ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.4.2020:17
sp. zn. 6 As 4/2020 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: L. D.,
zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Horní náměstí 19,
Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova
1056/40a, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2018, č. j. KUOK
119634/2018, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 5. 12. 2019, č. j. 72 A 44/2018 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i n en zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce,
JUDr. Petra Dítěte, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] V řízení zahájeném dne 24. 10. 2016 uznal Městský úřad Litovel žalobce vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017,
kterého se dopustil při řízení motorového vozidla překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci
o více než 40 km/h. Za přestupek správní orgán žalobci uložil pokutu 5 000 Kč a zákaz řízení
všech motorových vozidel na 6 měsíců. V pořadí třetí odvolání žalobce žalovaný zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci. V žalobě uplatnil mimo jiné námitku prekluze odpovědnosti za přestupek,
kterou krajský soud shledal důvodnou, rozhodnutí žalovaného proto zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[3] Soud uvedl, že žalobce se měl přestupku dopustit 12. 10. 2016. V posuzovaném případě
uběhly od spáchání přestupku dva roky dne 12. 10. 2018 a žalovaný doručil rozhodnutí
o odvolání zástupci žalobce dne 10. 12. 2018, tedy po uplynutí dvouleté lhůty podle §20 odst. 3
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
[4] Podle právní úpravy účinné ke dni spáchání přestupku a do 30. 6. 2017 přestupek nebylo
možné projednat po datu 12. 10. 2018. Podle právní úpravy účinné ode dne 1. 7. 2017 zaniká
odpovědnost za předmětný přestupek §32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) za tři roky.
[5] Dle §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění účinném v době
rozhodnutí krajského soudu – pozn. NSS): „Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání
přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt
a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula
některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona.“
[6] Zánik odpovědnosti za přestupek za dva roky je pro žalobce příznivější než zánik
odpovědnosti za přestupek za tři roky. Dle soudu tak byla naplněna hypotéza věty druhé čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že „trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá
podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele
příznivější“, a bylo třeba ji v posuzovaném případě aplikovat. Tento závěr je v souladu i s §112
odst. 1 věta druhá, část za středníkem zákona o odpovědnosti za přestupky (podle tohoto zákona
se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější). Dle soudu mají posledně citovaná ustanovení
přednost před §112 odst. 2 věta druhá zákona o odpovědnosti za přestupky, které je v rozporu
s §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky i s čl. 40 odst. 6 Listiny.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
[8] Stěžovatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Dále uvádí, že ač se ztotožňuje
s právním názorem krajského soudu ohledně neústavnosti §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti
za přestupky spočívající v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, je toho názoru, že posouzení,
zda zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem, přísluší
dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy pouze Ústavnímu soudu, nikoliv správnímu orgánu. Interpretace
a následná aplikace zákonů správním orgánem musí vycházet z presumpce jejich správnosti.
[9] Dle žalovaného krajský soud nesprávně interpretoval §112 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud jeho rozsudek zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud správně rozhodl
o odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích a nikoliv dle zákona o odpovědnosti
za přestupky. Žalovaný dle přesvědčení žalobce směšuje hmotněprávní institut zániku
odpovědnosti za přestupek, který se zásadně v souladu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod posuzuje dle normy účinné v době spáchání přestupku, a procesní
stránku projednání přestupku, které probíhá dle normy účinné v době projednávání přestupku.
Žalobce dále nesouhlasí, že krajský soud nebyl oprávněn rozhodnout bez předložení věci
Ústavnímu soudu k posouzení protiústavnosti §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky,
k čemuž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 26. 3. 1996, Pl. ÚS 48/95,
a ze dne 13. 8. 2015, III. ÚS 130/14).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[12] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[13] Stěžovateli je nutno přisvědčit, že správní orgán je vázán zákonem (čl. 1 odst. 1 a čl. 2
odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád) a nemůže se od něj odchýlit. Správní orgán není oprávněn
ani přerušit řízení a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona, o jehož protiústavnosti je
přesvědčen. Taková pravomoc náleží toliko soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy a §64 odst. 3 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Skutečnost, že správní orgán postupoval dle litery zákona,
ovšem neznamená, že jeho rozhodnutí nemůže být soudem za žádných okolností zrušeno.
Čl. 95 odst. 2 Ústavy přikazuje soudu předložit věc Ústavnímu soudu, pokud dojde k závěru,
že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.
O neústavnosti určitého ustanovení si soud nemůže učinit úsudek sám, jak uvádí stěžovatel,
tato pravomoc náleží pouze Ústavnímu soudu [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, viz nález ze dne
10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000].
[14] Krajský soud tak postupoval nesprávně, pokud své zrušující rozhodnutí založil
na vlastním posouzení neústavnosti §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky,
spočívající v jeho rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny. V projednávané věci přitom nebylo možno
vystačit s ústavně konformním výkladem problematického ustanovení, krajský soud se ostatně
o takový výklad ani nepokoušel.
[15] Nejvyšší správní soud však nemohl odhlédnout od vývoje právní úpravy §112 odst. 2
zákona o odpovědnosti za přestupky, který nastal v důsledku derogačních nálezů Ústavního
soudu ze dne 4. 2. 2020, Pl. ÚS. 15/19 a ze dne 16. 6. 2020, Pl. ÚS. 4/20.
[16] Ústavní soud nálezem ze dne 4. 2. 2020, Pl. ÚS. 15/19 zrušil §112 odst. 2 větu první
zákona o odpovědnosti za přestupky. Konstatoval, že: „§112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti
za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky dle zákona o odpovědnosti za přestupky
i na činy spáchané před účinností tohoto zákona. Úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást
vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž je napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož
směřuje k ústavně reprobovanému výsledku v podobě užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch
obviněného. Z tohoto důvodu je §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky v rozporu s čl. 40
odst. 6 větou první Listiny. Ústavní soud souhlasí s městským soudem v tom, že není možný ústavně konformní
výklad §112 odst. 2 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky.“
[17] Nálezem ze dne 16. 6. 2020, Pl. ÚS. 4/20 Ústavní soud následně zrušil i původní větu
druhou §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky: „Dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru, podle kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí
"trestnosti" ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny (v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu),
nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky
(ve znění uvedeného nálezu) může vést rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40
odst. 6 věty druhé Listiny dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto,
že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku,
tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy byl již promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112
odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno
podotknout, že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3 až 7) možný ústavně konformní výklad
§112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou jeho §2 odst. 1 a §112 odst. 1
zákona o odpovědnosti za přestupky.“
[18] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že: „důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu
v řízení o kontrole norem, podle něhož ustanovení zákona bylo v rozporu s ústavní garancí základního lidského
práva nebo svobody, je nutno uplatnit zásadně ve všech probíhajících řízeních před orgány veřejné moci bez ohledu
na to, v jaké procesní fázi se nacházejí, řízení o kasační stížnosti nevyjímaje.“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. prosince 2014 č. j. 6 Ads 80/2013 - 40).
[19] Nejvyšší správní soud tak přihlédl ke skutečnosti, že ustanovení, na němž záviselo
posouzení nyní projednávané věci a které krajský soud odmítl aplikovat jako rozporné s čl. 40
odst. 6 Listiny, bylo následně Ústavním soudem pro neústavnost skutečně zrušeno. Bylo by
v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení zrušit rozsudek krajského soudu pouze pro jeho
nesprávný procesní postup v dané věci, neboť v dalším řízení by s ohledem na výše uvedené
závěry Ústavního soudu nutně dospěl ke stejnému výsledku. Závěrem ovšem Nejvyšší správní
soud podotýká, že v projednávané věci by k neústavnímu výsledku vedla aplikace §112 odst. 2
věty prvé, nikoliv věty druhé, jak uvedl krajský soud. Návrh na zrušení této části předmětného
ustanovení byl ovšem Městským soudem v Praze Ústavnímu soudu podán již dne 23. 8. 2019,
krajský soud tedy mohl řízení o žalobě přerušit dle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. a vyčkat
na výsledek řízení před Ústavním soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalobci jako procesně úspěšnému účastníkovi náleží náhrada nákladů.
Náklady jsou tvořeny odměnou a náhradou hotových výdajů jeho zástupce za jeden úkon právní
služby - písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], za něž přísluší částka 3 100Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního
tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Protože zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající
dani, kterou je povinen odvést, tj. 21 % z částky 3 400 Kč, tedy o 714 Kč. Celkovou částku
4 114 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci v přiměřené lhůtě určené soudem, a to do 30 dnů
od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu