ECLI:CZ:NSS:2020:7.ADS.541.2018:30
sp. zn. 7 Ads 541/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. K., zastoupen
Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou se sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci ze dne 31. 10. 2018, č. j. 72 Ad 38/2017 - 45,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2018,
č. j. 72 Ad 38/2017 - 45, se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 8. 2017, č. j. MPSV-2017/129626-421/1, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky
v Olomouci (dále jen „úřad práce“) ze dne 12. 5. 2017, č. j. PVA-1396/2017-11, jímž byl žalobce
podle §30 odst. 1 písm. b) bod 1 a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), ode dne 25. 4. 2017 vyřazen z evidence
uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti podle §25 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti bez vážných důvodů podle §5 písm. c) téhož zákona tím, že neoznámil úřadu
práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce, který nebrání vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání, nejpozději v den nástupu k výkonu této činnosti.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci. Rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 72 Ad 38/2017 - 45, krajský soud
zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud poukázal na to, že v poučení založeném ve správním spisu není uvedena
lhůta pro sdělení výkonu nekolidujícího zaměstnání. Podle krajského soudu proto nebylo poučení
žalobce úplné, srozumitelné a jednoznačné. Úřad práce tak nesplnil poučovací povinnost
v souladu s §4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). To bylo v posuzovaném případě vadou, která měla vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, přičemž žalovaný tuto vadu v odvolacím řízení nenapravil. Tvrzení
žalovaného, že žalobci bylo předloženo poučení o osmi stranách, krajský soud odmítl s tím,
že toto není založeno ve správním spise.
[4] Podle názoru krajského soudu za situace, kdy žalobce nebydlel ve městě, kde sídlí úřad
práce, jeho úřední hodiny uplynuly 8 hodin před ukončením žalobcovy práce, žalobce nerozuměl
poučení, poučení pro něj bylo dlouhé a matoucí (různé lhůty pro různé úkony) a především
neobsahovalo vůbec zásadní poučení o lhůtě pro sdělení výkonu nekolidujícího zaměstnání,
žalobce byl v právním omylu o osmidenní lhůtě pro oznámení nekolidujícího zaměstnání
a o formě podání, měl existenční a zdravotní potíže, nelze než dospět k závěru, že kumulací
těchto důvodů byly založeny vážné důvody ve smyslu §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti.
Po uchazečích o zaměstnání nelze požadovat splnění nesplnitelného, za situace, kdy podle svých
schopností a vědomostí a podle daného poučení úřadu práce postupovali přiměřeně racionálním,
pochopitelným a omluvitelným způsobem. Za důležitou krajský soud považoval rovněž okolnost,
že žalobce se tuto situaci snažil ihned řešit, a to osobně následující den, tedy postupoval
v souladu s §27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti.
[5] Podle krajského soudu je třeba, aby správní orgány při rozhodování o vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání zvážily konkrétní situaci a důvody tvrzené takovým uchazečem,
a to zejména s ohledem na celkový kontext věci a často nepříznivou sociální a finanční situaci
uchazeče o zaměstnání. Absolutní trvání správních orgánů na tom, že uchazeči musí oznámit
výkon nekolidujícího zaměstnání nejpozději v den jeho nástupu v daném termínu na úřadu práce,
bez ohledu na okolnosti daného případu s argumentem, že řada věcí je „rozumně předvídatelná“,
je zjevně přehnané a neadekvátní.
[6] Z uvedených důvodů krajský soud neshledal úmysl žalobce mařit součinnost s úřadem
práce. Dospěl proto k závěru, že oznámení nekolidujícího zaměstnání o několik hodin později,
než byla zákonem stanovená lhůta, z důvodu výkonu zaměstnání coby cíle celé činnosti úřadu
práce, ve spojení s vadným poučením úřadu práce, právním omylem žalobce o osmidenní lhůtě
a formě podání, naplňuje v daném případě neurčitý právní pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“.
III.
[7] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že žalobce měl pro nesplnění
oznamovací povinnosti ve vztahu k nekolidujícímu zaměstnání vážný důvod (důvody hodné
zvláštního zřetele) ve smyslu §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti.
[9] Předně stěžovatel zdůraznil, že se mu jeví jako absurdní závěr, aby povinnost oznámit
výkon nekolidujícího zaměstnání bylo možné omluvit právě výkonem nekolidujícího zaměstnání.
Skutečnost, že došlo k pozdnímu ohlášení pouze o několik hodin, nemůže mít na posouzení věci
vliv, neboť zákon o zaměstnanosti jednoznačně stanovuje lhůtu, do kdy má ke splnění
oznamovací povinnosti dojít. Skutečnost, že k jejímu splnění ve lhůtě stanovené zákonem
o zaměstnanosti v dané věci nedošlo, je nesporná, a právě tato skutečnost byla důvodem
vedeného správního řízení a následného vyřazení žalobce. Nesplnění této povinnosti lze omluvit
vážným důvodem, ale lze jen obtížně postulovat, že již ta skutečnost, že došlo k nesplnění této
povinnosti, je sama o sobě vážným důvodem, jak dovozuje krajský soud.
[10] Krajský soud v napadeném rozsudku zcela nesprávně vykládal smysl a účel úřadu práce
a samotného vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, kdy mezi důvody, které ho vedly
k závěru, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele, je podle soudu i skutečnost, že žalobce
vykonával zaměstnání, což je cíl celé činnosti úřadu práce. Cíl úřadu práce je však uchazeči
o zaměstnání zprostředkovat zaměstnání vhodné, tedy takové, které povede k ukončení evidence
uchazeče o zaměstnání. Cílem úřadu práce není zprostředkovat nekolidující zaměstnání, stejně tak
jako smyslem evidence není poskytovat uchazeči výhody z ní plynoucí v souběhu s výkonem
zaměstnání, které jeho nezaměstnanost komplexně neřeší.
[11] Dále je patrné, že krajský soud zcela nesprávně vyhodnotil skutkový stav,
když konstatoval, že žalobce byl vadně poučen o lhůtě k oznámení nekolidujícího zaměstnání,
ačkoli tato skutečnost je s ohledem na spisovou dokumentaci zjevně nepravdivá. Krajský soud
zcela opomenul skutečnost, že žalobce v podané žádosti stvrdil svým podpisem, že byl poučen
o právech a povinnostech uchazeče o zaměstnání a rovněž převzal „Základní poučení uchazeče
o zaměstnání“ platné ode dne 1. 1. 2016, ve kterém byl zcela explicitně poučen o předmětné
povinnosti oznámit nekolidující zaměstnání nejpozději v nástupu k jeho výkonu [bod 10 písm. c)
poučení]. Toto poučení nebylo vloženo do spisové dokumentace správního řízení právě z toho
důvodu, že bylo žalobci předáno. Pro posouzení věci je rozhodné, že žalobce byl s tímto
poučením seznámen. Absence tohoto poučení ve spisové dokumentaci proto nemá vliv
na správnost vydaného rozhodnutí.
[12] Skutečnost že k nesplnění oznamovací povinnosti nedošlo ze strany žalobce úmyslně,
není pro posouzení věci rozhodná, neboť nesplnění této povinnosti lze omluvit pouze vážným
důvodem. Je zjevné, že k porušení oznamovací povinnosti došlo z důvodu, že žalobce nepřikládal
dostatečnou pozornost povinnostem plynoucím z vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání,
o kterých byl poučen. Ostatně z tohoto důvodu došlo i k žalobcovu právnímu omylu,
když se nesprávně domníval, že může předmětné oznámení učinit do 8 dnů. Podle názoru
stěžovatele však omyl způsobený nedbalostním přístupem k plnění povinností nelze ve prospěch
žalobce jako vážný důvod posoudit.
[13] O tom, že oznámení je možno učinit i jiným způsobem, než předpokládá správní řád
v §37 odst. 4, byl žalobce prokazatelně poučen v písemném poučení uchazeče o zaměstnání
ze dne 7. 9. 2016, které žalobce stvrdil svým podpisem a které je založeno ve spisové
dokumentaci. V tomto poučení je výslovně uvedeno, že dané oznámení je možno učinit mimo
jiné i faxem či e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu. Domněnky žalobce,
že oznámení může učinit pouze osobně či písemně, tak opět pouze dokládají jeho nedbalostní
přístup k poučením, kterých se mu ze strany úřadu práce dostalo.
[14] Podle názoru stěžovatele měl žalobce řadu možností, jak své povinnosti vůči úřadu práce
dostát. Mohl pracovněprávní vztah sjednat např. tak, aby se mohl na úřad práce nejpozději v den
nástupu k výkonu nekolidujícího zaměstnání dostavit, mohl například požádat zaměstnavatele,
aby úřad práce informoval (toto je poměrně běžná praxe), nebo mohl úřad práce vyrozumět
s předstihem a nečekat na poslední den lhůty, k čemuž mohl využít i například e-mailu, kterým
prokazatelně disponuje, a to bez zaručeného elektronického podpisu. Dohoda o provedení práce
byla uzavřena již dne 24. 4. 2017, tedy žalobce měl na splnění oznamovací povinnosti 2 dny
(24. 4. 2017 a 25. 4. 2017). Je tedy zjevné, že žalobce měl dostatek času k tomu, aby předmětné
zaměstnání oznámil, a to jak např. den předem, tak popřípadě po skončení směny. Hlavním
důvodem pro nesplnění předmětné povinnosti tak ani nebyla ta skutečnost, že žalobce dne
25. 4. 2017 celý den pracoval, ale to, že nevěnoval řádnou pozornost poučením, kterých se mu
ze strany úřadu práce dostalo.
[15] Stěžovatel proto odmítnul závěr krajského soudu, že se nezabýval všemi okolnostmi věci.
Podle jeho názoru je naopak patrné, že důvody, na základě kterých krajský soud dovozoval,
že žalobce vážný důvod měl, jsou nesprávné, popřípadě právně irelevantní. V daném případě je
patrné, že důvodem nesplnění povinnosti nebyla obtížná životní situace žalobce, ale nedbalý
přístup k povinnostem, které mu z vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání plynuly. Stěžovatel
v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 4 Ads 222/2014 - 42. Závěr krajského soudu, že se žalobce pokoušel vzniklou situaci řešit,
tím, že dne 26. 4. 2017 výkon nekolidujícího zaměstnání oznámil, je pak zavádějící. Z vyjádření
žalobce, které učinil v průběhu správního řízení, je totiž patrné, že se o žádné aktivní řešení
nejednalo, neboť si vůbec nebyl vědom, přes poučení, kterého se mu dostalo, že oznamovací
povinnost porušil.
[16] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[17] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru krajský soud
správně zjistil skutkový stav, když lze mít za prokázané, že v daném případě si žalobce sjednal
nekolidující práci až v odpoledních hodinách v pondělí dne 24. 4. 2017, že do této nastoupil
v úterý dne 25. 4. 2017 v 5.50 hod a ukončil ji v 16.50 hod a že dne 25. 4. 2017 byly úřední
hodiny příslušného úřadu práce od 8.00 do 11.00 hod. Taktéž lze mít za prokázané, že žalobce
splnil svou oznamovací povinnost hned následující den, tedy ve středu dne 26. 4. 2017, kdy tak
učinil v důsledku omylu ve lhůtě, jelikož měl za to, že tuto je třeba splnit ve lhůtě 8 dnů. Současně
lze mít za prokázané, že spolupráce žalobce s úřadem práce byla předtím bezproblémová.
[18] Žalobce souhlasil s argumentací stěžovatele, že výkon nekolidujícího zaměstnání sám
o sobě nemůže byt důvodem pro nesplnění oznamovací povinnosti. Současně však trval na tom,
že je třeba zkoumat, zda k výkonu nekolidujícího zaměstnaní nepřistoupí další okolnosti,
které by ve svém souhrnu tvořily důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §5 písm. c) bod 7
zákona o zaměstnanosti. Žalobce se tak zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že nelze
jednotlivé skutečnosti vytrhávat z jejich kontextu a na základě toho dovozovat, že zde nebyly
vážné důvody omlouvající oznámení nekolidujícího zaměstnání až dne 26. 4. 2017. Dalšími
okolnostmi jsou popsané časové souvislosti, omyl žalobce ve lhůtě stanovené zákonem
pro oznámení nekolidujícího zaměstnání a taktéž do té doby bezproblémová spolupráce žalobce
s úřadem práce. Žalobce se neztotožnil s názorem stěžovatele, že by k jeho pochybení došlo
v důsledku nedbalostního přístupu k plnění povinností. Jeho pochybení bylo toliko důsledkem
omylu. Ostatně i ze „Základního poučení uchazeče o zaměstnání“ je zřejmé, že rozsah povinností
uchazeče o zaměstnání je široký, orientace v těchto povinnostech je složitá a lhůty pro splnění
povinností činí zpravidla 8 kalendářních dnů, tudíž omyl žalobce ve lhůtě má své opodstatnění.
[19] V rámci posuzování existence vážných důvodů je nutno přihlédnout také k tomu,
zda bylo nesplnění oznamovací povinnosti důsledkem lhostejnosti či naopak omluvitelného
omylu. Také s ohledem na dalekosáhlé důsledky vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
je třeba vždy hledat proporcionalitu mezi těmito důsledky a závažností porušení ze strany
žalobce. Žalobce si je vědom toho, že s vedením v evidenci uchazečů o zaměstnání nejsou
spojena pouze práva, ale také povinnosti, kterým byl povinen dostát. Na druhou stranu veřejným
zájmem a základní funkcí, kterou plní úřad práce, je zprostředkování zaměstnání. K tomuto cíli
by měla obecně jeho činnost nepochybně vést, a proto jeho rozhodování v dané věci mělo být
s tímto cílem souladné. Úřad práce proto měl pro zajištění této své primární funkce před vydáním
rozhodnutí zjišťovat veškeré relevantní okolnosti, které by svědčily pro případně vážné důvody
na straně uchazeče, neboť účelem činnosti úřadu práce je zprostředkovat uchazečům zaměstnání
a nikoli je vyřazovat. Pokud tak správní orgán neučinil, dopustil se porušení zásady vyjádřené
v §2 odst. 3 správního řadu.
[20] Podle žalobce je zákon o zaměstnanosti stěžovatelem vykládán restriktivně
a formalisticky. Správní orgán svým rozhodnutím porušil základní zásady správního řízení,
když postupoval tak, že vyžadoval od žalobce důsledné plnění jeho povinností, avšak nedbal
přitom ochrany jeho zájmů ani ochrany zájmu veřejného. S ohledem na uvedené proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[21] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost je důvodná.
[23] Podle §30 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o zaměstnanosti „Uchazeče o zaměstnání krajská
pobočka Úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže uchazeč o zaměstnání
bez vážných důvodů nesplní povinnost stanovenou v §25 odst. 3.“ Podle §25 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti „Uchazeč o zaměstnání je povinen krajské pobočce Úřadu práce výkon této činnosti bez ohledu
na výši měsíčního výdělku nebo odměny oznámit při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání nebo nejpozději
v den nástupu k výkonu této činnosti, a ve lhůtě stanovené krajskou pobočkou Úřadu práce dokládat výši
měsíčního výdělku nebo odměny. V případě výkonu více činností se pro účely splnění podmínky měsíčního výdělku
měsíční výdělky (odměny) sčítají.“ Podle §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti „Pro účely tohoto
zákona se rozumí vážnými důvody důvody spočívající v jiných vážných osobních důvodech, například etických,
mravních či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele.“
[24] Z uvedené právní úpravy je zřejmé, že pokud uchazeč o zaměstnání neoznámí úřadu
práce výkon tzv. nekolidujícího zaměstnání podle ustanovení §25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti
nejpozději v den nástupu k výkonu této činnosti, bude vyřazen z evidence uchazečů. To však
neplatí (z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazen nebude) pokud doloží vážné důvody,
pro které nemohl ve stanoveném termínu výkon takové práce oznámit.
[25] Z předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce uzavřel dne 24. 4. 2017
se společností Insita pers s.r.o. dohodu o provedení práce, ve které byl sjednáno, že práce
započne dne 25. 4. 2017. Z výkazu docházky za měsíc duben 2017 je zřejmé, že žalobce dne
25. 4. 2017 pracoval od 5.50 hod do 16.50 hod. Výkon této činnosti oznámil úřadu práce osobně
dne 26. 4. 2017. Dále je ve správním spise založeno Poučení uchazeče o zaměstnání ze dne
7. 9. 2016 podepsané žalobcem, podle něhož byl informován o tom, že „Oznámení nekolidujícího
zaměstnání je uchazeč o zaměstnání povinen učinit prokazatelným způsobem, např. osobně, faxem, e-mailem nebo
zasláním zprávy do datové schránky úřadu práce, a to i bez zaručeného elektronického podpisu. Mimo úřední
hodiny úřadu práce lze oznamovací povinnost splnit např. faxem, e-mailem nebo zasláním zprávy do datové
schránky úřadu práce, a to i bez zaručeného elektronického podpisu.“ Z žádosti o zprostředkování
zaměstnání ze dne 7. 9. 2016 pak vyplývá, že žalobce byl poučen o podmínkách zařazení a vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání, o právech a povinnostech uchazeče o zaměstnání
a o podmínkách nároku na podporu v nezaměstnanosti. Rovněž z ní vyplývá, že žalobce obdržel
tiskopis „Základní poučení uchazeče o zaměstnání“ platný ode dne 1. 1. 2016. Tyto skutečnosti
žalobce potvrdil svým vlastnoručním podpisem na uvedené žádosti. V předmětném poučení je
pak v bodě 10 písm. c) uvedeno, že „Uchazeč o zaměstnání je povinen oznámit kontaktnímu pracovišti KP
výkon nekolidujícího zaměstnání (bod I/7a) bez ohledu na výši měsíčního výdělku nebo odměny při podání
žádosti o zprostředkování zaměstnání nebo nejpozději v den nástupu k výkonu této činnosti.“
[26] V nyní posuzované věci není sporné, že žalobce splnil oznamovací povinnost
až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Podstatou sporu je posouzení otázky, zda byly u něj
dány vážné důvody ve smyslu §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti.
[27] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že úřad práce nesplnil
poučovací povinnost v souladu s §4 odst. 2 správního řádu. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce
převzal nejen doplňující poučení ze dne 7. 9. 2016, ale současně i tiskopis „Základní poučení
uchazeče o zaměstnání“, což stvrdil vlastnoručním podpisem na podané žádosti
o zprostředkování zaměstnání. Z obsahu těchto tiskopisů je zřejmé, že žalobce byl řádně poučen
o své zákonné povinnosti oznámit výkon nekolidujícího zaměstnání, o formě, jak může tuto
povinnost splnit, a rovněž i o lhůtě, kdy tak musí nejpozději učinit. Podle názoru zdejšího soudu
tak bylo poučení žalobce úplné, srozumitelné a jednoznačné. Skutečnost, že tiskopis „Základní
poučení uchazeče o zaměstnání“, nebyl založen ve správním spise, není v nyní posuzované věci
podstatná, neboť žalobce tento tiskopis prokazatelně obdržel. Nic mu proto nebránilo,
aby do něj nahlédl stran svých případných pochybností ohledně správného postupu při oznámení
nekolidujícího zaměstnání. Pro úplnost lze uvést, že předmětný tiskopis je rovněž volně přístupný
na internetových stránkách stěžovatele (https://www.mpsv.cz/web/cz/-/zakladni-pouceni-
uchazece-o-zamestnani). Byť Nejvyšší správní soud nezpochybňuje tvrzení žalobce, že jednal
v právním omylu, nelze jeho vznik přičítat k tíži správního orgánu, jak nesprávně činí krajský
soud.
[28] Nejvyšší správní soud souhlasí s argumentací žalobce, že hlavní náplní činnosti úřadu
práce je snaha zprostředkovat uchazeči o zaměstnání vhodné zaměstnání a že je to služba
veřejnosti, na druhou stranu je nutné poukázat na to, že uchazeči o zaměstnání nemají podle
zákona o zaměstnanosti pouze práva, ale i povinnosti, které musí úřad práce po uchazečích
o zaměstnání vymáhat, a to i prostřednictvím rozhodování o vyřazení z evidence uchazečů
o zaměstnání (srov. §30 zákona o zaměstnanosti). Nejvyšší správní soud si je vědom toho,
že uchazeči o zaměstnání, kteří jsou vedeni na úřadu práce, se nacházejí v tíživé sociální, finanční
a psychické situaci, ale z tohoto samotného faktu nelze dospět k závěru, že takové osoby
nemusejí dodržovat příslušné zákonné povinnosti, o nichž byli nadto předtím řádně poučeni.
Aprobování takového důvodu by zcela jistě popřelo ustanovení §5 písm. c) zákona
o zaměstnanosti, neboť to hovoří o vážném důvodu, kterým nemůžou být skutečnosti tvrzené
žalobcem, tj. výkon činnosti nekolidujícího zaměstnání, příp. právní omyl o osmidenní lhůtě
a formě podání. Takto ostatně argumentovaly i správní orgány v průběhu správního řízení,
přičemž z obsahu jejich rozhodnutí vyplývá, že se situací žalobce dostatečným způsobem
zabývaly.
[29] Skutečnost, že žalobce výkon nekolidujícího zaměstnání dodatečně sám oznámil,
podle názoru Nejvyšší správního soudu žalobce neomlouvá a nezprošťuje jej odpovědnosti
za jeho protiprávní jednání, když podle poučení mohl příslušné oznámení učinit i prostřednictvím
elektronické komunikace, a to v době mezi uzavřením dohody a vlastním výkonem nekolidujícího
zaměstnání, případně kdykoliv v průběhu dne zahájení výkonu nekolidujícího zaměstnání.
Sepsání stručného e-mailu obsahujícího zprávu o tom, že žalobce hodlá nastoupit
do nekolidujícího zaměstnání s krátkou a základní informací o zaměstnavateli a charakteru práce,
nepovažuje Nejvyšší správní soud za přemrštěný či nezákonný požadavek, ale za řádné plnění
povinností uchazeče a zejména za naplnění povinnosti součinnosti a spolupráce s úřadem
práce (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2008,
č. j. 5 As 44/2007 - 93). V tomto směru Nejvyšší správní soud rovněž považuje za přiléhavý
obecný právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012,
č. j. 4 Ads 150/2011 - 164, podle kterého „Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné
uvést, že pomoc uchazečům o zaměstnání, kterou poskytují úřady práce, vyžaduje od uchazečů také plnění
povinností a spolupráci z jejich strany. Jedině v aktivním a kooperativním vztahu uchazeče o zaměstnání a státu,
reprezentovaného úřadem práce, lze dosáhnout skutečně rychlého a efektivního řešení nezaměstnanosti.“
[30] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že za situace, kdy žalobce bez vážného důvodu včas
nesplnil zákonem stanovenou oznamovací povinnost, úřadu práce nezbylo než postupovat podle
§30 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o zaměstnanosti a vyřadit jej z evidence uchazečů
o zaměstnání. Byť se tento postup může žalobci jevit jako přísný a tvrdý, je třeba si uvědomit,
že úřad práce jakožto správní orgán musí respektovat zásadu zákonnosti a postupovat v souladu
se zákonem (§2 odst. 1 správního řádu).
[31] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu