ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.196.2020:23
sp. zn. 7 Azs 196/2020 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X. zastoupen Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, č. j. 19 Az 20/2020 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Ladislava Bárty se u rču je částkou
3 400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2020 č. j. OAM-67/ZA-ZA11-ZA10-ZZC-2020, žalovaný
zajistil žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. c) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“),
a to do 26. 5. 2020. Důvodem zajištění žalobce bylo jeho agresivní chování vůči pracovníkovi
ostrahy Správy uprchlických zařízení a následně i vůči zasahující hlídce cizinecké policie.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Ostravě (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Odkázal
na úřední záznamy založené ve správním spisu, které věrohodně popisují incident vyvolaný
žalobcem. Především z úředního záznamu Policie ČR vyplývá, že žalobce se choval agresivně,
a to nejen verbálně, ale také fyzicky jak vůči pracovníkovi ostrahy Správy uprchlických zařízení,
tak vůči zasahující hlídce cizinecké policie. Jednání žalobce vzbudilo takovou obavu,
že se k incidentu postupně dostavily tři hlídky policie. Agresivní chování žalobce se stupňovalo. I
když proti němu byly použity donucovací prostředky a byl sveden policisty na zem, nadále kladl
odpor. Jeho skutek je o to závažnější, že útok směřoval vůči příslušníkovi bezpečnostního sboru
a odehrál se v přijímacím a pobytovém středisku před ostatními cizinci. Krajský soud proto
přisvědčil žalovanému, že jednání žalobce by mohlo představovat nebezpečí pro veřejný pořádek.
Odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 - 151, podle něhož může být narušením veřejného pořádku jen takové jednání,
které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti. Tyto atributy jednání žalobce svou intenzitou naplnilo. Ze spisu
neplynou žádné okolnosti, které by mohly jednání žalobce omluvit či relativizovat. Krajský soud
zároveň uvedl, že zákonným předpokladem jednání v rozporu s veřejným pořádkem není
naplnění skutkové podstaty trestného činu či zahájení trestního stíhání. Skutečnost, že jednání
žalobce nebylo vyhodnoceno jako trestné, ale bude řešeno jako přestupek, nevylučuje možnost
uložení zajištění podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že nedošlo k naplnění podmínky
aplikace §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Jeho protiprávní jednání prima facie nenaplnilo
kritéria stanovená judikaturou Nejvyššího správního soudu. Konkrétně odkázal na rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2019, č. j. 5 Azs 13/2013 - 30, a rozsudky ze dne 22. 7. 2016,
č. j. 5 Azs 37/2016 - 55 a ze dne 10. 3. 2016, č. j. 5 Azs 2/2016 - 30. K uvedené judikatuře
žalovaný adekvátním způsobem nepřihlédl a krajský soud jeho pochybení nenapravil. Ani s jeho
hodnocením proto nelze souhlasit. Zajištění podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu musí být
vykládáno s nejvyšší opatrností a používáno pouze v případě vážného ohrožení základních zájmů
státu. O takovou situaci se ale v případě stěžovatele nejednalo. Dopustil se sice excesivního
a nepřijatelného jednání, ovšem nikoliv natolik závažného, že by bylo vůbec přistoupeno
k úvahám o eventuálních trestněprávních následcích. Dle stěžovatele tak bylo jeho zajištění
využito nikoli v souladu s uvedeným ustanovením, ale pouze jako trest. O tom svědčí také krátká
délka zajištění stěžovatele. Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost nepovažuje za důvodnou. Ve věci
postupoval v souladu se zákonem o azylu, zjistil skutečný stav věci a stěžovatele důvodně
a po právu zajistil. Odkázal na spisový materiál a vyjádření k žalobě. Navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podstatou kasační stížnosti je toliko otázka, zda stěžovatel svým jednáním zavdal příčinu
k tomu, aby bylo možné se důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro veřejný
pořádek. Právě otázka výkladu neurčitého právního pojmu „nebezpečí pro veřejný pořádek“ je
pak jádrem sporu.
[8] Podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí
pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Podle odst. 5 téhož ustanovení ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění,
kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů.
[9] Otázkou výkladu citovaného ustanovení respektive sporného pojmu „nebezpečí
pro veřejný pořádek“ se již judikatura zdejšího soudu zabývala. Ačkoliv došlo k několika
novelizacím citovaného ustanovení, v samotném důvodu spočívajícím v tom, že by cizinec mohl
představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, ke změně nedošlo. Obecná východiska dřívější
judikatury jsou proto aplikovatelná i v nyní posuzované věci. Je tak nutné vycházet z pravidla,
že „za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze
hrozbu takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince
a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“ (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 - 151, či stěžovatelem citovaný rozsudek ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 5 Azs 13/2013 - 30).
[10] Rozhodující tedy je, zda jednání stěžovatele zakládá hrozbu jeho dalšího jednání,
které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti. V projednávané věci přitom není sporu o skutkovém stavu věci.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 24. 1. 2020 opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany na území České republiky. Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 3. 2020 byl
zajištěn podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, a to na podkladě svého jednání,
kterého se dopustil dne 25. 3. 2020 v pobytovém středisku Zastávka. Z úředního záznamu Správy
uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ze dne 25. 3. 2020, č. j. UT-08156/2020, a z úředního
záznamu Policie České republiky z téhož dne, č. j. CPR-14111-4/ČJ-2020-931200, vyplývá,
že uvedeného dne stěžovatel vyvolal konflikt s pracovníky pobytového střediska, které verbálně
napadal, člena ostrahy rovněž omezoval v pohybu. V agresivním chování pak pokračoval
i po příjezdu policie. Po verbálních útocích stěžovatel eskaloval konflikt až k fyzickému střetu,
kdy jednoho ze zasahujících policistů udeřil loktem do hrudi. Poté, co byl stěžovatel sveden
na zem, kopal do zasahujících policistů, kteří proti němu museli použít taser. Z důvodu
shlukování dalších cizinců začínala být celá situace vyhrocená, pročež byl stěžovatel odvezen
na služebnu. V podrobnostech zdejší soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku,
který je dostupný na www.nssoud.cz. Proti obsahu úředních záznamů a vylíčení daného incidentu
ze strany Policie České republiky a Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra stěžovatel
žádné námitky nevznesl.
[11] Stěžovatel při podání svých námitek v rámci žaloby i kasační stížnosti vycházel
z judikatury, která se sice zabývala výkladem pojmu nebezpečí pro veřejný pořádek a vysvětlovala
základní podmínky pro aplikaci §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, nicméně se týkala prakticky
výhradně situací, kdy se cizinci nedopouštěli žádného agresivního či násilného jednání, ale jejich
jednání spočívalo pouze v tom, že nerespektovali správní vyhoštění, respektive právní předpisy
týkající se pobytu cizinců na území České republiky. V nyní posuzovaném případě je tedy situace
značně odlišná. V případě stěžovatele nelze konstatovat, že by toliko neoprávněně, avšak
poklidně pobýval na území České republiky. Je proto na místě s ohledem na popsaný skutkový
stav odkázat na závěry nedávných rozsudků ze dne 13. 2. 2020, č. j. 10 Azs 299/2019 - 27,
a ze dne 18. 6. 2020, č. j. 7 Azs 12/2020 - 21, v nichž se Nejvyšší správní soud zabýval obdobnou
situací, jako je tomu v případě stěžovatele. V posledně uvedeném rozsudku k tomu vyslovil,
že „[j]edním ze základních a nejdůležitějších zájmů společnosti je zájem na ochraně života a zdraví lidí. To
vyplývá z hodnotového nastavení společnosti, ale také z následků porušení tohoto chráněného zájmu. Důsledky
zásahu do života a zdraví lidí mohou být fatální a mnohdy nenapravitelné. Závažnost ohrožení těchto zájmů je
tedy vysoká. Při ohrožení života a zdraví není navíc zpravidla čas čekat a pozorovat, jak se situace,
resp. žalobcovo jednání, vyvine, jelikož v sázce je příliš mnoho. I to se nutně promítá do hodnocení, zda žalobce
svým jednáním může být hrozbou pro chráněné zájmy, resp. veřejný pořádek, jehož nezbytnou součástí je ochrana
společensky důležitých zájmů. Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že krajský soud posoudil tuto otázku
nesprávně a v rozporu s judikaturou. Žalobcovo protiprávní jednání totiž představovalo skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení zájmu na ochraně života a zdraví lidí ve společnosti.“
[12] V případě obou uvedených rozsudků sice bylo posuzováno jednání cizinců, které bylo
opakované a co do intenzity agresivnější, a tudíž vedlo k zahájení trestního řízení, z citovaného
závěru je však nutné vycházet i v nyní posuzovaném případě. Jakkoliv jednání stěžovatele oproti
případům posuzovaným v uvedených rozsudcích nedosahovalo takové intenzity, je z něj stále
zřejmé, že stěžovatel odmítá respektovat právní řád České republiky, jakož i pokyny úředních
osob, bezdůvodně přistupuje k násilnému jednání, a to i vůči úředním osobám. V průběhu výše
popsaného incidentu se choval agresivně jak vůči zaměstnancům v pobytovém středisku
Zastávka, tak vůči zasahujícím policistům. Tato agrese přešla v omezené míře do fyzické roviny
a k vyřešení situace nakonec bylo zapotřebí vícero policejních hlídek (na místo konfliktu
se dostavily tři). Stěžovatel tedy v průběhu celého zásahu opakovaně nerespektoval výzvy policie
a kladl fyzický odpor. Právě s ohledem na takto agresivní odpor vůči úředním osobám se lze
důvodně domnívat, že by stěžovatel v budoucnu mohl ohrozit veřejný pořádek. Nelze totiž
vyloučit, že v budoucnu při svém nesouhlasu opět přistoupí k agresivnímu a násilnému jednání.
Není přitom rozhodné, že Policie České republiky nevyhodnotila jednání stěžovatele jako útok
na veřejného činitele, ale věc předala pouze k přestupkovému řízení. Judikatura zabývající
se posuzováním existence nebezpečí pro veřejný pořádek zdůrazňuje právě to, že záleží
na konkrétních okolnostech případu. Je zásadní vzít v potaz, jakého konkrétního jednání
se stěžovatel dopustil. Z výše popsaného jednání stěžovatele přitom jednoznačně vyplývá,
že nerespektuje autoritu úředních osob a v budoucnu by s ohledem na svou agresivitu mohl
v takovém jednání pokračovat, či jej i dále eskalovat. Skutečnost, že doposud chování stěžovatele
nedosáhlo intenzity trestného činu, na tomto závěru nic nemění. Jak bylo zdůrazněno
ve výše citovaném rozsudku, není žádoucí, aby na takovou situaci bylo reagováno až zpětně,
neboť může dojít k nevratným následkům na nejvýznamnějších ze státem chráněných zájmů.
Pokud by se tedy chování stěžovatele opakovalo a v horším případě stupňovalo, představovalo by
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení těchto zájmů společnosti (ochrana zdraví,
v případě závažnějšího jednání až života).
[13] Nejvyšší správní soud proto dospěl stejně jako krajský soud a žalovaný k závěru,
že popsané jednání stěžovatele lze považovat za dostatečně intenzivní zásah do veřejného
pořádku, aby bylo možné se důvodně domnívat, že by žalobce mohl představovat nebezpečí
pro veřejný pořádek podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
[14] Námitka stěžovatele spočívající v tom, že účelem zajištění mělo být toliko jeho potrestání,
není důvodná. Jak bylo vysvětleno výše, zákonné důvody pro zajištění stěžovatele byly naplněny,
a z ničeho nevyplývá, že by zajištění stěžovatele bylo zneužito jako výchovný prostředek. Tuto
skutečnost nelze spatřovat ani v délce trvání zajištění. Rozhodnutí o zajištění bylo vydáno dne
26. 3. 2020 a doba zajištění byla stanovena do 26. 5. 2020. Stěžovatel byl tedy zajištěn na dobu
dvou měsíců, kterou lze považovat za standardní (zdejšímu soudu známo z úřední činnosti,
viz rozsudky ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 Azs 123/2020 - 26, ze dne 27. 7. 2016,
č. j. 6 Azs 128/2016 - 44, ze dne 30. 5. 2019, č. j. 8 Azs 400/2018 - 38, atd.), a to zejména
s ohledem na okamžik zahájení řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
(žádost byla podána dne 24. 1. 2020), na základě kterého bylo možné předpokládat, že věc bude
do konce zajištění vyřízena. Tomu odpovídá i odůvodnění napadeného rozhodnutí.
[15] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
[17] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 21. 4. 2020, č. j. 19 Az 20/2020 - 8,
ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Ladislav Bárta. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s.
zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele
i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Nejvyšší správní soud přiznal zástupci odměnu za jeden úkon právní služby, kterým je sepsání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za provedený úkon
právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem daně
z přidané hodnoty, celkem mu tedy náleží odměna ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu