ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.353.2020:23
sp. zn. 6 Azs 353/2020 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní
věci žalobců: a) N. L. T., b) nezl. V. Q. N., oba zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.
M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalované: Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 7. 2020, č. j. CPR-40353-4/ČJ-2019-930310-V223,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020,
č. j. 4 A 38/2020 - 48, o návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalobců se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobci (dále též „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti
v záhlaví označenému rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání
stěžovatelky a) a potvrdila prvostupňové rozhodnutí Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 24. 9. 2019, č. j. KRPA-22792-27/ČJ-2019-000022 (dále jen
„správní orgán I. stupně“), kterým bylo dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), stěžovatelce a) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí
nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 18 měsíců.
[2] Stěžovatelé společně s kasační stížností podali návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, v němž uvedli, že nepřiznání odkladného účinku by pro ně fakticky znamenalo
povinnost opustit území České republiky. Stěžovatel b) má sice na území trvalý pobyt, jelikož je
ale nezletilý a závislý na své matce - stěžovatelce a), nepřiznání odkladného účinku kasační
stížnosti by znamenalo povinnost opustit území České republiky také pro něj. Stěžovatelé uvedli,
že jsou v České republice dlouhodobě usazeni, mají zde zázemí spočívající v pevných sociálních,
ekonomických a rodinných vazbách. Stěžovatelka a) přicestovala do České republiky ve svých
sedmnácti letech v roce 2001. V roce 2007 se vdala a v roce 2010 se jim narodil syn -
stěžovatel b). Manžel stěžovatelky a) [otec stěžovatele b)] nesl pobyt v České republice těžce,
postrádal širší rodinu a přátele. Proto se s oběma stěžovateli po narození syna vrátil do Vietnamu.
V souvislosti s finančními problémy tam však propadl alkoholismu a gamblingu. Dle tvrzení
stěžovatelů začalo docházet k domácímu násilí, včetně sexuálního zneužívání stěžovatelky a).
Stěžovatelům se podařilo uprchnout zpět do České republiky, kde opětovně žijí od roku 2016.
[3] Stěžovatelé v návrhu uvedli, že pro oba bylo nesmírně těžké překonat traumata, která si
nesou ze země původu, kde byli oběťmi domácího násilí ze strany manžela (otce). Stěžovatel b) je
malým dítětem a již v útlém věku si prošel otřesnými životními zkušenostmi. V minulosti byl
opakovaně vytržen z prostředí, ve kterém vyrůstal (nejprve při odchodu do Vietnamu na přání
otce, poté při útěku s matkou zpět do České republiky). Jako oběť domácího násilí byla tíživým
zkušenostem vystavena také stěžovatelka a), která nadto nese odpovědnost za výchovu a zdraví
svého syna, přičemž jediné, čeho by chtěla docílit, je bezpečný život, který (jak uvedla) pro ně ve
Vietnamu není možný. Stěžovatelé se v případě návratu reálně obávají násilí ze strany manžela
(otce), který je v minulosti týral a který stěžovatelku a) fyzicky a psychicky napadal. Po útěku
z Vietnamu měl stěžovatelům vyhrožovat pomstou a ublížením na zdraví a na životě, o čemž
stěžovatele informovala matka stěžovatelky a) [babička stěžovatele b)]. Strach z manžela (otce) je
hlavním důvodem, proč stěžovatelé nadále zůstávají v České republice a snaží se za každou cenu
setrvat v místě, kde mohou žít v bezpečí a klidu. Vedle obavy z násilí ze strany manžela by návrat
stěžovatelů do Vietnamu byl spjat také s připomenutím nejhorších zážitků v jejich životě
a oživováním nevypořádaných traumat. Zároveň není reálné, že by se v případě návratu
do Vietnamu vyhnuli setkání s násilným manželem (otcem), neboť stěžovatelce a) se nepodařilo
s manželem rozvést. Stěžovatelé nevěří v ochranu tamních státních orgánů před domácím
násilím; v této souvislosti poukázali na konkrétní zprávy mezinárodních organizací k tématice
domácího násilí páchaného na ženách ve Vietnamu. Tvrzení o domácím násilí stěžovatelé doložili
tím, že domácí násilí (bití) zmiňovala stěžovatelka a) již ve správním řízení před správním
orgánem I. stupně, byť ten zranitelné postavení stěžovatelů nereflektoval a neposkytl jim
dostatečnou podporu a asistenci k tomu, aby mohli traumatizující zážitky podrobněji vylíčit.
Stěžovatelé taktéž upozornili na konzistentnost výpovědi stěžovatelky a) již v řízení o zrušení
trvalého pobytu stěžovatele b), kde protokol o její svědecké výpovědi z roku 2017 zachycuje
výpověď osvědčující velké obavy z pokračování domácího násilí.
[4] Stěžovatelé upozornili, že na území České republiky mají velmi dobré rodinné zázemí
poskytované ze strany širší rodiny. Všichni v kasační stížnosti identifikovaní příbuzní [sestřenice
a bratranci stěžovatelky a)] jsou ekonomicky aktivní a ochotní za občasnou výpomoc stěžovatele
podporovat. Ve Vietnamu sice žijí rodiče stěžovatelky a), oba jsou však vyššího věku, a návrat
stěžovatelů by tak pro ně byl pouze přítěží. Stěžovatel b) chodí již čtvrtým rokem do místní
základní školy, naučil se český jazyk a má zde přátele. Stěžovatelé doložili kladné vyjádření školy
o řádné docházce, dobrém prospěchu, aktivním přístupu ke školním povinnostem, dobré znalosti
českého jazyka stěžovatele b). Stěžovatel b) prozatím pobývá na území České republiky legálně
(ve věci zrušení jeho trvalého pobytu probíhá u Nejvyššího správního soudu řízení o kasační
stížnosti, které byl přiznán odkladný účinek usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 3 Azs 5/2020 - 40).
[5] Dále stěžovatelé podotkli, že odcestování do Vietnamu by aktuálně bylo velmi rizikové
z důvodu probíhající pandemie, neboť v České republice se situace na podzim velmi zhoršila.
Stěžovatelé plně dodržují současná opatření a snaží se maximálně omezovat sociální kontakt
mimo vlastní domácnost a nejbližší rodinu. V případě, že by byli nuceni vycestovat, zvýšila by se
možnost nákazy onemocněním COVID-19.
[6] Právní následky napadených správních rozhodnutí (v podobě povinnosti vycestovat
do země původu) tak dle stěžovatelů představují s ohledem na jimi popsané skutečnosti
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.
Stěžovatelé se zároveň domnívají, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nebude
zasažen ani důležitý veřejný zájem.
[7] Vzhledem k tomu, že stěžovatel b) je dítětem, mají stěžovatelé za to, že v souladu s čl. 3
Úmluvy OSN o právech dítěte je při rozhodování o odkladném účinku nezbytné zohlednit také
nejlepší zájem dítěte. Dle stěžovatelů by v případě nuceného návratu do země původu bylo
negativně dotčeno právo nezletilého stěžovatele b) na jeho bezpečný a řádný rozvoj, zájem
na jeho vzdělávání a na zachování zdravého duševního, sociálního a emocionálního rozvoje.
Návrat stěžovatele b) do Vietnamu není v jeho nejlepším zájmu.
[8] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.
[9] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení podaného návrhu a dospěl k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě naplněny.
[10] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost
nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73
odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
[11] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná
žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[12] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním následujících
objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele
znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Dále je třeba uvést, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského
soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný
účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek
nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový
postup odůvodňují. Je-li přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma,
která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná,
tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba
(resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, nebylo výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020
Sb. NSS, bod [65], či ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS,
bod [25]).
[13] V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovateli (zde stěžovatelům) Nejvyšší správní
soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelů oproti jiným osobám
jsou zásadně individuální, závislé na osobě stěžovatele (zde osobách stěžovatelů) a jejich
konkrétní situaci. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel, zpravidla
poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu, což stěžovatelé v tomto případě učinili
jednak tvrzeními o narušení jejich zázemí a dlouhodobých sociálních a širších rodinných vazeb,
které si na území České republiky vytvořili, jednak tvrzeními o jejich zranitelném postavení jako
obětí domácího násilí. Nejvyšší správní soud tak má v daném případě za osvědčenou možnost
hrozící nepoměrně větší újmy spočívající v povinnosti stěžovatelů vycestovat z území České
republiky a navrátit se do země původu, v níž mohli být vystaveni traumatizujícím zážitkům
spojeným s domácím násilím, přičemž nelze vyloučit jejich opakování. Rovněž bezproblémová
účast na povinné školní docházce desetiletého stěžovatele b), jeho sociální začlenění mezi
spolužáky a kamarády, vztahy s učiteli, jakož i další navázané sociální kontakty svědčí o tom,
že nuceným vycestováním by mohlo dojít k narušení sociálních vazeb nezletilého, který nadto
nadále pobývá na území České republiky legálně. Nejvyšší správní soud tak má za splněnou první
podmínku pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti spočívající v existenci nepoměrně
větší újmy hrozící stěžovatelům oproti újmě, která by mohla vzniknout jiným osobám, bude-li
kasační stížnosti odkladný účinek přiznán.
[14] Ve vztahu k hodnocení naplnění další podmínky, tj. možného rozporu s důležitým
veřejným zájmem, Nejvyšší správní soud uvádí, že pro zamítnutí návrhu nepostačuje pouhá
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo jevit z doslovného výkladu §73 odst. 2
s. ř. s., ale i v tomto případě je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího
zásahu do práv stěžovatelů s intenzitou narušení veřejného zájmu (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Žalovaná se k návrhu
na přiznání odkladného účinku nevyjádřila a na žádný kolidující důležitý veřejný zájem
nepoukázala. Ani Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmý zásadní veřejný zájem, který by měl
převážit nad možnou hrozící újmou stěžovatelů. Odkladný účinek kasační stížnosti neznemožní
definitivně výkon správního rozhodnutí, neboť jeho přiznáním se účinky napadeného rozhodnutí
toliko odkládají. I v případě, že je správní rozhodnutí vydáno ve veřejném zájmu, neznamená
nutně odklad jeho účinků rozpor s takovýmto veřejným zájmem. K naplnění veřejného zájmu
totiž může postačovat i pozdější nastoupení účinků správního rozhodnutí. V posuzovaném
případě není zřejmé, že by setrvání stěžovatelů na území České republiky až do ukončení řízení
o kasační stížnosti, která je navíc projednávána v přednostním režimu, narušovalo důležitý
veřejný zájem, čímž je naplněna také druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[15] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dovodil naplnění obou shora
vymezených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto návrhu
stěžovatelů vyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Vzhledem k tomu, že žaloba
stěžovatelů měla odkladný účinek ze zákona, dochází k tomu, že do rozhodnutí o kasační
stížnosti se tento odkladný účinek žaloby obnovuje, a tedy bude odložena i vykonatelnost
rozhodnutí žalované.
[16] Nejvyšší správní soud současně připomíná, že může rozhodnutí o přiznání odkladného
účinku (i bez návrhu) usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného
účinku nebyly dány důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení
s §107 odst. 1 s. ř. s.). Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o přiznání
či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho,
jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu