ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.98.2020:115
sp. zn. 8 As 98/2020 - 115
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky
Zavřelové a Michala Mazance, v právní věci navrhovatelů: a) Městská část Praha – Suchdol,
sídlem Suchdolské nám. 734/3, Praha 6, b) Městská část Praha – Nebušice, sídlem
Nebušická 128, Praha 6, c) Ing. A. S., Ph.D., všichni zastoupeni advokátem Mgr. Pavlem
Černým, sídlem Údolní 33, Brno proti odpůrci: Středočeský kraj, sídlem Zborovská 11, Praha 5,
zastoupený advokátem JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D. sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, za
účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci
546/56, Praha 4, zastoupeno advokátem JUDr. Janem Marečkem, sídlem Na Švihance 476/61,
Praha 2, 2) Letiště Praha, a. s., sídlem K Letišti 6/1019, Praha 6, zastoupena advokátkou JUDr.
Bc. Nikolou Hönigovou, sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, o návrhu na zrušení opatření obecné
povahy č. 4-20/2011-ZK – Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, Aktualizace č. 2,
ze dne 26. 4. 2018, v části, jíž se vymezuje plocha pro záměr veřejně prospěšné stavby D300 –
plocha rozvoje letiště Praha/Ruzyně (Letiště Václava Havla), v řízení o kasační stížnosti odpůrce,
osoby zúčastněné na řízení 1) a osoby zúčastněné na řízení 2) proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 24. 6. 2020, čj. 54 A 68/2019-123, o návrhu osoby zúčastněné na řízení 2) na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh osoby zúčastněné na řízení 2) na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
se zamí t á .
II. Osobě zúčastněné na řízení 2) se uk l á dá zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč
za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů
od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem vyhověl společně vystupujícím
navrhovatelům a zrušil v záhlaví označenou část aktualizace zásad územního rozvoje
Středočeského kraje. Jde o část, v níž byla vymezena plocha pro záměr veřejně prospěné stavby
D300 představujícího tzv. paralelní dráhu Letiště Václava Havla v Praze. Základním důvodem
pro zrušující rozsudek bylo nedostatečné až chybějící vyhodnocení kumulativních a synergických
vlivů v rozsahu hluku a emisí, které by paralelní dráha mohla produkovat ve spojení se záměry
jak v oblasti železnic (přestavěná dráha do Kladna a nová trať přes letiště), tak v oblasti
pozemních komunikací (záměr přestavby silnice č. 7 na dálnici D7 v okolí letiště).
[2] Rozsudek krajského soudu napadly zvlášť kasačními stížnostmi Středočeský kraj
(dále též jako „odpůrce“) a obě osoby zúčastněné na řízení: (1) Ředitelství silnic a dálnic ČR
a (2) Letiště Praha, a.s. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podala
jen společnost Letiště Praha, a.s. (dále též „stěžovatelka“).
[3] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodňuje následujícím způsobem:
V první řadě upozorňuje, že krajský soud většině námitek navrhovatelů nevyhověl a oprávněnými
shledal jen námitky týkající se kumulativních a synergických vlivů s výše popsanými dalšími
záměry. Krajský soud přitom označil vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů
v předloženém vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území za pochybné až zmanipulované,
protože se podrobně zabývá vodami a půdou, zatímco hluk a emise „záhadně“ téměř chybí.
Podle stěžovatelky nicméně krajský soud touto dedukcí rezignoval na pochopení dané situace,
přestože mu tuto odbornou problematiku vysvětloval odpůrce ve svém vyjádření k návrhu. Takto
navíc postupoval, aniž by nařídil jednání, které mohlo tuto otázku dále objasnit. Tím podle
stěžovatelky zatížil rozsudek vadou, způsobující nepoměrně větší újmu stěžovatelce, než může
vzniknout jiným osobám.
[4] Dále stěžovatelka odkazuje na vymezení požadavků na úspěšný návrh na přiznání
odkladného účinku v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2018,
čj. 8 As 247/2018-51, vycházejícího z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
čj. 1 As 27/2012-32. Stěžovatelka má za splněnou v těchto usneseních vymezenou podmínku
hrozící nepoměrně vyšší újmy, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným
osobám. Hrozí jí totiž značná újma, protože krajským soudem zrušená část aktualizace zásad
územního rozvoje je podmínkou pro další postup v přípravě stavby paralelní dráhy. Stěžovatelka
ostatně již v době účinnosti aktualizace zásad územního rozvoje získala závazné stanovisko
o souladu záměru s územně plánovací dokumentací a stanovisko EIA, podala též žádost
o územní rozhodnutí. Tento dosažený postup by mohl být při nepřiznání odkladného účinku
kasační stížnosti zmařen, neboť územní řízení by bylo patrně zastaveno. Stavba paralelní dráhy
dle stěžovatelky představuje důležitou stavbu, připravovanou již od 70. let. Podrobnější
projektová příprava pak probíhá přibližně posledních 15 let a je spojena se značnými náklady,
které by v případě opakované přípravy dokumentace pro územní řízení (včetně nutnosti
prodloužit stanovisko EIA) musely být vynaloženy znovu. Jen náklady na vypracování projektové
dokumentace pro územní řízení dosáhly částky ve výši 26 284 855 Kč bez DPH. Vydání nové
aktualizace zásad územního rozvoje nadto může trvat dalších 4 až 5 let a dále prodloužit celý
tento proces.
[5] Navrhovatelům podle stěžovatelky nemůže přiznáním odkladného účinku žádná újma
vniknout. Stěžovatelka neshledává ani žádný veřejný zájem na nepřiznání odkladného účinku,
naopak jej spatřuje v rozvoji letiště jako strategické dopravní infrastruktuře republiky (ten dokládá
citací z rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 9 A 171/2017-139, zamítající návrh na zrušení
aktualizace zásad územního rozvoje Hlavního města Prahy, pokud jde o paralelní dráhu). Veřejný
zájem podle stěžovatelky nesvědčí ani ochraně práv navrhovatelů, protože je předčí zájem
stěžovatelky na ochraně nabytých práv, porušených rozsudkem krajského soudu. Stěžovatelka
vedle toho upozorňuje na podání návrhu poslední den roční lhůty od účinnosti aktualizace zásad
územního rozvoje [§101b odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
To svědčí o špatné víře navrhovatelů, protože jim bylo známo, že stěžovatelka již podala žádost
o územní rozhodnutí.
[6] K návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřili společně vystupující navrhovatelé.
Navrhovatelé nesdílí negativní hodnocení rozsudku krajského soudu a považují jej za úplně
odůvodněný, vycházející též z předchozí judikatury (rozsudku Krajského soudu v Praze
čj. 50 A 8/2013-129 upozorňujícího na potřebu hodnotit kumulativní a synergické dopady
záměru paralelní dráhy). Nadto poukazují na to, že argumentace stěžovatelky proti rozsudku
krajského soudu nemíří k přiznání odkladnému účinku, a je odůvodněním kasační stížnosti.
Pokud jde o případnou „ztrátu“ souhlasu s umístěním záměru a stanoviska EIA, popř.
o vynaložené náklady na různou projekční činnost, navrhovatelé upozorňují, že se vážou
až k případnému neúspěchu stěžovatelky před Nejvyšším správním soudem a několikaměsíční
prodleva v těchto řízeních stěžovatelku nepoškozuje (v územním řízení může požádat o přerušení
řízení). Podle navrhovatelů navíc sama stěžovatelka mnohaletý horizont projektu paralelní dráhy
zmiňuje.
[7] Navrhovatelé nesdílí postoj stěžovatelky týkající se nepoškození jejích zájmů při přiznání
odkladného účinku. Naopak upozorňují, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
jim může způsobit výraznou újmu. Pokud by totiž stěžovatelka získala v době po přiznání
odkladného účinku pravomocné územní rozhodnutí, neexistovaly by již další efektivní možnosti
obrany proti tomuto záměru. Tím by byla způsobena navrhovatelům značná újma v podobě
hluku a emisí, zejména těm dvěma ze tří navrhovatelů, kteří jsou městskými části hlavního města
Prahy. Navrhovatelé dále nesouhlasí s námitkami stěžovatelky ohledně jejich vyčkávání
na poslední den lhůty pro podání návrhu. Není právně významné, že navrhovatelé podali návrh
poslední den lhůty. Ostatně sama stěžovatelka vyčkávala s podáním žádosti o územní rozhodnutí
10 měsíců od účinnosti aktualizace. Stejně tak je podle navrhovatelů nepřípadný poukaz
stěžovatelky na ochranu nabytých práv, protože taková konstrukce by zcela znemožňovala
soudní přezkum správních aktů. Konečně za zavádějící označují navrhovatelé citaci z rozsudku
Městského soudu v Praze čj. 9 A 171/2017-139. Ten podle nich jen konstatoval určitý veřejný
zájem na rozšíření letiště a dopady na životní prostředí se podrobněji nezabýval.
[8] Odpůrce a osoba zúčastněná na řízení 1) se k návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nevyjádřili.
[9] Nejvyšší správní soud návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyhověl
z následujících důvodů. Úvodem soud předesílá, že podle §107 odst. 1 s. ř. s., nemá kasační
stížnost odkladný účinek, ten však může být na návrh stěžovatele přiznán za přiměřeného užití
§73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Kromě formální podmínky, jíž je podání návrhu, je tedy v souladu
se zmiňovaným ustanovením pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné kumulativní
splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu,
(2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým
veřejným zájmem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
čj. 10 Ads 99/2014-58). Návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně
individualizován a osvědčen, protože je to stěžovatel, který je povinen tvrdit a osvědčit první
z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by pro něj znamenaly újmu, přičemž hrozící újma musí být závažná a reálná,
nikoli pouze hypotetická a bagatelní (viz usnesení ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20).
[10] Přiznání odkladného účinku se tedy posuzuje podle hrozící újmy a nemá na něj žádný vliv
argumentace pojící se k věcnému posouzení samotné kasační stížnosti. Zdejší soud se tak v tomto
okamžiku nezabýval otázkami vad rozsudku krajského soudu, spočívajícími podle stěžovatelky
v nesprávném uchopení otázky kumulativních a synergických vlivů, nesprávném postupu soudu
při zjišťování skutkového stavu a konečně se nezabýval ani vyhodnocením veřejného zájmu
na výstavbě paralelní dráhy, na nějž odkazuje stěžovatelka pomocí rozsudku městského soudu.
Újma prokazovaná za účelem přiznání odkladného účinku totiž nemůže spočívat v samotné míře
obsahové nesprávnosti napadaného rozsudku, jak naznačuje stěžovatelka, ale v závažnosti jeho
faktických následků. Nejvyšší správní soud se stejně tak nezabýval argumentací navrhovatelů,
napadající argumentaci stěžovatelky ve věci samé.
[11] Důvodem pro nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti v této věci je neunesení
břemene tvrzení ohledně hrozící újmy ze strany stěžovatelky (první ze tří výše popsaných
podmínek). Hrozící újmu mají podle ní představovat komplikace při dalším postupu realizace
záměru paralelní dráhy. Jak ale sama stěžovatelka uvádí, příprava tohoto záměru probíhá v širší
rovině několik desetiletí, konkrétnějších obrysů pak nabyla v posledních zhruba 15 letech. Záměr
je nyní projednáván v územním řízení, a k realizaci má tudíž poměrně daleko. Přerušení procesů
vedoucích k další realizaci záměru po dobu řízení před Nejvyšším správním soudem
tak stěžovatelce samo o sobě nemůže způsobovat vážnou újmu. Byť řízení o kasační stížnosti
obecně není důvodem pro přerušení správního řízení, navrhovatelé správně upozorňují
na skutečnost, že stěžovatelka je žadatelem o územní rozhodnutí. Může tak požádat o přerušení
územního řízení podle §64 odst. 2 správního řádu a tímto se vyhnout zamítnutí žádosti. I pokud
by stěžovatelka tento postup z určitého důvodu nemohla (nechtěla) použít, nemohlo by zamítnutí
žádosti o územní rozhodnutí z hlediska tvrzení stěžovatelky stejně představovat vážnou újmu.
Pokud by totiž v řízení před Nejvyšším správním soudem uspěla, zrušená aktualizace zásad
územního rozvoje by „obživla“ a stěžovatelka by mohla podat novou žádost o územní
rozhodnutí, založenou na prakticky totožné dokumentaci, jako byla použita pro žádost
předchozí, aniž by musela znovu vynaložit stejnou částku, jako tomu bylo při první přípravě této
dokumentace.
[12] Dalším důvodem pro nepřiznání odkladného účinku byl pak zjevný nepoměr mezi
tvrzením o újmě ze strany stěžovatelky a hrozící závažnou újmou na straně navrhovatelů (druhá
ze tří kumulativních podmínek). Stěžovatelka uvádí, že navrhovatelům žádná újma nehrozí.
To však neodpovídá skutečnosti. Naopak lze dát za pravdu navrhovatelům ohledně vzniku
složité procesní situace a těžko zvratitelných důsledků, pokud by stěžovatelka v průběhu řízení
o kasační stížnosti, které by byl přiznán odkladný účinek, získala pravomocné územní rozhodnutí.
K tomu Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelce v tuto chvíli nesvědčí právo
na umístění záměru nabyté v dobré víře, jelikož to by získala až pravomocným územním
rozhodnutím. Pokud by však zdejší soud stěžovatelce přiznal odkladný účinek kasační stížnosti
a suspendoval účinky rozsudku krajského soudu, mohl by paradoxně způsobit nabytí takového
práva, a tím zmařit právo navrhovatelů napadnout u soudu příslušnou aktualizaci zásad územního
rozvoje. Právo navrhovatelů iniciovat soudní přezkum aktualizace zásad územního rozvoje podle
§101a a násl. s. ř. s. nelze zlehčovat poukazy na uplatnění návrhu poslední den lhůty nebo
na souvislost mezi podáním návrhu až poté, co stěžovatelka podala žádost o vydání územního
rozhodnutí.
[13] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti zamítl. Tím však zdejší soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí
rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
[14] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku
ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona
o soudních poplatcích. Podle §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný
vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání
odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto
a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§4 odst. 1 písm. h)
zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
[15] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo
bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České
národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080409820.
Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. srpna 2020
Petr Mikeš
předseda senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní
poplatek.
podpis .................................................
ˇ místo pro nalepení kolkových známek ˇ