ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.49.2020:30
sp. zn. 6 As 49/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. B.,
zastoupeného Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou se sídlem Kopeckého sady 152/15, Plzeň,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5,
týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2019, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2020, č. j. 16 Ad 11/2020 –
58
takto:
I. Výrok II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2020, č. j. 16 Ad 11/2020 – 58
se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost žalobce proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
18. 3. 2020, č. j. 16 Ad 11/2020 – 58 se od m í t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti
výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2020, č. j. 16 Ad 11/2020 – 58.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím uvedeným v návětí žalovaná zamítla žalobcovy námitky proti rozhodnutí
ze dne 7. 8. 2019, č. j. X, jímž žalovaná zamítla žádost žalobce o invalidní důchod pro nesplnění
podmínek podle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Podle lékařského
posudku totiž žalobcova pracovní schopnost poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu pouze o 20 %.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
ve které namítal, že žalovaný při posouzení míry poklesu jeho pracovní schopnosti nevzal v potaz
všechna jeho zdravotní omezení, neboť posudková lékařka nesprávně určila jeho nevýznamnější
zdravotní postižení.
[3] Současně s podáním žaloby požádal žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů
ve smyslu §35 odst. 10 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský
soud pro účely rozhodnutí o žádosti vyzval žalobce k doložení majetkových poměrů. V kasační
stížností napadeném usnesení nejprve krajský soud výrokem I. potvrdil usnesení, vydané
asistentkou soudce, ze dne 19. 2. 2020, č. j. 16 Ad 11/2020 – 51, kterým byl žalobce vyzván
k doložení svých majetkových poměrů, neboť neshledal námitky žalobce proti usnesení
asistentky soudce důvodnými. Výrokem II. krajský soud zamítl návrh žalobce na ustanovení
zástupce.
[4] Krajský soud shledal, že žalobce splňuje první podmínku pro ustanovení zástupce –
předpoklady pro osvobození od soudního poplatku. Soud pak dále zvažoval, zda je ustanovení
zástupce k hájení žalobcových práv nezbytně třeba, a dospěl k závěru, že nikoliv. Z obsahu
žaloby je totiž zcela zřejmé, čeho se žalobce domáhá, žalobce dostatečně určitě konkretizuje
důvody, pro které chce napadené rozhodnutí zrušit, a srozumitelně formuloval návrh výroku
rozsudku. Hojně též cituje právní předpisy, čímž ukázal, že se v nich orientuje. Svými
dosavadními podáními tedy žalobce prokázal, že je schopen samostatně činit nezbytné kroky
k hájení svých práv.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[5] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které namítá, že nezbytnost právního zastoupení nelze omezovat pouze na podání žaloby
samotné. Stěžovatel je osobou bez právního vzdělání a je dlouhodobě v tíživé finanční, osobní
a zdravotní situaci. Kvalitu jednotlivých podání nelze přeceňovat. Stěžovateli se sepsáním žaloby
a přípravou dalších podání pomohl rodinný známý, který však není schopen poskytnout
mu adekvátní zastoupení v řízení. Krajský soud se zejména nezabýval skutečností, zda je
stěžovatel s ohledem na svůj zdravotní stav schopen zúčastnit se ústního jednání a hájit řádně
svá práva. Otázku nezbytnosti zastoupení advokátem je třeba posuzovat podle více kritérií,
kterým je nejen složitost věci po skutkové a právní stránce, ale i dlouhodobá tíživá situace
účastníka a jeho emoční účast na věci vylučující efektivní obhajobu. Nelze ani označit věc
za právně či skutkově jednoduchou pouze s ohledem na určitý typ řízení. Stěžovatel je bez
pravidelných příjmů, jeho zdravotní stav mu nedovoluje vykonávat výdělečnou činnost a je
odkázán pouze na dávky hmotné nouze, z nichž značnou část tvoří výdaje za léky. Již z tohoto
faktu je zřejmé, že projednávaná věc je pro stěžovatele významnou otázkou jeho životní
existence. To má vliv na jeho schopnost objektivně zhodnotit příslušné procesní kroky
a dostatečně racionálně hájit své zájmy. Žalovaný naopak má k dispozici právníky, kteří se dobře
orientují v hmotném i procesním právu, zejména pak v problematice, která je předmětem řízení.
To způsobuje nerovné postavení před soudem mezi ním a žalovaným.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[8] Podle §35 odst. 10 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
[9] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2013, 6 As 23/2013 – 9, “[p]odle
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo na právní pomoc v řízení
před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Toto právo zesiluje, jde-li
v daném řízení o uplatnění jiného základního práva, v daném případě práva na přiměřené hmotné zabezpečení
při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny). V dané oblasti taktéž Úmluva o právech osob se zdravotním
postižením (vyhlášena pod č. 10/2010 Sb.m.s.) ve svých článcích 13 (přístup ke spravedlnosti) a 28 (přiměřená
životní úroveň a sociální ochrana) ukládá státům zajistit zdravotně postiženým osobám účinný přístup
ke spravedlnosti, včetně přístupu k soudům, na rovnoprávném základě, resp. bez diskriminace, s cílem zajistit
těmto osobám přístup k důchodovým dávkám a programům; rozumí se též bez diskriminace majetkové
a příjmové“.
[10] V citovaném rozsudku dále Nejvyšší správní soud uvedl: „Evropský soud pro lidská práva
opírá závěr o porušení práva na bezplatnou právní pomoc v rámci práva na efektivní přístup k soudu o souhrnné
posouzení konkrétních okolností daného případu – kritériem může být např. dlouhodobá nepříznivá finanční
situace stěžovatele, zastoupení druhé strany sporu, obtížnost procesních postupů u konkrétního soudu, obtížnost
právních otázek, složitost dokazování, emoční účast stěžovatele ve sporu vylučující efektivní obhajobu (rozsudek
Airey proti Irsku z 9. 10. 1979, stížnost č. 6289/73), vzdělání a zkušenosti stěžovatele, jeho profese,
jednoznačnost pravidel týkajících se dokazování (rozsudek McVicar proti Spojenému království ze 7. 8. 2002,
stížnost č. 46311/99), důležitost sporu pro stěžovatele, možné finanční důsledky, složitost sporu ve srovnání
s jinými spory, schopnost argumentace ve sporu, celková délka řízení, počet stupňů při rozhodování (rozsudek Steel
a Morris proti Spojenému království z 15. 2. 2005, stížnost č. 68416/01) atd.“
[11] Požadavek komplexního posouzení skutkových okolností při rozhodování soudu
o návrhu na ustanovení zástupce účastníku řízení vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního
soudu, který v rozsudku ze dne 29. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 – 45, č. 492/2005 Sb. NSS, mimo
jiné uvedl: „Opřel-li dále soud svůj závěr o konstatování, že stěžovatel v této právní věci podal v zákonem
stanovené lhůtě žalobu, kterou odůvodnil tak, že je možné jednat ve věci samé, přitom soud bude projednávat
žalobu pouze z důvodů včas uplatněných a pokud by byl za této situace stěžovateli ustanoven zástupce a ten by
doplnil žalobu o nové důvody, soud by k nim nemohl vzhledem ke koncentrační zásadě přihlížet, pak ani v této
úvaze mu nelze přisvědčit. Potřebu ochrany práv v řízení před soudem totiž nelze omezovat toliko na podání
žaloby samotné či stanovení žalobních bodů, pro které má být žaloba soudem projednána, a nelze ji tedy omezovat
ani na pouhé doplnění žaloby o důvody nové. Skutečnostmi, které nutně musely být při rozhodování o stěžovatelově
návrhu na ustanovení zástupce zjišťovány, jsou jak hmotněprávní charakter projednávané věci, tak osobnostní
a faktické poměry stěžovatele včetně úrovně jeho legitimně očekávatelného a předvídatelného povědomí o hmotných
i procesních právech, která pro něj z včas podané žaloby vyplývají. Těmito skutečnostmi se soud nezabýval
a otázku potřebnosti ustanovení zástupce zkoumal nesprávně pouze ve vztahu k případnému rozšiřování
žalobních bodů.“
[12] V tomto případě krajský soud výše uvedeným povinnostem nedostál dostatečně, omezil
se totiž pouze na hledisko formy podané žaloby, ze které je zřejmé, čeho se žalobce domáhá
a ve které jsou dostatečně určitě popsány důvody jejího podání. Zcela se však vyhnul posuzování
ostatních okolností, zejména faktických poměrů na straně stěžovatele, především zdravotního
stavu stěžovatele, finanční situace a úrovně jeho právního povědomí.
[13] Stěžovatel u krajského soudu uplatňuje ochranu svého základního práva na přiměřené
hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny). Jde o spor, zda lze
stěžovatele podřadit pod některý ze stupňů invalidity či nikoliv. Výsledek je pro něj tedy
existenčně důležitý – invalidní důchod je pro osobu nezpůsobilou k práci zpravidla primárním,
ne-li jediným zdrojem prostředků na živobytí. V této chvíli je stěžovatel odkázán jen na dávky
státní sociální podpory: příspěvek na živobytí ve výši 2 200 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení
ve výši 4 351 Kč měsíčně. Přitom tyto prostředky podle jeho slov nejsou dostatečné k uhrazení
všech jeho životních nákladů, dostává se proto do dluhové pasti. Podle rozsudku ze dne
10. 5. 2012, č. j. 6 Ads 157/2011 – 56, č. 2565/2012 Sb. NSS, je třeba, aby správní orgány
a správní soudy pečlivě dbaly procesních práv sociálně slabých občanů.
[14] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že nelze vycházet pouze z obsahu podané
žaloby. Vysoká formální a obsahová úroveň stěžovatelových podání nemusí být nezbytně
zárukou toho, že má dostatečné zkušenosti a argumentační schopnosti činit samostatně další
kroky k hájení svých práv. K tomu se ostatně vyjádřil Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ve věci sp. zn. 6 Azs 19/2003, kde uvedl, že potřebu ochrany práv v řízení před soudem nelze
omezovat pouze na podání žaloby samotné.
[15] Podle Nejvyššího správního soudu se nejedná o právně jednoduchou věc a navíc
lze předpokládat zadání posudku posudkové komisi a nařízení jednání. Stěžovatel popisuje
své zdravotní potíže tak, že mu působí těžko snesitelné bolesti, které zásadně zasahují do jeho
schopnosti vykonávat denní činnosti. Nadto stěžovatel údajně trpí inkontinencí stolice, což může
mít značný dopad do jeho subjektivního pojetí vlastní důstojnosti. Lze si tedy představit,
že stěžovateli bude činit potíže účastnit se jednání před soudem a samostatně a účinně vznášet
argumenty svědčící v jeho prospěch proti žalované, která prostřednictvím svých zaměstnanců
disponuje nesrovnatelně vyšší mírou odbornosti a zkušenosti se soudním řízením správním.
Nebylo by tak zachováno rovné postavení účastníků ve smyslu §36 odst. 1 s. ř. s. Nic ani
nesvědčí o tom, že by šlo v daném případě o žalobu kverulatorního charakteru (srov. rozsudek
ze dne 16. 11. 2011, č. j. 6 Ads 130/2011 – 30).
[16] Hlavním důvodem, pro který krajský soud požadavku stěžovatele nevyhověl, bylo to,
že stěžovatelova podání dosahují uspokojivé kvality. Pro spravedlivé rozhodování o právech
stěžovatele je však nutno přihlížet k jeho omezeným schopnostem se kvalifikovaně hájit
a účastnit se jednání a umožnit mu náležitou obranu jeho práv v řízení, jež je pro něj existenčně
velmi významné. Ve smyslu výše uvedených kritérií Evropského soudu pro lidská práva
a judikatury Nejvyššího správního soudu tedy okolnosti na straně stěžovatele převažují
ve prospěch jeho požadavku na ustanovení kvalifikovaného právního zástupce. Lze tedy uzavřít,
že v případě stěžovatele je naplněna i druhá podmínka podle §35 odst. 10 s. ř. s., a sice
že ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených zrušil výrok II. usnesení krajského soudu
a vrátil mu věc k dalšímu řízení podle §110 odst. 1 s. ř. s. V tomto řízení je krajský soud vázán
výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Usnesením ze dne 1. 6. 2020,
č. j. 6 As 49/2020 – 21, Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli zástupkyní Mgr. Pavlínu
Malíkovou, advokátku, ovšem toliko pro kasační řízení, toto ustanovení tedy netrvá
v dalším řízení o žalobě (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2018,
č. j. 8 As 167/2017 – 58, č. 3766/2018 Sb. NSS). Ustanovená advokátka je nicméně již s věcí
stěžovatele obeznámena, krajský soud proto s ohledem na efektivitu ochrany stěžovatelových
práv může tutéž advokátku ustanovit i pro řízení o žalobě.
[18] Kasační stížnost v části směřující proti výroku I. usnesení krajského soudu Nejvyšší
správní soud odmítl podle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., protože tímto výrokem krajský soud
zamítl námitky stěžovatele proti výzvě k doložení majetkových poměrů, jde tedy o kasační
stížnost podanou proti usnesení, jímž se pouze upravuje vedení řízení, a tedy o kasační stížnost
v tomto rozsahu nepřípustnou. Nadto lze zopakovat, že krajský soud navzdory tomu,
že stěžovatelovy námitky shledal nedůvodnými, dospěl na základě předložených tvrzení a důkazů
k závěru, že žalobce splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti proti výroku II. usnesení krajského soudu
rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
[20] Žádný z účastníků nemá podle §60 odst. 3 s. ř. s. právo na náhradu nákladu řízení o části
kasační stížnosti směřující proti výroku I. usnesení krajského soudu, kterou Nejvyšší správní soud
odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu