ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.97.2020:27
sp. zn. 7 As 97/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. J. S., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, zastoupena JUDr. Janem Sykou,
advokátem se sídlem Školská 12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2020, č. j. 8 Ad 3/2015 - 82,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2020, č. j. 8 Ad 3/2015 - 82, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Kárný senát kárné komise České advokátní komory (dále též „kárný senát“) rozhodnutím
ze dne 25. 7. 2013, č. j. K 41/2013 (dále též „kárné rozhodnutí“), shledal žalobce vinným kárným
proviněním a uložil mu kárné opatření podle §32 odst. 3 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o advokacii“),
a to napomenutí a povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 3 000 Kč.
[2] Kárného provinění se žalobce měl dopustit tím, že jako advokát, u něhož ode dne
11. 3. 2009 vykonává praxi advokátního koncipienta Mgr. L. M. (dále též „koncipient“), v době
od 22. 2. 2012 nejméně do 14. 9. 2012 nevyvíjel důsledný dohled nad činností tohoto koncipienta,
když mu umožnil poskytovat právní služby městu Žamberk na základě mandátní smlouvy, kterou
koncipient žalobce dne 22. 2. 2012 uzavřel svým jménem a na svůj účet jako mandatář s městem
Žamberkem jako mandantem, jejímž předmětem bylo poskytování právních služeb tomuto
klientovi spočívajících v jednání se společností KAVEMA, s. r. o., společností JOHANN
HOCHREITER s. r. o., společností Líšnická a. s., dalšími případně dotčenými osobami,
dotčenými orgány státní správy a místní samosprávy ve věci výstavby objektu „bioplynová stanice
v kat. úz. Žamberk“ a ve věcech souvisejících s případnou výstavbou; vypracování analýzy
skutkového stavu; vypracování (variantního) návrhu řešení; vypracování případné dohody
o narovnání; zastupování v případných soudních sporech s dotčenými osobami; jednání a
zastupování ve všech dalších navazujících a souvisejících záležitostech, tedy při výkonu advokacie
nejednal svědomitě, při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost
advokátního stavu, když za tím účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající
mu povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti
a vážnosti advokátního stavu, povinnost pečlivě vést advokátního koncipienta, který je k němu
v pracovním poměru, a dohlížet na něj tak, aby získal znalosti a zkušenosti potřebné ke složení
advokátní zkoušky a k výkonu advokacie a aby si osvojil a dodržoval pravidla profesionální etiky.
Tímto jednáním měl žalobce porušit §16 odst. 2 a §17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4
odst. 1, čl. 15 odst. 1 Pravidel profesionální etiky (dále též „Pravidla profesionální etiky“,
či „etický kodex“).
[3] Žalobce napadl kárné rozhodnutí odvoláním. Odvolací kárný senát České advokátní
komory (dále též „odvolací kárný senát“) rozhodnutím ze dne 13. 11. 2014, č. j. K 41/2013,
odvolání zamítl a rozhodnutí kárného senátu potvrdil (dále též „rozhodnutí o odvolání“).
II.
[4] Proti rozhodnutí o odvolání žalobce brojil žalobou u Městského soudu v Praze (dále
též „městský soud“). Městský soud žalobě vyhověl. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 8 Ad 3/2015 - 42, rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Tento rozsudek zrušil ke kasační stížnosti žalované (dále též „stěžovatelka“) Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 13. 8. 2019, č. j. 7 As 263/2018 - 26 (dále též „rozsudek
sp. zn. 7 As 263/2018“).
[5] Nejvyšší správní soud při právním posouzení věci vyšel z rozsudku tohoto soudu ze dne
25. 7. 2019, č. j. 9 As 155/2018 - 48 (dále též „rozsudek sp. zn. 9 As 155/2018“), který se zabýval
povahou činnosti koncipienta žalobce, a dovodil, že činnost koncipienta bylo třeba považovat
za činnost spadající pod poskytování právních služeb; činnost byla vykonávána soustavně a měla
trvalý charakter. Pohledem uvedeného je třeba nahlížet i jednání žalobce - advokáta, který dal
koncipientovi výslovný (neomezený) souhlas k poskytování právních služeb ve smyslu §1 odst. 2
zákona o advokacii. Nejvyšší správní soud městskému soudu nepřisvědčil ani v tom, že v rámci
kárného řízení nebyla dostatečně zkoumána závažnost jednání žalobce ve smyslu §32 odst. 2
zákona o advokacii. Uvedl, že podle §32 odst. 2 zákona o advokacii je kárným proviněním
závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo
advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.
Při posouzení závažnosti je přitom třeba přihlédnout nejen k významu chráněného zájmu, nýbrž
též k následkům skutku (ve vztahu ke klientovi, dalším osobám i advokátnímu stavu),
k okolnostem, za nichž byl spáchán, k osobě kárně obviněného a míře jeho zavinění. Rozhodnutí
odvolacího senátu těmto požadavkům dostálo (viz str. 5 a 7 až 8 tohoto rozhodnutí). Kárný senát
vyšel z významu chráněného zájmu spočívajícího v regulaci trhu s právními službami
(a to ve vztahu k poskytovatelům i příjemcům těchto služeb). Zohlednil však i způsob a další
okolnosti jednání žalobce (žalobce jednání svého koncipienta nezabránil, nýbrž mu ho výslovně
umožnil). Dle zdejšího soudu proto nebylo možno souhlasit se závěrem městského soudu,
že v rámci kárného řízení nebyla dostatečně zkoumána závažnost jednání žalobce ve smyslu §32
odst. 2 zákona o advokacii. Městský soud dále pochybil, pokud závěr o důvodnosti žaloby
vystavěl mj. na čl. 15 odst. 4 etického kodexu. I v této souvislosti soud odkázal na rozsudek
sp. zn. 9 As 155/2018, ve kterém zdejší soud uvedl, že jestliže koncipient žalobce „vlastním jménem
a na vlastní účet poskytoval právní služby ve smyslu §1 odst. 2 věty první zákona o advokacii, nejedná
se o případ, na který by dopadal čl. 15 odst. 4 etického kodexu. Jinou výdělečnou činností totiž může být pouze
činnost, kterou zákon advokátnímu koncipientovi nezakazuje. Poskytovat právní služby ve smyslu §1
odst. 2 věty první zákona o advokacii vlastním jménem a na vlastní účet jsou však oprávněny pouze osoby uvedené
v §2 zákona o advokacii, nikoli advokátní koncipient. Proto není v této souvislosti ani podstatné, zda žalobce
naplnil podmínky čl. 15 odst. 4 etického kodexu. Je nesporné, že advokátní koncipient je oprávněn poskytovat
právní služby v rámci výkonu koncipientské praxe (viz §26 odst. 2 zákona o advokacii a pravidla pro výkon
substitučního oprávnění).“ Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Uložil městskému soudu,
aby v mezích žalobních bodů opětovně posoudil, zda se žalobce dopustil kárného provinění.
III.
[6] Rozsudkem ze dne 9. 3. 2020, č. j 8 Ad 3/2015 - 82, městský soud rozhodnutí o odvolání
opětovně zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V souladu se závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu se zabýval tím, zda se žalobce dopustil kárného provinění.
Dle soudu ne každé porušení dohledu nad činností koncipienta ze strany školitele bude znamenat
kárné provinění. Význam mají i okolnosti, za kterých ke skutku došlo, neboť tyto mohou
snižovat intenzitu porušení do takové míry, že v dané věci nebude možné hovořit o závažném
porušení povinnosti. Městský soud uvedl, že jednáním koncipienta žalobce se podrobně zabýval
v rozsudku ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 9 Ad 3/2015 (dále též „rozsudek sp. zn. 9 Ad 3/2015“).
V něm zejména uvedl, že v průběhu kárného i soudního řízení koncipient podrobně
a přesvědčivě popsal svůj postup v právní věci města Žamberk, který svědčí o jeho znalosti
případu a právní erudici; úroveň jeho právních služeb následně potvrdil i dosažený výsledek.
Koncipientovy právní služby si vyžádal sám klient s ohledem na jeho právní schopnosti i lidské
zkušenosti, přičemž koncipient dbal jeho zájmů. Z toho důvodu byl soud přesvědčen,
že koncipient žalobce postupoval s plným respektem ke svým povinnostem stanoveným v §16
odst. 2 zákona o advokacii, neboť čestně a svědomitě uplatňoval v zájmu svého klienta vše,
co podle svého přesvědčení pokládal za prospěšné. Výsledky jeho jednání byly pro klienta
přínosem (pozemky určené pro výstavbu bioplynové stanice byly prodány za tržní cenu). Městský
soud dospěl k závěru, že koncipient žalobce se nedopustil kárného provinění, neboť
v posuzovaném případě nebyla splněna podmínka závažnosti jeho jednání ve smyslu §32 odst. 2
zákona o advokacii. Podle městského soudu jsou právě uvedené okolnosti podstatné i z hlediska
posouzení závažnosti porušení povinností žalobce. V nyní posuzované věci je ze spisového
materiálu zřejmé, že se žalobce informoval, k jaké věci je souhlas udělen, že věc vnímal jako
prosazování veřejného zájmu ve vztahu k nakládání s veřejným majetkem, rovněž koncipienta
považoval s ohledem na dlouhodobou spolupráci za zdatného právníka s dostatečnou praxí.
Zohlednil, že byť koncipient poskytl právní služby před složením advokátních zkoušek, svou
právní praxi vykonával v advokátní kanceláři již od roku 2009 a při řešení právní kauzy mohl
vedle právních dovedností využít i svých politických (a s ohledem na svůj věk) i životních
zkušeností. Ostatně ani klient koncipienta nebyl nijak poškozen, přičemž žalobce udělení
souhlasu koncipientovi podmínil tím, že činnost žalobce nenaruší jeho koncipientskou praxi
a chod advokátní kanceláře, což koncipient dodržel. Z uvedených důvodů dospěl městský soud
v rozsudku ze dne 9. 3. 2020, č. j 8 Ad 3/2015 - 82, k závěru, že žalovaná pochybila, pokud
žalobcovo jednání kvalifikovala jako kárné provinění dle §32 odst. 2 zákona o advokacii, a její
rozhodnutí proto shledal v této části nezákonným.
IV.
[7] Žalovaná (stěžovatelka) napadla uvedený rozsudek městského soudu opětovně kasační
stížností, kterou opírá o stížní důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesouhlasí
s posouzením závažnosti jednání žalobce ze strany městského soudu. Výklad městského soudu
odporuje smyslu zákona o advokacii a stavovských předpisů. Základem znaku závažnosti
podle §32 odst. 2 zákona o advokacii je význam porušené povinnosti. Další kritéria jsou důležitá
především pro rozhodnutí o kárném opatření. Žalobce svým souhlasem umožnil advokátnímu
koncipientovi rozsáhlou právní činnost, ke které nebyl podle zákona oprávněn. Smysl výchovy
advokátního koncipienta a dohled nad jeho činností je naplňován více způsoby, jen jedním z nich
je zastupování advokáta při jednotlivých úkonech, samozřejmě ve věcech, které advokát převzal.
V dané věci však žalobce věc nepřevzal. Převzal ji sám koncipient. Účelem koncipientské praxe je
nadto příprava na advokátní zkoušku. Protože během právní praxe se zkušenosti advokátního
koncipienta teprve rozvíjejí, vykonává právní služby pod vedením advokáta tak, že je pověřován
jednotlivými úkony právní služby s přípravou a následným hodnocením. V dané věci se však
o takovou přípravu nejednalo. Koncipient vykonával samostatně se souhlasem žalobce (a bez
jeho dohledu) rozsáhlou a odbornou právní činnost, což odporuje smyslu právní úpravy.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V.
[8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
VI.
[9] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, vážil Nejvyšší správní soud nejprve její
přípustnost. Možnost účastníků řízení napadnout rozhodnutí krajského (městského) soudu poté,
co Nejvyšší správní soud jeho původní rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
je omezena §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož se Nejvyšší správní soud nesmí znovu
zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se tímto právním
názorem krajský (městský) soud řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05). Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 7 As 263/2018
uložil městskému soudu, aby se zabýval tím, zda se žalobce dopustil kárného provinění. Tímto
závazným právním názorem se městský soud řídil. Dospěl k závěru, že se žalobce kárného
provinění nedopustil, proti čemuž stěžovatelka brojí v nyní posuzované kasační stížnosti. Jde tedy
o právní otázku, která nebyla řešena v původním řízení před zdejším soudem. Kasační stížnost
je proto přípustná.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná.
[11] Soud připomíná, že rozhodnutí kárného senátu a navazující rozhodnutí stěžovatelky
o odvolání stojí na tom, že žalobce se dopustil kárného provinění tím, že jako advokát nevyvíjel
důsledný dohled nad činností svého koncipienta, když mu umožnil poskytovat právní služby
městu Žamberk na základě mandátní smlouvy, kterou koncipient žalobce dne 22. 2. 2012 uzavřel
svým jménem a na svůj účet jako mandatář s městem Žamberkem jako mandantem, jejímž
předmětem bylo poskytování právních služeb tomuto klientovi spočívajících v jednání
se společností KAVEMA, s. r. o., společností JOHANN HOCHREITER s. r. o., společností
Líšnická a. s., dalšími případně dotčenými osobami, dotčenými orgány státní správy a místní
samosprávy ve věci výstavby objektu „bioplynová stanice v kat. úz. Žamberk“ a ve věcech
souvisejících s případnou výstavbou; vypracování analýzy skutkového stavu; vypracování
(variantního) návrhu řešení; vypracování případné dohody o narovnání; zastupování v případných
soudních sporech s dotčenými osobami; jednání a zastupování ve všech dalších navazujících
a souvisejících záležitostech, tedy při výkonu advokacie nejednal svědomitě, při výkonu advokacie
nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržoval
pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným
chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, povinnost pečlivě vést
advokátního koncipienta, který je k němu v pracovním poměru, a dohlížet na něj tak, aby získal
znalosti a zkušenosti potřebné ke složení advokátní zkoušky a k výkonu advokacie a aby si osvojil
a dodržoval pravidla profesionální etiky. Tímto jednáním měl žalobce porušit §16 odst. 2 a §17
zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1, čl. 15 odst. 1 Pravidel profesionální etiky (etický
kodex).
[12] Podle §1 odst. 2 zákona o advokacii: Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování
v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin,
zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.
[13] Podle §2 zákona o advokacii: (1) Právní služby na území České republiky jsou oprávněni
poskytovat za podmínek stanovených tímto zákonem a způsobem v něm uvedeným a) advokáti, b) fyzické osoby,
které 1. jsou státními příslušníky členského státu Evropské unie, smluvního státu Dohody o Evropském
hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace (dále jen „domovský stát“), anebo jsou státními příslušníky
jiného státu a jsou v některém z domovských států trvale usazeni, a 2. v domovském státě získaly oprávnění
poskytovat právní služby pod profesním označením domovského státu, které bylo oznámeno ve sdělení Ministerstva
spravedlnosti, vyhlášeném ve Sbírce zákonů (dále jen "evropský advokát"). (2) Ustanovením odstavce 1 není
dotčeno oprávnění a) notářů, soudních exekutorů, patentových zástupců a daňových poradců, popřípadě dalších
osob, jimž zvláštní zákon svěřuje poskytovat právní služby, b) zaměstnance právnické nebo fyzické osoby, člena
družstva nebo příslušníka ozbrojených sborů poskytovat právní služby osobě, k níž je v pracovněprávním nebo
pracovním vztahu anebo ve služebním poměru, pokud je poskytování právních služeb součástí jeho povinností
vyplývajících z tohoto pracovněprávního nebo pracovního vztahu anebo služebního poměru.
[14] Podle §16 odst. 2 zákona o advokacii: Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně
a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta
vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
[15] Podle §17 zákona o advokacii: Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval
důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla
soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.
[16] Podle čl. 4 odst. 1 etického kodexu: Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným
chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.
[17] Podle čl. 15 odst. 1 etického kodexu: Advokát je povinen umožnit advokátnímu koncipientovi,
který je k němu v pracovním poměru, účelnou právní praxi, pečlivě ho vést a dohlížet na něj tak, aby získal
znalosti a zkušenosti potřebné ke složení advokátní zkoušky a k výkonu advokacie a aby si osvojil a dodržoval
pravidla profesionální etiky.
[18] Podle §32 zákona o advokacii: (1) Advokát a advokátní koncipient jsou kárně odpovědni
za kárné provinění. (2) Kárným proviněním je závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených
advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.
[19] Městský soud svůj závěr o to, že se žalobce nedopustil kárného provinění, dovodil
primárně z hodnocení obsaženého v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ad 3/2015,
tj. z rozsudku, ve kterém se soud zabýval jednáním koncipienta žalobce. Soud shledal, že činnost
koncipienta žalobce nelze považovat s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci (zejména kvalita
poskytnutých služeb, dosažený výsledek, jednání v zájmu klienta atp.) za kárné provinění.
Z uvedených důvodů městský soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 9 Ad 3/2015, dospěl
k závěru, že koncipient žalobce se nedopustil kárného provinění, neboť v posuzovaném případě
nebyla splněna podmínka závažnosti jeho jednání ve smyslu §32 odst. 2 zákona o advokacii.
[20] Nyní rozhodující senát však zjistil, že uvedený rozsudek městského soudu ze dne
9. 3. 2020, sp. zn. 9 Ad 3/2015, který se zabýval jednáním koncipienta žalobce, o který se opíral
městský soud v nyní posuzovaném rozsudku, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 11. 2020, č. j. 9 As 77/2020 - 19 (dále též „rozsudek sp. zn. 9 As 77/2020“).
[21] V něm 9. senát Nejvyššího správního soudu zejména uvedl, že: „V projednávané věci žalobce
poskytoval právní služby ve smyslu §1 odst. 2 věty první zákona o advokacii, ač k tomu jako advokátní
koncipient nebyl oprávněn. Nejednalo se o případ, kdy právní služby může (výjimečně) poskytovat osoba odlišná
od advokáta (…). Poskytování právních služeb osobou odlišnou od advokáta zasahuje do zákonem chráněné
hodnoty, jíž je kvalifikované a rovné poskytování právních služeb. Pokud se jej dopustí advokátní koncipient,
odporuje navíc (a v projednávané věci v prvé řadě) postavení, které mu v rámci profesní samosprávy náleží. Jelikož
si osobuje oprávnění, jež je mu zákonem zapovězeno a na jehož výkon se teprve připravuje, příčí se jeho jednání
chráněným zájmům spojeným s přípravou (výchovou) a profesními (etickými) standardy advokátních koncipientů.
Typová závažnost poskytování právních služeb advokátním koncipientem je z hlediska významu chráněného
zájmu zásadní. Jedná se z jeho strany o porušení povinnosti, která neodráží „pouze“ zvláštní standard spojený
s jeho právním postavením a působením v profesní samosprávě, nýbrž o porušení obecně stanoveného zákonného
omezení pro výkon specializované činnosti. (…) Advokátní koncipient tedy neoprávněným poskytováním právních
služeb nejenže nectí své postavení, nýbrž dokonce podrývá samotnou podstatu existence profesní samosprávné
organizace, jíž je součástí a jíž spoluutváří. V tomto ohledu jde o vážné pochybení. Ze správního i soudního spisu
(…) je zároveň zřejmé, že okolnosti případu nebyly nijak mimořádné. Právě naopak, nevybočovaly z rámce
standardního komerčního poskytování právních služeb. Žalobce byl osloven s žádostí o nalezení řešení řady
právních problémů spojených s výstavbou bioplynové stanice v katastrálním území Žamberk. S nabídkou
souhlasil, s městem Žamberk uzavřel mandátní smlouvu a na jejím základě vlastním jménem a na vlastní účet
právní služby skutečně poskytoval. V této souvislosti je bez významu, že se této činnosti ujal s vědomím svého
školitele (advokáta JUDr. J. S.) a byl mu k ní z jeho strany udělen písemný souhlas, neboť tím protiprávnost
jednání ani závažnost porušení povinností vyloučit nelze. Zároveň v době započetí vytýkaného jednání vykonával
žalobce u svého školitele koncipientskou praxi již po dobu téměř tří let, s (rozdílným) právním postavením
advokátního koncipienta a advokáta tudíž musel být důvěrně seznámen. Uvedené též dokládá, že jednal v úmyslu
přímém.“
[22] Z citovaného rozsudku 9. senátu Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že rozsah
poskytování právních služeb není pro rozhodnutí o kárné vině sám o sobě podstatný, to stejné
platí i pro další městským soudem akcentované skutečnosti. Pokud jde o to, že jednání
koncipienta nebylo opakované, a nejednalo se v tomto smyslu o dlouhodobou ziskovou činnost,
jedná se okolnost, kterou lze zohlednit až při rozhodnutí o kárném opatření (koncipientovi bylo
přitom uloženo nejmírnější kárné opatření - napomenutí). Stejně tak jsou nepodstatné další
městským soudem akcentované skutečnosti (kvalita poskytovaných služeb, prospěšnost
pro klienta atp.). Vytýkané jednání totiž spočívalo již „v samotném neoprávněném poskytování právních
služeb. Městský soud se proto měl při přezkumu rozhodnutí o kárné vině omezit pouze na to, že žalobce
vykonával zákonem zakázanou činnost. Zda si při ní počínal bezvadně, je pro tuto otázku bez významu. (…)
Jde-li o neoprávněné poskytování právních služeb, je sankcionováno již samotné jednání, s nímž zákon spojuje
zásah do chráněné hodnoty (kvalifikovaného a rovného poskytování právních služeb). Jde o delikt čistě činnostní
(formální), k jeho dokonání tedy postačí jednání. Následek (zasažení objektu) se proto nemusí projevit jako
účinek, resp. nastane i tehdy, není-li účinek dán (např. není-li klientovi způsobena újma). Poskytnutí právních
služeb osobou, která k tomu není oprávněna, je sankcionováno proto, že je podle zákona samo o sobě (typicky,
abstraktně) společensky škodlivé (nebezpečné). Nadto v projednávané věci jde o zrcadlení tohoto objektu
k objektům spojeným s postavením advokátního koncipienta v profesní samosprávě (viz odstavce [29] a [30]).
V této souvislosti soud zdůrazňuje, že nikterak nehodnotil, zda žalobce při poskytování právních služeb
postupoval po odborné stránce bezchybně, osvědčil dostatečné schopnosti, znalosti a zkušenosti a pro svého klienta
(město Žamberk) dosáhl nejlepšího možného výsledku. Ani tudíž neposuzoval, zda žalobce při této činnosti jednal
čestně, svědomitě a ku prospěchu advokátního stavu. Nic z toho nebylo žalobci vytýkáno. Žalobce nejednal čestně
a svědomitě, nevyvaroval se snížení důstojnosti advokátního stavu a nepřipravoval se řádně na budoucí výkon
povolání proto, že neoprávněně poskytoval právní služby za okolností, které nevybočovaly z rámce běžné komerční
praxe. Pochybil tím, že si počínal, jako by (již) byl advokátem. (…) Na základě všech výše uvedených důvodů
dospěl soud k závěru, že se žalobce kárného provinění dopustil, neboť tím, že jako advokátní koncipient
neoprávněně poskytoval právní služby za okolností, které nevybočovaly z rámce standardní komerční praxe (tedy
fakticky v roli advokáta), závažně zaviněně porušil povinnosti plynoucí z profesního postavení advokátního
koncipienta (§38 a 39 zákona o advokacii).“
[23] Optikou uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud i na nyní projednávanou věc (týkající
se žalobce, který jako advokát udělil koncipientovi souhlas s uvedenou činností, jenž je podle
závazného právního názoru 9. senátu Nejvyššího správního soudu kárným proviněním) a shledal,
že kasační stížností napadený rozsudek městského soudu nemůže obstát. Je totiž vystavěn
na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 9 Ad 3/2015, který byl zrušen
rozsudkem 9. senátu Nejvyššího správního soudu (rozsudek sp. zn. 9 As 77/2020), jenž shledal
argumentaci městského soudu (o kterou se opírá i nyní přezkoumávaný rozsudek) nepřípadnou.
Nyní rozhodující senát se přitom zcela ztotožňuje se závěry 9. senátu, které při aplikaci na daný
případ nemohou vést k jinému závěru, než že i jednání žalobce je třeba považovat za kárné
provinění. Žalobce závažně porušil povinnosti advokáta (§32 zákona o advokacii). Soud setrvává
na závěru, že z textu souhlasu žalobce založeného ve spisu vyplývá, že žalobce udělil svému
koncipientovi prakticky neomezený souhlas k vykonávání jakýchkoli potřebných právních úkonů,
a to po neomezenou dobu. V souhlasu totiž uvedl následující: „Souhlasím s tím, aby Mgr. L. M., můj
zaměstnanec, vykonával činnost na základě zadání Pardubického kraje nebo města Žamberk ve věci řešení
a případné nápravy stavu ohledně prodejů, užívání, poškozování apod. pozemků v majetku města stavební a jinou
činností společností KAVEMA, s.r.o. a v souvisejících a navazujících záležitostech, a to mimo zaměstnanecký
poměr a koncipientskou praxi.“ Uvedeným souhlasem tedy žalobce umožnil koncipientovi rozsáhlou
právní činnost, ke které nebyl podle zákona oprávněn. Jak uvedl soud již v rozsudku
sp. zn. 9 As 77/2020, poskytování právních služeb osobou odlišnou od advokáta zasahuje
do zákonem chráněné hodnoty, jíž je kvalifikované a rovné poskytování právních služeb. Jelikož
si osobuje oprávnění, jež je mu zákonem zapovězeno a na jehož výkon se teprve připravuje, příčí
se jednání koncipienta smyslu právní úpravy. Neoprávněným poskytováním právních služeb
nejenže nectí své postavení, nýbrž dokonce podrývá samotnou podstatu existence profesní
samosprávné organizace, jíž je součástí a jíž spoluutváří. V tomto ohledu jde o vážné pochybení
(viz body 29 a 30 rozsudku sp. zn. 9 As 77/2020). Nejinak lze nahlížet i na jednání advokáta
(žalobce), který svým jednáním výše uvedené jednání koncipienta umožnil. Jak správně uvedla
stěžovatelka, žalobce svým jednáním nezákonné činnosti koncipienta nezamezil; naopak
mu udělil souhlas s jejím uskutečňováním. Žalobce souhlasil s tím, aby jeho koncipient
poskytoval právní služby ve smyslu §1 odst. 2 věty první zákona o advokacii, k čemuž však nebyl
oprávněn. Poskytování právních služeb mimo zákonný rámec je nežádoucí. Vede k tomu,
že právní služby mohou poskytovat i neoprávněné osoby, bez náležité odbornosti, odpovědnosti,
čímž jsou narušovány cíle zákona o advokacii. Je přitom povinností advokáta napomáhat
dodržování uvedených cílů, nikoli svým jednáním umožnovat jejich porušování. Argumentace
městského soudu vede k popření smyslu a účelu §2 zákona o advokacii, který umožnuje právní
služby poskytovat pouze vybraným subjektům, čímž jsou chráněni nejen příjemci právních
služeb, ale i jejich poskytovatelé; poskytování právních služeb jinými subjekty zasahuje
do zákonem chráněné hodnoty, jíž je kvalifikované a rovné poskytování právních služeb. Výklad
městského soudu nechrání příjemce právních služeb před nekvalifikovaným výkonem
této činnosti a jejich poskytovatele před nerovnou konkurencí, resp. nepřispívá i ke kultivaci
právního prostředí jako celku (viz i bod 26 rozsudku sp. zn. 9 As 77/2020). Předmětné (rozsáhlé
a náročné) právní činnosti měl koncipient vykonávat pod dohledem svého školitele (žalobce),
a nikoliv samostatně. Koncipient však uvedené činnosti vykonával (na základě souhlasu žalobce)
samostatně a žalobce na něj řádně nedohlížel. Uvedeným jednáním žalobce porušil povinnosti,
které jako advokát, resp. školitel koncipienta, měl. Mj. povinnost nesnižovat důstojnost
advokátního stavu, dodržovat pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost všeobecně
poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu,
povinnost pečlivě vést advokátního koncipienta, který je k němu v pracovním poměru, a dohlížet
na něj tak, aby získal znalosti a zkušenosti potřebné ke složení advokátní zkoušky a k výkonu
advokacie a aby si osvojil a dodržoval pravidla profesionální etiky. Uvedené má pak za následek
jednoznačný závěr o porušení §16 odst. 2 a §17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1, čl.
15 odst. 1 Pravidel profesionální etiky.
[24] V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 77/2020 není soud
rovněž názoru, že by na závěru o spáchání kárného provinění žalobcem něco měnily okolnosti
daného jednání (jeho povaha, následek atp.; obdobně viz i bod 31 a násl. označeného rozsudku).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z hlediska daného kárného provinění nepodstatná
argumentace městského soudu, že žalobce věc vnímal jako prosazování veřejného zájmu,
že koncipienta považoval s ohledem na dlouhodobou spolupráci za zdatného právníka
s dostatečnou praxí, že udělení souhlasu koncipientovi podmínil tím, že činnost nenaruší jeho
koncipientskou praxi a chod advokátní kanceláře, či další podobná argumentace městského
soudu. Žalobce závažně porušil povinnosti advokáta tím, že souhlas k předmětné protiprávní
činnosti koncipienta udělil, resp., že nad ní nevykonával řádný dohled, jak mu to ukládá shora
citovaná právní úprava, na čemž nemohou uvedené skutečnosti v dané věci nic změnit. Stejně
tak je z hlediska kárného provinění bez významu, kdo byl osobou, která k zahájení kárného řízení
podala podnět, neboť tato okolnost nemá k jednání kárně obviněného žádný vztah (obdobně
viz i bod 40 rozsudku sp. zn. 9 As 77/2020). Z důvodu, že i v dalším se Nejvyšší správní soud
ztotožnil se závěry rozsudku sp. zn. 9 As 77/2020, nemohl shledat přiléhavou (opačnou)
argumentaci městského soudu.
[25] Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, ve kterém je
městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[26] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu