ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.43.2019:19
sp. zn. 7 As 43/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. J., zastoupen
JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti žalovanému:
Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019,
č. j. 31 A 114/2017 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2016, č. j. 07931-18/2015-ERU, sp. zn. KO-07931/2015-
ERU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), Energetický regulační úřad shledal žalobce vinným
ze spáchání přestupku podle §90 odst. 1 písm. k) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), a uložil mu
pokutu ve výši 5 000 Kč a povinnost náhrady paušální částky nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalobce se měl daného přestupku dopustit tím, že v rozporu s §46 odst. 9 energetického zákona
nejméně od 7. 11. 2014 do 4. 4. 2016 nechal v ochranném pásmu nadzemního vedení zvlášť
vysokého napětí 2x400 kV na pozemku parc. č. X v k. ú. Z. růst porosty nad výšku 3 m.
[2] Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2017, č. j. 07931-24/2015-ERU, předsedkyně Energetického
regulačního úřadu podle §96 odst. 2 energetického zákona ve spojení s §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla
rozklad žalobce a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 31 A 114/2017 - 113.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), nijak
nemění obecná pravidla pro určení subjektu vlastnického práva ve vztahu k porostům,
ani neupravuje povinnost třetích osob ve vztahu k porostům, které nejsou v jejich vlastnictví.
Vlastník komunikace má ze zákona povinnost pečovat pouze o porosty ve svém vlastnictví.
Bez ohledu na to, zda porost vyrůstá na tělese pozemní komunikace, jeho vlastníkem, a tudíž
osobou, které svědčí veškerá práva a povinnosti z vlastnického práva vyplývající (včetně
povinnosti podle §46 odst. 9 energetického zákona), je vlastník pozemku. Krajský soud poukázal
na to, že žalobce byl v rozhodné době vlastníkem pozemku parc. č. X a ve správním řízení
existovaly jednoznačné podklady prokazující, že předmětné stromy vyrůstaly na tomto pozemku.
Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobce byl adresátem zákazu nechat růst v ochranném
pásmu nadzemního vedení porosty nad výšku 3 m (§46 odst. 9 energetického zákona). Pro tyto
účely je lhostejné, zda se v daném konkrétním místě nacházelo také těleso pozemní komunikace
Strakonická. Jelikož i žalovaný vycházel ze závěru, že rozhodující pro odpovědnost žalobce
za přestupek bylo vlastnictví pozemku, z něhož plyne vlastnictví k předmětným stromům,
a nikoliv existence tělesa komunikace na předmětném pozemku, nebyl povinen se důkazy
prokazujícími tuto skutečnost vůbec zabývat. Nebyl proto ani důvod, aby se krajský soud zabýval
tím, zda žalovaný hodnotil tyto důkazy správně a zda dospěl ke správným závěrům ohledně
skutečnosti, zda se na pozemku parc. č. X nachází těleso komunikace. Ze shodných důvodů ani
krajský soud neprováděl dokazování dalšími listinami, které pro tento účel žalobce předložil
v soudním řízení.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele krajský
soud nesprávně posoudil právní otázku související s posouzením charakteru pozemku parc. č. X
z hlediska zákona o pozemních komunikacích, stejně jako právní otázku jeho věcné pasivní
legitimace k naplnění skutkové podstaty přestupku podle §90 odst. 1 písm. k) energetického
zákona.
[6] Pro posouzení dané věci je podle stěžovatele podstatné to, že na pozemku parc. č. X
se nachází těleso pozemní komunikace silnice I. třídy Strakonická. Tento závěr byl spolehlivě
zjištěn v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 386/2016,
ve kterém se stěžovatel domáhal vůči hlavnímu městu Praze vydání bezdůvodného obohacení
za bezesmluvní užívání mj. též předmětného pozemku umístěním tělesa pozemní komunikace.
Tento závěr potvrdil i Městský soud v Praze jako soud odvolací ve svém usnesení ze dne
30. 5. 2018, č. j. 91 Co 86/2018 - 787. K tomuto závěru dospěly uvedené soudy na základě
stejných důkazů, které stěžovatel označil i v tomto řízení a které krajský soud neprovedl s tím,
že podle jeho názoru by jejich provedení nemohlo na výsledku soudního řízení nic změnit. Tím,
že krajský soud neprovedl navržené důkazy a nedostatečně zjistil skutkový stav, zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud zcela
rezignoval na to zabývat se otázkou, zda je předmětný pozemek silničním pozemkem ve smyslu
§11 zákona o pozemních komunikacích, resp. zda se na něm nachází těleso pozemní
komunikace. Pokud by tak učinil a provedl důkazy označené stěžovatelem, nutně by musel dojít
ke shodným závěrům jako oba výše uvedené soudy, které přiznaly stěžovateli vůči hlavnímu
městu Praze nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání předmětného
pozemku umístěním silnice I. třídy Strakonická. V této souvislosti stěžovatel označil
za neudržitelný stav, aby v jednom řízení po provedeném dokazovaní dospěly soudy k závěru,
že na pozemku parc. č. X je umístěna součást tělesa silnice I. třídy Strakonická, a ve druhém
řízení aby krajský soud tytéž důkazy prokazující uvedené vůbec neprovedl s tím, že jde
o dokazování nadbytečné, a uzavřel, že na předmětném pozemku se součást tělesa silnice I. třídy
Strakonická nenachází. Stěžovatel tak nadále tvrdí, že předmětný pozemek je ve smyslu zákona
o pozemních komunikacích součástí tělesa uvedené pozemní komunikace ve vlastnictví hlavního
města Prahy.
[7] Stěžovatel rovněž tak považuje za nesprávný právní závěr krajského soudu, že jako
vlastník pozemku parc. č. X je adresátem zákazu nechat růst v ochranném pásmu nadzemního
vedení porosty nad výšku 3 m (§46 odst. 9 energetického zákona) a že je pro tyto účely lhostejné,
zda se v daném konkrétním místě nacházelo také těleso pozemní komunikace Strakonická.
Na předmětném pozemku se nachází součást silnice I. třídy Strakonická. Tato silnice vedoucí
zastavěným územím hlavního města Prahy převádí tranzitní dopravu přes území hlavního města
Prahy s napojením na nejvytíženější dopravní bod v České republice, kterým je Barrandovský
most. Tato silnice I. třídy v ulici Strakonická je průjezdním úsekem silnice ve smyslu §8 odst. 1
zákona o pozemních komunikacích. Silniční vegetace v průjezdním úseku silnice ve městě není
nejen podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
4. 11. 1997, sp. zn. 17 Co 441/97), ale též i podle odborné literatury součástí průjezdního úseku
komunikace a péči o ní zajišťuje obec jako péči o veřejnou zeleň. Má-li tedy péči o trvalé porosty
na předmětném pozemku zajišťovat hlavní město Praha, resp. Technická správa komunikací
hl. m. Prahy jako péči o veřejnou zeleň, součástí této péče nutně musí být též povinnost nenechat
růst v ochranném pásmu nadzemního vedení porosty nad výšku 3 metry. Tato povinnost nestíhá
stěžovatele, ale hlavní město Prahu jako vlastníka uvedené silnice.
[8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkazuje na rozsudek krajského soudu,
s jehož závěry se plně ztotožňuje, jakož i na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Z hlediska
§46 odst. 9 energetického zákona je nepochybné, že na pozemku v ochranném pásmu přenosové
soustavy rostou stromy o výšce přesahující 3 metry, a že vlastníkem tohoto pozemku je
stěžovatel. Z výpisu katastru nemovitostí vyplývá, že pozemek parc. č. X je ve vlastnictví
stěžovatele. Jako druh využití nemovitosti je uvedeno „silnice“. Z toho přímo neplyne,
že se na daném pozemku nachází těleso silnice ve smyslu §11 zákona o pozemních
komunikacích. Z rozhodnutí, na která se odkazuje stěžovatel, spíše vyplývá, že na pozemku
se nachází prvky, které lze podřadit pod součásti a příslušenství komunikace ve smyslu §12
uvedeného zákona. Žalovanému nicméně není zřejmé, jak by tato skutečnost mohla mít vliv
na konstatování porušení §46 odst. 9 energetického zákona, jelikož stěžovatel je vlastníkem
předmětného pozemku. Pokud je podle §46 odst. 9 energetického zákona zakázáno na pozemku
v ochranném pásmu přenosové soustavy nechat růst porosty nad určitou výšku, je zřejmé,
že jediným subjektem, kterého se takový zákaz reálně může týkat (kromě případů dlouhodobých
užívacích vztahů) je vlastník tohoto pozemku. Namítal-li stěžovatel v rozkladu proti
prvostupňovému rozhodnutí, že není vlastníkem silnice, neznamená tato skutečnost nic
z hlediska vlastnictví dotčeného pozemku, byť na něm některé součásti komunikace mohou být
umístěny. S ohledem na jednoznačné vlastnictví stěžovatele ve vztahu k pozemku parc. č. X má
žalovaný za to, že i kdyby šlo o silniční pozemek, znamenalo by to pouze tolik, že předmětná
silnice jiného vlastníka je umístěna na cizím pozemku. To však nic nemění na tom, že stěžovatel
je adresátem §46 odst. 9 energetického zákona. Jak správně uvedl sám stěžovatel, je nutno
rozlišovat vlastnictví komunikace a pozemku pod ní, nicméně v řízení bylo mj. ohledáním
zjištěno (jakkoliv se jedná o skutečnost, kterou je možno předpokládat), že předmětné porosty
nevyrůstají z komunikace. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podle §90 odst. 1 písm. k) energetického zákona se fyzická osoba dopustí přestupku tím,
že poruší některý ze zákazů stanovených v §46 odst. 8, 9, 10 nebo v §68 odst. 3 nebo 5. Podle §46 odst. 9
téhož zákona je v ochranném pásmu nadzemního vedení zakázáno vysazovat chmelnice a nechávat růst porosty
nad výšku 3 m.
[13] V nyní posuzovaném případě je nesporné, že pozemek parc. č. X je ve vlastnictví
stěžovatele a že se na tomto pozemku nachází ochranné pásmo nadzemního vedení zvlášť
vysokého napětí. Rovněž je nesporné, že v předmětném ochranném pásmu v rozhodné době
rostly porosty (stromy), které byly vyšší jak 3 m.
[14] První stížní námitka se týká nesprávného posouzení právní otázky charakteru
předmětného pozemku z hlediska zákona o pozemních komunikacích. Podstatou argumentace
stěžovatele je tvrzení, že tento pozemek je silničním pozemkem ve smyslu §11 zákona
o pozemních komunikacích, neboť je na něm umístěno těleso silnice I. třídy Strakonická.
Stěžovatel však pomíjí skutečnost, že krajský soud dospěl k závěru, že to, zda je na uvedeném
pozemku umístěno těleso silnice, nemá vliv na skutečnost, že jako vlastník pozemku je
i vlastníkem porostů na něm rostoucích, neboť tyto tvoří podle §507 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, součást pozemku. Krajský soud zcela
správně zdůraznil, že zákon o pozemních komunikacích obsahuje zvláštní úpravu týkající se péče
o porosty (§15) pouze ve vztahu k tzv. silniční vegetaci, která podle §13 písm. d) zákona
o pozemních komunikacích tvoří příslušenství dálnice, silnice nebo místní komunikace. Jako
taková náleží vlastníkovi pozemní komunikace, který je tak povinen o ni pečovat. Posuzované
stromy však do této kategorie nespadají, a proto se v jejich případě uplatní obecné východisko,
že povinnost pečovat o porosty svědčí vlastníku pozemku, tj. stěžovateli (srov. čl. 11 odst. 3
Listiny základních práv a svobod).
[15] S ohledem na výše uvedené krajský soud nepochybil, pokud neprovedl stěžovatelem
navržené důkazy, neboť skutečnost, zda se na pozemku parc. č. X nachází těleso silnice I. třídy
Strakonická, nebyla pro posouzení věcí právně významná. V této souvislosti lze doplnit, že není
pravdou, že by krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že se na předmětném pozemku
součást tělesa silnice I. třídy Strakonická nenachází. Krajský soud pouze konstatoval,
že ve správním řízení nebylo postaveno na jisto, zda předmětné stromy vyrůstají na tělese
pozemní komunikace, přičemž z posudku, který předložil stěžovatel ve správním řízení, není
zřejmé, zda těleso pozemní komunikace je umístěno na celém pozemku, potažmo na té části
pozemku, na které rostou posuzované stromy. Tato skutková okolnost však podle krajského
soudu nepředstavovala vadu řízení, protože neměla vliv na výsledek řízení.
[16] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku nesprávného posouzení právní
otázky věcné pasivní legitimace stěžovatele k naplnění skutkové podstaty přestupku podle §90
odst. 1 písm. k) energetického zákona. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel jako vlastník
předmětného pozemku byl současně i vlastníkem posuzovaných stromů. Jako vlastníkovi mu tak
svědčila i povinnost péče o porosty rostoucí na jeho pozemku. Byl proto nepochybně adresátem
povinnosti stanovené v §46 odst. 9 energetického zákona.
[17] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že pokud stěžovatel považoval uvedenou
povinnost za nepřiměřeně zatěžující, nic mu nebránilo využít nabídky provozovatele přenosové
soustavy ČEPS a.s., který stěžovatele opakovaně písemně kontaktoval s nabídkou uzavření
dohody o provedení údržby na své náklady (viz písemnosti ze dne 7. 11. 2014 a 28. 11. 2014,
které jsou součástí správního spisu). Stěžovatel však na tuto nabídku nereagoval a zůstal nečinný.
Provozovatel přenosové soustavy, jenž je podle §24 odst. 1 písm. a) energetického zákona
povinen zajišťovat bezpečné a spolehlivé provozování zařízení přenosové soustavy, proto podal
k žalovanému podnět podle §42 správního řádu k zahájení správního řízení ve věci porušení §46
odst. 9 energetického zákona stěžovatelem.
[18] Námitkami stěžovatele, že v případě silnice I. třídy Strakonická se jedná o průjezdní úsek
silnice ve smyslu §8 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, že silniční vegetace
v průjezdním úseku silnice ve městě není součástí pozemní komunikace a péči o ni má zajišťovat
obec jako péči o veřejnou zeleň, se Nejvyšší správní soud pro jejich nepřípustnost nemohl
zabývat. Jedná se totiž o námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že krajský soud se velmi podrobně zabýval
správností závěrů správních orgánů o porušení povinnosti stěžovatele nenechat růst porosty
nad výšku 3 m v ochranném pásmu nadzemního vedení zvlášť vysokého napětí na sporném
pozemku, a to ze všech zákonem i soudní judikaturou vyžadovaných hledisek. Krajský soud
současně vypořádal všechny námitky, které stěžovatel uplatnil v žalobě. Jelikož se zdejší soud
s argumentací a závěry krajského soudu ztotožňuje, v podrobnostech odkazuje na napadený
rozsudek, neboť smyslem soudního přezkumu není opakovat již jednou vyřčené.
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu