákonu č. 202/2015 Sb.) přitom zdůrazňuje,
že v právě u reklamy šířené internetem je šiřitel jediným povinným subjektem, kterého lze
identifikovat. Úmyslem zákonodárce tedy evidentně bylo podrobit právní úpravě nejen
podnikatele v oblasti reklamy, ale i subjekty, které konkrétní reklamu realizují. Správní orgány
byly i v tomto případě schopny identifikovat pouze šiřitele – žalobkyni – a za účelem zjištění
odpovědných osob jí uložily povinnost k součinnosti.
[8] Stěžovatel upozornil, že reklama, která není a nemá být šířena, není skutečnou reklamou.
Závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 48/2009-76, dle něhož je pro posouzení
jednání osoby šířící určité sdělení rozhodné pouze to, zda toto sdělení naplňuje znaky reklamy,
nikoli pohnutky této osoby, považuje stěžovatel za přiléhavé. Nesouhlasí s tím, že městský soud
při výkladu veřejnoprávního pojmu vycházel ze soukromoprávních všeobecných obchodních
podmínek žalobkyně.
[9] Stěžovatel neshledává rozpor mezi zákonem o regulaci reklamy a zákonem o některých
službách informační společnosti. Žalobkyně není za poskytnutou službu odpovědná v plném
rozsahu, avšak je možné zamezit dalšímu rozšiřování zakázané reklamy a zjišťovat osoby
odpovědné za tento protiprávní stav. Městský soud dle názoru stěžovatele neopodstatněně
přehlédl, že žalobkyni byly uloženy povinnosti podle zákona o regulaci reklamy, nikoli podle
zákona o některých službách informační společnosti. Podle výkladu městského soudu by nebylo
možné po poskytovatelích služeb informační společnosti informace o zadavateli, zpracovateli
a objednateli zakázané reklamy vůbec žádat, čímž by vznikla nerovnost mezi nimi a všemi
ostatními subjekty.
[10] Povinnost uloženou žalobkyni stěžovatel nepovažuje za rozpornou ani se směrnicí
o elektronickém obchodu. Poukázal na to, že §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy není
implementací této směrnice. Zákonodárce navíc před přijetím tohoto ustanovení úpravy zkoumal
její soulad s unijním právem. Stěžovatel namítl, že směrnice o elektronickém obchodu
se nevztahuje na loterie a sázky, její čl. 15 odst. 2, na který odkazoval městský soud, navíc
členským státům dává pouze možnost, nikoli povinnost přijmout určitou právní úpravu. Dále
stěžovatel upozornil, že žalobkyně rozpor se směrnicí o elektronickém obchodu nenamítala,
přímého účinku práva Evropské unie se nedovolávala, a městský soud tak vybočil z mezí
žalobních bodů.
[11] Žalobkyně považuje rozsudek městského soudu za srozumitelný a řádně odůvodněný,
ztotožňuje se i s výkladem pojmu „šiřitel reklamy“. Městský soud neuváděl, že by šiřitel reklamy
musel být vždy podnikatelem. Klíčové je, že šíření reklamy musí být aktivní. Žalobkyně
upozornila, že omezení základních práv je třeba vždy vykládat restriktivně. Žalobkyně nemohla
očekávat, že bude označena za šiřitele reklamy, pokud pouze poskytla prostor pro blog a smluvně
zavázala své klienty, aby zakázanou reklamu nešířili. Stěžovatel přehlíží, že k žádnému objednání
šíření reklamy nedošlo. Žalobkyně považuje za nepodstatné, že rozpor §7a odst. 4 zákona
o regulaci reklamy se směrnicí o elektronickém obchodu nenamítala v žalobě, neboť platí zásada
iura novit curia a přímého vertikálního účinku směrnice není třeba se dovolávat. Čl. 15 odst. 2
směrnice o elektronickém obchodu stanoví jasný limit pro členské státy a nepřipouští ukládání
jiných, rozsáhlejších povinností poskytovatelům služeb informační společnosti. Žalobkyně si však
není jista, zda je nutné dovozovat přímý účinek směrnice, neboť eurokonformním výkladem lze
dospět ke stejnému výsledku, že poskytovatel služby informační společnosti není bez dalšího
šiřitelem reklamy.
[12] Žalobkyně trvá na tom, že v předmětné věci nešlo o zakázanou reklamu,
neboť ustanovení zakazující provozovat loterie zahraničním právnickým osobám je v rozporu
s čl. 49 a 56 Smlouvy o fungování Evropské unie. Judikatura, z níž vycházel městský soud,
neposuzovala, zda lze zakázat reklamu na loterie pouze s ohledem skutečnost, že má
provozovatel loterie sídlo mimo území České republiky. S ohledem na to, že omezení reklamy
zasahuje do svobody projevu a že samotná reklama bezprostředně nenarušuje veřejný pořádek,
veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví, má žalobkyně za to, že takové omezení není nezbytné.
Napadená rozhodnutí měla být dle názoru žalobkyně zrušena i z tohoto důvodu.
[13] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalobkyně stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[15] Podle §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy je šiřitel reklamy povinen na výzvu orgánů dozoru
pro účely správního řízení podle tohoto zákona sdělit ve lhůtě stanovené orgánem dozoru, nejméně však do 5
pracovních dnů, údaje o osobě zadavatele a zpracovatele reklamy a údaje o osobě, která u něj šíření reklamy
objednala.
[16] Podle §7c odst. 1 může orgán dozoru nařídit odstranění nebo ukončení reklamy, která je
v rozporu se zákonem, a určit k tomu přiměřenou lhůtu. Může též zakázat nepřípustnou srovnávací reklamu
nebo reklamu, která je nekalou obchodní praktikou jako protiprávní jednání podle přímo použitelného předpisu
Evropské unie. Orgán dozoru je oprávněn pozastavit zahájení šíření nepovolené srovnávací reklamy nebo reklamy,
která je nekalou obchodní praktikou. Pro takový postup se nevyžaduje vznik skutečné ztráty či jiné újmy
způsobené takovou reklamou, ani zavinění zadavatele reklamy; to však nezakládá oprávnění k zavedení systému
předběžné kontroly návrhů reklamy před jejím šířením.
[17] Stěžovatel namítal, že městský soud bez patřičného zdůvodnění označil za nezákonnou
pouze tu část napadených rozhodnutí, v níž byla žalobkyni uložena povinnost podle §7a odst. 4
zákona o regulaci reklamy, se zdůvodněním, že žalobkyně není šiřitelkou reklamy. Městský soud
však hned v odstavci 16 napadeného rozsudku vysvětlil, že povinnost odstranit zakázanou
reklamu podle §7c odst. 1 zákona o regulaci reklamy může být uložena každému – v tomto
směru tak postavení žalobkyně coby šiřitelky reklamy logicky není relevantní. Ustanovení §7c
odst. 1 zákona o regulaci reklamy – na rozdíl od ustanovení §7a odst. 4, které umožňuje uložit
povinnost šiřiteli reklamy – adresáta povinnosti nespecifikuje, proto jím může být každý. Tomuto
závěru nelze nic vytknout, nenamítala proti němu nic ani žalobkyně, která se omezila
jen na argumentaci, že nešlo o reklamu zákonem zakázanou (viz bod 16 odůvodnění napadeného
rozsudku).
[18] Argumentuje-li stěžovatel třetí a čtvrtou větou ustanovení §7c odst. 1 zákona o regulaci
reklamy a v nich použitým souslovím šíření reklamy, dovozuje z toho zcela zbytečně limitaci své
osobní působnosti i ve vztahu k širším opatřením podle věty první a druhé.
V těchto ustanoveních zákon správním orgánům dává pravomoc k přijetí rozhodnutí určitého
obsahu, resp. k regulaci (omezení či zákazu) určité činnosti. I kdyby bylo možné z povahy věci
uložit pozastavení zahájení šíření nepovolené srovnávací reklamy nebo reklamy, která je nekalou
obchodní praktikou, jen potenciálnímu šiřiteli reklamy, není důvod z toho dovozovat stejné
omezení osobní působnosti ve vztahu k činnostem, jichž se může dopustit i osoba jiná než šiřitel
reklamy.
[19] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ve výrocích rozhodnutí celního úřadu se žalobkyni
povinnost podle §7c odst. 1 zákona o regulaci reklamy ukládá výslovně jako šiřitelce reklamy
(ačkoli to nemá oporu v textu zákona). Pokud by stěžovatel setrval na názoru, že i tato povinnost
se žalobkyni má uložit právě proto, že byla šiřitelkou reklamy, musel by i v tomto směru vzít
v úvahu závazný právní názor městského soudu, že žalobkyni za šiřitelku reklamy nelze
považovat (k tomu viz dále).
[20] Stěžovatel považuje za nesrozumitelný závěr městského soudu, že je smysluplné
požadovat shromažďování informací o zadavateli, zpracovateli a objednateli reklamy pouze
po osobách, které v rámci svého podnikání vědomě a cíleně poskytují třetím osobám prostor
pro veřejné šíření reklamy (odstavce 28 a 29 napadeného rozsudku). Ani této námitce však nelze
přisvědčit. Městský soud touto argumentací nevyloučil, že by se zákon o regulaci reklamy na jiné
než podnikající subjekty nevztahoval, resp. že by komukoli jinému neukládal povinnost
shromažďovat takové údaje. Jeho argument nelze vytrhávat z kontextu; městský soud považoval
za logické, že poskytnout informace na základě §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy může
jen někdo, kdo jimi disponuje, přičemž, jak správně uvedl městský soud, „takové údaje je […]
z povahy věci schopen shromažďovat jen někdo, kdo poskytuje určitou platformu pro šíření reklamy vědomě
a cíleně.“ V opačném případě by osoba, která „nevědomky“ šíří reklamu, musela na základě výzvy
orgánu dozoru podle §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy požadované informace aktivně
vyhledávat. Takovou povinnost jí však žádná norma neukládá, naopak citované ustanovení
zákona o regulaci reklamy implicitně předpokládá, že šiřitel reklamy má informace o zadavateli
a zpracovateli reklamy a o osobě, která si u něj reklamu objednala, k dispozici.
[21] Zákon o regulaci reklamy definuje pojem šiřitel reklamy v §1 odst. 7 jako fyzickou nebo
právnickou osobu, která reklamu veřejně šíří. Mezi účastníky řízení je spor o to, zda musí být
„šíření reklamy“ vědomé, či je možné reklamu šířit i nevědomky (tedy zda je možné za šiřitele
reklamy považovat i někoho, kdo poskytuje službu, jejíž uživatel šíří reklamu bez vědomí
poskytovatele služby).
[22] Podle §5 zákona o některých službách informační společnosti poskytovatel služby, jež spočívá
v ukládání informací poskytnutých uživatelem, odpovídá za obsah informací uložených na žádost uživatele, jen a)
mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací
nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo b) dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu
ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm
požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací. Poskytovatel takové služby však
odpovídá vždy za obsah uložených informací v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv
na činnost uživatele. Ustanovení §6 zákona o některých službách informační společnosti potom
stanoví, že poskytovatelé takových služeb nejsou povinni a) dohlížet na obsah jimi přenášených
nebo ukládaných informací, b) aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah
informace.
[23] Z citovaných ustanovení vyplývá, že poskytovatel služby spočívající v ukládání informací
poskytovaných uživatelem (tzv. hosting) není povinen sledovat obsah informací, které uživatelé
jeho služeb přenášejí nebo nahrávají, a neodpovídá za obsah umístěný uživateli do té doby,
než se o něm dozví. Žalobkyně tedy není povinna kontrolovat, co uživatelé vkládají
na její subdomény, pročež lze předpokládat (a nebyl prokázán opak), že obsah vkládaný uživateli
neznala.
[24] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že šíření reklamy ve smyslu citovaného
ustanovení v sobě obsahuje aktivitu, nebo přesněji řečeno povědomí šiřitele o tom, že je reklama
šířena. Stěžovatel má sice pravdu, že některé věci (například virová či bakteriální onemocnění)
se mohou šířit v zásadě samovolně, nelze to však s odpovídající vážností tvrdit o reklamě
jako jedné z forem výkonu svobody projevu (k reklamě jako formě projevu viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2013 č. j. 1 As 46/2013 - 44,
č. 2945/2014 Sb. NSS). Projev ze své podstaty vyžaduje vůli subjektu sdělovat určitý obsah. Není
možné přisuzovat projev někomu, kdo jej nezamýšlel učinit. V prostředí internetu se sice často
používá obrat, že „se něco šíří“, nikoli že „to někdo šíří“, avšak takové šíření neprobíhá nezávisle
na vůli uživatelů – vyžaduje totiž alespoň sdílení odkazu s příslušnou informací či schválení
umístění určitého obsahu na webovou stránku.
[25] Nejvyšší správní soud sice v rozsudku ze dne 22. července 2010 č. j. 5 As 48/2009 - 76
uvedl, že „v případě posouzení toho, zda jednání stěžovatele naplňuje znaky šíření reklamy, nejsou rozhodné
jeho vnitřní pohnutky či sympatie k předmětnému podniku“, učinil tak však v kontextu námitky,
že stěžovatel neměl v úmyslu šířit reklamu, nýbrž pouze vyjádřit své sympatie k propagovanému
podniku – jinými slovy, Nejvyšší správní soud se zabýval spíše výkladem pojmu reklama,
neboť vědomé šíření určitého sdělení ze strany tehdejšího stěžovatele nebylo sporné.
[26] Vzhledem k tomu, že některé argumenty městského soudu mohou svádět k opačnému
závěru, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že šiřitelem reklamy nemusí být
pouze podnikatel (v tomto směru srov. citovaný rozsudek č. j. 5 As 48/2009 - 76). Motivací
k šíření reklamy sice zpravidla bude snaha o určitý výdělek, ne vždy však půjde o podnikání
(jehož znakem je, mimo jiné, soustavnost, respektive záměr podnikat soustavně – srov. §420
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Ostatně právě blogovací služby, které jsou
předmětem posouzení v tomto řízení, nebudou zpravidla využívány primárně jako placené fórum
pro poskytování služeb spojených se šířením reklamy. Umístění reklamy může v takových
situacích představovat toliko přivýdělek blogujících uživatelů. Nejvyšší správní soud uznává,
že se tím poněkud oslabuje argumentace městského soudu, neboť všeobecné obchodní
podmínky žalobkyně, které městský soud použil na podporu svých závěrů, zakazují využívat
její subdomény k podnikání, nikoli k jakékoli výdělečné činnosti. Stále však platí, že žalobkyně
jako poskytovatel služby informační společnosti podle §5 zákona o některých službách
informační společnosti nebyla povinna kontrolovat obsah vkládaný uživateli, přičemž stěžovatel
netvrdil ani neprokazoval, že by žalobkyně o šíření zakázané reklamy na svých subdoménách
věděla. Naopak, žalobkyně ihned poté, co ji celní úřad o zakázaných reklamách informoval,
učinila kroky ke zjednání nápravy.
[27] Co se samotných všeobecných obchodních podmínek žalobkyně týče, souhlasí Nejvyšší
správní soud v obecné rovině se stěžovatelem v tom, že jejich prostřednictvím nelze modifikovat
povinnosti vyplývající z veřejnoprávních norem. Avšak nic takového úvahy městského soudu
nenaznačují. Městský soud všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně pouze podpořil
svůj závěr, že reklamy nebyly na jednotlivých subdoménách umístěny se souhlasem či s vědomím
žalobkyně, a proto ji nelze považovat za šiřitelku reklamy.
[28] Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, kam stěžovatel míří argumentem,
že „požadavek, aby šiřitel poskytl údaje o ‚osobě, která si u něj šíření reklamy objednala,‘ nelze chápat
doslovně formálně, jak činí Městský soud v Praze, ale fakticky, materiálně. Tedy jako požadavek o identifikaci
osoby, která objednala službu, jejímž prostřednictvím byla šířena reklama.“ V projednávané věci
si totiž u žalobkyně nikdo službu, jejímž prostřednictvím byla šířena reklama, neobjednal.
Ze skutkových zjištění stěžovatele i městského soudu vyplývá, že žalobkyně poskytuje
subdomény na webu blog.cz uživatelům za účelem možnosti šíření jejich názorů, nikoli
jako platformu pro umístění reklamy. Služba, kterou poskytuje a která u ní byla objednána,
tedy nespočívá v šíření reklamy. Tím, u koho případně mohla být objednána služba spojená
se šířením reklamy, mohli být jednotliví bloggeři, nikoli žalobkyně.
[29] Ani komplikovanější hledání osob spojených se zpracováním a šířením reklamy
v prostředí internetu nemůže opodstatnit přenášení povinností stanovených zákonem o regulaci
reklamy na subjekty, kterým je tento zákon neukládá. Žalobkyni nelze považovat za šiřitelku
reklamy, protože tuto reklamu nešířila (Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že tento závěr
připomíná definici kruhem, to je však dáno vymezením pojmu šiřitel reklamy v §1 odst. 7 zákona
o regulaci reklamy).
[30] Stěžovatel správně uvádí, že zákon o regulaci reklamy a zákon o některých službách
informační společnosti nejsou v rozporu. Městský soud však případný vztah speciality
mezi těmito dvěma zákony dovozoval pro případ, že by bylo možné žalobkyni považovat
za šiřitelku reklamy ve smyslu prvého z uvedených zákonů (resp. pro případ, že by jeho výklad
pojmu šiřitel reklamy neobstál). Nejvyšší správní soud se však s výkladem městského soudu
ztotožnil. Žalobkyně není šiřitelkou reklamy, podle zákona o regulaci reklamy jí tudíž nemohou
být ukládány povinnosti nad rámec zákona o některých službách informační společnosti,
a proto žádný rozpor mezi těmito zákony nenastal a nebylo třeba jej řešit.
[31] Rovněž nad rámec nutného odůvodnění se městský soud zabýval případným rozporem
§7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy s čl. 15 odst. 2 směrnice o elektronickém obchodu.
V reakci na kasační námitky stěžovatele Nejvyšší správní soud předesílá, že je zcela irelevantní,
že §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy není ustanovení, jímž měl být čl. 15 odst. 2 směrnice
o elektronickém obchodu transponován do českého práva. Přímého účinku směrnice se lze
dovolávat „vůči jakémukoli vnitrostátnímu ustanovení, které není v souladu se směrnicí“ (rozsudek ze dne
19. ledna 1982 ve věci C-8/81 Becker; zvýraznil Nejvyšší správní soud).
[32] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že v projednávaném případě by nebylo na místě
obracet se s předběžnou otázkou ohledně výkladu čl. 15 odst. 2 směrnice o elektronickém
obchodu na Soudní dvůr EU, neboť rozpor §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy s tímto
ustanovením byl předmětem posouzení pouze v hypotetické rovině (nad rámec nutného
odůvodnění), výklad směrnice o elektronickém obchodu tedy není nezbytný k rozhodnutí
o kasační stížnosti ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
[33] Stěžovatel též namítal, že posuzováním zákona o regulaci reklamy v kontextu směrnice
o elektronickém obchodu městský soud porušil §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), který jej zavazuje přezkoumávat žalobou napadené rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že žalobkyně v žalobě namítala,
že ji nelze považovat za šiřitelku reklamy, přičemž mimo jiné odkazovala na své postavení
poskytovatele služeb informační společnosti a na výše citovanou úpravu zákona o některých
službách informační společnosti. Platí přitom zásada iura novit curia (soud zná právo), z níž plyne,
že žalobce je povinen vylíčit především skutkové okolnosti, z nichž dovozuje nezákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí (srov. například rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. srpna 2010 č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 29).
Doktrína iura novit curia se vztahuje i na unijní právo. Tento princip „a povinnost soudu vznést
komunitární argument platí pro domácí soud aplikující právo v míře takové, v jaké platí ve vztahu k domácímu
právu v obdobné procesní situaci, ledaže s ohledem na specifické okolnosti případu by již nebylo možno hovořit
o efektivní ochraně komunitárních práv“ (KÜHN, Z. Iura novit curia: aplikace starého principu v nových
podmínkách. In Právní rozhledy 8/2004, s. 295 an.). I Soudní dvůr EU konstantně judikuje,
že soudy členských států jsou povinny při interpretaci národního práva přihlédnout
i k ustanovením směrnic (například rozsudek ze dne 27. července 2000 ve věci C-240/98 Oceáno).
[34] Městský soud tedy v rámci žalobní námitky týkající se postavení poskytovatelů služeb
informační společnosti mohl, jakkoli šlo o úvahy hypotetické při jiné výkladové variantě,
přihlédnout ke směrnici o elektronickém obchodu, i když na ni žalobkyně neodkazovala, aniž by
tím porušil §75 odst. 2 s. ř. s.
[35] Na závěr Nejvyšší správní soud uvádí, že nemohl jen na základě námitek žalobkyně
posuzovat, zda městský soud správně posoudil soulad zákazu reklamy na loterie či podobné hry
provozované právnickou osobou sídlící mimo území České republiky s principem volného
pohybu služeb. Stěžovatel tuto otázku v kasační stížnosti, jejímiž důvody je Nejvyšší správní soud
vázán (§109 odst. 4 s. ř. s.), nevznesl. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne
13. srpna 2015 č. j. 9 Ads 270/2014 - 31, „rozsah kasačního přezkumu je určován jednak obsahem kasační
stížnosti, jednak případnými vadami, k nimž Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. [...] Rozsah
přezkumu nemůže být dále rozšiřován nad rámec takto vymezený na základě výhrad toho z účastníků, jemuž je
rozsudek krajského soudu ku prospěchu. Není-li přípustná kasační stížnost stěžovatele, který brojí pouze proti
důvodům (a nikoli proti výroku) rozhodnutí krajského soudu, tím méně může Nejvyšší správní soud
přezkoumávat napadené rozhodnutí na základě námitek, které rovněž napadají pouze důvody rozhodnutí,
a navíc jsou obsaženy pouze ve vyjádření ke kasační stížnosti jiného účastníka.“
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalobkyně nebyla šiřitelem reklamy ve smyslu §1 odst. 7
zákona o regulaci reklamy, a proto jí nebylo možné uložit povinnost sdělit údaje o osobě
zadavatele a zpracovatele reklamy a údaje o osobě, která si u ní šíření reklamy objednala
podle §7a odst. 4 tohoto zákona.
[37] Kasační stížnosti žalovaného tedy není důvodná, pročež ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2
s. ř. s.
[38] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení.
[39] Procesně úspěšná žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem, který
za ni učinil jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání vyjádření ke kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za nějž mu náleží
odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]
a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ze spisu
městského soudu vyplývá, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna se
mu proto zvyšuje o 21 % čítajících výši této daně na konečných 4 114 Kč. K jejímu uhrazení byla
stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu