ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.183.2019:28
sp. zn. 7 Azs 183/2019 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: X, zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2019, č. j. 61 Az 38/2018 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Ladislava Bárty se u rču je částkou 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 9. 2018, č. j. OAM-95/LE-VL17-VL16-2018, žalovaný rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Žalovaný rozhodoval o v pořadí druhé
žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť tento uvedl i jiné důvody jejího podání
než v případě první žádosti. Tímto (novým) důvodem byla mimo jiné obava z vyhrožování jemu
neznámých osob pro jeho agitátorskou činnost ve prospěch prezidenta Janukovyče v době před
událostmi na Majdanu.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále
též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil výtce žalobce,
že se žalovaný dostatečně nevypořádal s předloženou kopií anonymního dopisu, v němž je
žalobci vyhrožováno fyzickou újmou. Byť se žalovaný o dopise výslovně zmínil pouze
v rekapitulační části rozhodnutí, podrobně se zabýval žalobcovými obavami z vyhrožování
ze strany neznámých osob, které mají mít dle žalobce souvislost s jeho agitační činností. Tímto
postupem žalovaný rovněž reagoval na obsah dopisu, a tento důkazní prostředek tak řádně
vypořádal. Zcela správně přitom vycházel z §2 zákona o azylu i z ustálené judikatury správních
soudů týkající se obav z vyhrožování ze strany soukromých osob. Rozhodnutí žalovaného tak
nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nevypořádání se s opomenutým důkazem.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítá, že krajský soud zcela nesprávně
vyhodnotil zásadní pochybení žalovaného, který nepřihlédl k důkazu předloženému ve správním
řízení (anonymnímu dopisu s výhrůžkami). Tímto se krajský soud dopustil zásadního pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Z rozhodnutí žalovaného
nelze seznat, zda vůbec vzal obsah dopisu v potaz a toto pochybení nelze úvahami soudu
napravit. Žalovaný se nijak k charakteru, obsahu nebo hodnověrnosti tohoto podkladu nevyjádřil.
Jeho myšlenkový postup tak nebylo lze přezkoumat. Jedná se přitom o významný doklad
o adresných, poměrně závažných výhrůžkách směřovaných stěžovateli a jeho rodině. Stěžovatel
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření. Ztotožňuje se s rozsudkem krajského
soudu a nepovažuje kasační námitky za důvodné. Jak on, tak i krajský soud se řádně vypořádali
se všemi skutečnostmi. Skutkový stav věci byl zjištěn řádně a hodnocen z hlediska kritérií
pro udělení mezinárodní ochrany. Nebyly však zjištěny žádné relevantní důvody pro její udělení.
Navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost či zamítnout pro nedůvodnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Zde je třeba zdůraznit, že přijatelnost kasační stížnosti
nezakládají jakékoliv procesní vady řízení před krajským soudem či dílčí nedostatky odůvodnění
rozsudku, ale jen pochybení zcela zásadního charakteru, které představuje zjevný exces z pravidel
přezkumného soudního řízení, a o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
[8] Stěžovatel spatřuje důvod zakládající přijatelnost kasační stížnosti v zásadním pochybení
krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Toto pochybení
spojuje s nesprávným vyhodnocením zásadního pochybení žalovaného, který se dle stěžovatele
řádně nevypořádal s jím předloženým důkazem. Nejvyšší správní soud však vytýkané zásadní
pochybení ze strany krajského soudu neshledal.
[9] Jak již správně uvedl krajský soud, tvrzeným obavám z výhružek a pronásledování
stěžovatele ze strany neznámých osob, ke kterému dochází skrze jeho rodinné příslušníky,
se žalovaný zevrubně věnoval na stranách 5 a 6 rozhodnutí. Konstatoval, že o pronásledování
ve smyslu zákona o azylu se jedná tehdy, je-li tato činnost prováděna přímo státními orgány
anebo je-li prováděna soukromými osobami za podpory či tolerance státních orgánů, přičemž stát
není i přes vyčerpání možností ochrany dostupnými vnitrostátními prostředky schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Stěžovatel však nevyužil
možnosti, které mu právní systém jeho vlasti k ochraně práv nabízí, přestože dle zpráv o situaci
na Ukrajině existuje dostatek právních prostředků, aby se ochrany před jednáním soukromých
osob mohl dovolat. Namísto toho situaci řešil neoprávněným setrváním na území ČR. Důvodem,
proč žalovaný nepovažoval stěžovatelem tvrzené skutečnosti za azylově relevantní tak nebylo to,
že by stěžovatel existenci výhrůžek neprokázal, ale že se reálně nedomáhal žádné pomoci
ze strany vnitrostátních orgánů domovského státu. Takové posouzení konvenuje ustálené
judikatuře Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává
občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto Skutečnosti v řízení o udělení azylu
nebyly vyvráceny.“
[10] Jelikož dopis předložený ve správním řízení měl sloužit toliko k prokázání toho,
že stěžovateli a jeho rodině je ze strany soukromých osob vyhrožováno, nikoliv k vyvrácení
závěru žalovaného o možnosti domáhat se vnitrostátní ochrany, nemohlo prokázání této
skutečnosti s ohledem na výše popsané racio decidendi rozhodnutí žalovaného vést v posuzované
věci k jinému výsledku. Jinými slovy, doložení výhrůžek ze strany soukromých osob by nemělo
na rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli vliv. Z toho,
že se žalovaný relevancí výhrůžek z hlediska zákona o azylu zabýval, nadto zjevně vyplývá,
že musel vzít jejich existenci na základě předloženého dopisu za prokázanou, neboť ostatní
tvrzení stěžovatele o výhrůžkách (o nichž se měl stěžovatel dozvědět z internetu a od rodinných
příslušníků) označil žalovaný za nevěrohodné. Je pravdou, že absence výslovného vypořádání
a zhodnocení obsahu dopisu předloženého stěžovatelem je deficitem rozhodnutí žalovaného,
nicméně jak správně konstatoval krajský soud, nikoliv natolik zásadním, aby bylo nutné je zrušit
pro nepřezkoumatelnost.
[11] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[12] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[13] Zástupcem stěžovatele byl usnesením krajského soudu ze dne 24. 10. 2018 ustanoven
Mgr. Ladislav Bárta, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby,
kterým je sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za provedený
úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem DPH;
za úkon právní služby mu tedy náleží celkem 3 400 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud vyplatí
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu