ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.54.2018:58
sp. zn. 8 As 54/2018-58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců
Milana Podhrázkého a Aleše Sabola v právní věci žalobkyně: BM VINI s.r.o., se sídlem
Podolská 103/126, Praha 4, zast. Mgr. Radimem Němečkem, advokátem se sídlem Kollárova 447,
Uherské Hradiště, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední
inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2015,
čj. SZPI/AB725-50/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 1. 2018, čj. 30 A 152/2015-127,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně, rozhodnutím ze dne
9. 3. 2015, čj. SZPI/AB725-44/2015, uložila žalobkyni (dále „stěžovatelka“) pokutu ve výši
680 000 Kč za spáchání správních deliktů uvedených ve výroku I. bodech 1 a, b, c, 2, 3 a, b, c,
4 a, b, c, 5 a, b, c, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16 a 17 podle §39 odst. 1 písm. ff) a §39
odst. 5 zákona č. 321/2004 Sb. o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících
zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „zákon
o vinohradnictví a vinařství“), a podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní
zemědělské potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
účinném od 1. 1. 2015. Tyto správní delikty spočívaly zjednodušeně v tom, že stěžovatelka
uváděla do oběhu různá vína, která byla nepovoleně upravována nebo měla netypickou chuť
či vůni, uváděla nepravdivé údaje na štítcích vín a nevedla řádně evidenční knihy. Odvolání
stěžovatelky žalovaná zamítla v záhlaví uvedeným rozhodnutím a rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu potvrdila. Následnou žalobu Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“)
rozsudkem zamítl jako nedůvodnou dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Proti tomuto rozsudku brojí
stěžovatelka kasační stížností.
[2] Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.). V následující části bude proto rekapitulovat pouze tu část odůvodnění krajského
soudu, která byl v kasační stížnosti napadena.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že námitka stěžovatelky týkající se nesdělení
jmen hodnotitelů, kteří prováděli senzorické testy, je podaná opožděně. Správní soudnictví
je postaveno na dispoziční zásadě. S výjimkou skutečností, ke kterým musí soud přihlížet z úřední
povinnosti, je striktně vázán obsahem podaného žalobního návrhu, který nemůže překročit. Tuto
námitku vznesla stěžovatelka až po dvouměsíční lhůtě k tomu stanovené. Nejedná se o rozšíření
žalobního bodu již vzneseného. Stěžovatelka v žalobě naopak výslovně uvedla, že nezpochybňuje
tvrzení, že senzorické hodnocení provedla osoba k této činnosti oprávněná a řádně proškolená.
Nejedná se ani o námitku, ke které by musel soud přihlédnout z úřední povinnosti, jelikož
nebrání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích včas uplatněných žalobních bodů.
[4] Stěžovatelka namítala, že přijala maximální možná preventivní opatření (prováděla
senzorické testy u značné části vína uvedeného do oběhu a prováděla namátkové
analytické rozbory prodávaných vín), tudíž neodpovídá za správní delikty. Krajský soud uvedl,
že ve zkoumaných vínech byla zjištěna přítomnost maltosy, sacharinu, přidaného cukru,
aspartamu, kyseliny sorbové a těkavých kyselin. Jednalo se o látky, jejichž přítomnost není
povolena ve vínech vůbec nebo u některých látek pouze v právními předpisy daném rozsahu
(etanol z přidaného cukru). Pokud sama stěžovatelka v rámci vlastního zařízení není schopna tyto
látky odhalit, je její povinností využít jiná zařízení, která obsah těchto látek prokážou.
Stěžovatelkou poukazované a soudem k důkazu provedené „Analytické rozbory vína“ provedené
společností VINOP, a.s. zjevně nebyly způsobilé odhalit existenci vína rozporného se zákonnými
požadavky na něj, neboť obsahovaly u stejných šarží zcela rozdílné výsledky od zkoušek
provedených akreditovanou laboratoří. Stěžovatelka nepodpořila svá další tvrzení ohledně
preventivních opatření žádnými důkazy.
[5] Krajský soud dále zamítl námitku stěžovatelky, že výše pokuty byla zjevně nepřiměřená
vzhledem k závažnosti spáchaného správního deliktu. Uvedl, že správní orgány posoudily jak
polehčující tak přitěžující okolnosti. Uvážily i míru možného poškození oprávněných zájmů
spotřebitele. Maximální zákonná sazba za spáchané správní delikty byla až 5 000 000 Kč.
Pokuta 680 000 Kč tak představuje sankci na spodní hranici ve výši zhruba 14 %. Stěžovatelka
se dopustila celkem 25 deliktů, z toho 22 deliktů spočívalo v porušení povinnosti stanovené
předpisy Evropské unii. Celkem 15 000 litrů vína neodpovídalo zákonným požadavkům, jelikož
obsahovaly sacharin, glycerol, maltosu, aspartam, přidaný cukr či mělo netypickou vůni a chuť
pro víno vyrobené z hroznů révy vinné. Jednotlivé skutky byly spáchány v rozmezí od září 2013
až do srpna 2014. Kromě toho byly zjištěny další správní delikty (nesprávné označení vína,
nesprávné štítky, nesplnění opatření, nesprávné průvodní doklady, nesprávné vedení evidence).
Dle krajského soudu tak uložená sankce není nezákonná.
[6] Stěžovatelka v žalobě namítala, že prvostupňový správní orgán v roce 2007 uložil
společnosti VINOP, a.s. pokutu ve výši 150 000 Kč za obdobné správní delikty, přičemž celkové
množství závadného vína činilo 28 128 litrů, tedy téměř dvojnásobek. Výše uložené pokuty tak
byla překvapující. Krajský soud uvedl, že každý správní delikt je nutné posuzovat individuálně.
V případě rozhodnutí z roku 2007 šlo o jiné vymezení správních deliktů. Společnosti VINOP, a.s.
byla uznána vinnou pouze ze 7 spáchaných správních deliktů. Zásada předvídatelnosti tak nebyla
dle krajského soudu porušena.
[7] Dle stěžovatelky byla uložená sankce likvidační. Krajský soud s tímto názorem
nesouhlasil. Stěžovatelka ve správním řízení nepředložila doklady, které po ní žalovaná
vyžadovala. Stěžovatelka sice měla zisk před zdaněním v roce 2013 ve výši pouze 380 000 Kč,
ovšem v roce 2014 prováděla tržby v rozsahu téměř desetinásobném oproti roku 2013
(tržby 11 840 000 Kč oproti 1 328 000 Kč) a zároveň ke dni 27. 5. 2015 uzavřela kupní smlouvu
na nákup pozemků v katastrálním území N. za 356 950 Kč. Tyto okolnosti nesvědčí tomu, že by
pro ni uložená pokuta byla likvidační.
[8] Stěžovatelka namítala, že v případě pěti vín byla v rámci obchodního řetězce
sankcionována i V. M., jednatelka stěžovatelky, která víno nakoupila od výrobců a převedla na
stěžovatelku. Jedná se tak o dvojí trestání za stejný skutek. Krajský soud uvedl, že fyzická osoba
podnikající V. M. je prokazatelně jiný subjekt než stěžovatelka, tudíž je pro posuzovanou věc
nerozhodné, že jí byla rovněž uložena pokuta.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že až po podání žaloby se seznámila
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 As 305/2016-47, v němž soud
dospěl k závěru, že správní orgány musí umožnit účastníkům řízení vyjádřit se k osobám
posuzovatelů senzorických testů. Tato otázka nebyla v judikatuře do té doby řešena. Protokoly
o zkouškách v posuzované věci tyto informace neobsahovaly, proto je nutné je hodnotit jako
nepřezkoumatelné. Tuto námitku bylo možné uplatnit i po lhůtě dané k podání žaloby, jelikož jde
o změnu dosavadní judikatury. Stěžovatelka zároveň namítala, že tato vada bránila přezkumu
vznesené námitky nesprávného posouzení senzorických vad vína ze strany hodnotitelů.
[10] Stěžovatelka zopakovala, že nechává provádět laboratorní testy u značné části vína
uvedeného do oběhu, a to u svého výrobce, společnosti VINOP, a.s. U každé šarže vína nechala
provést senzorické zkoušky prostřednictvím svého sklepmistra a technologa. Je nereálné nechávat
podrobně laboratorně zkoumat každou odebranou dodávku vína v akreditované laboratoři.
Společnost VINOP, a.s. sice není akreditovanou laboratoří, ale to nijak nesnižuje váhu
provedených preventivních opatření.
[11] Stěžovatelka nesouhlasila s názorem krajského soudu, že uložená pokuta nebyla
nepřiměřená. Jednalo se o nezaviněné jednání, které nebylo způsobilé vyvolat závažné ohrožení
obecného zájmu společnosti, kterým je zdraví spotřebitelů, případně poškození zájmů
spotřebitele v ekonomické rovině. Značnou část pochybení stěžovatelka po jejich zjištění
napravila (pochybení v označení vína, hodnotě cukru a vedení evidenčních knih a průvodních
dokladů). U závad v množství cukru ve vínech vystupovala pouze jako prodejce a nikoliv
výrobce. K přijatým preventivním opatřením mělo být alespoň přihlédnuto při úvaze o výši
sankce. Správní orgány se v rámci správního řízení nesnažily o kultivaci poměrů v odvětví a bez
dalšího uložily stěžovatelce pokutu v nepřiměřené výši. To neodpovídá preventivní funkci
správního trestání.
[12] Setrvala na tom, že byla porušena zásada předvídatelnosti. Od roku 2006 se nezměnila
zákonná maximálně výše sankce v §39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví a vinařství.
Rozhodnutím z roku 2007 uložil prvostupňový správní orgán společnosti VINOP, a.s. pokutu
ve výši 150 000 Kč za obdobné správní delikty, přičemž celkové množství závadného vína
činilo 28 128 litrů. Společnost VINOP, a.s. se dopustila závažnějšího správního deliktu, ale byla
ji za to uložena zhruba čtyřnásobně nižší sankce.
[13] Udělená pokuta měla také likvidační dopad. Z účetní rozvahy za rok 2013 vyplývá,
že ke dni 31. 12. 2013 disponovala krátkodobým finančním majetkem ve výši 235 000 Kč.
V roce 2014 se výsledek hospodaření pohyboval v záporné výši. Dlouhodobý kapitál je tvořen
zejména přístroji a zásobami, jejichž prodej by nevratně negativně ovlivnil možnost faktického
výkonu hospodářské činnosti.
[14] V případě některých skutků byla udělena sankce i V. M., jednatelce stěžovatelky, která
vína nakoupila od výrobců a dále je prodala stěžovatelce. Za jedno provinění bylo zasaženo
dvakrát do majetkové sféry týchž osob.
[15] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že námitka povinností sdělit jména
hodnotitelů senzorického testu byla vznesena téměř jeden a půl roku poté, co uplynula lhůta
k podání žaloby. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 305/2016 byl navíc vynesen
až po té, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. Do té doby nebylo uvedené považováno za vadu.
[16] K námitce vyvinění žalovaná poukázala na to, že v rámci správního řízení nepředložila
stěžovatelka žádné doklady, které by prokazovaly nadstandardní úsilí odhalit vytýkané nedostatky.
Potvrzení od společnosti VINOP, a.s., předložila až v řízení před krajským soudem. Navíc tato
společnost je personálně propojena se stěžovatelkou, jelikož předsedou představenstva je F. M.,
nar. X, a jednateli stěžovatelky jsou V. M. a F. M., nar. X.
[17] Žalovaná při ukládání výše sankce přihlédla k závažnosti správního deliktu, ke způsobu
jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za kterých byl delikt spáchán. V její prospěch
bylo hodnoceno, že nebyla výrobcem nevyhovujících vín, a že je enologicky neupravovala.
Provozovatel má v potravinářském podniku objektivní odpovědnost. Žalovaná nesouhlasí
s námitkou, že uložená pokuta byla nepřiměřeně tvrdá.
[18] Žalovaná se ztotožnila s názorem soudu, že nebyla porušena zásada předvídatelnosti,
jelikož stěžovatelkou poukazované rozhodnutí z roku 2007 je odlišné a každé porušení právních
povinností je nutné posuzovat individuálně.
[19] Stěžovatelka dle žalované přes výzvu nepředložila žádné doklady, které by prokazovaly
její majetkové poměry. Z výkazu zisku a ztrát ke dni 30. 9. 2014 sice vyplynulo, že její provozní
výsledek za rok 2014 byl v záporné výši (1 493 000 Kč), avšak její tržby byly více než
desetinásobné oproti roku 2013.
[20] Žalovaná zopakovala, že V. M. a stěžovatelka jsou dvě odlišné kontrolované osoby, které
se obě dopustily správního deliktu. Navíc prvostupňové rozhodnutí předcházelo rozhodnutí,
kterým byla V. M. uznána vinnou ze spáchání správního deliktu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Na úvod Nejvyšší správní soud upozorňuje, že stěžovatel musí v kasační stížnosti zásadně
reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský
soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje
námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu,
pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování
spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům
krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009,
čj. 6 Ads 113/2009-43, nebo ze dne 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015-36).
[23] Stěžovatelka poukazovala na to, že výše sankce byla vzhledem k jejím majetkovým
poměrům likvidační. V kasační stížnosti znovu uvedla, že v roce 2013 disponovala pouze
s majetkem ve výši 235 000 Kč a v roce 2014 byl její hospodářský výsledek záporný. Tímto
však stěžovatelka žádným způsobem nereagovala na argumentaci krajského soudu, který uvedl,
že i přes její záporný výsledek v roce 2014 byl její obrat téměř desetinásobný oproti roku 2013
a zároveň uzavřela kupní smlouvu na nákup pozemků. Na rozdíl od dále uvedených námitek
nelze než tento kasační bod odmítnout dle §104 odst. 4 s. ř. s. jako míjející s rozhodovacími
důvody krajského soudu. Nejedná se totiž pouze o setrvání na jiném názoru, ale o nereagování
na výslovně vypořádanou námitkou, proti které původní argumentace stěžovatelky nemůže
obstát.
[24] Ačkoliv Nejvyšší správní soud shledal ostatní námitky přípustnými, stěžovatelka v zásadě
pouze setrvala na dříve vznesené argumentaci a nesouhlasila s názory krajského soudu. Velmi
zřídka polemizuje s názory krajského soudu. V takovém případě nezbývá Nejvyššímu správnímu
soudu pouze přezkoumat, zda jsou závěry, ke kterým krajský soud dospěl, správné.
[25] Ohledně namítané nepřezkoumatelnosti z důvodu neuvedení jmen hodnotitelů Nejvyšší
správní soud souhlasí s krajským soudem i žalovanou, že stěžovatelka touto námitkou
nerozváděla již uplatněný žalobní bod, ale jednalo se o zcela novou námitku. Stěžovatelka
v žalobě rozporovala samotný princip subjektivního hodnocení senzorických testů, nikoliv
podjatost hodnotitelů či jejich odbornou způsobilost. Stěžovatelka dokonce naopak v žalobě
uvedla, že nezpochybňuje, že hodnotitelé jsou k činnosti oprávněni a jsou řádně proškoleni.
Tato námitka tak byla uplatněna po lhůtě dané v §72 odst. 1 s. ř. s.
[26] Zároveň Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že krajské soudy
nejsou povinny kontrolovat každou vadu rozhodnutí správních orgánů nebo předcházejícího
řízení, ale pouze ty, které brání přezkoumání ostatních vad, které žalobce namítl (viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS).
[27] Tato otázka sice nebyla v judikatuře do té doby nijak řešena, ale to nebránilo stěžovatelce
na stejnou vadu upozornit již v žalobě. Nejedná se totiž o změnu v judikatuře Nejvyššího
správního soudu, jak tvrdila stěžovatelka, jelikož judikatura se k otázce uvedení jmen hodnotitelů
v protokolu o zkoušce vůbec nevyjadřovala. Stěžovatelka tak nemohla mít důvěru v předchozí
názor soudu, že jména hodnotitelů nemusí být uváděna, jelikož takový názor do doby vydání
uvedeného rozhodnutí sedmého senátu Nejvyššího správního soudu soudy nikdy nevyřkly.
Judikatura a literatura, na kterou stěžovatelka poukazuje, se však vyjadřovala právě k tomu, kdy
soud změní doposud zastávaný právní názor. Ve stěžovatelkou uvedeném komentáři k §71 s. ř. s.
je přímo za jí citovanou částí uvedeno následující: „Pokud by takovýto názor měl dopadnout negativně
na účastníka řízení, který jednal před vynesením nového právního názoru v důvěře ve starou judikaturu, NSS
nový právní názor neaplikuje (čistá prospektivita).“ (SOCHOROVÁ, Vendula. §71 [Náležitosti žaloby].
In: BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P., SOCHOROVÁ, V., ŠEBEK, P.
Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016.).
[28] Stěžovatelka namítala, že dělala maximum pro to, aby se vyhnula spáchání správního
deliktu, pokud jde o nedostatečnou kvalitu vín. Dle §40 odst. 1 zákona o vinohradnictví
a vinařství [p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které
bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu
je nutné prokázat, že subjekt provedl veškerá technicky možná opatření vhodná k zabránění protiprávního
stavu a nepostačí poukaz na to, že by tato opatření nebyla ekonomická (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 1 As 163/2016-76, k jeho použitelnosti na projednávanou
věc srovnej body 30 – 33 rozsudku kasačního soudu ze dne 16. 8. 2018, čj. 7 As 217/2018-25,
a dále i další judikaturu uvedenou v posledně jmenovaném rozsudku). Nejvyšší správní soud
souhlasí s žalovanou a krajským soudem, že vlastní senzorické testování sklepmistrem
a technologem, či spoléhání se na kvalitu dodávaných vín od výrobců nelze považovat za taková
opatření, která by naplňovala uvedené podmínky liberace. Rovněž potvrzení o bezvadnosti
od jiné právnické osoby bez jakýchkoliv záruk a ověření o kvalitě provedených testů, je nelze
za vynaložení takového úsilí považovat. Pokud by tomu tak bylo, nebyli by výrobci potravin
v podstatě odpovědní za jakékoliv provinění v oboru jejich podnikání, jelikož by si mohli
jednoduše obstarat potvrzení od jiné právnické osoby a poukázat na interní testování
zaměstnanci. To by pak znamenalo neúčinnost koncepce objektivní odpovědnosti za správní
delikty podnikajících osob a jakákoliv kontrola kvality ze strany správních orgánů by byla
zbytečná. Tím by ve svém důsledku nejvíce trpěli spotřebitelé.
[29] Stěžovatelka rovněž namítala, že výše sankce byla nepřiměřená vzhledem k závažnosti
pochybení. S touto námitkou Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Je nutné nejprve uvést, že výše
ukládané sankce vždy závisí na správním uvážení správního orgánu. Nejvyšší správní
soud již v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46, č. 416/2004 Sb. NSS, dovodil,
že úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci
ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán
v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně
a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo
k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Žalovaná v napadeném rozhodnutí
dostatečně popsala, z jakých důvodů uložila právě uvedenou sankci, vzala v úvahu polehčující
i přitěžující okolnosti. Uvedla, např. že jednání stěžovatelky mohlo zasáhnout na 15 000
spotřebitelů, i přes předchozí upozornění vady nenapravila pochybení ani v roce 2014, jednalo
se o velké množství deliktů – celkem 25. Nejvyšší správní soud souhlasí, že v posuzovaném
případě není sankce ve výši zhruba 14 % z maximální možné sazby nepřiměřená, která by tedy
vybočovala z mezí správního uvážení, nebo by došlo k jeho zneužití.
[30] V bodech 6.4 až 6.7 kasační stížnosti stěžovatelka namítla konkrétní vady výše sankce.
Není však pravda, že by žalovaná hodnotila jako nejpodstatnější přitěžující okolnost skutečnost,
že stěžovatelka špatně označila vína informací o stáčírně (bod 6.4 kasační stížnosti).
Za podstatnou přitěžující okolnost žalovaná považovala to, že kvalita vína byla nedostatečná
u velkého množství vín. Je nepodstatné, že stěžovatelka není výrobcem vína (bod 6.5). Objektivní
odpovědnost znamená, že každý článek v řetězci obchodníků je odpovědný za nezávadnost
prodávaného zboží. Žalovaná zároveň skutečnost, že stěžovatelka nebyla výrobcem daných vín,
hodnotila jako polehčující okolnost. Jak již uvedla žalovaná v napadeném rozhodnutí,
stěžovatelka si měla již před zahájením podnikání zjistit povinnosti, které jí vyplývají z právních
předpisů, tedy i způsob vedení evidenčních knih k vínům. Z protokolu o kontrole ze dne
23. 7. 2014 plyne, že ani po téměř 9 měsících stěžovatelka nedokázala vytýkané vady odstranit.
Není tedy pravda, že by vady týkající se evidenčních knih odstranila (bod 6.6 kasační stížnosti).
Odstranění vad průvodních dokladů nic nemění na tom, že tyto doklady vady obsahovaly
(bod 6.7). To stěžovatelka nijak nerozporuje. Zároveň ani nenamítá, že by jí neodstranění
vad bylo v rozporu se skutečností dáváno k tíži. I tato námitka je nedůvodná.
[31] Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem žalované i krajského soudu, že v případě
rozhodnutí z roku 2007 se jednalo o jiné skutkové okolnosti (menší počet spáchaných správních
deliktů, jiné vymezení správních deliktů), proto nebyla porušena zásada předvídatelnosti
ani legitimního očekávání. Navíc je nutné i uvést, že správní praxe (zde správní trestání) se může
s postupem času měnit, např. když správní orgán zjistí, že ukládané sankce nejsou dostatečně
účinné, nebo se mění četnost protiprávního jednání ve společnosti. Nejvyšší správní soud
souhlasí s krajským soudem, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž
i represivní, přičemž nelze odhlédnout od toho, že primárním významem trestání sankcí a pokut
je potrestání pachatele, který musí sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem
pocítit (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2012, čj. 6 Ads 129/2011-119).
[32] Není pravda, že by krajský soud nijak nereflektoval námitku, dle které byly uloženy dvě
sankce za stejné jednání, a to stěžovatelce a její jednatelce V. M. Krajský soud v bodě 48 uvedl, že
V. M. je osoba odlišná od stěžovatelky, proto je nepodstatné, že i jí byla udělena sankce. Jak již
bylo uvedeno výše, každý obchodník je odpovědný za nezávadnost jím prodávaných produktů. Je
pak na něm, aby škody případně uplatnil na svých dodavatelích, pokud byla způsobena
nesplněním jejich závazků. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že udělené sankce
V. M. nebo jejím odběratelům jsou vzhledem k nyní posuzované věci bezpředmětné.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[34] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec její úřední povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně
Petr Mikeš
předseda senátu