ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.228.2020:28
sp. zn. 8 Azs 228/2020 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky
Zavřelové a Petra Mikeše, v právní věci žalobce: T. P. D., zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou,
advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované
ze dne 3. 7. 2020, čj. CPR-22423-14/ČJ-2019-930310-V230, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020, čj. 19 A 12/2020-26, o návrhu
žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. města Prahy (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 10. 5. 2019, čj. KRPA-485875-30/ČJ-2018-000022, bylo rozhodnuto
o správním vyhoštění žalobce (dále „stěžovatele“) podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
a byla stanovena doba 2 let, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie. Současně byla podle §118 odst. 3 téhož zákona stanovena doba k vycestování
z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci vydaného rozhodnutí o správním
vyhoštění.
[2] Žalovaná k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnila část výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to pokud jde o délku, po kterou nelze žalobci umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, kterou namísto 2 roků stanovila na 6 měsíců.
Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
[3] Rozhodnutí žalované stěžovatel napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze shora
uvedeným rozsudkem zamítl.
[4] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Současně s podáním
kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku podle §73 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s §120 s. ř. s. Návrh odůvodnil tím,
že nepřiznání odkladného účinku by pro něj představovalo větší újmu, než může vzniknout jiným
osobám. Stěžovatel by totiž musel v návaznosti na vydání napadeného rozsudku opustit území
ČR, což by fakticky zamezilo účinku sledovaného podáním kasační stížnosti. Tato újma by byla
ještě znásobena znemožněním účasti stěžovatele na soudním řízení. Stěžovatel žije v ČR již téměř
20 let, má zde zázemí, sestru, nezletilého syna, kterého navštěvuje a podílí se na jeho výživě
a výchově. Současně nyní navázal vážný vztah s občankou ČR, se kterou bydlí ve společné
domácnosti a vztah trvá již 18 měsíců – v uzavření manželství jim brání současná pobytová
situace stěžovatele. Stěžovatele je tak třeba považovat za rodinného příslušníka občana EU
ve smyslu §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele navíc byla
společenská nebezpečnost jeho protiprávního jednání vedoucího k rozhodnutí o správním
vyhoštění zanedbatelná, protože šlo jen o jeden den neoprávněného pobytu. Na druhé straně
přiznáním odkladného účinku nemůže vzniknout újma jiným osobám, ani nemůže být přiznání
odkladného účinku v rozporu s veřejným zájem, protože tímto zájmem je také ochrana
procesních práv stěžovatele včetně práva na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel upozornil
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, podle kterého
může být pro výkon stěžovatelova práva na spravedlivý proces nezbytné, aby mohl po dobu
řízení o kasační stížnosti setrvat v ČR, a to i když je zastoupen advokátem, jelikož za součást
tohoto práva lze označit i právo vystupovat v řízení osobně a udílet zástupci osobně pokyny.
[5] Žalovaná ve svém vyjádření navrhla nepřiznání odkladného účinku. Jeho přiznání by totiž
bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, aby se v ČR zdržovali pouze cizinci, kteří dodržují
právní předpisy. Navíc pokud má mít správní vyhoštění náležitý efekt, musí jeho účinky nastat
co nejdříve po zjištění protiprávního jednání. Při oddalování vycestování se cizinci jinak často
pokouší o zintenzivnění rodinných vazeb, aby dosáhli nemožnosti vydat rozhodnutí o správním
vyhoštění z důvodů nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života (§119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců).
[6] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku následujícím
způsobem. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. soud přizná na návrh stěžovatele
po vyjádření žalované usnesením kasační stížnosti odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné
právní následky rozsudku krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Zákon tedy pro přiznání odkladného účinku stanoví celkem tři předpoklady: výkon nebo
jiné právní následky rozsudku by pro stěžovatele znamenaly újmu; tato újma je pro stěžovatele
nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nepřezkoumává
v mezích kasačních námitek kasační stížností napadené výroky rozsudku (§109 odst. 3 s. ř. s.),
ale zjišťuje jen existenci uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku.
Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je podle své povahy dočasným rozhodnutím,
neboť platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé.
[9] Tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
tj. že výkon nebo jiné právní následky rozsudku by pro stěžovatele znamenaly újmu, je povinen
stěžovatel, který se přiznání odkladného účinku domáhá svým návrhem; nestačí tak v návrhu
toliko poukázat na možnost vzniku újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem
napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozsudkem
krajského soudu aprobovaného rozhodnutí. Zároveň musí jít o následek určité intenzity,
aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“.
To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně
je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka
pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější –
tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká.
[10] Žaloba proti rozhodnutí správním o vyhoštění má odkladný účinek ze zákona (§172
odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Oproti tomu kasační stížnost v téže věci odkladný účinek nemá
a Nejvyšší správní soud rozhoduje o jeho přiznání v souladu s výše citovanými ustanoveními.
Podle judikatury zdejšího soudu však existují určité zvláštnosti ve vztahu k přiznávání
odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech správního vyhoštění. Tato rozhodovací praxe
je k přiznávání odkladných účinků poměrně vstřícná, protože zde právní důsledky správního
rozhodnutí doléhají na stěžovatele zvlášť tíživě. Nejvyšší správní soud již v usnesení
z 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb. NSS, dospěl k závěru, že pokud
je přezkoumáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli při výkonu
takového rozhodnutí zřejmá z jeho samotné povahy. Taková újma spočívá jak v zajištění práva
na spravedlivý proces, tak práva na respektování soukromého a rodinného života. K existenci
takové možné újmy přitom musí zdejší soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v návrhu
na přiznání odkladného účinku sám netvrdí žádné konkrétní skutkové okolnosti svého případu
nebo neoznačí důkazy, jimiž lze prokázat možnost vzniku nenahraditelné újmy vzniklé
nepřiznáním odkladného účinku. V usnesení z 29. 5. 2019, čj. 8 Azs 147/2019-22, Nejvyšší
správní soud nicméně zdůraznil, že dosavadní judikatura zdejšího soudu ve věcech přezkumu
rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže být chápána jako důvod pro automatické přiznávání
odkladného účinku kdykoliv, kdy o něj stěžovatel požádá, aniž by soud ve věci zkoumal naplnění
výše uvedených požadavků stanovených §73 odst. 2 s. ř. s. (ve spojení s §120 téhož zákona).
Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku je pak třeba brát v úvahu také nedávné
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení z 16. 6. 2020,
čj. 8 Azs 339/2019-38, v němž rozšířený senát dospěl k tomu, že obecně vyjádřený zájem
stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem
nemohou být bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku ve světle
výše popsané právní úpravy a judikatury následujícím způsobem. Na prvním místě se zabýval
nutností osobního kontaktu stěžovatele s jeho zástupcem a osobní účasti na řízení. Tyto
stěžovatelem uváděné okolnosti nezakládají důvody pro přiznání odkladného účinku.
Stěžovatelem uváděný rozsudek čj. 5 As 73/2011-100 byl totiž výslovně překonán výše
uvedeným usnesením rozšířeného senátu čj. 8 Azs 339/2019-38. Stěžovatel se může osobně
setkat se zástupcem po vzájemné domluvě také v zahraničí, popř. využít moderních prostředků
komunikace, které v dnešní době umožňují bez zvýšených finančních nároků komunikaci
na úrovni téměř srovnatelné s osobním setkáním. Pokud jde o osobní vystupování stěžovatele
při jednání, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasačních stížnostech zpravidla
bez jednání (§109 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Stěžovatel dále v návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že porušil zákon o pobytu
cizinců jen zcela nepatrným způsobem. To je však okolnost z hlediska posuzování újmy,
která by stěžovateli hrozila v důsledku výkonu nebo jiných právních následků rozsudku
městského soudu, nevýznamná.
[13] Hlavní důvod pro přiznání odkladného účinku stěžovatel spatřuje v jeho rodinném
a soukromém životě. Stěžovatel má v ČR sestru a nezletilého syna, kterého podle jeho tvrzení
navštěvuje. Toto tvrzení sám stěžovatel neosvědčuje, avšak ze správního spisu plyne, že tomu
tak je. Vzhledem k výše popsaným vstřícným podmínkám pak újma v podobě hrozícího
odloučení od syna, byť s ním stěžovatel nežije ve společné domácnosti, postačuje k přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, a zdejší soud jej tedy z tohoto důvodu přiznal. Naproti
tomu zmíněný 18měsíční vztah navázal stěžovatel až po propuštění z vězení a zrušení platnosti
jeho povolení k trvalému pobytu, kdy mu muselo být zřejmé, že bude muset z ČR odcestovat.
Pro účely posuzování rodinného a soukromého života tedy není tento vztah relevantní,
jak vyplývá z kritérií popsaných Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ze dne
28. 6. 2011, Nunez proti Norsku (stížnost č. 55597/09). V tomto případě totiž norské úřady
zahájili proces vedoucí k vyhoštění až několik let poté, co stěžovatelka spáchala spíše bagatelní
trestní činy, a stěžovatelka při založení rodiny v mezidobí neměla důvod očekávat, že dojde
k jejímu vyhoštění.
[14] Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti vznikla újma jiným osobám či byl zásadně narušen důležitý veřejný zájem. Žalovaná
ve vyjádření uplatnila totožnou argumentaci, se kterou se již zdejší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že sama o sobě nepostačuje k zamítnutí návrhu na přiznání
odkladného účinku (viz usnesení ze 7. 5. 2020, čj. 4 Azs 108/2020-23, či z 15. 6. 2020,
čj. 7 Azs 108/2020-26). Odkladný účinek kasační stížnosti neznemožní definitivně výkon
správního rozhodnutí, neboť přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se účinky
napadeného rozhodnutí toliko odkládají. I v případě, že je správní rozhodnutí vydáno
ve veřejném zájmu, neznamená nutně odklad jeho účinků rozpor s takovýmto veřejným zájmem.
K naplnění veřejného zájmu totiž může postačovat i pozdější nastoupení účinků správního
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců za závažnou trestnou činnost.
Žalovaná však neuvádí, že by stěžovatel po propuštění představoval hrozbu z hlediska dalšího
páchání trestné činnosti, a závažnou trestnou činnost v minulosti páchanou stěžovatelem
ani nezmínila. Povinností žalované je přitom hájit v řízení o návrhu na přiznání odkladného
účinku veřejný zájem. Lze proto důvodně předpokládat, že v tuto chvíli ani podle žalované
nepředstavuje stěžovatel a jeho pobyt na území ČR z důvodu dřívější trestné činnosti v současné
době ohrožení důležitého veřejného zájmu.
[15] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný
účinek, protože byly splněny všechny tři podmínky: (1) právní následky by pro stěžovatele
znamenaly újmu na jeho rodinném životě, (2) tato újma není větší, než újma, která může
vzniknout jiným osobám – vznik žádné takové újmy nehrozí, (3) přiznání odkladného účinku
není v rozporu s veřejným zájmem, jak je vyloženo výše.
[16] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím
dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační
stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76,
č. 1072/2007 Sb. NSS). Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu zrušit,
ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto
důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. listopadu 2020
Milan Podhrázký.
předseda senátu