ECLI:CZ:NSS:2020:8.AFS.307.2019:25
sp. zn. 8 Afs 307/2019-25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobkyně: B. P.,
zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 14/2588, Praha 5,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě
na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2019, čj. 29 A 236/2018-94,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro hl. m. Prahu rozhodnutím z 11. 3. 2016 zamítl žádost žalobkyně
o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalobkyně dne 22. 3. 2016 odvolání k Odvolacímu finančnímu ředitelství. Dne 11. 6. 2018
se poté obrátila na Generální finanční ředitelství s podnětem proti nečinnosti z důvodů,
že dosud nebylo o odvolání rozhodnuto. Generální finanční ředitelství žalobkyni informovalo,
že na základě vyjádření žalovaného její podnět posoudilo jako podnět proti nečinnosti
správního orgánu prvního stupně (finančního úřadu), který dosud nepředložil odvolání se svým
stanoviskem odvolacímu orgánu. Podnět tedy postoupilo k vyřízení žalovanému, který jej vyřídí
jako podnět proti nečinnosti finančního úřadu.
[2] Žalovaný podnět odložil a dne 26. 7. 2018 o tom žalobkyni vyrozuměl. Nečinnost
spatřoval v tom, že správní orgán prvního stupně nepředal odvolacímu orgánu správní spis.
To však již učinil a svoji nečinnost tedy odstranil.
[3] Žalobkyně 3. 10. 2018 podala žalobu proti nečinnosti žalovaného u Městského soudu
v Praze. V ní se domáhala soudní ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení o odvolání.
Namítla, že žalovaný stále o odvolání nerozhodl, přestože od podání odvolání uplynuly již více
než 2 roky. Navrhla, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o odvolání
do 30 dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze žalobu usnesením z 22. 11. 2018
postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Brně, který ji obdržel 11. 12. 2018.
[4] Krajský soud podanou žalobu na ochranu proti nečinnosti usnesením z 27. 2. 2019 odmítl
pro nepřípustnost z důvodu nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany
proti nečinnosti. Proti tomu podala žalobkyně kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud
rozhodl rozsudkem čj. 8 Afs 84/2019-27 tak, že napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k novému řízení. Závěr o nesplnění podmínek neshledal správný.
[5] Podáním z 30. 8. 2019 žalobkyně vzala žalobu zpět. Krajský soud v Brně znovu rozhodl
v dané věci usnesením ze 17. 10. 2019 tak, že výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. vrátil
žalobkyni část soudního poplatku a výrokem III. žalovanému uložil povinnost nahradit
žalobkyni náklady řízení. Uvedl, že žalobkyně vzala svou žalobu zpět dříve, než o ní krajský
soud rozhodl, a proto byly splněny podmínky dle §47 písm. a) s. ř. s. pro zastavení řízení.
Projevem vůle, kterým žalobkyně vzala žalobu zpět, je soud vázán. Řízení před zpětvzetím
nedospělo do fáze meritorního projednání žaloby, proto soud rozhodl o vrácení soudního
poplatku. Z průběhu řízení rovněž vyplývá, že žalobkyně vzala podanou žalobu zpět v důsledku
pozdějšího chování žalovaného. Ten dne 19. 2. 2019 ve věci vydal rozhodnutí, čehož
se podanou žalobou domáhala. Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení
dle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Otázka důvodnosti žaloby a míry její úspěšnosti
při meritorním posouzení věci není v tomto případě relevantní.
II.
[6] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[7] Dle stěžovatele je napadené usnesení nezákonné. Soud měl žalobu zamítnout ihned
po tom, co stěžovatel vydal rozhodnutí, kterého se žalobkyně domáhala. To učinil již před
vydáním prvního usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, „tvrzenou nečinnost“ tak již
odstranil. Prostor pro zamítnutí žaloby měl soud opět poté, co mu kasační soud věc vrátil. Soud
však neprojednal žalobu přednostně, jak mu ukládá zákon, a nezamítl ji. Tím stěžovateli vznikla
nemajetková i majetková újma. Přesto, že se soud nezabýval meritem, z výroku o zastavení
řízení pro zpětvzetí žaloby z důvodu pozdějšího chování žalovaného implicitně vyplývá,
že stěžovatel byl nečinný. Rozhodnutí zasáhlo rovněž do jeho majetkové sféry, jelikož mu soud
uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení. Rychlost soudu tak zcela ovlivnila výsledek
řízení pro stěžovatele.
[8] Stěžovatel dále považuje závěr, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, protože
vzala žalobu zpět v důsledku stěžovatelova pozdějšího chování, za nesprávný. Podle něj bylo
rozhodnutí, kterého se domáhala, vydáno již před prvním rozhodnutím krajského soudu.
Časový odstup mezi vydáním tohoto rozhodnutí a zpětvzetí žaloby je přitom tak velký,
že nemůže vést k závěru, že chování stěžovatele vedlo ke zpětvzetí žaloby. Z časového sousledu
událostí navíc vyplývá, že žaloba na nečinnost byla stěžovateli doručena až poté, co vydal výzvu
vůči žalobkyni a měsíc po její reakci samotné rozhodnutí. Chybí tedy příčinná souvislost mezi
podáním žaloby a vydáním rozhodnutí. Rozhodnutí by bylo vydáno ve stejném okamžiku, jako
kdyby žaloba na nečinnost nebyla podána.
[9] Žalobkyně svým jednáním účelově a uměle navýšila náklady řízení, které má nyní hradit
stěžovatel. Podala kasační stížnost, ačkoliv stěžovatel rozhodl o odvolání ještě před vydáním
prvního rozhodnutí krajského soudu. Nemohl tedy nijak ovlivnit chování žalobkyně, a nyní
je postihován za svůj zákonný postup.
[10] Krajský soud dle stěžovatele dostatečně nevzal v potaz jeho argumentaci týkající
se časového odstupu jednotlivých úkonů, účelového jednání a umělého zvyšování nákladů
ze strany žalobkyně.
[11] Současně stěžovatel podal návrh na přerušení řízení ve smyslu §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.,
protože rozšířenému senátu byla dne 30. 4. 2019 postoupena věc sp. zn. 9 Afs 271/2018.
Předkládající senát tu vznesl otázku přípustnosti kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, jestliže se v kasační stížnosti žalovaný domáhá
jiného výroku krajského soudu. Stejně je tomu i v nyní projednávané věci; výsledek tohoto
řízení může tedy zásadně ovlivnit nyní projednávanou kasační stížnost. V případě věcného
projednání kasační stížnosti je stěžovatel přesvědčen o tom, že na základě uplatněných
kasačních námitek je zřejmé, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné a navrhl tedy,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[12] Žalobkyně nevyužila svého práva se ke kasační stížnosti vyjádřit.
III.
[13] Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti k návrhu stěžovatele nepřerušil, protože
rozšířený senát ve výše specifikované věci v mezidobí již rozhodl. Důvod pro případné
přerušení řízení tedy již nebyl dán.
[14] Kasační stížnost je nepřípustná.
[15] Kasační soud se nejdříve zabýval přípustností kasační stížnosti. Stěžovatel v ní napadl
výrok o zastavení řízení i výroky o náhradě nákladů řízení a vrácení zaplaceného soudního
poplatku. Domáhá se především změny výroku tak, že řízení o žalobě se nezastavuje, ale žaloba
se zamítá. Rozšířený senát se ve svém rozhodnutí (viz bod [11]) přiklonil ke konceptu
tzv. subjektivní nepřípustnosti pro nemožnost dosáhnout příznivějšího výsledku a dospěl
k závěru, že „[ž]alovaný správní orgán je osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti
usnesení krajského soudu o zastavení řízení podle §47 písm. a) s. ř. s.; taková kasační stížnost musí být
odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.“
[16] Kasační stížnost je sice přípustná objektivně (dle §102 s. ř. s.), nikoli ale subjektivně
(stížnost není podána oprávněnou osobou). Stěžovatel je účastníkem řízení, ale protože nemůže
dosáhnout příznivějšího výsledku (žádná újma na právech mu nevznikla), jde o osobu zjevně
neoprávněnou k podání kasační stížnosti. Za relevantní nelze pak podle rozšířeného senátu
považovat ani újmu majetkovou v podobě povinnosti nahradit náklady řízení druhému
účastníkovi. Jde totiž o akcesorický výrok soudu, který nelze napadnout samostatnou kasační
stížností a jeho přezkum je podmíněn přípustnou kasační námitkou proti výroku v meritu
(§104 odst. 2 s. ř. s.).
[17] V nyní posuzované věci krajský soud řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby. Žalobě tak
nebylo v žádné části vyhověno a soud správnímu orgánu neuložil žádnou povinnost týkající
se merita věci. Pokud by soud žalobu zamítl, jak se stěžovatel domáhá, opět by výsledkem bylo
pouze nevyhovění žalobě. Žádné právně významné změny by nenastaly Nelze souhlasit
s argumentem stěžovatele, že mu výrokem o zastavení řízení vznikla nemajetková újma
spočívající v implicitním obsahu výroku o zastavení řízení, že byl nečinný. Tento výrok sám
o sobě žádný takový obsah nenese, správní orgán ze své povahy navíc nemá subjektivní práva,
do kterých by mohlo být zasaženo a vznik nemajetkové újmy je tedy vyloučen. Ve vztahu k věci
samé tak nemohla stěžovateli vzniknout žádná relevantní újma. Jediný rozdíl představuje
při zastavení řízení v této věci povinnost nahradit náklady řízení, ale kasační stížnost pouze
proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná.
[18] Řízení o žalobě tedy nemůže v meritu pro stěžovatele skončit příznivěji, a to ani v případě
úspěšnosti kasační stížnosti. I když stěžovatel předně namítl nesprávnost výroku, kterým
se řízení zastavuje, vytýkané důsledky pramení převážně z výroku o náhradě nákladů řízení.
Otázka náhrady nákladů řízení nicméně není pro posouzení příznivosti výsledku řízení
rozhodná. Na nyní projednávanou věc tak plně dopadají závěry rozšířeného senátu uvedené
v bodě [14] tohoto rozhodnutí.
IV.
[19] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost byla podána zjevně k tomu
neoprávněnou osobou a není tak dána subjektivní přípustnost kasační stížnosti, proto ji podle
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. postupem podle §120 s. ř. s. odmítl.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 3, věty první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., tak, že žádnému z účastníků
se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. května 2020
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu