ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.178.2020:11
sp. zn. 7 As 178/2020 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 8 A 41/2020 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
ze dne 25. 3. 2020, č. j. 10.01-000123/20-002, jímž žalovaná rozhodla o žádosti žalobce o určení
advokáta k poskytnutí právní služby podle §18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů tak, že žalobci nebude advokát určen. V žalobě stěžovatel požádal také
o osvobození od soudních poplatků.
[2] Městský soud usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 8 A 41/2020 - 34, žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků zamítl. Dospěl totiž k závěru, že přestože majetkové poměry
žalobce osvobození od soudních poplatků odůvodňují, nelze mu jej přiznat, neboť žalobce
daného institutu zneužívá. Mimo množství žalobcem vedených sporů považoval městský soud
za rozhodný zejména způsob, jakým žalobce soudní spory vyvolává, a také podstatu těchto sporů.
Daná řízení jsou vedena sériově a stereotypně, jsou v nich namítány stejné argumenty jako
v dřívějších neúspěšných případech. Povaha projednávané věci i ostatních žalobcových případů
podle městského soudu svědčí o tom, že žalobci prioritně nejde o vyřešení sporné otázky,
respektive o poskytnutí ochrany jeho právům, ale o to, aby vyvolal spor jako takový. Veškerou
svou činností se žalobce snaží pouze o to, aby maximalizoval počet soudních rozhodnutí.
II.
[3] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž se domáhal jeho zrušení. V kasační stížnosti zejména namítal, že o osvobození od soudních
poplatků vůbec nepožádal, a že senát 8 A patří ke zhruba čtyřem dalším senátům městského
soudu, které si „uzurpují“ jeho žaloby směřované proti žalované, z čehož dovodil, že si žalovaná
nejspíše „vydržuje“ své soudce. Městský soud dále podle názoru stěžovatele zamlčuje žalobní
důvody. Stěžovatel zastává názor, že nelze zneužít dobrodiní osvobození od soudního poplatku,
protože žádost o osvobození může být zamítnuta, je-li žaloba zjevně neúspěšná. Stěžovatel
rovněž popřel, že by v žalobě užíval obdobná tvrzení, jako v předchozích žalobách,
a poznamenal, že i napadené usnesení obsahuje stejné úvahy, jako mnoho předcházejících
rozhodnutí městského soudu. Za lživé označil také tvrzení městského soudu, že podstata sporu
se s ohledem na množství jeho procesních úkonů vytrácí, a dodal, že soudy musí vydávat
i „zbytečné“ rozsudky, za které lze vlastně označit všechny zamítavé rozsudky.
III.
[4] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, Nejvyšší správní
soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit
poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“
V této věci však nebylo napadeným usnesením rozhodováno o návrhu ve věci samé,
jelikož se jedná o procesní rozhodnutí učiněné v řízení o žalobě, jímž se toto řízení nekončí,
stěžovateli tedy povinnost zaplatit soudní poplatek nevznikla.
[5] Pokud jde o podmínku spočívající v obligatorním zastoupení stěžovatele bez příslušného
právního vzdělání advokátem v řízení o kasační stížnosti, své závěry učiněné v citovaném
rozhodnutí ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do následující úvahy:
„Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků,
o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105
odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch
případech, kdy kasační stížnost směřuje, tak jako v nyní posuzované věci, proti procesnímu
rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě nekončí.
[6] Nejvyšší správní soud poté posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že ze spisu městského soudu jasně vyplývá,
že v řízení vedeném pod sp. zn. 8 A 41/2020 stěžovatel výslovně požádal o osvobození
od soudních poplatků, a to přímo v žalobě ze dne 4. 4. 2020 (č. l. 1), podané téhož dne. Námitka
stěžovatele, že o osvobození vůbec nepožádal, je tedy zcela nedůvodná.
[9] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že smysl osvobození od soudních poplatků
je především ten, aby osobám, které nemají dostatek prostředků, byla zajištěna účinná soudní
ochrana jejich práv. Jak již zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS, který se týkal právě stěžovatele (a na
který také poukázal městský soud), nejedná se o institut, který má umožňovat chudým osobám
bezplatně vést spory podle své libosti. Přestože je účastník řízení nemajetný, takže by bylo
zásadně namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu
soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporů, které účastník vede.
[10] Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že postup stěžovatele není v tomto řízení
výjimečný; žalobce u městského soudu vede mnoho řízení, v nichž postupuje sériově
a stereotypně, a užívá obdobné argumenty jako v dřívějších neúspěšných případech. Současně
i z úřední činnosti Nejvyššího správního soudu, u něhož jsou rovněž evidovány stovky věcí
týkající se stěžovatele, vyplývá, že jeho postup v řízeních se neustále opakuje a stěžovatel uvádí
zcela shodné či obdobné argumenty. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede velké množství sporů,
přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující
je nicméně právě sériovost a stereotypnost stěžovatelem podávaných žádostí, spojená
s opakováním obdobných či zcela identických argumentů (srov. např. rozsudky tohoto soudu
ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 As 104/2015 – 12, ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 As 231/2018 – 17, ze dne
13. 3. 2019, č. j. 6 As 35/2019 - 12, ze dne 25. 11. 2019, č. j. 5 As 251/2019 - 11, ze dne
30. 1. 2020, č. j. 8 As 351/2019 – 20, či ze dne 12. 6. 2020, č. j. 3 As 164/2020 – 13, ve kterých
Nejvyšší správní soud rovněž rozhodoval o obdobných sporech mezi stěžovatelem a žalovanou,
přičemž ve všech případech byl stěžovatel se svými kasačními stížnostmi neúspěšný).
[11] Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem shledal,
že podmínky pro osvobození od soudních poplatků v řízení před městským soudem nebyly
splněny. S ohledem na počet sporů, které stěžovatel vede (a které se týkají taktéž určení advokáta
k poskytnutí právní pomoci), jakož i opakování totožných či obdobných argumentů v žádostech
o osvobození od soudních poplatků, má Nejvyšší správní soud zato, že stěžovatel svými
podáními nesleduje ochranu svých veřejných subjektivních práv, resp. žádost o osvobození
od soudních poplatků nesměřuje k zajištění účinné soudní ochrany, nýbrž se snaží
prostřednictvím opakovaného žádání o osvobození od soudních poplatků vést bezplatně spory
podle své libosti.
[12] K ostatním argumentům uplatněným v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pouze
ve stručnosti konstatuje, že se jedná o vyjádření stěžovatelových názorů na činnost městského
soudu, které nemají pro posouzení věci, tedy otázky osvobození od soudních poplatků, žádnou
relevanci.
[13] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu